Proč zrovna Tanzanie?
Pokud chcete do Afriky na safari, možností je hned několik. Vedle Tanzanie jsou to především Keňa, Botswana, Jihoafrická Republika a třeba také Uganda. Je škoda letět takovou vzdálenost, podívat se na pár zvířat a letět zpátky. Proto je ideální safari zkombinovat ještě s nějakou další aktivitou, ať už je to třeba jen „válení se“ na pláži. A právě proto u nás nakonec zvítězila Tanzanie a ostrov Zanzibar, který je v posledních letech hodně oblíbenou destinací pro zimní dovolenou za teplem.
Jak naplánovat safari?
Existuje samozřejmě několik možností, jak si celý výlet zorganizovat. První možnost je koupit si zájezd už v Česku se vším všudy, to samozřejmě jako zkušený cestovatel odmítám 🙂 Druhou možností je zajistit si sám dopravu na místo a safari si předem zajistit přes internet. Poslední možnost je zařídit si safari až přímo na místě. U nás nakonec vyhrála druhá možnost a pokusím se vysvětlit její výhody. Před samotným plánováním je třeba zohlednit následující:
- jaká zvířata bych rád viděl?
- kdy chci jet?
- na kolik dní?
- kolik jsem ochotný utratit?
- kolik vás jede a chcete soukromé safari?
Na internetu existuje celá řadu webů, přes které lze rezervovat safari. Osobně se mi nejvíce líbil https://www.safaribookings.com. Obsahuje spoustu informací o jednotlivých národních parcích včetně toho, jaká zvířata v parku můžete potkat v závislosti na ročním období a s jakým počasím se dá zhruba počítat. V našem případě jsme tedy chtěli vidět samozřejmě co nejvíce druhů zvířat během února až března a hledali jsme spíše levnější safari do třech dní. Skupina 4 lidí je tak akorát vhodná na soukromé safari. Napsal jsem tedy své požadavky a poslal na několik agentur a postupně mi začaly chodit nabídky. Doporučuji dost důkladně přečíst itineráře jednotlivých zájezdů, občas tam může chybět nějaká důležitá věc a také komunikovat s agenturami, nechat si případně něco vysvětlit a upravit program podle svých potřeb a samozřejmě je potřeba také vyjednávat o ceně. Bohužel, velká část celkové ceny je dána fixními poplatky (vstupy do parků), takže moc velkou slevu očekávat nelze.
Poté, co jsme si nakonec vybrali agenturu AAA Express Adventure, musel jsem poslat zálohu ve výši 30% celkové částky, což bylo 570 dolarů. Upřímně, nebyl jsem úplně nadšený z toho, že mám poslat poměrně dost peněz chlápkovi, který si říká Jalala a se kterým jsem si vyměnil jen pár e-mailů. K tomu úžasný poplatek za mezinárodní převod a už nezbývalo než doufat, že Jalala skutečně existuje.
A teď, jak se tam dostat?
Měli jsme koupenou zpáteční letenku na Zanzibar se společností KLM s poměrně divokou kombinací přestupů (Vídeň – Amsterdam – Nairobi – Zanzibar a zpět potom Zanzibar – Dar Es Salaam – Amsterdam – Vídeň) za docela rozumnou cenu, ale problém byl v tom, že naše safari začínalo ve městě Arusha někde uprostřed Tanzanie. Na této trase létají jen malá letadla a existuje poměrně dost společností, ale ceny za poměrně krátký let jsou dost vysoké. Zpáteční letenka vycházela minimálně na 6000 Kč. Nakonec se mi podařilo objevit suverénně nejlevnější letenku, a to za 75 dolarů (směr Zanzibar – Arusha). Jednalo se o společnost Flightlink, která má podobně jako většina ostatních lokálních aerolinek reputaci asi jako ČSA za vedení Luftjardy Tvrdíka, ale mají docela hezký web: https://www.flightlink.co.tz/ a docela snadno se tedy dají koupit letenky. Problém je, že letenka nazpět byla podstatně dražší a cena začínala na 200 dolarech. Proto jsme se rozhodli, ze cestu zpět si vyřešíme jinak… aby to bylo pestré, tak kombinací autobusu a trajektu.
