Před nedávnem jsem tady zveřejnil první část cestopisu, ve které jsme se ze San Francisca přes Nevadu dostali do Utahu a tuto část cestopisu jsem zakončil v národním parku Zion: https://www.cibulka-na-cestach.cz/zapad-usa-1-cast/
Ve druhé části budeme pokračovat dále na sever přes Bryce Canyon, Capitol Reef až k Arches a Canyonlands a pak zpět na jih kolem Grand Canyonu, Monument Valley, Horseshoe Bend, města Flagstaff a silnici Route 66 k poslednímu národnímu parku: Joshua Tree. Pak nesmí chybět Los Angeles a cesta po pobřeží zpět do San Francisca.
Bryce Canyon
Opouštíme Zion a po silnici 9 si ještě chvíli užíváme okolní krajinu, postupně se dostáváme do výšky kolem 2000 metrů nad mořem, odbočujeme na silnici 89 a jedeme do městečka Panguitch. Cestou projíždíme americkými vesnicemi, ve kterých mnohdy kromě dvou až třech domů stojí už jen kostel a minimálně jedna budova s americkou vlajkou. Panguitch je však přeci jen trochu větší – žije zde asi 1500 obyvatel, hlavní ulice má 4 pruhy a jméno toho městečka se objevilo i ve sci-fi filmu „Contact„. Bydlíme v docela příjemném motelu Purple Sage. Na večeři jdeme jen pár set metrů vedle do místního fast foodu Henrie’s Drive In. Jak už název napovídá, bylo by asi lepší jet autem, takto se člověk cítí opravdu jako turista, protože většina místních by pěšky po ulici nešla. Nicméně zmíněnou restauraci musím doporučit, opravdu dobrý cheeseburger za rozumnou cenu. Místní omladina nás dokonce pouští si sednout, když vidí, že na rozdíl od nich bychom rádi také jedli. Večer a hlavně následující ráno už je docela zima, přeci jen nadmořská výška hraje svou roli.
Ráno si opět balíme všechny věci a vyrážíme do Bryce Canyonu. Tentokrát volíme americkou formu turistiky, a tak auto hraje hlavní roli. Spousta amerických národních parků, zejména pak ty, co ve svém názvu mají slovíčko „Canyon“, jsou koncipovány tak, že po okraji kaňonů vede cesta a u většiny zajímavých míst s dobrým výhledem je obrovské parkoviště. Takže stačí zastavit, udělat pár kroků a před vámi se objeví nádherný výhled do krajiny. A přesně tak tomu je v Bryce Canyonu. Obdivujeme hlavně dočervena zbarvené skalní věže, kterých jsou tady stovky, možná až tisíce. Zajímavý je kontrast mezi tím, jak krajina vypadá uvnitř a vně kaňonu. Samozřejmě se dá jít i dolů, ale my už se potřebujeme přesunout dál, asi 100 mil na sever do městečka Bicknell.
Capitol Reef
Cestou do Bicknellu není skoro žádný provoz, v těchto končinách zkrátka moc lidí nežije. Přijíždíme do cíle naší cesty, vesnice, kde žije asi 300 lidí, přesto je zde nejen základní, ale i střední škola nebo třeba kino. Samozřejmě Main Street opět čtyř-proudová. Bydlíme v motelu Aquarius Inn, kde máme k dispozici krytý bazén s vířivkou. To rádi také využíváme a trávíme zde zbytek dne.
Další den máme na programu další národní park – Capitol Reef. Opět volíme tu nenáročnou variantu a autem projíždíme „Scenic Drive„, na jejímž konci se ale už do soutěsky musí pěšky. Jdeme pár set metrů, pak to začíná vypadat na déšť, který ale nepřichází, přesto jdeme raději zpět. Na podobných místech jsou častá varování před „flash floods„, tedy bleskovými povodněmi. Doporučuji zhlédnout pár videí na Youtube o tom, jak rychle může taková povodeň přijít. Jinak Capitol Reef je zase poměrně velký národní park, ve kterém by se dalo strávit o dost více času a zejména geologové by si tady přišli na své, ale musíme pokračovat dál…
Arches
Jedeme do města Green River, které se stane naším útočištěm pro následující dvě noci. Je to sice poměrně daleko od Arches i Canyonlands, ale Moab se nám zdál příliš drahý, přeci jen je to takové turistické centrum pro dva dost významné parky a také středisko trailů na horských kolech. Ale zpět do Green River. Bydlíme v hotelu River Terrace, který je nejdražší, ale zároveň také nejlepší v rámci celého tripu po USA. Normální cena je asi dvojnásobná oproti Motel 6, ale dá se ušetřit tak, že rezervujete pokoj na poslední chvíli, kdy se občas objeví dobrá nabídka. Součástí hotelu je i bazén a vířivka, v ceně také snídaně.
