Výlet do Svidníku jsme měli v plánu už několik let, proto jsem byla nadšená, když jsme se konečně všichni sešli a shodli se na červencovém termínu. Zbývalo dořešit, jestli odjedeme v pátek hned po darování krve, nebo až v sobotu ráno. Druhá varianta se nakonec jevila jako schůdnější. V sobotu ráno jsme naložili kola a vyrazili na několika hodinovou jízdu na východ.
Krátká zastávka u zříceniny hradu Strečno
Sraz jsme měli v Bohunicích a po drobných komplikacích, kdy jsme se museli vrátit domů, jsme společně odjížděli směrem na Žilinu. Na naší první zastávce pod hradem Strečno jsme byli zhruba za 3 hodiny. Pod hradem jsme zaplatili nehorázně předražené parkování, na kterém tu vydělává místní vychytralý podnikatel. Procházku na hrad nám to ale nepokazilo. Čekal nás ani ne kilometr stoupání. Do hradu jsme zaplatili vstupné za 1 €, které nás opravňovalo ke vstupu okolo hradu. Na prohlídku s průvodcem dovnitř jsme neměli ani čas ani myšlenky. Na hradu je vidět obrovský kus práce, protože před pár desítkami let to byla úplná ruina. Od hradeb se nám otevíral výhled na Žilinu a okolí. Zpátky k autu jsme se vraceli přes repliku středověké dědiny, která byla opravdu zajímavá a jiná než jsme zvyklí.
Další zastávky jsme už neplánovali, takže nás čekaly další minimálně 3 hodiny v autě. Doprava byla docela plynulá, nikde jsme neuvíznuli, takže někdy okolo sedmé večer jsme byli na místě. Ubytování proběhlo rychle, tak jsme stíhali ještě i nákup v místním Kauflandu. Večer jsme byli rádi, že jsme rádi a s otevřeným Šarišem jsme plánovali cyklo výlet na další den.
Nejatraktivnější část výletu do Údolí smrti
Ráno jsme zbytečně nespěchali, přece jen jsme na dovolené. Po snídani jsme ještě dofoukali kola, namazali řetězy a vydali se na zhruba 50kilometrový výlet. Hned za Svidníkem jsme se zastavovali u tzv. taranu, tedy dvou tanků zaklesnutých do sebe. Tanky jsou součástí památníku dukelských tankistů, kteří v blízkém okolí ve velkých počtech padli. Do výše položeného sovětského tanku T-34 se sice oficiálně dostat nedá, ale vespod je zapomenutý otvor, do kterého se menší osoby vejdou. To byla výzva pro mě! Vevnitř byla ale bohužel tma a také vosí hnízda, takže zas tak velký zážitek to nebyl. Udělali jsme pár fotek a pokračovali dál po Karpatské cyklocestě do Údolí smrti.
Další zastávka na sebe nenechala dlouho čekat. Hned další obec s názvem Kapišová je pro vojenské historiky a nadšence velice dobře známá. Koncem roku 1944 se nad obcí odehrála velká tanková bitva v rámci východokarpatské operace. V centru obce se nyní nově nachází další dva tanky T-34 i s informačními cedulemi, hrob důstojníka sovětské armády a malý domek s automatem na občerstvení. Kafe dobrý není, raději jedeme dál.
Na tachometru máme pořád méně než 10 kilometrů a znovu zastavujeme. Tentokrát na velké louce u lesa nad Kapišovou, kde je symbolicky rozestavěných asi 10 tanků. Místo nese název Údolie smrti. Při Karpatsko-dukelské operaci v roce 1944 zde zemřely tisíce, především spojeneckých, vojáků. I přesto byla tato akce extrémně důležitá a měla velký vliv na budoucí porážku nacistického Německa. Na vrcholu louky je umístěn velký nápis Údolie smrti, vedle kterého přibyla i netypická rozhledna ve tvaru nábojnice.