Ideální by byla kombinace letu na Zanzibar a zpáteční letenky z mezinárodního letiště Kilimanjaro, které se nachází jen kousek od Arushi, odpadla by tak náročná cesta zpět na ostrov…
Začínáme: Stone Town
Letiště na Zanzibaru je dost tragické (už se staví nové), ihned po příletu jsme museli projít přes imigrační kontrolu. Je potřeba vyplnit formulář s naprosto zbytečnými údaji a zaplatit úředníkovi 50 dolarů. Pak jsme se přesunuli před budovu a hledali někoho, kdo by nás uprostřed noci odvezl na hotel. Odvoz jsme měli zajištění přímo z hotelu, ale zabralo dost času najít našeho řidiče mezi ostatními rádoby taxikáři.
Hned ráno jsme se vydali na prohlídku Stone Townu, tedy centra Zanzibar City. Město s typickou koloniální architekturou je známé jako rodiště Fredy Mercuryho, avšak místní na něj až tak hrdí nejsou vzhledem k tomu, že homosexualita je v zemi nelegální. Naše první kroky mířily k muzeu otroctví, neboť i to je důležitá součást historie celého afrického kontinentu. Pak jsme šli hledat směnárnu. Nejen, že na Zanzibaru je snad jen 1 bankomat, ale i směnárem mají opravdu málo, a tak nám to dalo celkem zabrat. Ve městě se nenacházejí nějaké zásadní památky, snad kromě pár kostelů či mešit, jeden den na prohlídku je určitě dostatečný. Na večeři jsme si zašli do etiopské restaurace, kde podávali tradiční etiopské jídlo. Zvláštnost této kuchyně není ani tak v chuti, jak ve způsobu servírování a samotné konzumace jídla. Nedostali jsme totiž příbory, ale jen kus něčeho, co připomínalo obinadlo či snad roli toaletního papíru. Ve skutečnosti to byla placka zvaná injera, která se připravuje z teffu (místní plodina, údajně bohatá na bílkoviny a různé vitamíny a navíc bez lepku). Pomocí této placky jsme si pak nabírali zbytek jídla a spolu s plackou jedli. Upřímně, tento způsob konzumace jídla nemám rád, chce to trochu cviku, ale stejně nakonec jím de-facto jen rukama, protože jsem si celou injeru snědl. Občas je třeba zkusit něco nového…
Jěště malé jazykové okénko. Všude na vás budou pokřikovat „Jambo“, což je zkrátka pozdrav (ale zdraví tak většinou cizince), další důležitá fráze „Hakuna Matata“ znamená něco jako „žádný problém“ a dost často ještě uslyšíte „pole pole“, což znamená „pomalu“…
Safari
Další den nás opět čekalo brzké vstávání a cesta na letiště. Přijeli jsme k terminálu pro místní lety, který byl ještě více punkový, než ten mezinárodní. Nikde ani zmínka o tom, jestli let FL06 odletí a kam se máme jít vlastně odbavit. Na internetu kolují zvěsti, že dost často se stává, že jsou lety zrušeny. A tak jsme čekali, až konečně začal check-in. Palubní lístky nám vypsali hezky po staru, tedy ručně. Pěšky jsme si přišli až k letadlu. Dohromady nás letělo asi 10, takže opravdu malé letadlo, které nemá ani přetlakovou kabinu a může tak letět maximálně přibližně ve výšce 5 kilometrů. Cestou jsme míjeli pohoří Kilimanjaro s nejvyšším vrcholem celé Afriky (Uhuru) a zanedlouho přistáli v Arushi na něčem, čemu místní říkají letiště. Ona Arusha není úplný zapadákov a ani to letiště není až tak malé. Jednou zde omylem přistál Boeing 767 mířící na Kilimanjaro Airport a pak měli co dělat, aby mohli vůbec odletět, protože dráha je asi jen kilometr a půl dlouhá. Před sebou jsme měli celý den v centru hlavního města safari-turismu. Na každém kroku se nám místní snažili