Čtení na: 30 min.

Albánie má, nejen u nás, stále nálepku chudé a snad i nebezpečné země. Je tomu skutečně tak? Rozhodli jsme se to vyzkoušet na vlastní kůži…

Kam to bude?

Jako náš výchozí bod jsme bez většího přemýšlení zvolili hlavní město Albánie – Tiranu (alternativou může být menší letiště Kukës na severovýchodě země). Letenky od společnosti Ryanair byly poměrně levné a využili jsme také obou květnových svátků, abychom ušetřili nějakou tu dovolenou. Pak jsme teprve začali řešit, co vlastně bychom v Albánii chtěli dělat. Nejprve nás uchvátily úžasné fotky z Albánských Alp, ale vzhledem k poměrně brzkému termínu hrozilo, že na hřebenech hor bude ještě hodně sněhu, tak jsme nakonec zvolili variantu cestování po jižní Albánii. K plánování trasy nám posloužil web albanie-cestovani.cz, který můžeme jen doporučit.

Příprava na cestu

Vzhledem k tomu, že nás čekalo hodně přesunů, nechtěli jsme se spoléhat pouze na místní dopravu, tak jsme s předstihem rezervovali auto přes srovnávač discovercars.com, konkrétně společnost Rent Point Albania. Cena za 8 dní včetně příplatku za druhého řidiče byla zhruba 4500 Kč za auto typu Škoda Fabia. Dobrou zprávou je, že mezinárodní řidičák není potřeba. Stejně tak není pro cestu do Albánie potřeba cestovní pas, přesto ho doporučuji, protože v bance ho budou vyžadovat, pokud budete chtít měnit peníze (ve směnárně není potřeba). Albánské bankomaty si za výběr berou nemalý poplatek, proto jsme si vyměnili dostatek EUR ještě doma, abychom se tomu vyhnuli. Nakonec jsem ještě přes Airalo koupil albánskou datovou eSIM kartu a tím jsme měli předcestovní záležitosti vyřešeny.

Letíme

Večer před naším odletem snad nemá cenu jít ani spát. Nakonec usínám jen na několik desítek minut. Budíček máme v 1 ráno, abychom se v klidu stihli přesunout na brněnské hlavní nádraží. K cestě na vídeňské letiště poprvé využíváme přímého vlakového spojení společnosti Gepard Express. K našemu překvapení se jedná o kompletní vlak RegioJetu, jen tedy prodávaný pod jinou hlavičkou. Přestože se jedná o dotovaný spoj, stojí jízdenka 430 Kč, čili víc, než například nedotovaný autobus. Výhodou je, že za necelé dvě hodiny jsme přímo na letišti.

Vzhledem k brzké ranní hodině procházíme rychle bezpečností kontrolou a míříme si to k pasové kontrole, kde to naopak trochu vázne. S radostí se ocitáme na druhé straně barikády, ale úsměv nám mizí z tváře, jakmile zjistíme, že salonek se nachází právě před pasovou kontrolou. Marně hledáme cestu zpět, až se nám nakonec podaří spolu s jednou slovenskou rodinou proklouznout přes kontrolu opačným směrem. Můžeme si tedy dopřát snídani a zkrátit si tak čekání na odlet. Samotný let je až překvapivě krátký, těsně před přistáním máme možnost si prohlédnout jak balkánská pohoří, tak například Skadarské jezero.

Po přistání na letišti Matky Terezy, jak zní oficiální název, procházíme celkem rychle automatizovanou pasovou kontrolou a poté se snažím spustit svou předem koupenou eSIM kartu. Dělám vše podle návodu, ale ani na několikátý pokus se mi nedaří službu zprovoznit. Protože potřebujeme v 9 vyzvednout auto, nemáme čas problém řešit s podporou Airala a jdeme si koupit klasickou místní SIM kartu, která je však výrazně dražší a její pořízení také docela trvá. Naštěstí aspoň funguje. Vyměňujeme si ještě alespoň 50 EUR na místní měnu – LEK. Kurz na letišti je o něco méně výhodný, ale není to velký rozdíl. Obecně lze říci, že 1 EUR odpovídá 100 LEK, takže se to aspoň dobře počítá.

Před letištní halou nacházíme stánek autopůjčovny, u které máme zarezervované auto. K našemu překvapení zde nikdo není. Píšu jim tedy přes WhatsApp a během 5 minut přichází zaměstnanec půjčovny a celkem rychle podepisujeme potřebné dokumenty a platíme kartou. Zároveň je nutné na kartě blokovat depozit 400 EUR. Pak už si konečně přebíráme auto, není to nakonec Škoda Fabia, ale místo toho dostáváme Ford Fiesta bílé barvy, na které jde vidět řada škrábanců prozrazujících, že už má za sebou nejedno dobrodružství. Dále se nezdržujeme a vyrážíme na cestu.

Ocelárny v Elbasanu

Ačkoliv je všední den dopoledne, doprava v Tiraně je docela hustá hlavně v místech, kde probíhají rekonstrukce a sjíždí se několik pruhů do jednoho. Zjišťujeme, že dobrovolně nás nikdo nepustí a pravidlo zipu nikdo nezná. Jakmile se však dostaneme z Tirany na dálnici, provoz už zdaleka není tak hustý. Zastavujeme u benzinky a kupujeme si alespoň vodu, protože ta nám v horkém dni bude chybět nejvíc. K první zastávce dnešního dne přijíždíme někdy v poledne. Jedná se o rozlehlý areál bývalých oceláren u města Elbasan. Děláme si zde krátkou procházku, při které se nám dokonce podaří spustit alarm. Některé budovy jsou sice opuštěné, v jiných ale sídlí nové firmy. Jinak jsou ale zdejší ocelárny ideální kulisou pro natáčení postapokalyptických filmů.

