Čtení na: 5 min.

Před svým odjezdem do Číny jsem zjistil, že průměrné červencové i srpnové srážky v této oblasti jsou mnohem vyšší než u nás. Přece jen se jedná o oblast ovlivňovanou monzuny. Po příjezdu se mě všichni ptali, jestli mám deštník, že se bude hodit. Po prvních dnech jsem pochopil, že hodit se asi bude, ale spíš jako ochrana proti slunci než proti dešti. Hlavně dívky používaly deštníky téměř pořád. Není se co divit, v Číně totiž platí, že čím světlejší odstín kůže, tím krásnější. Slunečné léto tedy může být pro místní celkem nepříjemné. Já jsem však deštník jako ochranu proti slunci nepoužil, snažil jsem se trochu opálit, abych více zapadl mezi místní. I přesto jsem byl stále atrakcí č.1 pro většinu místních obyvatel. Ale zpět k tématu. První měsíc tedy vůbec nepršelo, respektive díky skvělému plánování našich výletů jsme se vyhnuli víkendovým přeháňkám v Changzhou. Pátý víkend jsme se z různých důvodů rozhodli zůstat v našem domovském městě, přeci jen každý víkend někde jinde něco stojí. A navíc není nad to, se jednou pořádně vyspat a odpočinout si. V neděli pozvala moje rodina své známé (mimo jiné už jsem s nimi předtím hrál badminton) a měli jsme první skutečně velký oběd se vším, co k tomu patří. Sám jsem si vyzkoušel, jak zabalit čínský plněný knedlík, popravdě dnes už nevím, jak jsem to dokázal. Oběd samotný byl náročný. Nejenže bylo na stole spoustu jídla, které jsem musel minimálně ochutnat, ale navíc jsme měli i poměrně slušné zásoby piva. Možná každé dvě minuty zaznělo „gan bei“, což znamená „do dna“. Takže jsem dopil svou sklenici a okamžitě mi dolili další. Na konci jsem byl upřímně rád, že pivo došlo. Tento rychlý způsob pití je něco, na co Evropané nejsou až tak zvyklí. Já jsem měl navíc na odpoledne domluvený výlet do města a po takovém „obědě“ bych si nejraději lehl do postele, ale překonal jsem se a vyrazil do města.

Čínské plněné knedlíčky – ty hůře vypadající jsem měl na svědomí já

Příprava na oběd

Byl jsem domluvený s Radkem, že se sejdeme před Wanda Plaza (nákupní centrum). Pak jsme spolu jeli k Tianning Temple, protože já už jsem byl zkušený cestovatel po městě a věděl jsem s naprostou jistotou, kterým jet autobusem a dokonce i kterým směrem, na rozdíl od svého prvního pokusu během prvního týdne. Pak přišlo něco, co jsme nečekali. První skutečně silný déšť. Schovali jsme se u vchodu do banky a pozorovali, jak se ulice postupně mění v jezero. Později, když déšť ještě zesílil, jsme museli dokonce dovnitř do banky, protože venku už řádila skutečná bouřka. Pak déšť ustal a zjistili jsme, že místy je na ulici až nějakých 30 centimetrů vody a místní v tom byli nuceni jezdit auty, ale také svými motocykly, což bylo až neskutečně zábavné (aspoň pro nás, nevím, jak pro ně…). Tak jsme se na to asi půl hodiny se zájmem dívali a fotili, když pak začalo znovu pršet. Možná jsem zapomněl zmínit, že jsem neměl deštník (půjčil jsem ho na jednom výletě Ricardovi a už jsem ho pak neviděl), takže jsem si musel koupit nový, což naštěstí v Číně není problém (za 20 RMB), ale chvíli to trvalo. Když jsem se pak vracel domů, na autobusové zastávce mě zdravili nějaké Číňanky, což by nebylo tak neobvyklé (stávalo se to poměrně často), ale tyhle znaly jméno mé čínské rodiny, takže vlastně znaly i mě. Dlouho jsem přemýšlel, jestli nejsou třeba od nás z firmy, ale dodnes nevím. Zřejmě jen bydlely někde poblíž a zkrátka si mě pamatovaly.

Changzhou water fun

🙂

Další týden v práci jsem se necítil moc dobře, byl jsem nachlazený, a tak se mi nechtělo ani na žádný další výlet. Přesto jsme se nakonec domluvili se Španělkou jménem Silvia, že navštívíme město Suzhou. Původně jsme tedy chtěli do Wuxi, ale kolegové v práci nám tak nějak naznačili, že tam vlastně ani nic k vidění není (kromě obrovské sochy Buddhy, ke které je možná jednodušší dostat se MHD z Changzhou), a tak jsme se rozhodly pro vzdálenější Suzhou. Vzhledem k tomu, že jsem byl nachlazený a také kvůli ušetření nákladů jsme tentokrát jeli pouze na den, vyjížděli jsme tedy brzy, byt jsem opouštěl někdy kolem šesté ráno, poprvé v Číně jsem se venku cítil jako člověk, bylo krásné počasí a příjemných 20 °C, což oproti jiným dnům bylo mnohem méně a člověk se skutečně skoro vůbec nepotil, aspoň z počátku. Jeli jsme samozřejmě vlakem a do 80 kilometrů vzdáleného Suzhou jsme dorazili asi za 40 minut. Suzhou je stejně jako dalších několik měst nazýváno „Benátky Orientu“. Město je protkáno mnoha kanály, ale možná více známé je pro své zahrady, kterých je po celém městě asi deset. Nejznámější z nich se jmenuje Zahrada pokorného úředníka, a tu jsme taky navštívili a její návštěvu doporučuji. Pak jsme měli oběd, kdy nám Silvia doporučila nudle v „Family Markt“, což bylo jídlo asi za 6 RMB, ale rozhodně dostačující. Pokračovali jsme městem kolem řady dalších zajímavých míst, skutečně pagody a různé chrámy jsou v Suzhou na každém kroku a většinou bylo vstupné poměrně přiměřené. K večeru jsme se vraceli zpět k nádraží, a pak samozřejmě domů. Tentokrát jsem byl skutečně unavený, částečně proto, že jsme chodili jen pěšky a to skutečně hodně, ale také kvůli nemoci. Nicméně asi mi to nakonec pomohlo, večer jsem lehl do postele a okamžitě usnul, probudil jsem se snad po 12 hodinách spánku a byl jsem najednou zdravý, po rýmě a kašli ani památky! Takže návštěvu Suzhou vřele doporučuji.

Zahrada pokorného úředníka

Já na návštěvě u Ruiguang pagody