Protože jsme v Green River celkem brzy, jedeme se rovnou podívat do národního parku Arches vzdáleného necelou hodinu jízdy. Cestou nás potkává něco, co bych nazval „písečnou bouří“. Silný vítr, spousta prachu, nízká viditelnost. Kamionům na dálnici doslova ujíždějí návěsy do druhého pruhu. Naštěstí se počasí po chvíli uklidní. Přijíždíme k vstupní bráně do Arches, vzhledem k pozdnímu příjezdu tady není moc aut. První zastávkou je „Park Avenue“, kde zrovna tedy oblouky chybí, ale ten ten pohled na všudypřítomné bizarně tvarované skály je k nezaplacení. Kdo tento park zná jen z fotografií, tak bude určitě překvapen tím, že kromě červených skal, které jsou většinou na všech fotkách, tak je tady i dost „zelených“ míst a v dáli se rýsují zasněžené vrcholky hor. Takže zkrátka úžasný mix, i když samozřejmě záleží na ročním období. Protože už je večer, tak park objíždíme jen tak zrychleně, mimochodem bouřková mračna spolu s přicházejícím západem slunce přidávají už tak krásnému místu na dramatičnosti.
Chtěl jsem v Arches počkat až do tmy, protože by tady mohl být krásný výhled na hvězdy bez světelného smogu. Nicméně přes oblačnost by stejně nic vidět nešlo…
Večer už jen bazén, vířivka a Bud Light a další den repete, tedy cesta do Arches. Počasí je lepší, na obloze ani mráček. K bráně parku přijíždíme docela brzy, ale i tak už je zde kolona. Není divu, je víkend a Arches je jeden z nejnavštěvovanějších parků. Dnes to bereme trochu podrobněji, a tak se jdeme z blízka podívat na nejznámější oblouk – Delicate Arch. Kupodivu se davy turistů ve velkém prostoru docela ztrácí, a tak je možné si oblouk vyfotit, aniž by vám do záběru někdo vlezl. Park, ostatně jako spousta dalších v USA, je perfektně řešený z pohledu snadné dopravy. A taky vždy zaparkujeme auto, a pak nás čeká jen pár set metrová procházka k dalšímu místu, takže po několika hodinách máme hotovo a můžeme se přesunout k nedalekému Canyonlands.
Canyonlands
Už kolem poledne tedy přijíždíme do opět docela jiného světa. Zatímco v Arches bylo vše tak nějak zakulacené a vyhlazené, tak Canyonlands je spíš taková měsíční krajina, až na to, že vše má opět červený odstín. Tento park leží na soutoku Colorado River a Green River, tedy červené a zelené řeky a právě díky nim tady za posledních pár milionů let vznikla tahle drsná krajina. Nejznámější místem parku je oblouk (ano, opět oblouk) Mesa Arch, oblíbené místo zejména pro fotografy. Projíždíme park a zastavujeme na jednotlivých vyhlídkách, v dáli to vypadá na déšť, ale zdá se, že kapky ani nestihnou dopadnout na vyprahlou zem. Za mě určitě je Canyonlands velmi příjemné překvapení a určitě doporučuji. Zároveň tady musím opět zmínit film, tentokrát 127 hodin, který je ukázkou toho, jak se dá park prozkoumat i jinak než jen „pohledem shora“ a je plný zajímavých a také nebezpečných míst.
Máme před sebou ještě poslední noc v Green River. Je zajímavé, že místní se nás tady ptají, jestli jsme bohatí, že si můžeme dovolit tak cestovat. Pokud se nad tím zamyslím, tak pro běžného Američana asi není vůbec lehké vycestovat mimo svou zemi. Tak za prvé jen 10 dní placené dovolené ročně. Jen si to porovnejme s námi: 20, běžně i 25 dní ročně. Za druhé asi 60 procent lidí ani nevlastní cestovní pas a za třetí, asi není ani motivace jet do zahraničí, pokud je vaše země tak velká.