Kaňon Holta

Už z Elbasanu jde v dáli vidět vysoká hora pokrytá sněhem. Postupně se k ní přibližujeme, ale rozhodně není naším dnešním cílem. Vrchol hory Maja e Partizanit se zanedlouho zrcadlí na hladině přehrady na řece Devoll, my však odbočujeme na opačnou stranu a projíždíme údolím jednoho z přítoků této řeky. Po několika kilometrech zastavujeme. Ke kaňonu Holta sice zbývá snad kilometr, ale vzhledem ke kamenitému povrchu necháváme auto raději zaparkované a pokračujeme pěšky. Dnešní horké počasí přímo vybízí ke zchlazení. Již první kroky ve vodě při vstupu do kaňonu naznačují, že to bude příjemná procházka.

Okamžitě cítíme silný sirný zápach a zároveň poznáváme, že místy je voda teplejší a objevujeme první termální bazének. Pokračujeme však dál, místy je potřeba brodit se zhruba po pas ve vodě. Stěny kaňonu jsou čím dál příkřejší a postupně takřka mizí přímé světlo. Po zhruba hodině chůze už nám začíná být docela zima. Kaňon sice pokračuje dál, ale raději se otáčíme. Míříme zpět a těšíme se zase na sluneční paprsky. Každopádně je pro nás tohle místo velkým zážitkem a nezbývá, než ho doporučit. A navíc to tady asi ještě není tak známé, takže zde davy turistů nenajdete.

Berat poprvé

Nabitý program prvního dne pokračuje. Nasedáme do auta a vracíme se zpět údolím, abychom mohli přejet do dalšího údolí, kterým tentokrát protéká řeka Osum. Pokračujeme až do cíle dnešního dne, jímž je město Berat. Jeho historické centrum je dokonce zapsané jako kulturní dědictví UNESCO. My ale centrum míjíme a jedeme rovnou na hrad, kde máme zajištěné ubytování. Ačkoliv by mělo být parkování přímo před hotelem, necháváme auto raději před branami hradu. Přeci jen značka „zákaz vjezdu“ v nás, na rozdíl od místních, budí ještě trochu respektu.

Bez zbytečného zdržování dostáváme pokoj a ačkoliv už jsme dost unavení, jdeme rovnou na prohlídku hradu. Postupně zjišťujeme, že téměř celý hrad dnes slouží jako ubytování pro turisty. Vzhledem k poloze na kopci nad městem se před námi otevírají úžasné výhledy do okolí. Zajímavý pohled je především na vysokou horu, kolem které jsme dnes kroužili skoro celý den a také na jen o něco málo menší vrchol Tomorr, kam se chystáme zítra. V hotelové restauraci si dáváme k večeři místní speciality. První z nich se jmenuje Fergesë a hodně nám připomíná české lečo, jen bez uzeniny a naopak s místním sýrem. Druhým jídlem byla paprika plněná směsí mletého masa a rýže. Zapíjíme to místním pivem, které asi nepatří k těm nejlepším na světě, ale pro uhašení žízně není špatné. Po náročném dni už jen rychle rezervujeme rafting naplánovaný na pozítří a jdeme spát.

Výšlap na horu Tomorr

Probouzíme se do krásného dne. Přímo z pokoje máme výhled na horský hřeben, kam se dnes chceme podívat. Ale nejprve jdeme samozřejmě na snídani. Ta je naprosto fantastická. Spousta jídla, výborný servis, zkrátka si nemáme na co stěžovat. Snad jen to, že laťka je nastavená až příliš vysoko a je jasné, že některé z následujících dní budou pro nás určitě zklamáním. Po snídani platíme za ubytování, k našemu překvapení je možno platit kartou, čehož rádi využíváme. Našim hostitelům necháváme dárečky z Česka a na oplátku dostáváme magnetku.

Ještě se zastavujeme v obchodě pro nějaké pečivo na svačinu a hlavně vodu. Pak už jen zadáváme do navigace výchozí bod dnešního výšlapu, sedlo Kulmak, a vyjíždíme směrem k městečku se zajímavým názvem Poliçan. Za ním nám navigace radí odbočit, ale při pohledu na nezpevněnou a dosti rozbitou cestu je jasné, že zde něco nesedí. Podle navigace je to „hlavní“ cesta, ale podle webu o Albánii by měla být právě za Poliçanem odbočka na nově vyasfaltovanou silnici. Vracíme se kousek zpět do města a zkoušíme jinou cestu. Prvních 300 metrů sice do prudkého kopce, ale alespoň po pěkné dlažbě.