Samozřejmě jsme neodolali a tanky si fotili. Tom mezitím vzlétl s dronem a dělal zajímavé záběry. Nicméně dron nás pozlobil, protože přestal reagovat a museli jsme ho jít hledat. Nakonec se sám vrátil na místo startu, ale byly to nervy. Z rozhledny byl pěkný výhled. Nás už ale trošku tlačil čas, protože jsme potřebovali stihnout muzeum na hranicích s Polskem. Vydali jsme se tedy dál po červené trase Slovenského národního povstání. Čekalo nás dlouhé stoupání po menších silnicích, lesem a poté po cyklostezce, která kopírovala hlavní silnici do Polska. Na některých místech jsme minuli další památníky, ale zastavili jsme se až u vojenského letadla stojícího na louce. Stoupnout si před takové letadlo a zkusit zatočit vrtulí byl zážitek.
Ještě nám ale pořád chybělo pár kilometrů k vojenskému muzeu na rozhledně Dukla. Časově jsme na tom byli dobře, takže jsme si v poklidu zamknuli kola a za vstupné 1 € vešli do muzea. Byla zde spousta dobových fotek a různých věcí přes nábojnice, zbraně až věci denní potřeby. Po schodech se dalo vyjít až nahoru na vyhlídku, kde byla další část expozice. V nohách jsme sice neměli zas tolik kilometrů, ale přece jen nám chybělo půl litru krve, takže jsme výjimečně upřednostnili výtah před šlapáním schodů. Ve věži se promítaly dobové záběry a na stěnách visela spousta dopisů a vzkazů vojáků. Bylo to hodně emotivní a smutné. Kromě toho se zde nachází detailně rozepsaný vývoj událostí 1. i 2. sv. války. Blížila se 17. hodina a nám zbývalo ještě další jedno patro muzea. Museli jsme to tedy vzít rychleji. Dolů jsme se opět svezli výtahem. Tom zjistil, že dál nepojede, protože „píchl“. My jsme ho v tom ale nenechali, taťka mu duši zalepil a popojeli jsme o kousek níž k válečnému cintorínu.
Památník byl postaven krátce po válce a je vzdává se tu holt jak vysokým šaržím jako byl např. Ludvík Svoboda, tak i běžným vojákům. Co nám v této lokalitě chybělo, bylo nějaké občerstvení. Museli jsme se spokojit alespoň s malým obchůdkem těsně u hranic, kde prodávali teplé pivo, ale aspoň studenou zmrzlinu. Po krátké pauze jsme se vydali zpět do Svidníku. Zastavili jsme se znovu u letadla a natočili pár záběrů a také jsme nechtěli minout zemljanky, které stojí na původním místě a sloužili velení k úkrytu při ostřelování. Se zemljankami jsme se nikdy nesetkali, takže to byl zajímavý pocit, sednout si do velmi malého prostoru a představovat si, jak nad námi vybuchují granáty. Po této zastávce jsme neměli další plány, ale i přesto jsme museli spěchat. V neděli totiž Kaufland zavírá už v 8 a my jsme nutně potřebovali pivo! Cesta zpět byla už jen z kopce nebo po rovině, takže jsme se řítili rychlostí okolo 25 km/h a nákup jsme stihli. Večer jsme strávili u jednoho stolu s pivem a plány nad dalším dnem.
Na kole do lázeňského města Bardejov
Po včerejšku jsme byli sice unavení, ale těšili jsme se na další výlet na kole. Po diskuzi nad různými variantami jsme se shodli na výletu do Bardejova. Venku už začínal další horký den, takže jsme se namazali (opalovacím krémem) a vyrazili s vidinou lepší nabídky občerstvení než při včerejší cestě. Při jízdě tam jsme však projížděli jen malými dědinami, takže nám nezbývalo než zastavit v jedné z nich a v přístřešku si dát alespoň svačinu a na chvíli si odpočinout. Po vleklých kopcích nás čekal několika kilometrový sjezd až do města. Bohužel jsme se do centra potřebovali dostat přes rušnou několika proudovou silnici, což bylo nepříjemné a taky nebezpečné. Historické centrum s krásným náměstím nás ale odměnilo nejen pohledem, ale i vychlazeným pivem a posezením na lehátkách. Nikam jsme nespěchali, takže jsme tu chvíli poseděli, pochodili náměstí a následně jsme se přesunuli do baziliky svätého Egídia. Samotná bazilika byla zajímavá, ale my jsme se těšili na výhled z věže, který stál za to.