prodat safari, ubytování nebo jen suvenýry. Afričané jsou dost neodbytní, ze začátku si hrají na kamarády. Když jim řeknete, že už vše máte a nic od nich nekoupíte, začnou být agresivní a je dost težké se jich vůbec zbavit. Nakonec jsme byli moc rádi, jakmile pro nás přijeli z hotelu a my jsme mohli utéct z centra města. Je dobře, že jsem safari zařídil dopředu, protože kupovat to přímo v Arushi, člověk by těžko mohl porovnávat jednotlivé nabídky. Pokud totiž projevíte zájem, už se od vás dotyčný nehne. Jinak Arusha leží na úpatí hory Meru, která je takovým menším bratříčkem Kilimanjara a alternativou pro výšlap, pokud si netroufnete na nejvyšší horu Afriky. Záběry z přeletu Zanzibar – Arusha najdete v první polovině mého videa: https://youtu.be/j7crrOSBxus
„Letenka“ 
Pohled na „Kilimanjaro“
Následující ráno se před hotelem objevil Jalala. Přijel jen pro to, aby od nás vybral zbytek peněz a přidělil nám řidiče (Salvator) a kuchaře (Zablo). A tak začala naše pouť africkou divočinou. První den nás čekal národní park Lake Manyara. Jak již název napovídá, uprostřed parku je jezero a jako takový bonus je plné plameňáků. Až k nim se ale dostat nedá, a tak jsme viděli jen úzký červený pruh někde v dáli na břehu jezera. Cestou jsme pozorovali například hrochy nebo žirafy. Večer jsme se ubytovali kousek od parku nedaleko městečka Mto wa Mbu v kempu Panorama s fantastickým výhledem. Bydleli jsme v takovým mini-domcích z hlíny, ve kterých bylo v noci dost vedro, ačkoliv venku díky vysoké nadmořské výšce bylo už docela chladno. V kempu přenocovalo hned několik výprav. Každá z nich měla svého kuchaře, který si vezl s sebou veškeré vybavení a zásoby. V Africe se totiž vše dělá tak, aby na tom mohlo dělat co nejvíce lidí, ačkoliv z pohledu produktivity práce to nedává smysl. Večer byl v kempu dokonce nějaký zábavný program akrobatů a tanečnic z místní vesnice a musím uznat, že jejich vystoupení vypadalo profesionálně.
Na safari si vemte dalekohled a foťák s teleobjektivem (já měl 55-300mm) a vhodné oblečení (modrá barva není vhodná, přiláká mouchy tse-tse)
Druhý den safari nás čekal kráter Ngorongoro. Toto místo je unikátní hned z několika pohledů. Za prvé, jedná se o kalderu, tedy kráter, který vznikl explozí sopky a jejím následným zhroucením vlastní vahou. Za druhé, zvířata žijí uvnitř kráteru a nemigrují, jak je tomu zvykem ve zbytku Afriky. Ngorongoro je tedy ideální pro návštěvu ve kterékoliv roční době. A skutečně tento park byl nejlepším zážitkem celé naší safari. Z Velké pětky se nám nepodařilo narazit pouze na levharta, ale viděli jsme lvy, vodní buvoly, slony a z dálky i jednoho nosorožce, což bylo velké štěstí, v celém kráteru jich žilo už jen 37. Někdy se uvádí, že do Velké pětky patří místo levharta hroch, a tak si můžeme namlouvat, že jsme Velkou pětku vlastně viděli. Místo levharta jsme ale viděli geparda, což je také velká kočkovitá šelma, kterou člověk jen tak v lese nepotká. Úžasná byla také podívaná na obrovská stáda pakoňů a zeber, řádově se jedná o desítky tisíc kusů. Ngorongoro není národním parkem, ale „Conservation Area“, do UNESCO je tato oblast zapsána nejen jako přírodní, ale také kulturní dědictví. Žijí tady totiž vedle zvířat také Masajové. K nim do chýše se turisté mohou taky podívat, připravit si však musí několik (desítek) dolarů.