Pak ale cesta končí, kousek pokračujeme, ale nakonec musíme couvat zpět. Místní pán, ač anglicky moc neumí, se nám snaží vysvětlit, že tudy cesta nevede a tak nějak jsme pochopili, že se musíme ještě kousek vrátit. A skutečně nacházíme onu asfaltovou cestu (40.6170961N, 20.0793553E) a tak trochu nechápeme, jak jsme ji mohli minout, ale tak to dopadá, když se člověk spoléhá na navigaci. V mapách je bohužel tato pěkná cesta značena tenčí čarou než nezpevněné cesty a Google ji skoro ani nezná. Realita je ale taková, že se jedná opravdu o krásnou silnici, po které se postupně dostáváme až do nadmořské výšky 1600 metrů. Je však potřeba jet opatrně, protože do zatáček často není vidět a občas je možné potkat i nákladní automobil…

Na obrovském parkovišti v sedle Kulmak je kromě našeho auta téměř prázdno. V sezóně bude tohle místo pravděpodobně plné. Ačkoliv jsme už celkem vysoko, je stále teplo, přesto si balíme několik vrstev oblečení navíc, protože dalších 800 výškových metrů určitě bude znát. Vyrážíme po široké kamenité cestě, která vede vlastně až úplně nahoru a místní často jezdí až na vrchol autem. Několik aut také potkáváme. Překvapivě často úplně obyčejná auta, takže opravdu není potřeba žádná čtyřkolka. Stoupání je poměrně rovnoměrné a postupně se nám otevírají nové výhledy. Zhruba od 2000 metrů nad mořem se objevují první zbytky sněhu.

Za celou cestu potkáváme jen jednoho „pěšího turistu“, staršího Albánce, který si byl natrhat kytičky. Po dvou hodinách chůze jsme na vrcholu posvátné hory Tomorr ve výšce 2384 metrů nad mořem. Nacházíme zde mauzoleum šíitského světce Abbáse Alího Tomorriho a vychutnáváme si kromě úžasného výhledu na všechny světové strany také hodně improvizovaný oběd. Podle očekávání je zde celkem chladno, a tak se nám hodí všechno to oblečení, které jsme si přinesli. Na vrcholu trávíme asi půl hodiny, během které jsme zde úplně sami, a pak vyrážíme na zpáteční cestu. Dolů to jde samozřejmě mnohem rychleji.

---

Download file: Mount_Tomorr_dpnktam.gpx

Vodopády u Bogovë

U auta se příliš nezdržujeme, protože nás čeká ještě dlouhá cesta dolů, teď naštěstí už víme, kudy. Potřebujeme se přesunout až do městečka Çorovodë. Zhruba v půli cesty, u vesničky Bogovë, by se měly nacházet zajímavé vodopády. Sjíždíme z hlavní cesty a jedeme opět podle navigace k parkovišti co nejblíž vodopádům. Místní pasák koz nás však gesty upozorňuje, že s naším autíčkem bychom se neměli pouštět do takových dobrodružství, a tak parkujeme a zbytek cesty jdeme pěšky. Na místě se nacházejí hned dva vodopády, z nichž jeden je dokonce „vícepatrový“. Opět zde postrádáme jakékoliv další turisty.

Jdeme zpět k autu a za soumraku pokračujeme dál. Cesta do Çorovodë je čím dál horší a rozhodně by se hodilo více světla k odhalování děr v silnici. Samotné městečko vypadá upraveně, po menších problémech nacházíme náš hotel a příjemný pan domácí nás rychle ubytuje a na dotaz ohledně jídla nás odkáže na nedalekou restauraci. Ta ale brzy zavírá, tak jdeme do města, kde hledáme alespoň otevřený obchod. V jednom menším krámku kupujeme snad půl kila balkánského sýra, pečivo a dvě plechovky piva. Není to zrovna dokonalá večeře, ale jsme rádi, že jsme koupili alespoň něco.

Rafting na řece Osum

Ráno se probouzíme do deštivého dne, což není dobrá zpráva vzhledem k tomu, že nás dnes čeká rafting na řece Osum (někdy též Osumi). Komunikujeme s pořádající agenturou, zda neuvažují o zrušení vzhledem k bouřkovému počasí, ale údajně se jezdí za každého počasí. Snídaně je dnes o poznání slabší než včera. Překvapuje nás hlavně zvláštní pomazánka připomínající sádlo, ale se zvláštní sýrovou chutí. Dodnes nevíme, co to bylo. Kávu si musíme objednat extra, naštěstí stojí jen 100 leků. Venku přestává pršet a my jen doufáme, že to vydrží, alespoň na pár hodin.

Sedáme do auta a vydáváme se proti proudu řeky Osum na místní vodáckou základnu. Bohužel musíme docela dlouho čekat na opozdilce, až pak se můžeme jít konečně převléct do neoprenu. V šatně máme možnost nechat si věci, nicméně skříňky nemají zámky, takže nezbývá než věřit, že se zde nekrade a nebo si dát to nejcennější alespoň do auta. Ačkoliv nás odrazují od toho, brát si cokoliv s sebou, mnozí si berou mobilní telefony s tím, že jsou vodotěsné. Je však nutné si uvědomit, že pokud vám takový telefon spadne do vody, tak větší problém bude ho vůbec najít.

Následuje instruktáž. Osobně jsem už na raftu jel, ale raději si to nechávám pro sebe, protože jízda po naprosto klidné řece Moravici pod Kružberkem se asi nepočítá jako zkušenost s raftingem. Nicméně se zdá, že to nebude žádná raketová věda a zkrátka stačí poslouchat několik jednoduchých pokynů. Konečně tedy nasedáme do dodávky a jedeme na začátek kaňonu. Naše loď se dostává na vodu jako jedna z posledních, instruktor je celkem v pohodě, jen posádka raftu by mohla být o něco lepší. Přede mnou sedící Polka s absolutní nepravidelností čeří hladinu špičkou pádla, takže po každém svém záběru musím čekat, abych se s ní „nepotkal“.