Přesun do Arizony
Utah nás sice nenudí, ale zkrátka čas je neúprosný a tak se přesouváme do Arizony. Jedeme na jih po silnici 191, opět přes nám už dobře známý Moab. Jedeme přes hory a v okolí Monticella dokonce sněží. Pokračujeme po silnici 163 a poprvé zastavujeme u místa známého jako Mexican Hat Rock, což je opravdu známá skále ve tvaru mexického klobouku, avšak naživo vypadá mnohem menší, než se zdálo z fotek. Pokračujeme tedy k dalšímu a asi ještě známějšímu místu – Monument Valley. Ano, tohle je přesně to, jak jsem si vždy představoval Ameriku. Dlouhá rovná silnice, na horizontu velké červené skály. Hned několikrát zastavujeme kvůli focení.
Odpoledne přijíždíme do města Page, které bude naším útočištěm na další noc. V okolí se nachází hned několik turistický lákadel a zajímavých míst. Tak za prvé je to Antelope Canyon. Bezesporu krásné místo, nicméně není ve správě U.S. National Park Service, takže se za vstup platí další nemalé peníze a navíc se vstupenky kupují předem, takže tohle místo vynecháváme. Naopak zcela zdarma je vyhlídka zvaná „Horseshoe Bend„, čili meandr řeky Coloradu ve tvaru podkovy. Jedeme se také podívat k místní přehradě, díky které je barva řeky Colorada zcela jiná, než jak by napovídal její název. Původně jsem ještě chtěl navštívit místo zvané jako „Wave„, či-li „Vlna“, ale bohužel to není až tak jednoduché a je potřeba nějaké povolení ke vstupu, které je omezené počtem lidí snad jen na 20 za den. A tak si jen v Page dáváme k jídlu tentokrát mexickou kuchyni, kdy v tortile je asi půl kila fazolové pasty…
Grand Canyon
Ráno ještě jednou zastavujeme u Horseshoe Bend, protože moje včerejší fotka není úplně dokonalá co se týče kompozice, nicméně ranní světlo je docela špatné, takže s fotkou nejsem spokojený ani teď. Pokračujeme tedy dál na jih po silnici 89 k jižnímu okraji Grand Canyonu. Možná, že severní okraj by byl zajímavější, ale pro nás z čistě pragmatického hlediska je lepší pokračovat dále na jih. Ano, Grand Canyon je obrovský a zřejmě taky nejznámější na světě. Znám spoustu lidí, kteří v USA z důvodu nedostatku času navštívili právě jen Grand Canyon, ale podle mě je například Canyonlands zajímavější. Každopádně Grand Canyon má výhodu v dostupnosti, prakticky kousek od Las Vegas. Také je možné si ho prohlídnout skoro až z auta, jednotlivé vyhlídky jsou dokonce bezbariérové. Zajímavější, ale údajně také náročnější může být cesta dolů do kaňonu, na kterou jsou ale potřeba dva dny. Ještě lepší by mohlo být sjíždění řeky Colorado na dně kaňonu, ale na to existuje pořadník vyplněný na pár let dopředu. Lákavý je také přelet ve vrtulníku, ale za ten si nechají patřičně zaplatit. A tak si Grand Canyon prohlížíme jen z několika vyhlídek a pokračujeme do města Flagstaff, kde strávíme další noc.
V Arizoně jsem čekal spíš takové ty klasické kaktusy a vyprahlou zem, nicméně krajina okolo města Flagstaff vypadá spíš jako někde v Kanadě. Všude okolo jehličnaté lesy, vysoké hory se sněhem na vrcholcích. Ačkoliv máme u motelu bazén, koupat se fakt nedá, a tak se jdeme alespoň podívat do centra tohoto docela zajímavého města.
Route 66
Následují den začínáme na dálnici Interstate 40, která nahradila slavnou silnici Route 66 pro běžný provoz. Některé úseky slavné Route 66 však zůstaly zachovány. Zastavujeme tedy ve městečku Seligman, které je jakousi vstupní branou na nejznámější úsek historické silnice. Je tady pár obchodů s tématickými suvenýry, překvapivě dost českých vlajek, také motocykl značky Jawa a také auta z filmu Auta. Projíždíme úsek Seligman – Kingman a právě ve městě Kingman zastavujeme a navštěvujeme muzeum věnované právě zmiňované silnici. Rozhodně stojí za návštěvu, pokud se aspoň trochu zajímáte o historii. Oběd si tentokrát dáváme v restauraci Mr D’z Route 66 Diner. Jak jinak než burger s hranolkami a root beer. Protože další úsek historické Route 66 je aktuálně uzavřený, do cíle cesty pro dnešní den, tedy městečka Needles, jedeme opět po novodobé dálnici. V Needles nás čeká poměrně levné ubytování (River Valley Inn), máme dokonce bazén a venku je opravdu horko. Není divu, po dlouhé době se opět dostáváme do nízké nadmořské výšky. Jinak je Needles opravdu zapadákov, zastavujeme tu jen proto, abychom si rozdělili dlouhou cestu.
