Čtení na: 45 min.

V minulé části jsem popisoval, jak jsme strávili silvestrovský stop-over v Istanbulu. Hlavní cíl naší cesty však byl jiný: Srí Lanka. V mém případě se jednalo už o druhou návštěvu ostrova, i přesto jsem se těšil, že tentokrát si vyzkoušíme trochu něco nového.

Zastávka na Maledivách?

Noční let z Istanbulu začíná večeří, která je opět moc dobrá. Moje bolest v krku se přeměnila v rýmu, takže jsem ještě na letišti sehnal nosní kapky a snad mi to teď trochu pomůže usnout. Turkish Airlines mají slušnou nabídku filmů v rámci svého systému „palubní zábavy“, tak si pouštím JoJo Rabbit a u toho pomalu usínám. Mezitím palubní personál obejde letadlo, stáhne všechny rolety dolů a zhasne osvětlení, čímž vytvoří ideální podmínky pro spánek. Skutečně se nám podaří alespoň chvíli spát a až se probudíme, venku už je světlo (letíme proti času, takže se rozednívá samozřejmě jen po několika hodinách letu).

Podává se snídaně a brzy nás čeká první přistání na Maledivách. Atoly z výšky vypadají fantasticky, ale hlavní ostrov, na kterém se nachází letiště, nepůsobí zrovna dojmem tropického ráje. Trávíme zde, bohužel pouze na palubě letadla, asi hodinu a půl, než naše poloprázdné letadlo opět vzlétá. Překvapivě dostáváme ještě jedno menší jídlo, ačkoliv na Srí Lanku je to už jen, co by kamenem dohodil. Asi po hodině letu přistáváme na letišti Bandaranaike nedaleko Negomba.

První noc na ostrově

Vzhledem k obsazenosti letadla nás nečekají žádné velké fronty. Vízum máme vyřízené předem, ještě za nižší cenu před koncem listopadu 2022. Překvapuje nás však jen potřeba vyplnění jednoho příjezdového formuláře navíc, což stíháme ve frontě na imigrační kontrole (po Novém roce už se mělo vyplňovat on-line). Po vyzvednutí zavazadel si jdeme vyřídit místní SIM karty. Vzhledem k cenám nemá cenu spekulovat nad sdílením jednoho datového tarifu a každý si kupujeme svou vlastní. Stejně jako minule volíme operátora Airtel.

Jakmile jsme připojení k internetu, píšeme do našeho ubytování, aby pro nás přijeli. Máme totiž rezervovanou první noc v hotelu Optimum Residencies v Negombu, kde součástí ceny je i vyzvednutí na letišti, což se nám náramně hodí. Asi po 10 minutách čekání pro nás přijíždí řidič a odváží nás do hotelu. Jsme hrozně unavení, a tak jsme rádi, že jsme za chvilku „doma“. Hotel vypadá moc pěkně, je už pozdní odpoledne, krásně teplo a hotelový bazén láká ke koupání. Únava je ale proti. Říkáme si, že si dáme „dvacet“ a pak skočíme do města do bankomatu a také případně pro něco k jídlu.

Po pár hodinách spánku je tma. Nikam se nám už nechce, a tak si aspoň sedneme k bazénu a pozorujeme oblohu a okolo poletující světlušky. Ono také nic moc jiného se dělat nedá, zrovna tu vypnuli proud, což je momentálně na Srí Lance běžné. S personálem domlouváme brzkou snídani, protože potřebujeme stihnout autobus a hlavně pak navazující vlak v Colombu.

Po dlouhé noci vstáváme do slunečného dne. Protože spěcháme a zároveň už máme hlad, jdeme rovnou na snídani. Nikde ale nikoho nevidíme, nevíme ani vlastně, kde se snídaně podává. Píšeme tedy zprávu přes WhatsApp a prý u bazénu. Tam ale máme pokoj a na jídelnu to tam nevypadá. Nakonec zjišťujeme, že jsou tady bazény dva a u toho druhého už slyšíme nějaké zvuky z kuchyně. Vykoukne na nás téměř bezzubý Srílančan a lámavou angličtinou říká: „snídaně 8:30“. My ale oponujeme s tím, že snídaně měla být 7:30. Kuchař se tedy okamžitě pouští do práce, ale začínáme mít vážné obavy, zda vlak v Colombu stihneme.

Pak přichází paní (možná) majitelka a postupně nám nosí na stůl jídlo. Tohle není snídaně, ale spíš oběd s večeří dohromady. Kromě klasických snídaňových toastů, vajíček či palačinek dostáváme také kari s rýží nebo třeba ovoce. Stůl je zkrátka plný jídla. Bohužel si to ale ve spěchu neumíme pořádně vychutnat. Ať počítám, jak počítám, ten vlak v Colombu ale stejně nestihneme. Máme totiž ještě jeden zásadní problém. Nemáme místní peníze. Původní plán počítal s tím, že bychom si objednali tuk-tuk a v Negombu nejprve navštívili bankomat, ale to by byla další časová ztráta.

Hurá na pláže na jihu

Po promyšlení všech variant se jeví jako nejjistější jet až do Hikkaduwy autem. Ano, bude to dražší, ale ušetřený čas se nám bude hodit. Přes aplikaci Pick Me se díváme, kolik by to asi stálo, ale nakonec za podobnou cenu objednáváme auto přímo přes náš hotel. Za ubytování se dá platit naštěstí kartou, ale s řidičem se domlouváme, že potřebujeme cestou zastavit u bankomatu. Nasedáme do bílého auta (jiné barvy tady asi ani nejsou) a opouštíme naši první zastávku na Srí Lance.

Do asi 140 kilometrů vzdálené Hikkaduwy se dá dostat několika způsoby. Většina místních by volila vlak nebo autobus, bohatší obyvatelé by mohli autem po pobřeží a my, protože jsme ochotní zaplatit 20 tisíc rupií (cca. 1300 Kč), frčíme po skoro prázdné dálnici. Je potřeba vysvětlit, že rychlost dopravy je na Srí Lance obecně mnohem nižší, než na co jsme zvyklí v Evropě. Zatímco vlakem nebo autobusem bychom jeli tak 5 hodin, po silnici zhruba 3, tak po dálnici jsou to 2 hodiny jízdy. Z vlastní zkušenosti ale mohu potvrdit, že vlakem po pobřeží je to rozhodně větší zábava.