Naštěstí se ukazuje, že řeka Osum až tak divoká není, ale oproti Moravici nabízí parádní výhledy a také vodopády dopadající přímo na dno kaňonu. Několik takových přírodních sprch si rovnou vyzkoušíme. Počasí se nakonec umoudřilo a je celkem teplo, takže takové ochlazení přijde vhod. V jednom místně je kaňon tak úzký, že se tam sotva vejde raft a bez naší pomoci by neprojel skrz. Po necelých dvou hodinách, během kterých jsme se posunuli o XXX kilometrů po proudu řeky, se stěny kaňonu rozestupují a naše plavba končí. Nasedáme do dodávky, která nás přiveze na základnu. Tam ještě našeho instruktora poprosíme o fotky z výletu. Ty měly být původně za příplatek, ale nic po nás nechce, což je pro nás jen dobře.

---

Download file: Rafting_v_ka_onu_Osumi.gpx

Toulky okolo městečka Çorovodë

Cestou zpět do Çorovodë zastavujeme nejprve na pověstmi vyhlášené vyhlídce Bride’s Hole, která nabízí nádherné výhledy do kaňonu. Počasí se začíná opět trochu kazit, a tak se před deštěm jdeme schovat do hotelu. Nevlídné počasí však dlouho nevydrží, potřebujeme směnit peníze, a tak vyrážíme pěšky do centra do jedné z místních bank. Bohužel nemáme s sebou cestovní pas a paní na přepážce je neoblomná. Bez něj nám peníze nevymění. Běžíme zpět, bereme pas a rovnou i auto, abychom stihli ještě otevřenou pobočku banky. Jeden z bankéřů však chce směnit peníze soukromě, tak nakonec pas nepotřebujeme a domlouváme se s ním na malinko lepším kurzu.

Po adrenalinovém zážitku nám poněkud vyhládlo, takže míříme do jedné z místních restaurací. Kromě jídla v podobě jakéhosi rizota a masových válečků Qofte si dáváme také cappuccino. K tomu nám pan domácí natočí vody z nějakého místního pramene a za to vše platíme asi 12 EUR. Protože je teprve pozdní odpoledne, vracíme se autem proti proudu řeky Osum na další vyhlídky na kaňon. Na jednom místě přes něj vede most, což je pro nás výzvou k zastavení a focení. Pro běžná auta použitelná silnice však brzy končí, a tak nemá cenu pokračovat dál. Vracíme se zpět do hotelu.

Máme chuť na pivo a říkáme si, že zkusíme nedalekou restauraci Turhani, která nám byla doporučována hned první večer. Nejsou zde žádní další hosté a obsluha nás posadí k nejlépe upravenému stolu s výhledem na město. Pak pán rychle bere do ruky telefon a volá zřejmě manželce, ať přijde do práce, že mají hosty. Asi za pět minut přiběhne starší paní, hodí na sebe kuchařské oblečení a jde k našemu stolu. V tuto chvíli by bylo hodně trapné si objednat jen pivo. Objednáváme tedy pár maličkostí, abychom neurazili a k tomu samozřejmě i to místní pivo. Fergesë je opět výborné, stejně tak jako pečený lilek se sýrem. Jsme úplně plní, ale pak nám paní domácí přinese ještě misku s nakrájeným ovocem jako pozornost podniku. Kromě spropitného necháváme navíc ještě nějaké čokolády z Česka, protože to bylo fakt výtečné.

Kaňon Gradec

Následující den ráno je snídaně naprosto stejná jako první den. Poté si balíme věci a při odjezdu platíme za ubytování, k čemuž využíváme Eura, protože místní měnu si šetříme na jídlo a drobné nákupy. Pan majitel nám to nakonec dokonce zaokrouhlí směrem dolů, což se nestává zase tak často. Autem přejíždíme do údolí říčky, která dala jméno tomuto městu, tedy Çorovodë. Zastavujeme u osmanského mostu, který bude naším výchozím bodem pro dnešní den. Vyrážíme do kopce, abychom se dostali do kaňonu Gradec. V tom ale přichází bouřka a ne a ne skončit. Naštěstí máme pláštěnky, ale samozřejmě že bez nich by se nám šlo lépe.

Po hodině cesty přicházíme k jeskyni Pirogoshi nacházející se uprostřed kaňonu, který je ještě mnohem hlubší než ten na řece Osum a okolní stěny si vyloženě říkají o to, aby je někdy v budoucnu obsadili horolezci. Do samotné jeskyně se dá jít, těžko říct, jak je vlastně hluboká. Sami se příliš daleko neodvažujeme. Jsme tady opět úplně sami, ostatně skoro jako všude v Albánii. Chvíli se kocháme úžasnými výhledy, ale pak už jdeme zpět dolů k řece. Kousek před mostkem, kde parkujeme auto, odbočujeme proti proudu řeky a pokračujeme, než narazíme na velké muniční sklady, výhodně vybudované ve skalních stěnách nad úzkým korytem řeky. Dnes jsou již samozřejmě opuštěné.

Vracíme se k autu a dojídáme zásoby jídla, které nám zůstaly z předchozích dní. Projíždíme nám již dobře známou cestou směrem na Berat. Zastavujeme se ještě na benzince na kávu. Je zajímavé, že pro místní mládež je to něco jako hospoda. Jen místo piva pijí často kávu a kouří jednu cigaretu za druhou. Pozdě odpoledne přijíždíme do Beratu. Tentokrát ale nejedeme nahoru na hrad, ale náš hotel se nachází na levém břehu řeky, ze kterého máme výborný výhled na „město tisíce oken“. Máme pokoj s balkonem právě kvůli tomuto výhledu.