Po sestupu jsme se vydali hledat restauraci. Kola jsme nechali zamknutá u sloupu a zašli do nedaleké restaurace Parada. Výběr nebyl velký, dali jsme si tedy s Tomem pizzu Diavola napůl. Seděli jsme na příjemné zahrádce ve vnitrobloku. Byli jsme ve stínu, pití jsme měli na stole, takže nám nevadilo, že jsme chvíli čekali. Pizza ale moc dobrá nebyla. Na povrchu byl samý tlustý špek a pizza byla celkově mastná. Hlad jsme ale zahnali a mohli pokračovat dál. Projeli jsme si ještě jednou náměstí, zastavili se u zpívající fontány a vydali se na cestu zpět do Svidníku. Čekalo nás ještě dost kilometrů a po darování krve jsme se necítili úplně stoprocentně. Ke konci cesty nás trochu potrápil táhlý kopec, ale i ten jsme zvládli a za pár minut už jsme sjížděli do města. Večer jsme trávili opět na pokoji s pivem v ruce.
Vojenské muzeum ve Svidníku
Ráno jsme začínali stejně jako předchozí dny poklidnou snídaní na pokoji u taťky a bráchy. Vypadalo to na další horký den. S kolem jsme si dali pauzu a vydali jsme se pěšky na procházku po městě. Naším cílem bylo vojenské muzeum u parku Družba. Vstupné bylo symbolické 1 €. Muzeum nabízelo přehled dějin od začátku 20. století. Měli jsme možnost přečíst si, co předcházelo 1. světové válce, jaká situace byla v meziválečném období a výstava plynule přecházela až k největšímu konfliktu, 2. sv. válce. Visela tu spousta informačních panelů s neuvěřitelným množstvím textu, který se ale nedal příliš přeskakovat. Bylo to až moc zajímavé. Na stěnách naproti byly ve vitrínách uniformy, zbraně a další válečné nezbytnosti. Výstava pokračovala i ve volném terénu v okolí muzea. Kromě rozmístěné vojenské techniky se tu nachází i obrovský betonový památník na počest a vzpomínku padlých sovětských bojovníků na Dukle.
Taková dávka informací a zážitků nás unavila, proto jsme se rozhodli se vrátit. Zašli jsme si ještě na kávu/pivo na místní náměstí do Café Siesta a dávali jsme odpočinout unaveným nohám z posledních dnů. Na ubytku jsme se najedli a dali si krátký odpočinek. Míša si vyjel ještě na kolo a my jsme se s taťkou zajeli podívat do místního aquaparku Aquaruthenia do sauny. Cenově to vyšlo na 12 €, což nebylo úplně levné, ale v sauně jsme byli sami a byl tu dokonce i ochlazovací sud. Na závěr jsme si dali pár bazénů a zakončili tak odpočinkový den. Večer jsme se znova sešli i s Míšou, nasdíleli dojmy a naplánovali výlet na přehradu, o které jsme slýchávali od dětství.