Zastavujeme na dálničním odpočívadle, kde vybírám peníze z bankomatu. Poplatek místní banky je nulový, stejně tak jako poplatek od mBank, kterou volím kvůli lepšímu kurzu. Dostávám hromadu místních bankovek a pokračujeme dál jízdou po monotónní dálnici. Krátce po poledni přijíždíme do Hikkaduwy. Řidič nás samozřejmě přiváží až k bráně našeho ubytování s názvem Tamara Motels. Zaplatíme domluvenou částku plus nějaké spropitné a jdeme se ubytovat.

Hikkaduwa

Ubytování máme rezervované přes Booking, ale paní domácí nás celkem snadno přesvědčí, abychom rezervaci zrušili. Dostáváme totiž ještě o něco lepší cenu (cca 400 Kč za pokoj za noc včetně snídaně). Poloha hotelu je na první pohled dobrá, jen kousek od pláže, ale první projíždějící vlak nás přesvědčí o opaku. Doufáme, že v noci jezdit nebudou. Neztrácíme čas a jdeme rovnou na pláž, konkrétně na místo zvané buď „Turtle beach“ nebo „Coral reef“. Já už jsem v Hikkaduwě podruhé, takže vím, že je tam klidnější voda vhodná ke koupaní a ačkoliv jsem tam minule žádné želvy neviděl, dnes může být všechno jinak.

Skutečně, hned při příchodu vidíme davy lidí u břehu, jak chaluhami krmí několik obrovských želv. Ačkoliv jsou všude nápisy, ať se na želvy nesahá, tak to Rusové naprosto ignorují. Stejně tak ignorují apely místních. Natočit si však „story“ na Instagram či Telegram je docela rychlé, takže časem lidi zmizí, a tak máme i my příležitost si želvy prohlédnout. Voda je příjemně teplá, na koupání ideální, bohužel podmořský svět zde není až tak bohatý. Hlad a žízeň jdeme zahnat do nedaleké restaurace Refresh Beach Restaurant. Dávám si oblíbené Kottu Rotti a k tomu avokádový milkshake. Překvapivě to není ani nějak extra drahé.

Po jídle se vracíme opět na pláž a užíváme si paprsků odpoledního sluníčka. K večeru se přesouváme do hotelu, kde klasicky opět nejde proud a tentokrát nemáme ani generátor, naštěstí to ale k životu nepotřebujeme. Večer se jdeme projít kolem hlavní silnice. Znám tam totiž jedno místo, kde jsou dvě rotti restaurace naproti sobě. Na první pohled sice nevypadají úplně nejlíp, ale rotti tady umí. Takže si dáváme spíš jen tak na chuť avokádové rotti. Na Srí Lance jsme teprve druhý den, takže nás trochu trápí únava, a tak jdeme spát poměrně brzy.

Během noci jsme zjistili, že vlaky tudy jezdí téměř pořád a v noci nás několikrát probudily. Ranní vstávání je pro nás tedy docela náročné. Snídaně je oproti včerejšku o dost chudší. V podstatě jen sendviče zapečené s vajíčkem a rajčetem. K tomu káva, která nám snad pomůže se probudit. Dnes máme v plánu jet se podívat na želvičky. Ano, víme, že tato místa jsou obvykle považována jen za turistické pasti a ve skutečnosti želvy nezachraňují, ba naopak. Na druhou stranu, pokud by vajíčka skončila u někoho na talíři, tak by to bylo možná ještě horší.

Chceme jet autobusem do Urawatte, což by neměl být velký problém. Jdeme na autobusovou stanici a tam už stojí autobus, který by měl jet naším směrem. Sedneme dovnitř, okamžitě nás zpozoruje místní vykuk, který tvrdí, že je řidič, a že tento autobus do Urawatte nejede. Zavede nás na hlavní silnici, kde už čeká tuk-tuk. My ale chceme jet autobusem, a tak nám tvrdí, že tady pojede nějaký lepší. Ignorujeme ho a jdeme čekat zpět do námi vybraného autobusu. Přichází skutečný řidič a potvrzuje, že do Urawatte jede. Problém je, že se jedná o nějakou místní linku, a tak jedeme déle, než jsme chtěli, ale alespoň si jízdu náležitě užijeme.

Po projetí několika vesnic ve vnitrozemí se vracíme k moři, vysedáme z autobusu a jdeme k „želví záchranné stanici“. Tam nás přivítají ruským Привет, zaplatíme vstupné 2000 rupií a můžeme si celý areál sami projít. Přijde k nám jeden ze zaměstnanců a začne nám něco říkat, ale nějak se nemůžeme chytit. Nejprve myslíme, že je to špatná angličtina, ale nakonec si uvědomíme, že to je jen špatná ruština. Místní se za poslední roky stihli dokonale adaptovat, a protože většinu turistů zde tvoří Rusové, tak už tradiční angličtinu vystřídala ruština. Po vysvětlení, že mu nerozumíme, přecházíme do jazyka srozumitelného pro obě strany a dozvídáme se něco o tom, jak tady zachraňují želvy, ačkoliv to, zda opravdu nějakou tu želvu zachrání, není vůbec jisté.

Zpět do Hikkaduwy se vracíme rychlejším autobusem, který jede po pobřeží. Vysedáme ale o něco dřív a zastavujeme se v muzeu věnovanému obětem Tsunami, které postihlo nejenom Srí Lanku v roce 2004. Jedná se vlastně o dům, který byl zničený a jeho obyvatelé stihli naštěstí utéct. Nynější provozovatelka tohoto muzea byla tehdy jedním ze členů této rodiny a posbírala spoustu fotek, které jsou vystavené v tomto domě. Vstupné se neplatí, ale je zde kasička na příspěvek na dobročinné účely. Paní velice poutavě vypráví svůj příběh a také nezapomene zmínit další katastrofu, která postihla Srí Lanku. Krátce po tsunami totiž její bratr zahynul během vleklé občanské války. Tím se dostáváme k aktuální situaci a shodujeme se na nesmyslnosti války na Ukrajině a myslím, že i tady chápou, kdo za to celé může. Přesto jsou zde Rusové vítanými hosty.