Pokud by někoho zajímalo, k čemu je vlastně dobré mít na safari vlastního řidiče/průvodce, tak je to hlavně proto, že bez něj by vás tam nejspíš ani nepustili a kdyby jo, kdo by vám pak vysvětlil rozdíl mezi gazelou Thomsonovou a Grantovou?
Třetí den a poslední park – Tarangire. Říká se mu také „domov slonů“ a ne nadarmo. V celém parku jich žije asi 20000 (popravdě už nevím, odkud mám to číslo, tak snad nekecám), a tak v pokročilejší fázi dne už to bylo podobné jako v Norsku s vodopády… byly prostě všude. Kromě toho žirafy a dost druhů ptáků včetně tukana nebo pštrosů. Kdybych měl zhodnotit safari jako celek, tak je to určitě super zážitek, ale rozhodně bych více než tři dny nechtěl. Za prvé, časem už se to začíná dost opakovat a za druhé, celá ta myšlenka nahánět divokou zvěř autem a myslet si, že jim to nevadí, se mi nějak nepozdává. Asi bych taky nebyl rád, kdyby před mým domem neustále čekali paparazzi. Vidět divoká zvířata v jejich přirozeném prostředí je hezké, ale otázkou je, do jaké míry je to ještě vlastně přirozené prostředí. A ještě malá poznámka na závěr. Očekává se, že každému v Africe, kdo pro vás cokoliv dělá, musíte dát spropitné. Takže 10% řidiči, 10% kuchaři, dokonce jsem někde četl, že i v kempu by byli rádi, kdyby jim tam člověk něco nechal. Je dobré s tím počítat, ale na druhou stranu si i Afričané musí uvědomit, že ty částky jsou poměrně vysoké a porovnám-li to s příjmy u nás, tak jen na spropitném si mohou vydělat víc než někteří lidé u nás. Záběry ze safari jsou zhruba v druhé polovině videa: https://youtu.be/j7crrOSBxus
Zajímavé jsou v Tanzanii značky piv: Kilimanjaro, Safari, Serengeti nebo třeba Tusker (tusk = kel)
Jak se dostat zpátky na Zanzibar, když je 200 dolarů moc? Autobus za 18 dolarů a trajekt za dalších 25 jsou zajímavou alternativou, celá ta sranda ale stojí navíc jeden den času. Autobus byl klimatizovaný (až příliš), ale čistý a pohodlný. V Tanzanii mají pěkné silnice, určitě velké překvapení a v porovnání s námi se nemají za co stydět (ba právě naopak, stydět bychom se měli my). Cesta do Dar Es Salaamu, tedy hlavního města Tanzanie, trvala asi 12 hodin (z toho tak polovinu posledních několik kilometrů). Dar Es Salaam je totiž opravdu velké město (přes 4 miliony obyvatel), špinavé, s horkým a vlhkým podnebím. Hotel bez klimatizace, no další těžká noc… Zpět na Zanzibar jezdí řada trajektů, je to samozřejmě obrovský business, a tak se kolem vás u přístavu motá milion lidí a každý se snaží vám prodat lístky. Pak samozřejmě vám chtějí pomoct s batohem. Dlouho jsme se bránili, až nakonec nám batohy takřka vyrvali z rukou s tím, že oni jsou oficiální portýři a je to v ceně. Tak nás dovedli jen několik málo metrů do klimatizované „VIP“ části lodi a čekali. Dlouho jsem jim vysvětloval, že jim nic nedám, protože jsem o jejich služby nestál, ale byli neodbytní. Po deseti minutách dostali pár drobných, ale jen proto, aby konečně odešli. Takže z toho plyne poučení, svůj batoh nedávat z ruky (samozřejmě, pokud bych o službu měl zájem, tak proč ne).