---

Download file: Jeskyn_a_bunkry_u_Corovody_dpnktam.gpx

Berat podruhé

Protože je ještě spousta času, jdeme si projít město. Osobně bych řekl, že v Beratu není žádná velká památka, kvůli které by sem proudily davy turistů, ale město působí takovým příjemným dojmem jako celek. Pěkné starobylé uličky plné malých hotýlků, velký městský bulvár s restauracemi a vedle něj příjemný park nabízejí ochlazení ve stínu stromů. K tomu všemu samozřejmě patří ještě i hrad, ale ten už máme za sebou z první návštěvy města. Večer už si jen vychutnáváme pohled na město z balkonu, navíc právě na tento víkend připadají pravoslavné Velikonoce, tak máme možnost pozorovat pochod a také poslouchat zpěvy, které se linou přes řeku až k nám.

Dlouhá cesta do Përmetu

Snídaně se podává na terase, což má své výhody i nevýhody. Nejprve máme pěkný výhled, ale vzhledem k tomu, že dnes prší a to docela dost, jsou trochu mokré i lavičky a celkově je zkrátka zima. Do toho si hlavně místní neodpustí nějakou tu cigaretu, což není u snídaně zrovna nejpříjemnější. Výběr jídla je však velký. Déšť neustává, ale to nám dnes tolik nevadí, čeká nás totiž dlouhý přesun. Přes Dimal a Roskovec se u města Fier otáčíme směrem na jih a napojujeme se na krásnou silnici SH4, po které můžeme jet konečně nějakou přijatelnou rychlostí, ačkoliv často a hlavně nesmyslně jsou zde omezení.

Přijíždíme až do města Tepelenë, kde máme první zastávku dnešního dne. Počasí je bohužel stále nevlídné, ale po krátké a intenzivní přeháňce se trochu uklidní a umožní nám projít si město včetně historického mostu přes řeku Vjosë. V pekárně si dáváme burek a kávu a pokračujeme dál proti proudu řeky, což znamená, že odbočujeme na silnici SH75 a projíždíme úzkou soutěskou k městu Këlcyrë. Těsně před tímto městem zastavujeme u místní vyhlášené restaurace, zpod které padají do řeky zajímavé vodopády. Nemáme však hlad, takže si tohle místo jen fotíme a pokračujeme dál.

Po další hodině přijíždíme do města Përmet, kde máme zamluvené ubytování (Guest House KrisHen). Ačkoliv to z venku nevypadá, jedná se o opravdu pěkný hotýlek s koupelnou velikosti dalšího pokoje. Není čas se zde příliš zdržovat, potřebujeme dnes ještě něco stihnout. Proto si oblékáme plavky a pokračujeme ještě kousek dál po hlavní silnici. U města Petran odbočujeme doleva a přijíždíme až přírodním lázním Bënja. Ukazuje se, že zřejmě všichni turisté míří právě sem. Parkujeme poměrně daleko, což nám ale nevadí. Jen těžko se dá představit, jak to tady musí vypadat v hlavní sezóně.

Přírodní lázně Bënja

První a zároveň největší bazén je plný lidí a nemáme ambice se tam dostat. Pokračujeme rovnou dál proti proudu řeky. Čím jsme dál, tím méně je lidí. Některé bazénky jsou ale tak malé, že se v nich koupat nedá. Nakonec volíme bazének č. 5, který láká nejen krásně modrou vodou, ale také tím, že zde není plno. Voda není až tak teplá, jak jsme si možná přáli, ale rozhodně je to příjemné. O to horší pro nás bude, až budeme muset vylézt ven. Pomalu se blíží večer, je už trochu chladněji a zároveň zapadající sluníčko poskytuje mnohem příjemnější barvy pro focení. Přírodní termální bazénky jsou určitě příjemným zpestřením, jen upozorním na kluzké kameny v místech, kudy termální voda teče a také na to, že je dobré si sundat hodinky a řetízky, pokud nechcete, aby změnily barvu.

Cestou zpět se ještě zastavujeme u dalšího osmanského mostu, který již není obsypaný turisty, takže si ho můžeme v klidu prohlédnout. Nasedáme do auta a jedeme zpět. Máme však máme hlad, tak zastavujeme v místní malé rodinné restauraci. Ačkoliv majitelé anglicky neumí, zřejmě jejich dcera ano, a tak si objednáváme nakonec spoustu jídla včetně marinovaného masa na špejli – Shish qebap. K tomu jako přílohu volíme lehčí zeleninový salát, bohužel však dostáváme omylem i hranolky navíc a samozřejmě i spoustu pečiva, a tak máme co dělat, abychom to všechno snědli.

Protože se cítíme dost přejedení, jedeme se ještě do města Përmet trochu projít. Na první pohled zaujme turistický poutač „kromě moře máme vše“. Město jako takové působí příjemným dojmem, je tu hodně živo a možná je nám trochu líto, že tu nebudeme delší dobu. Po krátké procházce se vracíme k autu a zpět k našemu ubytování.