Do Hikkaduwy pokračujeme pěšky a zjišťujeme, že je zde několik dalších muzeí se stejným tématem. Další depresivní zážitky už ale nechceme. Za zmínku stojí snad jen vagón vlaku, který tehdy smetla vlna tsunami a zabila tak stovky, možná tisíce lidí, kteří se mylně domnívali, že je vlak zachrání. Muzeum ve vagónu však už nějaký čas nefunguje. Cestou stíháme ještě pozdní oběd v restauraci u hlavní silnice a se zastávkou v hotelu se přesunujeme na pláž. Když jsem tady byl v roce 2018, nechali jsme se nalákat na šnorchlování daleko od břehu, ale reálně tam toho moc k vidění nebylo. Místní to na nás zkoušejí i tentokrát, ale když jim řeknu, že už jsem tam byl, tak asi moc dobře vědí, že vím, že tam nic zajímavého není. Paradoxně zjišťujeme, že nejbohatší podvodní život nacházíme jen pár kroků od pláže. Škoda, že tohle místo objevuji vlastně až 5. a zároveň poslední den zde v Hikkaduwě.

Mirissa

Po další noci s projíždějícími vlaky za oknem se budíme poněkud unavení. Snídaně je naprosto stejná jako včera. Dneska máme v plánu přesun do Mirissy, dalšího města na jihozápadním pobřeží Srí Lanky. Ačkoliv jsme chtěli jet původně autobusem, nakonec opět vítězí pohodlnost a přes hotel si objednáváme auto. Vzdálenost je to podstatně kratší a tomu odpovídá i cena. Necelých 50 kilometrů jedeme skoro hodinu a půl a platíme 10 tisíc rupií. V hotelu Liyanage Resort je přivítání poněkud vlažné. Dostaneme klíče od pokoje a to je vlastně vše. Vůbec netušíme, kdy a kde bude snídaně, jaké je heslo na wi-fi nebo komu zaplatit. Asi není potřeba to teď řešit, neztrácíme čas a jdeme na místo, kvůli kterému zde jsme: Coconut Tree Hill, neboli kopec posetý kokosovníky.

Kdo navštíví Srí Lanku a nemá na Instagramu fotku z tohoto místa, jakoby na Srí Lance ani nebyl. A podle toho to tady taky vypadá. Jakmile se prodereme přes zástupy rádoby modelek až na místo, postarší Srílančan mi vezme telefon z ruky a začne nás zuřivě fotit. Výsledkem je asi 50 fotek za minutu, z toho použitelné jsou asi jen 2. Ze slušnosti mu zaplatíme nějaký ten drobák a můžeme si odškrtnout Coconut Tree Hill: splněno. Zcela vážně, tohle místo má určitě své kouzlo a stojí za návštěvu a ačkoliv se mohlo zdát, že lidí tady je hodně, myslím, že v době před-covidové to bývalo podstatně horší.

Vracíme se k vodě a vybíráme si místo v nedaleké restauraci. Objednáváme si džus spíš tak z povinnosti, abychom tady zadarmo nezabírali místo pod slunečníkem a jdeme prozkoumávat okolní moře. Na první pohled se zdá, že tady toho moc zajímavého není, naopak vlny jsou pro šnorchlování dost nepříjemné. Později k večeru si procházíme celou dlouhou pláž v Mirisse včetně neskutečně fotogenického výběžku do moře, kde naši pozornost poutají především živočichové ve zpěněných vodách moře. Kromě krabů jsou to zvláštní skákající rybičky, alespoň doufáme, že rybičky.

K večeru se vracíme na hotel, kde mimochodem opět není nikdo kompetentní, a tak stále netušíme, jak to bude se snídaní. Víme kdy, ale nevíme kde. Protože jsme cestou viděli spoustu pěkných restaurací a barů, po setmění jdeme zpět na pláž vyzkoušet nějaký místní drink. Popravdě to žádný zázrak není, nealko džus je asi lepší variantou. Nicméně atmosféra je zde vynikající. Kromě pití si dávám i předražené toasty s avokádem a nakonec navíc i jedno místní pivo.

Následující ráno naštěstí zjišťujeme, že na snídani se musí do třetího patra. Jsme tam první a postupně dostáváme takovou místní tradici, čili ovoce, toasty a vajíčka. K tomu kávu nebo čaj. Snídaně je podle mého soudu ale o něco lepší, než v Hikkaduwě. Pokud jsme u hodnocení hotelu, tak Liyanage Resort je poměrně levný hotýlek, který nabízí dokonce bazén, ale ten je spíše dekorativní. V jeho zakalených vodách se nikdo nekoupe. Pokoj je prostorný a na první pohled docela čistý, ale zrovna ten náš je přímo u rušné silnice, ačkoliv vlak byl asi horší.

Bazén je ale zbytečný, když nedaleko odsud máme oceán. Po snídani bereme šnorchl a jdeme na pláž. Sedáme si v restauraci Turtle Beach Restaurant a přemýšlíme, zda opravdu ve vodě budou želvy a nebo je název restaurace jen dobrým lákadlem na turisty. Nemusíme přemýšlet dlouho, u vedlejšího stolu sedící Čech nám potvrdí, že jsme tady správně, a že asi 50 metrů od břehu jsou korálové útesy se spoustou ryb a také několika želvami. Postupně se o tom přesvědčíme sami a tohle místo je opravdu nejlepší. K tomu si dáváme na oběd napůl Rice and Curry, při čemž nás ze břehu pozoruje asi metr dlouhý varan. Jakmile ho to přestane bavit, rozvážnou chůzí zmizí v nedalekém křoví.

Dnes je to náš poslední den u moře, a tak koupáním trávíme většinu dne. K večeru se přesouváme na hlavní pláž v Mirisse. Pozorujeme tam západ Slunce s blížící se bouřkou na obzoru. Ta je však daleko a až k nám nepřijde. Na večeři míříme na méně exponované místo zvané Maggie’s Rotti Shop. Místní jídlo je tady za poloviční ceny než na pláži, a při tom minimálně stejně tak kvalitní. Radost nám kazí jen ruská rodinka sedící opodál, které to tady podle jejího chování, nejspíš celé patří. Vracíme se zpět na hotel a jdeme spát. Zítra musíme vstávat poměrně brzy, po pár dnech odpočinku na pláži totiž začne „zábava“.