Z Humenného na legendární Zemplínskou Šíravu
Ohledně náplně dalšího dne jsme vedli debaty, ale nakonec jsme se shodli na tom, že se podíváme na místo, kam jezdívala naše babička s dědou a mamkou za socialismu na ryby. Byli tu několikrát a my jsme od dětství slýchávali různé historky z těchto cest. Na kole bychom sem ale sotva dojeli, proto jsme ráno naložili kola a popojeli jsme autem do zhruba hodinu cesty vzdáleného města Humenné. Trochu nás tlačil čas, protože předpověď hlásila zhoršení počasí a bouřky. U místního Kauflandu jsme využili bezplatné parkoviště a vyrazili. Naše cesta vedla po vedlejších silnicích, takže doprava nás netrápila. Ještě kus před obcí Vinné nás čekalo dlouhé a prudké stoupání a v tom vedru to byla síla. Opět jsme to zvládli a k vodě už jsme v podstatě sjížděli. Na první pohled nás překvapilo, jak zanedbaným místem se kdysi vyhlášené rekreační středisko stalo. Opuštěné a vybrakované obchody a hotely působily apokalypticky. Podobně dopadla také dominanta pobřeží v podobě krásné rozhledny.
Zaparkovali jsme kola u restaurace a objednali si osvěžující čepované pivo. Po té námaze ve vedru to byla opravdu zasloužená odměna. Na druhou stranu jsme se také těšili do vody a pořád nás strašila vidina předpovídané bouřky. Zatím tomu však nic nenasvědčovalo. Svlékli jsme se do plavek a dokonce i Tom vlezl do vody a zaplaval si. Všichni jsme měli dobrou náladu. Zhruba po půl hodince ve vodě se začal zvedat vítr a přidaly se i mraky a my už tušili, že bouřka je na spadnutí. Několika lidem to odfouklo matrace a jednu loďku musela z prostřed přehrady zachránit policie. Naštěstí jsme se mohli schovat do restaurace a přečkat nepohodu uvnitř. Najedli jsme se a padlo i několik piv, takže náladu jsme si udrželi na dobré vlně. Bohužel jsme se tu kvůli počasí zdrželi až do 18:30 a cesta zpět byla trochu na krev. Čekalo nás skoro 40 kilometrů za mokra a blížícího se večera. Původně jsme se chtěli zastavit ještě v Michalovcích, ale potřebovali jsme jet bez přestávky. Jízdu nám ztěžoval silný protivítr. S vypětím všech sil jsme vjížděli do Humenného ve 20:30 a byli jsme rádi, že to máme za sebou.
Bardejovké Kúpele a opravovaná zřícenina hradu Zborov
Po včerejšku bylo jasné, že si dnes potřebujeme odpočinout. Zároveň jsme se chtěli podívat i na další místo, o kterém nám vykládala mamka. Nasedli jsme do auta a vyrazili znovu směrem na Bardejov, ale tentokrát jsme odbočili už do lázní. Bardejovské Kúpele byly svého času vyhlášeným místem, kam se sjížděli lidé z celého Československa. Zažily ale období úpadku, ze kterého se naštěstí v posledních letech opět zvedají. Na parkovišti nefungovala závora, takže jsme měli parking zadarmo. Začalo znovu poprchávat, tak jsme se usadili do lázeňské kavárny na cappuccino a zákusek. Počasí se ale umoudřilo, takže jsme mohli pokračovat na obhlídku lázeňského areálu. Kromě historických budov se tu nachází i Muzeum lidové architektury nebo koupaliště. Načepovali jsme si také vodu z místního pramenu a prošli si lázeňskou promenádu. Nakonec jsme tu zapadli i do restaurace s příznačným názvem Ľudové jedlá na polední menu.
Plní dojmů i jídla jsme se vydali k autu a rozhodli jsme se pro procházku na hrad Zborov. Na Mapy.cz bylo dokonce vyznačené oficiální parkoviště, takže jsme byli rádi, že nemusíme hledat, kde zaparkujeme. Po žluté turistické značce jsme stoupali zhruba půl hodiny do prudšího kopce vedoucího nejprve přes louky a následně lesem. U hradu byl zrovna kastelán (pokud se to tak dá nazvat) a ukazoval fotky před a po rekonstrukcích, které tu už několik let probíhají. Musím říct, že jsme byli okouzleni. Hrad byl opravdu v dezolátním stavu, ale nadšenci se rozhodli zříceninu postupně dostavět téměř do původní podoby. To tedy klobouk dolů. Kromě obdivování stavby jsme měli také krásné výhledy do okolí a na závěr odlovili po dlouho době hradní kešku.