Místním dětem turisté obvykle vozí různé bonbony. Mladší jsou z nich nadšené, starší by raději „money“. Horší je, když máte méně sladkostí, než je v okolí dětí, a tak to dopadne skoro vždycky…
Zpátky na ostrov: Crazy Man
Zpět na Zanzibaru jsme si vybrali jako naše útočiště pro následující dny městečko Nungwi na severu ostrova, kam jsme se nechali zavést autem (chce to trochu vyjednávání, rozhodně nepřistupujte na první nabídku, dá se dostat na 20-25 dolarů za auto, ale původní nabídka byla kolem 60). Přes Booking jsem zarezervoval pokoje v hotelu/hostelu Homeland Swahili Lodge. Dnes už na Bookingu není, protože majitel je tak trochu blázen a někteří hosté si stěžovali. Majitel si skutečné nechá říkat „Crazy Man“ a má takovou zvláštní povahu, ale bydlení u něj bylo suverénně nejlevnější s rozumnou kvalitou. Nicméně na internetu je spousta recenzí, některé pozitivní, jiné negativní, pozor by si měly dát zejména ženy cestující samy a také černoši. Ačkoliv je Crazy Man tmavé pleti, černochy nechce ubytovat. Homeland Swahili Lodge je trochu dál od pláže, to je pravda, ale zase s možností odvozu a ani pěšky to nebyl až takový problém. Pláž v Nungwi byla opravdu pěkná, jen na Zanzibaru to s koupáním a mořem obecně není tak jednoduché. Může za to velký rozdíl mezi přílivem a odlivem, který v některých místech může znamenat, že moře se takřka ztratí z dohledu a koupat se tedy dá jen za přílivu. Tento efekt je ještě výraznější na východě ostrova. Během odlivu si člověk musí dávat pozor hlavně na mořské ježky, ale zato může objevit překrásné hvězdice. Ale jinak je pláž s bílým pískem docela hezká a moře má krásnou tyrkysovou barvu. Problémem místní pláže je množství otravných Afričanů, kteří nabízí předražené výlety lodí, prodávají různé cetky nebo kokosy. Během našeho pobytu na Zanzibaru jsme nakonec zůstali jen v Nungwi, jen jednou jsme se podívali i na pláž Kendwa, případně šli na severní cíp ostrova, ale nejlepší pláž byla stejně ta, kterou jsme měli nejblíž.
„I have a special message for people from Public Czech“, řekl Crazy Man a přinesl nám láhev se zbytkem slivovice…
Ostrov koření
Ještě jednou jsme si udělali výlet do Stone Townu, tedy do města na šafrán a trochu toho zázvoru. Protože jsme jeli bez zavazadel, tak jsme využili místní dopravu, což jsou menší autobusy, do kterých se vejde překvapivě dost lidí a skoro nic nestojí. Koření je velkým turistickým lákadlem. Kromě toho, že si můžete koření koupit, tak vás lákají i na různé „spice tours“, což jsou spíše takové turistické pasti, jak už tomu bývá. Podobně jako třeba návštěva Jozani Forrest poté, co člověk absolvuje safari, tak už není tak lákavá. Ale zpět ke koření. V jedné vedlejší uličce jsme narazili na prodavače, který měl docela dobré ceny a hlavně byl sám, a tak jsme si mohli v klidu nakoupit, aniž by nám do toho kecalo dalších 10 lidí okolo. Co se týká cen koření nebo suvenýrů, tak jsou dost vysoké a vyplatí se smlouvat, i když ne vždy se to podaří. Místní kolikrát raději neprodají nic, než by dali drobnou slevu. Takový obchod většinou poznáte tak, že je vše zaprášené a je jasné, že tam zboží leží už nějaký ten pátek.