Na devátou hodinu ranní máme domluvený začátek našeho mini-okruhu po ostrově. Se společností Sri Lanka Dream Tour komunikujeme přes WhatsApp a už víme, že naším řidičem by měl být chlapík jménem Noel. Jdeme tedy na snídani brzy, abychom se pak zbytečně nezdržovali. Majitel hotelu je zároveň i kuchař, takže s placením musíme počkat, až nachystá snídani. Opět necháváme nějaké drobné navíc, protože místní ekonomická situace je opravdu tristní a co je pro nás pár korun, může místním hodně pomoct.

Okruh po ostrově

Před naším pokojem už stojí bílá Toyota Prius. To je mimochodem asi každé druhé auto zde na ostrově. Bereme si věci z pokoje a seznamujeme se s naším řidičem. Taky vypadá dost podobně, jako většina řidičů na ostrově, takže snad se pak najdeme, až nás někde vysadí. Nasedáme do auta a vyrážíme směrem do centrální části ostrova. Ačkoliv si řidič zapíná navigaci v telefonu, pozorujeme, že daleko více se spoléhá na „místní navigaci“, čili skoro na každé odbočce se ptá místních, jestli jede správně. Po chvilce bloudění po okreskách se konečně dostáváme na dálnici. Provoz je zde prakticky nulový a oproti tomu, na co jsme zvyklí z domova, se zde jezdí neskutečně pomalu. Maximálně 90 kilometrů za hodinu.

Projíždíme okolo světoznámého letiště v Mattale, které je však známé zejména proto, že se skoro nepoužívá, ačkoliv stálo spoustu peněz. Jedná se o jeden z projektů bývalého prezidenta, který tím pomohl zemi se neskutečně zadlužit. Letiště dokonce nese jeho jméno Rajapaksa. Občas se objeví akce na letenky s Wizzairem. Myslím, že sem ale tato společnost reálně vůbec nelétá a napálení cestující končí v půli cesty v Abu Dhabí. Vraťme se ale zpět k naší cestě. Dálnice pomalu končí a stáčíme se k severu. Zpočátku stále ještě po rovině, ale postupně nabíráme výškové metry a s měnící se krajinou se začíná měnit i počasí. Už není jasno, ale postupně polojasno až zataženo s přeháňkami. Naším dnešním cílem je Ella, městečko položené asi v 1000 metrech nad mořem, které jsem naposledy přirovnával k Peci pod Sněžkou.

Turistika v okolí městečka Ella

Ještě před příjezdem do města se zastavujeme u vodopádů Ravana Falls. Tohle je například místo, které je z městečka už docela daleko na pěší výlet, a tak nám zastávka přijde vhod. Místo je to pěkné, ale stačí jen pár minut a pokračujeme dál. S řidičem diskutujeme o návštěvě nedaleké čajové plantáže, ale Noel nám doporučuje se později zastavit v Nuwara Eliya. Jedeme tedy rovnou k ubytování, kde řidiči oznámíme, že oblast Elly dobře znám, a tedy není třeba jeho řidičských nebo průvodcovských služeb. Podle původního plánu jsme také měli zaplatit polovinu za pronájem vozu, ale nakonec platíme jen 100 dolarů s tím, že řidič nechce naše 20dolarové bankovky. Jiné však nemáme, takže bude mít smůlu.

Ubytování máme zamluvené v místě zvaném Green Village. Za dvě noci se snídaní platíme v přepočtu okolo 600 Kč. Pokoj máme poměrně malý, ale dostačující. Výhled na Ella Rock je fantastický. Po čaji na uvítanou na sebe namažeme něco, co by snad mohlo odradit případné pijavice nebo hmyz a vyrážíme na nedaleký kopeček Little Adam’s Peak. Počasí je takové aprílové, čili sluníčko se střídá s mraky a počítáme s tím, že by mohlo i zapršet. Od ubytování to nemáme daleko, cestou nám přesto zastavují tuk-tuky a nabízejí svezení. My ale volíme pěší trasu jako malý trénink na to, co nás čeká v následujících dnech.

Ačkoliv je cestou opravdu hezky, nahoře se vše halí do mlhy. To naštěstí netrvá věčně, a tak alespoň na pár okamžiků se nám ukazuje i protější kopec zvaný Ella Rock, kam půjdeme zítra. Little Adam’s Peak už dávno není oázou klidu. Nedaleko vrcholu se nachází hotel pro bohatší klientelu, ze kterého celou dobu duní hlasitá hudba. Do toho nám nad hlavou jednou za čas přejedou ječící lidi na zdejší atrakci zvané Flying Ravana Mega Zipline. Rozhodně to může být zajímavá zkušenost za poměrně malý peníz. My ale pokračujeme dolů, přejdeme silnici a lesíkem se přesuneme ke zdejšímu slavnému mostu Nine Arches Bridge.

Stavbu si prohlédneme z několika úhlů a přejdeme tam i zpět. Podle neoficiálního jízdního řádu by měl jet vlak za půl hodiny, a tak si v místním stánku dáváme džus. Sotva se posadíme, slyšíme, že se vlak už blíží. Než si posbíráme své věci, tak je skoro pryč a kdo ví, kdy pojede další. Zdejšímu jízdnímu řádu se očividně věřit nedá. Dopijeme si svůj džus a míříme po železnici zpět do Elly. Vzhledem k tomu, že je tu provoz poměrně slabý a navíc jeden vlak právě projel, neočekáváme další v dohledné době. Dojdeme tak až na nádraží, kde si prohlížíme aktuální jízdní řád, podle kterého už dává smysl, proč vlak přijel právě v ten, pro nás neočekávaný moment.

Download file: Little_Adam_s_Peak_a_Nine_Arches_Bridge_.gpx

Na nedalekém hřišti se právě hraje zápas v kriketu, který je zde nesmírně populární. Chvíli tedy pozorujeme pro nás trochu exotický sport a pak už míříme do centra města na něco k jídlu. Je pravda, že po celém dni nám docela vyhládlo. Výhodou je, že za rozumné ceny se zde dá najíst na spoustě míst, nicméně od minula mám v oblibě jednu konkrétní restauraci, u které mám jen poznámku: pomalá obsluha při placení. Tak aspoň uvidíme, jestli na tom v podniku Raha Ella zapracovali. Oproti pobřeží je tady překvapivě mnohem lepší výběr a příznivější ceny. Bohužel, už po několikáté zjišťujeme, že právě není sezóna avokáda, a tak si avokádový milkshake už asi nedáme.