Město Gjirokastër a okolí

Následující ráno nás čeká výborná snídaně s výhledem na řeku Vjosë. Díky tomu, že jsou Velikonoce, tak si můžeme vzít dokonce barevná vajíčka, ale jídla je i tak až příliš, tak zřejmě paní majitelku trochu zklameme a bereme si jen jedno. Venku je dnes, na rozdíl od předchozích dní, opět krásně slunečno. Vzhledem k tomu, že nás toho dnes čeká hodně, nemůžeme ztrácet čas a brzy se vydáváme na cestu. Vracíme se po stejné silnici skoro až do Tepelenë, pak ale odbočujeme do dalšího údolí, které tentokrát vyhloubila řeka Drina. Zastavujeme několik kilometrů před městem Gjirokastër, konkrétně u jezera Viroit.

To nás překvapuje průzračně čistou vodou a také třeba množstvím želv či hadů ve vodě. Atmosféru dotváří okolo se pasoucí stáda koz a ovcí. Okruh okolo jezera nám zabere necelou hodinku a pak usedáme v místní restauraci a dáváme si kávu. Bohužel bez mléka je to pro nás příliš silné, ale už si tak nějak zvykáme na to, že v Albánii to takhle zkrátka pijí. Pokračujeme dál do města Gjirokastër, které je opět zapsáno na seznamu UNESCO. Parkujeme blízko hlavní silnici a nahoru do historické části jdeme pěšky.

Na kopci na nás čeká hrad, do kterého tentokrát není vstup zdarma, tak výjimečně platíme vstupné (700 LEK, pouze v hotovosti). Sice je zde zakázané focení, ale všichni to zvesela ignorují. Venku už je pořádně horko, tak jsme rádi, že se v útrobách hradu můžeme trochu ochladit. Z hradeb máme pěkný výhled na „město bílých střech“, jak se někdy Gjirokastëru přezdívá kvůli typickým šedobílým břidlicovým střechám. Zajímavostí je také vrak amerického stíhacího letounu, k němuž se vážou dva odlišné příběhy. Podle albánských zdrojů jej odhalili jako špionážní letadlo a donutili přistát, podle Američanů se pilot ztratil v mlze a v Tiraně nouzově přistál sám. Tak si vyberte…

Z hradu míříme do centra města, které je hodně turistické a na každém rohu narazíte na hospůdku, restauraci či prodejnu suvenýrů. Chvilku se procházíme po městě a hledáme vhodné místo na oběd, ideálně něco lehkého a rychlého. Nakonec zkoušíme bistro s názvem „Simple“, které by podle názvu mělo být rychlé a jednoduché, ale vše hrozně dlouho trvá a nakonec ani nemají, co jsme původně chtěli. Protože nás dnes ještě čeká dlouhá cesta autem, už se déle nezdržujeme a vracíme se zpět směrem na město Fier.

Zpět k Tiraně

Tam se konečně napojujeme na dálnici a alespoň na chvíli můžeme jet podstatně rychleji. Radost nám ale dlouho nevydrží, tak alespoň zastavujeme na chvíli na benzince a dáváme si tentokrát opravdové cappuccino. Místní čerpací stanice je opět spíš něco jako česká hospoda z 90. let. Spousta lidí a cigaretového kouře a na místní poměry neuvěřitelně rychlá obsluha. Den se pomalu chýlí ke konci a my pokračujeme dál, odbočujeme na Elbasan, abychom se opět po dálnici přiblížili k Tiraně. Ubytování máme tentokrát ve vesnici Pëllumbas v hotelu Rozmarine. Po sjezdu z dálnice pokračujeme po rozbité okresce a nechce se nám věřit, že někde na konci této silnice by měl stát velký hotel.

Naštěstí tam náš hotel opravdu je a dokonce je tady podobných hotelů víc. Vybírali jsme toto místo jen na základě polohy, co nejblíž Tiraně a zároveň hřebenu Dajti, kam se chystáme zítra. Takže vlastně ani netušíme, co je zde až tak zajímavé. Po náročném dni už neztrácíme čas a jen si dáváme věci na pokoj a vracíme se dolů do restaurace a doufáme, že zdejší kuchyně stále ještě funguje. Je docela pozdě, proto si objednávám jen jakési papriky se sýrem a k tomu chleba. Za několik minut to máme na stole, sice jsem čekal trochu něco jiného, ale i tak je to dobré. Zejména čerstvě upečené pečivo je naprosto bezkonkurenční a klidně bych ho mohl jíst i samotné.

Túra po hřebeni Dajti

Ráno si nejprve můžeme vychutnat nádherný výhled z balkonu a pak jdeme na snídani, kde doufáme, že bude opět čerstvý chleba. Kromě něj na nás čeká řada místních specialit včetně fíků zavařených v sirupu, které je možné si zde i koupit, nicméně naše příruční zavazadla nás dost limitují. Kdybychom odsud nespěchali, tak se nedaleko nachází volně přístupná jeskyně stejného názvu jako vesnice, tedy Pëllumbas. Určitě by to mohl být také zajímavý zážitek, ale my máme na dnešek jiné plány. Autem se vracíme na dálnici, po které už ale pokračujeme jen kousek, stáčíme se na sever a pokračujeme až do sedla Priskës, kde parkujeme.