Joshua Tree National Park
A ta dlouhá cesta vede do často u nás špatně vyslovovaného Los Angeles přes poslední národní park našeho výletu: Joshua Tree. Proto si zajíždíme ještě více na jih, abychom mohli projet tento park pojmenovaný po zajímavém stromě, kterému se česky říká juka krátkolistá. Kromě těchto stromů, kterých jsou zde asi tisíce, se v parku nachází i skalní útvary, tentokrát už v jiné barvě, než jsme si zvykli v Utahu. Po projetí parku míříme do LA, přesněji řečeno do Glendale, kde budeme bydlet. Postupně doprava houstne, přibývají jízdní pruhy a jde poznat, že konečně přijíždíme do velkého města…
Los Angeles
Proč zrovna Glendale? Je to z jednoho prostého důvodu. Poprvé a naposledy nebydlíme v motelu nebo hotelu, ale nacházíme nocleh u rodiny. Proto další dvě noci strávíme spíše na okraji Los Angeles v pěkném bytovém komplexu jak jinak než s bazénem či vířivkou. Večer si dáváme ještě projížďku po městě s odborným výkladem naší tety, která tady už desítky let žije. Zastavujeme se mimochodem v Pasadeně na universitě Caltech.
Následující ráno míříme nejprve ke Griffith Observatory, tedy místa, odkud je normálně nejlepší výhled na celé město, ale ne dnes, kdy je centrum zahaleno do mlhy. Mimochodem tuto budovu určitě mnozí znají ze hry Mafia. Přes West Hollywood a Beverly Hills jedeme na pláž v Santa Monice. Bohužel na pobřeží je dnes zataženo, ale i tak se aspoň kousek procházíme přes Venice Beach až do Marina del Rey. Všude okolo spousta míst známých z různých filmů a seriálů. Vracíme se zpět do Hollywoodu, jak jinak na na slavný Hollywood Boulevard na Chodník Slávy. Upřímně, tohle místo není až tak dokonalé. Všude okolo bezdomovci nebo dealeři drog, takže docela rychle odsud mizíme. A to se říká, že LA se za posledních 20 let hodně změnilo k lepšímu, ale tady bude potřeba ještě zapracovat. Na jídlo jsme chtěli jít do Carney’s Restaurant, tedy restaurace „ve vagónu“, ale podruhé už jsme tohle místo nemohli najít, a tak mi nezbývá, než to tady zmínit a snad se podaří někomu dalšímu. Večer už jen frozen yogurth v Glendale a spát.
Ráno ještě jdeme utratit nějaké dolary do místního obchodu s oblečením. Ceny jsou relativně rozumné a nabídka velká (i velké velikosti samozřejmě). Samozřejmostí je velká kvalita, rozhodně se vyplatí si v kufru nechat nějaké to místo navíc (obchod Marshals, kdyby to někoho zajímalo). Los Angeles je obrovské město se všemi výhodami i nevýhodami. Neuvěřitelná je tady doprava, nekonečná síť věčně ucpaných dálnic, která tady vznikala po desetiletí. Krásné bydlení zejména v oblastech na severu města, kde se začínají zvedat hory. Upřímně se nám víc líbilo San Francisco, které je přeci jen menší…
Pacific Coast
Musíme se vrátit zpět do San Francisca, jedeme po silnici 1 vedoucí po pacifickém pobřeží přes města jako Malibu, Ventura nebo Santa Barbara. Noc trávíme ve městě San Luis Obispo.
Další den hned ráno zastavujeme u Morro Bay, kde se z moře tyčí skála Morro Rock (podobný název jako už jedna v předchozí části). Kousek dál po pobřeží se nachází pláž plná rypoušů sloních (Elephant Seal). Určitě zastavte, tohle místo nemůžete minout už jen kvůli zápachu 🙂 Pokračujeme dále po pobřeží po silnici 1 až k místu McWay Beach, což je pláž, do které ústí malá říčka v podobě vodopádu. Tato pláž je hodně známá a je častým cílem fotografů, bohužel dostat se přímo na ni není pro běžného smrtelníka možné. Následuje série krásných mostů (například Bixby Creek Bridge) přes které se nakonec dostáváme do městečka Carmel-by-the-sea, které je známé jako útočiště různých umělců a také tím, že zde byl starostou Clint Eastwood. Dnes už je samozřejmě město více komerční, tradiční kavárny střídá Starbucks atd. Pomalu opouštíme pobřežní silnici 1 a raději pokračujeme rychlejší dálnicí 101 do San Francisca.