Z jídelního lísku vybíráme jak pro nás tradiční Kottu Rotti, tak méně tradiční indický pokrm Dosa. Podle očekávání čekáme poměrně dlouho, než si jídlo vůbec můžeme objednat, ale samotná příprava pokrmů už je rychlá. Za cenu okolo 700 rupií jsou porce až neuvěřitelně velké a moc si pochutnáme, ačkoliv sníst se vše rozhodně nedá. Na placení se tady opět čeká dlouho, ale s tím po předchozí zkušenosti počítáme. Dnes už se stejně nechystáme nikam, takže po jídle si odložíme věci v nedalekém hotelu a jdeme se podívat na nějaké suvenýry, protože v Hikkaduwě jsme to nestihli a v Mirisse byl mizerný výběr. Tady je to tak průměrné, určitě se zde dá něco koupit, mnohdy se může platit kartou a ceny jsou přiměřené. Chceme také vybrat z bankomatu, ale ten nás překvapí limitem pouze několik tisíc rupií. Naštěstí nedaleko je bankomat Bank of Ceylon, který také umožňuje výběr bez poplatku a navíc takřka libovolné množství peněz.

Večery a noci jsou zde poměrně chladné, přeci jen jsme v nadmořské výšce okolo 1000 metrů, což je znát. Večerní výhled do skoro naprosté tmy se pokouším proměnit do noční fotografie a musím říct, že poměrně úspěšně se mi za pomoci dlouhého času daří zachytit siluety okolních hor s oblohou, ze které prosvítá jen několik hvězd. Ráno se budíme do slunného dne a jdeme na snídani. Kromě nás je zde ubytovaná skupinka mladých Rusů, kteří však vypadají docela normálně. Oproti svým plážovým krajanům jim chybí silikon či botox a ačkoliv se jedná o velkou skupinu, nejsou hluční. Snídaně je tradičně dobrá, překvapivě dostáváme i dhal (polévku z červené čočky). Po snídani se opět obrníme proti pijavicím a vyrážíme na túru.

Dnešním hlavním cílem je kopec Ella Rock. Pro mě se jedná už o druhý „výstup“, takže už snad vím kudy. Přesto raději stahujeme do telefonu offline trasu. Nejprve se musíme dostat na začátek trailu, takže nás čeká několik nudných kilometrů chůze po kolejích. Cestou míjíme nespočet stánků s levným občerstvením, ale každému říkáme, že se zastavíme až cestou zpět. Konečně se dostáváme k místu, kde opouštíme železnici a procházíme skrz políčka a čajové plantáže. Zatímco minule pršelo a my jsme v těchto místech bloudili, dnes je slunečno a víme přesně, kam jít. Brzy tedy opouštíme čajové plantáže a dostáváme se do lesa, kde se nachází nejprudší úsek. Přesto to není nic, co by se nedalo zvládnout. Poměrně rychle jsme až na vrcholu.

Počasí se ale začíná zhoršovat, v nadmořské výšce 1350 m je podstatně chladněji i díky čerstvému větru. Původně jsme chtěli jít k nedaleké jeskyni, ale znamenalo by to sestoupit níž a pak se vracet opět přes vrchol. Místo toho se vracíme k jiné jeskyni, která je na mapách značena stejným názvem Rawana Ella Cave. Cestou zpět v jednom okamžiku tedy uhýbáme z původní trasy a jdeme jedním z vyšlapaných chodníčků, který se postupně skoro ztrácí. Naštěstí tak pokračujeme jen pár set metrů, než objevíme stavení, ke kterému už vede cesta. Zde se k nám přidává opuštěné štěňátko, pro které bohužel nemáme nic, kromě pro něj asi dost nezdravých sušenek, ale snad mu to aspoň trochu pomůže. Pejsek s námi pokračuje až ke vstupu na chodník vedoucí k jeskyním. Platíme drobné za vstup a nahoru už pokračujeme sami.

Počasí už není tak krásné jako dopoledne a občas na zem dopadne i nějaká ta kapka deště, naštěstí jsou to opravdu jen krátké přeháňky. Schodů je tady skutečně hodně a už se nám moc nechce, ale pořád je to nic oproti tomu, co nás čeká zítra. V jeskyni jsme sami, snad až na několik potulných psů. Popravdě to tady není až tak zajímavé. Nedaleko se nachází ještě malý chrám, ke kterému jen nahlédneme, ale pak se vracíme zpět do města. Bohužel nám nezbývá než značnou část cesty jít po hlavní silnici. V nohách máme 13 kilometrů, což není nic tak hrozného, přesto už se těšíme na jídlo a odpočinek.

Download file: Ella_Rock_Cave_.gpx

Když už jsme u toho jídla, tak nic zvláštního nevymýšlíme a jdeme opět do Raha Ella. Tentokrát si dáváme Rice and Curry a přemýšlíme, co tam všechno vlastně je. Nakonec v jedné misce poznáváme Jackfruit, tedy plod zde všude rostoucího chlebovníku. Na můj vkus je tohle kari až příliš pikantní, ale jinak výborné a doma si určitě zkusím něco podobného někdy také uvařit. Zbytek dne trávíme odpočinkem a večer ještě nakupujeme pár věcí, které jsme nestihli včera.

Přes čajové plantáže k Adamově hoře

Dnes nás čeká časově poměrně náročný přejezd. S řidičem jsme domluvení na devátou hodinu, před tím samozřejmě nezapomínáme na snídani. Nasedáme do auta a míříme do městečka Nuwara Eliya. Sice to není daleko, ale jedeme poměrně dlouho. Zastavujeme v tomto koloniálním městečku u jezera Gregory Lake. Svítí sluníčko, takže i přes nadmořskou výšku okolo 2000 metrů nám není zima. Děláme si okruh okolo jezera, za který se od cizinců vybírá vstupné. Bohužel, jezero není až tak zajímavé. Máme alespoň možnost si z dálky prohlédnout nejvyšší horu ostrova Pidurutalagala, na kterou je však pro veřejnost zakázaný vstup (vojenský prostor).