V plánu je procházka po sedle Dajti až k jeho nejvyššímu bodu. Nejprve si ale dáváme v místní malé restauraci kávu. Zdejší extrémně silné kávové extrakty moc nemusíme, proto se ptáme, jestli by nám do toho mohli dát trochu mléka. Nakonec se domluvíme, ale i tak se to nedá pít. Naštěstí je to alespoň levné. Pak už konečně stoupáme po prudkém kamenitém svahu na hřeben. Úvod je skutečně hodně náročný a doufáme, že časem to bude o něco lepší. Víme, že je potřeba se pořádně dívat pod nohy. Zhruba po hodině cesty narážíme na zmiji růžkatou, zřejmě nejnebezpečnějšího evropského hada. Naštěstí před námi mizí do křoví, ale teď dáváme pozor hned dvojnásobně.

Zanedlouho jsme v nadmořské výšce zhruba 1500 metrů a doufáme, že dál se půjde o něco lépe, nicméně trasa je dnes hodně náročná, pořád nahoru a dolů nelehkým terénem. Zpočátku slunečné počasí se postupně mění a nad Tiranou se zatahuje. Od města k nám vane studený vítr a vrchol je stále v nedohlednu. Proto se rozhodujeme, že bude lepší se vrátit. Musíme uznat, že jsme dnes trochu přecenili své síly. Trasa není tak snadná, jak se zdálo, a kdybychom pokračovali až do cíle, tak by hrozilo, že zpět dorazíme až za tmy. Za celou cestu nepotkáváme jediného turistu, pouze jednoho pasáka ovcí.

---

Download file: Proch_zka_po_h_ebeni_Dajti_dpnktam.gpx

Ubytování v Tiraně

Přicházíme k autu a doufáme, že cestou do hotelu na opačné straně města potkáme co nejméně aut. Překvapivě se nám naše přání vyplňuje. Ačkoliv jsme očekávali odpolední špičku, projíždíme bez problémů. Navigace ale cestu k hotelu Destiny Hotel & SPA nezná, takže poslední metry jsou poněkud dobrodružnější. Nakonec se dostáváme na místo, parkujeme na dedikovaném parkovišti a jdeme se ubytovat. Jak již název napovídá, jedná se o hotel s wellness. Jsou tam však poměrně specifické podmínky použití, takže toho zřejmě nevyužijeme.

Dnes již nemáme ambice na cestu do centra města, ale alespoň se procházíme po okolí. Zdá se, že dopravní špička zde vrcholí až večer, takže jsme rádi, že teď nesedíme za volantem, ale v italské restauraci a čekáme na večeři. Bohužel téměř všechny restaurace zde nabízejí spíše zahraniční kuchyni, a tak už není možnost vyzkoušet místní jídlo.

Procházka po hlavním městě

Poslední den naší dovolené v Albánii plánujeme strávit procházkou po hlavním městě. Nejprve jdeme samozřejmě na snídani. Ta je opravdu luxusní a trochu nás mrzí, že zítra odlétáme příliš brzy, takže už ji nestihneme. Mají tady snad vše včetně výborných dezertů, nutno však podotknout, že tento hotel je zdaleka nejdražší. Po snídani vyrážíme pěšky do centra. Sice je to zhruba hodina chůze, ale autem by to bylo komplikovanější. Naše první kroky v centru města míří k tzv. pyramidě, což je oficiálně Mezinárodní kulturní centrum Pjetër Arbnori, původně se však jednalo o muzeum odkazu albánského diktátora Envera Hodžy. Po změně režimu zůstala stavba opuštěná a chátrala, nakonec se místo zbourání dočkala rekonstrukce. Dnes nabízí pohledy do okolí z výšky 21 metrů.

Množství nových moderních budov prozrazuje, že Tirana se v poslední době rozvíjí a počet obyvatel výrazně roste, což se nedá říct o zbytku země. Od pyramidy jdeme do bývalé vládní čtvrti Blloku, kde se nachází i Hodžova vila, ale příliš toho vidět nejde. Zastavujeme se v jedné místní kavárně, která vypadá docela luxusně. Ceny jsou zde o poznání vyšší, ale stejně tak kvalita kávy. Musím pochválit rovněž obsluhu, která s námi stihne prohodit pár slov a má i dost trpělivosti s platebním terminálem, kterému se příliš nechce přijmout naši platbu.

Pokračujeme dále k hlavnímu náměstí v Tiraně, kde však zrovna vrcholí nějaká demonstrace a vzdáleně to připomíná projevy fašistických diktátorů, takže se raději držíme stranou. Obcházíme náměstí, pak si dáváme burek a mezitím se demonstrace rozpustila, takže se můžeme vrátit k místu, kam nás předtím nepustili. A tím je muzeum Bunk’Art 2. Platíme vstupné 6 EUR (akceptuje se jak místní měna, tak eura, nicméně pouze hotovost) a procházíme jednotlivé místnosti bunkru, sloužícího dnes jako muzeum. Postupujeme chronologicky od počátku albánské republiky přes druhou světovou válku do období lidové republiky, která nám připomíná náš socialismus s tím rozdílem, že v Albánii to vše bylo ještě násobně horší a ani smrt Envera Hodžy to celé neukončila. K prvním demokratickým volbám došlo až v roce 1991, avšak země se dále potýkala s nestabilitou a korupcí, což jí přineslo nelichotivou nálepku nejchudší země Evropy.