San Francisco podruhé
V San Franciscu bydlíme stejně jako poprvé v Motelu 6 v Redwood City. Poslední den před odjezdem jedeme ještě jednou do centra, tentokrát nejprve na vyhlídku Twin Peaks, ze které máme San Francisco jako na dlani. Poté zamíříme do centra, kde zrovna probíhá nějaká studentská slavnost, a tak je centrum plné studentů a studentech v různých kostýmech. Parkujeme u Great Meadow Park tentokrát zdarma. Ještě nakupujeme pár suvenýrů, vše za docela rozumné ceny…
Ráno budíček asi ve 4, rychle do auta, natankovat plnou nádrž. Těsně před pátou jsme na letišti, auto nechávám stát uprostřed parkoviště, nikdo nic nekontroluje, jen si později strhnou peníze z karty. Najeto 4042 mil (6500 km).
Strastiplná cesta domů
Domů opět letíme jako dvě samostatné skupiny. Jedna přes Seattle a Londýn a druhá přes Vancouver a Paříž. Bohužel jsem v té druhé. Už v San Franciscu máme drobný problém, když po nás chtějí, abychom zaplatili za zavazadla. Trvám si na svém a nakonec nic neplatíme. Dostáváme však boarding pass jen do Paříže. Ve Vancouveru vše probíhá v pohodě, mimochodem tamní letiště je asi nejlepší, jaké jsem kdy viděl. No a následuje Paříž CDG. Po jedenácti hodinách v letadla máme drobné zpoždění, ale protože je tohle letiště zkrátka špatně navržené, tak dostat se z bodu A do B, které jsou od sebe pár set metrů, znamená hodinovou cestu autobusem přes letištní plochu. Navíc pak jsou všude fronty, neexistují fast-tracky, a tak letadlo nestíháme. Dostáváme další let asi za 4 hodiny. Na letišti už jen doufám, že neusnu. Ještě rychle přebookovat autobus Student Agency. Nakonec jsme v Brně po půlnoci asi o 6 hodin později, než naši kolegové…
Náklady
Co se týká celkových nákladů, vlezl jsem se těsně pod 40000 Kč. Nejvíc stála letenka (13500 Kč), pak ubytování (přes 10000 Kč) a půjčení auta včetně benzínu kolem 8000 Kč. Cenová hladina v USA je samozřejmě vyšší než u nás, ale právě třeba benzín byl levný, jídlo ve fast-foodech také přijatelné. Samozřejmě ještě více by se dalo ušetřit, kdybychom spali částečně ve stanech…
Jídlo
Jak už jsem zmínil, většinou jsme se stravovali ve fast-foodech. Výhoda USA je v tom, že jich mají opravdu hodně a jednotlivé řetězce mezi sebou soupeří, a tak se občas do hamburgeru dostane docela dost zeleniny, hranolky jsou dělány z čerstvých brambor a také tam jsou mexické fast-foody jako například Del Taco, kde mi osobně chutnalo úplně nejvíc. Z klasických hamburgrů pak Wendy’s, Jack in the Box nebo třeba In-n-Out byly rozhodně lepší než nám známý McDonalds nebo KFC, kam jsme jednou vkročili, ale museli jsme doslova utéct. Samozřejmě, že to ještě nedělá z výše uvedených kvalitní stravování, ale na pár týdnů se to dá přežít…
Doprava
Američané jsou zvláštní řidiči. Na jednu stranu dobří, zkušení. Na stranu druhou neohleduplní a někdy zbytečně riskující. Třeba v Utahu, úsek 10 mil rovné silnice. Celou dobu za vámi jede Američan naprosto spokojený. V tom přijde zatáčka, v protisměru auto, a Američan má najednou potřebu předjíždět. Ale jinak je řízení auta v Americe radost, dokonce i v kolonách je oproti Evropě jedna velká výhoda. Všichni mají automatickou převodovku, a tak i když je zácpa, tak celá ta masa aut jede. Pomalu, ale jede. V Evropě naopak kolona jen popojíždí, protože u manuální převodovky je o něco těžší držet plynulou jízdu.
Závěr
Pokud jste ještě neviděli, mrkněte na video: https://youtu.be/4sdB3jyABUc
Jinak návštěvu USA doručuji všem! Rád bych tuto zemi navštívil ještě aspoň jednou, oblast kolem Yellowstone a případně ještě východní pobřeží.