Protože se nám zdá, že máme dost času, poprosíme řidiče, aby nás zavezl k nedalekému vodopádu Lovers Leap. Překvapivě o tom Noel slyší poprvé, naštěstí použije navigaci a přiveze nás na místo, odkud musíme pokračovat pěšky. Cesta do kopce v poledním sluníčku nám dává zabrat, ale tento vodopád určitě stojí za návštěvu. Vracíme se do auta a jako další zastávku bychom rádi viděli nějakou tu čajovou plantáž, kterou nám řidič doporučil v okolí Nuwara Eliya před dvěma dny. Najednou nám ale Noel tvrdí, že lepší by to bylo v Kandy, ale tam se vůbec nechystáme. Takže ho nakonec přesvědčíme, že zkrátka Tea Factory dnes a nebo nikdy.

Je to sice asi půl hodinová zajížďka, ale asi nic, co bychom neměli zvládnout. Jedeme na místo zvané „Damro Tea Factory“. Poměrně rychle se zde vytvoří skupinka asi 10 turistů, pro které se uspořádá rychlá prohlídka továrny. Poté dostáváme zdarma čaj a kupujeme si k tomu drobný zákusek. Máme možnost si koupit i čaj, ale zdá se nám to tady hodně předražené, a tak kupujeme jen jednu krabičku na památku. Po několika nezbytných fotkách nasedáme do auta, abychom pokračovali dál.

Auto ale nestartuje. Respektive při pokusu o rozjezd, který obstarává elektromotor, zhasne displej, pak se tam objeví nějaké japonské znaky a tím to končí. Řidič to celé několikrát zopakuje, ale auto se ani nehne. Kolem našeho auta se seběhne okamžitě několik dalších řidičů a snaží se pomoct. Jeden se snaží přeložit japonské znaky z displeje, druhý zkouší různé triky se startovacím tlačítkem, ale nic nezabírá. Náš řidič někam volá, ale zřejmě moc úspěšný není, i když, zdá se, dostává nějakou radu. Za pomoci ostatních vytahuje všechny věci z kufru, aby se dostal k baterii. Přijíždí jedno z mála čistě benzinových aut v okolí a připojí se na naše přes startovací kabely. Podaří se nám rozjet, nastartuje se motor. Jsme zachráněni!

Díky této příhodě nabíráme zpoždění asi půl hodiny. Vracíme se zpět do Nuwara Eliya, abychom se dostali na silnici vedoucí do města Hatton. Projíždíme krásnou krajinou plnou čajovníkových plantáží, cesta je ale náročná, plná zatáček, stoupání a klesání. Proto nám, a asi i řidiči, přijde vhod zastávka s nádherným výhledem na vodopád. Podle Googlu by zde měla být i restaurace. Obsluha se ale netváří zrovna přívětivě a jídlo nevypadá příliš chutně, ale na zahnání hladu to stačí. Asi můžeme být rádi, že tento podnik ještě vůbec funguje. Kvůli covidu a aktuální situaci na Srí Lance mnoho podobných míst už zkrachovalo.

Zanedlouho projíždíme městečkem Hatton, které je takovou orientační destinací hlavně pro ty, kteří k cestě po Srí Lance volí místní dopravu. Vede tudy totiž železnice, a tak většina lidí mířících na „Šrí Pada“, čili Adamovu horu, přesedá z vlaku na autobus. Do městečka Nallathanniya je to vzdušnou čarou, co by kamenem dohodil (přesně 10 kilometrů). Autem však objíždíme dvě přehrady a nespočet kopců, takže reálně jedeme asi 30 kilometrů a trvá to tak dlouho, že se během cesty úplně setmí a k hotelu Blue Sky přijíždíme za naprosté tmy.

Protože se zdá, že v okolí není možnost si koupit něco k jídlu, objednáváme si večeři u pana domácího za nějakých 1500 rupií na osobu. Jdeme si dát věci na pokoj a za chvíli se vracíme do jídelny. Na výběr je velké množství jídla a vůbec nevadí, že není maso. Ubytovaných hostů tady moc není, přesto jídlo poměrně rychle mizí. Je potřeba se pořádně najíst, protože následujících 24 hodin bude hodně náročných. Po večeři jdeme na pokoj. Vybalujeme jen nejnutnější věci a okolo osmé večer už se chystáme ke spánku. Budíček máme totiž už za 5 a půl hodiny.

„Šrí Pada“

Je půl druhé ráno a vstáváme. Oblékáme teplé oblečení, ačkoliv venku asi zatím nebude velká zima, ale ještě nad ránem bychom se měli vyškrábat do nadmořské výšky 2243 metrů, kde bude určitě o pár stupňů chladněji. Z kuchyně si bereme balíček na cestu (za 700 rupií na osobu) a pan domácí nám ještě chystá čaj, ale ten nakonec odmítáme, abychom se už více nezdržovali. Vyrážíme na cestu na Adamovu horu, posvátné místo hlavně pro místní, kteří by ji měli navštívit alespoň jednou za život. Cesta je zpočátku spíše mírná, dobře osvětlená a lemovaná obchůdky s náboženskou tematikou. Zřejmě není sezóna ani víkend, spousta krámků je tedy zavřená. Cestou potkáváme řadu místních, kteří už míří dolů, naopak turisté jako my směřují svůj výstup k východu Slunce.

Cesta je osvětlená, takže už z vesnice, ve které jsme ubytovaní, jde vidět světelný had táhnoucí se až na vrchol hory. Počáteční mírné stoupání se postupně zhoršuje, až se nakonec po překročení řeky mění v nekonečně dlouhé schodiště. Občas míjíme různá posvátná místa, kde se nacházejí kasičky a místní hlídají, aby turisté sypali dostatek peněz. O pár metrů dál dostáváme náramek, díky kterému mi do ruky nebude proudit následujících pár hodin krev a ještě nás stojí pár set rupií, ačkoliv byl nejprve zcela zdarma. Cesta je poměrně náročná a zejména starší lidé potřebují odpočívat, a tak se občas ozývá chrápání z nocleháren okolo cesty.