Vtipné je, že když už máte batoh plný koření a prázdnou peněženku, tak vám další a další domorodci chtějí prodat další koření. Jakmile jim řeknete, že už nic kupovat nechcete, tak vám odpoví: „Tak nic nekupuj, stačí, když mi dáš peníze!“
Želvy a šnorchlování
Co jiného dělat v Nungwi? Navštívili jsme místo kousek od majáku, kde se chovají želvy (karety pravé a obrovské). Za normálních okolností by toziž nepřežily, a tak se jim zkrátka musí trochu pomoct. Nejprve jsme mohli želvy krmit a dozvědět se, jak to vlastně vše funguje. Pak jsme se chtěli přesunout na zdánlivě zajímavější místo – lagunu, kde člověk může přímo se želvami plavat. Upřímně, toto místo mě osobně tak nenadchlo, byla to dost tmavá laguna se špinavou vodou a ještě to bylo slušně zpoplatněné. Takže mě jako člověka rozmlsaného tím, že si v Indonésii plaval se želvami v otevřeném moři a zadarmo, tohle trochu zklamalo. Obecně, co se týká šnorchlování a želv, existují na Zanzibaru následující možnosti: Prison Island (kousek od Stone Town, suchozemské želvy) a Mnemba Island (šnorchlování). Nebyli jsme ani na jednom, já měl druhou část dovolené rýmu, a tak jsem šnorchl tentokrát ani nevybalil 🙁
Jídlo
Místní vařit docela umí. Překvapivé je, že je lokální kuchyně dost bohatá na maso. Vždycky jsem si myslel, že v těchto končinách bude maso velká vzácnost, ale opak je pravdou. Vhodnou alternativou jsou ryby (já zkusil jen tuňáka, protože jaksi rybám na 100% nevěřím po posledních zkušenostech z Indonésie). Specialitou Zanzibaru je tzv. Zanzibar Pizza, takový mix všeho možného (maso, zelenina, vejce, sýr) zabalený do těsta a osmažený z obou stran. Přímo v Nungwi se dá koupit levně „na kruháči“ uprostřed vesnice (na Google se dá najít jako Al Manna). Vlastně je to dost podobné roti na Srí Lance, pokud bych to měl k něčemu přirovnat. Jinak kuchaři se tady sice vždy pěkně oblečou, aby opravdu vypadali jako světoví šéfkuchaři, ale příprava jídla dost vázne a obvykle trvá klidně i hodinu (všechno je zkrátka pole-pole nebo-li pomalu). Hned první den na Zanzibaru jsme si na pláži nechali ručníky a šli na oběd a než jsme se vrátili, už nám věci málem odnášel příliv.
Náklady a ceny
37 000 Kč. To jsou celkové náklady na osobu za celé dva týdny. Z toho nejdražší byla letenka za 11 500 Kč, následovalo safari za nějakých 11 000 Kč a zbytek, tedy asi 15 000 Kč padlo na ubytování, jídlo, místní přepravu (včetně letenky Zanzibar – Arusha), vízum, případně očkování (žlutá zimnice) a drobné suvenýry. Je to tedy docela dost v porovnání s Asií je to určitě dražší destinace a to si myslím, že spoustu věcí jsme zvládli fakt levně. Orientační ceny:
- levné jídlo (Zanzibar pizza): 5000 TZS
- normální jídlo: 10 – 25 000 TZS
- lepší večeře: 30 000 TZS a víc
- pivo v obchodě: 4000 TZS
- 1 TZS (šilink) = 0,01 Kč
Zhodnocení
Zanzibar spolu se safari v Tanzanii je dobrá kombinace pro zimní dovolenou. Pro mě osobně je ale Afrika stále až za Asií a to z několika důvodů: Afričané vám nedopřejí chvilku klidu, i když prostě nemáte náladu, nechcete nebo prostě ani nemůžete, stále vás do něčeho nutí a vidí ve vás jen chodící peněženku. Afrika je dražší, zatímco kvalita služeb obecně horší, i když dostatečná. Chybí nějaké významnější kulturní památky (opět paralela s Asií, kde každá země má svůj Angkor Wat). Pozitivum je určitě safari (tak obrovské parky a množství zvířat jinde není) a také jídlo (hlady neumřete).
Nezapomeňte se opět podívat na mé video z Afriky, myslím, že tentokrát povedené: https://youtu.be/j7crrOSBxus