V muzeu trávíme určitě déle než hodinu a kromě toho, že je to určitě poučné a zajímavé, si rovněž můžeme trochu odpočinout od poledního sluníčka. Pak už však pokračujeme v našem poznávání města, mimo jiné procházíme prostory hradu, což je dnes jen jakýsi obrovský prostor plný restaurací. Poté jdeme k tržišti, které rovněž neoplývá ničím extra zajímavým. Snad jen to, že se zde dají koupit různé předměty mimo jiné s fašistickou tematikou, což by u nás už asi neprošlo. Nedaleko tržiště měníme ještě peníze (většina směnáren je bez poplatku a kurz zhruba 100 LEK za 1 EUR) a jdeme se najíst. Restaurace nabízí i albánská jídla, ale zdá se mi, že to není až tak dobré, jako jsme si zvykli mimo hlavní město.

Vracíme se k náměstí a všímáme si hodinové věže. U dveří sice sedí nějaká slečna, ale asi jen dává pozor, aby třeba nahoru nešlo příliš mnoho lidí najednou, vstupné se totiž neplatí. Jdeme tedy nahoru a jsme rádi, že jsme si této stavby všimli. Výhled je opravdu moc hezký. Tím se nám ale prohlídka města a vlastně i celá návštěva Albánie chýlí pomalu ke konci. Ačkoliv jsme původně k hotelu chtěli jet MHD a uvažovali jsme i o taxi, nakonec nejsme příliš unavení, tak jdeme pěšky. Cestou ještě zastavujeme v obchodě nakoupit nějaké drobnosti domů, ale jen stěží hledáme lokální výrobky. Vše v supermarketu pochází z Itálie. Zřejmě jsme zvolili špatný obchod…

Po návratu do hotelu už se pomalu připravujeme na cestu domů. Na recepci si necháváme vytisknout palubní lístky, auto přeparkujeme na lepší místo, abychom minimalizovali šanci, že nás tam nějaký šikovný Albánec zablokuje zrovna v momentě, kdy budeme potřebovat odjet. Říkáme si, že bychom rádi ochutnali místní víno. Na střeše hotelu by se měl nacházet bar, takže jedeme výtahem do nejvyššího patra, ale dveře na venkovní terasu jsou zavřené. Musíme se tedy spokojit s klasickou restaurací. Na nápojovém lístku jsou bohužel jen italská vína, ptáme se pak na ta albánská, ale „dvě deci“ nám tu nikdo nedá, musíme koupit rovnou celou láhev. Vzhledem k tomu, že za pár hodin vstáváme, to asi není dobrý nápad. Na víno si musíme tedy nechat zajít chuť. Balíme si věci, nastavujeme budík a jdeme spát.

Cesta domů

Ráno vstáváme zhruba kolem páté. K letišti to máme asi jen 15 minut jízdy, musíme však natankovat naftu. Máme vše samozřejmě spočítané tak, abychom vraceli auto se stejným stavem nádrže, jako při převzetí. Benzínky nedaleko letiště podle recenzí často neberou karty, takže máme nachystanou hotovost. Auto parkujeme na stejném místě, jako jsme ho před více než týdnem vyzvedli. Samozřejmě si ještě vše fotíme, kdyby náhodou nám snad chtěli přisoudit nějaký ten škrábanec. Za celou dobu jsme najeli 919 kilometrů s velmi příznivou spotřebou 4,7 litru / 100 km. Vracíme klíče do schránky (opět s video-dokumentací tohoto procesu) a pokračujeme do odletové haly.

Po odbavení míříme do salonku, kde zpočátku vládne dokonalý klid. Zjišťujeme, že zde konečně máme šanci dát si deci vína, takže bod „ochutnat albánské víno“ je tím splněn. Snídaně je v podstatě srovnatelná s tou hotelovou, navíc jsou zde typické albánské speciality, takže ideální příležitost ještě naposledy ochutnat například Fergesë. Klid kazí až příchod skupinky krajanů, zřejmě značně posilněných alkoholem z předešlé noci, kteří oživují atmosféru mimo jiné hlasitým krkáním. Naštěstí jsou však značně unavení, takže mnozí z nich rychle usínají a při následném letu zpět do Vídně už jen kompenzují spánkový deficit. My jsme samozřejmě také unavení, let probíhá bez problémů a ve Vídni přistáváme včas, stíháme tedy autobus společnosti RegioJet a krátce po poledni jsme v Brně. Zanedlouho po našem návratu vrací půjčovna zálohu zpět na kreditní kartu.

Zhodnocení

Tím končí naše první a troufám si říct ne poslední návštěva Albánie. Ačkoliv tuto zemi mnozí považují za zaostalou či nebezpečnou, my jsme měli naopak dojem, že místní obyvatelé jsou k turistům přívětiví a snaží se, aby se zde hosté cítili co možná nejlépe. Je jasné, že Albánie udělala v posledních letech velký pokrok například ve kvalitě infrastruktury. Hlavní silniční tahy jsou v dobré kondici, na vedlejší silnicích je samozřejmě potřeba počítat s problémy. Odpadků na ulicích je rozhodně méně než třeba v jižní Itálii, ale to může být zkrátka i tím, že v Albánii je poměrně nízká hustota osídlení s výjimkou hlavního města. Pro příště nás lákají zejména Albánské Alpy, pro které je potřeba si najít čas nejlépe v létě.

Co se týká financí, je v Albánii samozřejmě levněji než u nás, i když například cena nafty byla spíše srovnatelná nebo vyšší. Naopak na ceně ubytování, jídla či půjčení vozu se dá hodně ušetřit. Celkově jsme tedy za 8 dní cestování po Albánii dali necelých 15 tisíc korun s tím, že například ubytování v Tiraně jsme volili poněkud luxusnější, než bylo potřeba. Jinak jsme se ale nikde nemuseli příliš omezovat.

Video