Pár set výškových metrů pod vrcholem si dáváme svačinku a k tomu i kávu z místního stánku, kterých je cestou nespočet a nemá cenu s sebou tahat zásoby jídla a pití. Jak se blížíme k vrcholu, „doprava“ houstne. Přesto máme štěstí, že je dnes skutečně běžný, ničím nevýznamný, pracovní den, čili se na vrchol dostáváme bez většího zdržení a dokonce máme možnost dostat se až k samotnému otisku Buddhovy nohy, která však pro nás, neznabohy, nemá až takový význam. Zazvoníme si ještě na zvon tolikrát, kolikrát v životě jsme vystoupali na Adamovu horu, což je pro nás jen jednou, ale někteří místní se zde docela zdrží. Teď už se jen přesouváme na východní stranu hory a čekáme spolu s davem lidí na východ Slunce.

Máme štěstí na počasí, obloha je téměř jasná, takže východ Slunce je opravdu pěkná podívaná. Jakmile se Slunce dostane trochu výš nad obzor, přesouváme se ještě jednou na druhou stranu vrcholu Adamovy hory, abychom pozorovali další zajímavý jev. Vrchol hory má totiž tvar pravidelného jehlanu, a tak vrhá do prostoru za ním krásný trojúhelníkový stín. Paradoxně se na tento úkaz kromě nás skoro nikdo nešel podívat. Takže už jen pár fotek a vydáváme se na cestu dolů, která bude díky 5000 schodů náročná hlavně na kolena. Sluníčko svítí a rychle ohřívá vzduch, předbíháme davy těsně pod vrcholem a dále už pokračujeme téměř sami. Pokud se ohlédneme, téměř z každého místa máme možnost vidět za sebou Adamovu horu v plné své kráse.

Download file: _r_Pada_2243_m_n_m_.gpx

Po dvou hodinách trvajícím sestupu jsme dole a čeká nás snídaně. Téměř syrová vajíčka ale neocení každý, naštěstí jsou ale k dispozici i toasty. Náš řidič, který tentokrát přespal ve stejném hotelu, jako my, už na nás čeká a je na něm vidět, že je rád, že nemusel nahoru s námi. Myslím, že po včerejším celodenním přesunu toho má dost a dnes ho čeká podobně náročná cesta. Po sprše a snídani tedy balíme věci a vyrážíme dál. Až do Hattonu jedeme stejnou cestou, pak se vydáváme opačnou cestou ke městu Gampola, v jehož blízkosti se nachází hora Ambuluwawa se stejnojmennou rozhlednou.

Rozhledna Ambuluwawa

Přijíždíme na centrální parkoviště pod vrcholem hory. Řidič nám tvrdí, že dále už nemůže, takže buď pěšky, nebo tuk-tuk. Ačkoliv máme v nohách Adamovu horu, jdeme pěšky. Je okolo poledne a slunce je tady opravdu silné, takže jsme rádi, že alespoň chvílemi vede cesta lesem, kde nám dělají společnost opice, pojídající plody ze zdejších stromů. Silnice nicméně vypadá úplně nově, čili i naše auto by sem asi mohlo bez problémů vyjet. Trvá nám skoro hodinu, než se vyškrábeme nahoru, ale stojí to za to. Rozhledna Ambuluwawa je úžasné architektonické dílo, nejprve si ji prohlížíme zvenku a pak nás čekají opět desítky, možná stovky schodů. Nahoře se věž zužuje a vypadá dost nebezpečně, takže poslední patra vynechávám. Už tak je výhled dokonalý.

Download file: Ambuluwawa.gpx

Dali bychom si něco k jídlu nebo pití, ale žádná restaurace ani obchůdek tady není, a tak musíme dolů. Cesta se vleče možná ještě víc než nahoru a padá na nás únava. Přeci jen jsme vstávali ve 2 ráno a od té doby jsme v pohybu. Vzhledem k nabídce si na jídlo necháváme zajít chuť i dole u auta a osvěžíme se jen vodou. Rovnou pokračujeme dál, do cílové destinace dnešního dne, městečka Pinnawala. Řidič nám nabízí zastávku ve „Spice Garden“, ale vzhledem k únavě odmítáme a těšíme se, že si brzy na chvilku sedneme. V hotelu Cafe Pinnalanda nás čeká poměrně zvláštní přivítání. Musíme rovnou zaplatit, což je na Srí Lance poněkud nezvyklé. Mezitím, co se pro nás chystá účet, na nás zírá 5 zaměstnanců, kteří jinak nemají, co dělat. Poněkud nepříjemná chvíle končí, jakmile se dostaneme do svého pokoje.

Pinnawala: sloni, sloni a zase sloni

Protože máme stále hlad, jdeme najít nějakou dobrou restauraci. Podle hodnocení na internetu jdeme najisto, ale mnou nalezený podnik už asi není v provozu. Míříme tedy do nedalekého hotelu, kde je obrovská restaurace, pro odhadem 100 lidí, ale naprosto prázdná. Okamžitě se nám začne věnovat celý personál hotelu, objednáváme jídlo a chtěli bychom také džus, ale vzhledem k výpadku elektrické energie to není momentálně možné. Zanedlouho dostáváme jídlo, naštěstí tady vaří na plynovém sporáku. Něco tomu ale chybí, dostáváme jen kečup. Jakmile personál zpozoruje, že se nám něco nezdá, okamžitě přinese chilli omáčky. Být jedinými hosty v tak velké restauraci je opravdu zvláštní pocit. Nakonec se obnoví i dodávka proudu a dostaneme své pití. Spokojeně se vracíme do hotelu, kde unavení po náročném dni rychle usínáme.

Ráno vstáváme brzy a jdeme na snídani, která je opět poněkud nepříjemná. Opět celý personál pozoruje, jestli nám chutná srílanská snídaně. Až takový zázrak to zase není, místní však mají očividně jiný názor. Po snídani jdeme naproti přes ulici do sloního sirotčince, tedy na místo, kvůli kterému jsme sem vlastně jeli. Platíme vstupné 3000 rupií, což je díky slabému kurzu místní měny až neobvykle málo. Jedním z největších zdejších lákadel je možnost nakrmit si slona. K tomu je potřeba si zakoupit ovoce za dalších 400 rupií, což ale není nikterak přemrštěná cena. Každopádně se jedná o nezapomenutelný zážitek. Obcházíme ještě zbytek zoo, mimo jiné i zdejší miniaturní zahrádku s kořením, ale už se těšíme na hlavní bod programu. A tím je koupání slonů v nedaleké řece.