Vrátili jsme se do Svidníku a po relaxu na ubytku jsme se vydali na podvečerní procházku městem. Brácha tu byl zhruba před deseti lety, takže mohl porovnat, jak se město za ty roky zmodernizovalo a kolik míst bylo zrekonstruovaných a opravených. Na závěr procházky jsme si sedli na jedno čepovaný v místní nálevně, s honosným názvem Reštaurácia Družba – najčerstvejší pivný zážitok, abychom měli i tuto formu zážitku :).
Po cestě hrdinů Slovenského národního povstání
Náš poslední den se nesl ve znamení návratu na začátek. Po snídani jsme autem přejeli opět do obce Kapišová, kde jsme se stavovali už první den. U památníku s tanky jsme zaparkovali a vydali jsme se alespoň na několik kilometrů po cestě hrdinů SNP. Počasí nám dnes přálo. Nebylo ani vedro ani mokro. Pomalu jsme stoupali nad Kapišovou a procházeli lesem, kde i dnes po více než 80 letech, byly patrné válečné zákopy. Procházeli jsme těmito místy s respektem a myšlenkami na tuto těžkou dobu. Prošli jsme obcí Nižná Jedlová a stoupali dál směrem na vrchol Rohuľa, kde měla stát rozhledna. Na posledním úseku stoupání jsme uviděli raritního slimáka karpatského, který vypadá dost zvláštně, protože je sytě modrý. Vrchol se najednou vynořil z lesa a my jsme uviděli zmiňovanou rozhlednu. Respektive 4 pilíře, které z ní zbyly. Výhled se tedy nekonal, ale stála tu chata, kde se dá přespat a dokonce si zatopit. Obhlídli jsme to tu, pohoupali se na houpačce a dali si svačinu.
Následně jsme začali sestupovat stejnou cestou až na rozcestí, odkud jsme pokračovali prudkým lesním sešupem na louku. Odtud už jsme měli na dohled velký nápis Údolie smrti, ale trvalo nám to desítky minut, než jsme se k němu dostali. Ještě pár fotek s nápisem a sestupovali jsme k památníku dolů. Tady jsme zjistili, že se dá vlézt do dalšího tanku T-34. Na nic jsme nečekali a šli to prozkoumat. Uvnitř byl dokonce motor a některé vybavení. Tohle byl opravdu zážitek. Ještě jsme se pokoušeli najít kešku, kterou ale opravdu někdo ukradl a pokračovali jsme zpátky k autu. Poslední večer se nesl ve znamení balení a příprav na cestu.
Ráno nemusíme spěchat, takže se nabalíme a jedeme se ještě podívat na pravoslavný Chrám Svätej Trojice do centra města. Ten byl sice zavřený, ale i zvenku jsme museli uznat, že velice zajímavý a netradiční. Nasedáme do auta a domlouváme se na zastávce v Prešově. Parkujeme na velkém parkovišti kousek od centra. Vedro nás opět ubíjí. Centrum města je pěkné a opravené. Procházíme hlavní ulicí až na konec a vracíme se zpátky na hlavní náměstí. Dáváme kafe na zahrádce a bavíme se, jestli se po cestě ještě někde stavíme. S Tomem už se nám nechce, takže se rozdělujeme. Po několika kilometrech ale upozorňuju na krásné město Levoča a Tom souhlasí, že se na chvilku zastavíme a zastavují i taťka s bráchou. Od mé minulé návštěvy město opravdu prokouklo. Všechno lešení je pryč a fasády září novotou. Bereme to kolem dokola, dáváme si zmrzku a zastavujeme pro nášivku v „íčku“. Teď už nám opravdu nezbývá nic jiného, než se rozloučit a jet domů. Po cestě se ještě střídáme v řízení na odpočívadle před Trenčínem. Do Brna přijíždíme za tmy.