Zhruba osmdesátka slonů se pomalu přemisťuje za hlavní silnici směrem k řece. Jdeme kousek za nimi uličkou, ve které je spousta obchůdků. Dost možná nejvíc turistická ulice na Srí Lance, i když momentálně je turistů opravdu málo, skoro bych řekl, že obchůdků je více než turistů. Pořádně nás zde vyleká pouliční „umělec“ s kobrou v košíku, ale my se nenecháme zdržovat a spěcháme k řece. Tam už se koupou sloni, někteří tedy rovnou řeku překročí a odpočívají na protějším břehu. Je zde možnost si připlatit za umývaní slonů, které se ale časem zvrhne spíš ve focení na Instagram, takže se toho neúčastníme. Zároveň zde neoficiální prodejci prodávají další ovoce ke krmení, ačkoliv je zákaz zde slony krmit, navíc za ceny podstatně vyšší, než jsou ty oficiální. Zkrátka je to obrovský byznys, na který se nabalí co nejvíc lidí.

Slunce poměrně rychle nabírá na síle a vzhledem k tomu, že už dávno nejsme v horách, ale naopak v nízké nadmořské výšce, začínáme slonům tu osvěžující koupel trochu závidět. Vracíme se zpět k hotelu, cestou koupíme pár drobností od zdejších prodejců. U hotelu na nás čeká náš řidič, jako vždy je připraven o něco dřív, než jsme se domlouvali. Objednáváme si ještě džus, abychom tak mohli i v tomto hotelu nechat nějaké spropitné, protože při platbě předem se to úplně nehodilo. Pak už nasedáme do auta, čeká nás dnes opět spousta kilometrů a hned několik zajímavých zastávek.

Skalní chrámy v Dambulle

Přes město Kurunegala, které si pamatuji jako přestupní stanici ze své poslední návštěvy Srí Lanky, se dostáváme na silnici propojující zemi v severovýchodním směru. Vzhledem k tomu, že terén už zde není tak kopcovitý, je silnice prakticky rovná a jedeme podstatně rychleji, než na co jsme byli zvyklí v posledních dnech. Přijíždíme ke městu Dambulla, a protože máme dost času, rozhodneme se navštívit zdejší jeskynní chrám. Pro mě je to už druhá návštěva tohoto místa. Zaparkujeme na oficiálním parkovišti a nahoru už musíme po svých, naštěstí je schodů podstatně méně než v předchozích dnech. Vstupné je podstatně dražší než bývalo, ale přesto ještě docela přijatelné. Zhruba v půli cesty nám dvě ženy doslova vrazí do rukou květiny (oběti pro Buddhu) s tím, že je to zdarma. Vzápětí po nás chtějí peníze, místo nich jim vracíme květiny.

Nahoře je potřeba zout boty a nechat je v místní úschovně (za poplatek), dále pokračujeme naboso. Vejdeme do první z několika jeskyní a nějaký starý pán nám začíná povídat něco o zdejších sochách vytesaných do skály. Povídání je to velmi zajímavé, nejprve si myslíme, že se jedná o mnicha, který je zkrátka rád, že nám může něco říct, ale postupně nám dochází, že to bude asi nějaký průvodce, kterého se už nezbavíme. Po prohlídce většiny jeskynní nám gestem naznačuje, že očekává peníze. Dáváme mu 500 rupií, to se mu ale nelíbí, chce 2000. Vysvětluji mu, že jsme o jeho služby nestáli a cenu má říct předem, pořád nám ukazuje nějakou průkazku, která však nic nevysvětluje a marně se ho ptám, kde najdu oficiální ceník. Nakonec si beru zpět 500 rupií. Kdo chce víc, nemá nic. Najednou je cena 500. Takže platíme 500 rupií a už tohoto chlapíka nechceme vidět.

Projdeme si jeskyně znovu a v klidu a míříme k východu. Zde je opět pan samozvaný průvodce, a aby dokázal, že má pravdu, ukazuje mi malý nápis ve vstupní hale: „průvodcovské služby jsou placené, cena 500 rupií“. Ptám se ho před spoustou dalších lidí, proč tedy chtěl 4x víc, na to už ale nemá odpověď a říká něco ve smyslu, že už mi odpustil. Cestou dolů jen pozorujeme, jak se dámy s květinami opět neúspěšně snaží napálit další turisty. Do jeskynního chrámu v Dambulle už určitě nepůjdu.

Nasedáme do auta a poprosíme řidiče o tip, kde se tady v okolí dá nějak rychle najíst. Řidič předstírá, že dlouho přemýšlí, a pak zamíří do nedalekého „all-you-can-eat“ podniku. Zdá se, že to tu zná. Vysvětlí nám, že za 1700 rupií se zde můžeme najíst do sytosti, bonusem je samozřejmě i to, že on se nají úplně zadarmo. Upřímně tento typ podniků nemáme rádi, protože nám tak nejde o kvantitu jídla, ale spíš o kvalitu. Sice je na výběr spousta různých druhů kari, ale použitelných je jen několik. To s kuřecími kostmi je bohužel jediné, co alespoň vzdáleně připomíná maso. Přesto se najíme poměrně dobře, i když v Elle by to bylo za polovinu a kvalitněji.

Pidurangala

Pokračujeme dál k místu, které zná snad každý, kdo kdy přemýšlel o tom, že by se podíval na Srí Lanku. Tím místem je Lví skála neboli Sigiriya. Protože jsem však tuto pevnost na vrcholu mohutného skalního bloku už navštívil, míříme tentokrát ke kopečku nedaleko odsud, který nese jméno Pidurangala. Podle mnohých je totiž výhled z něj dokonce i lepší než ze Sigiriye, ale platí se zde jen zlomek za vstupné. Jedná se samozřejmě o turisticky známé místo, takže náš řidič ví přesně, kam jet a trochu překvapivě jde tentokrát s námi. Přeci jen tento výšlap není až tak náročný. Dole platíme spíše jen symbolické vstupné a zouváme si boty, protože první úsek cesty vede přes chrám. Nechci nikoho urazit, ale myslím, že většina lidí to bere jen jako nutné zlo a ani se nezastaví, nazuje opět boty a pokračuje do kopce.

Ačkoliv se zdá, že je to opravdu snadný výstup, čeká nás na konci drobné překvapení. Je potřeba se vyšvihnout přes pár balvanů nahoru, ale protože to zvládá i náš řidič, není to vlastně žádný velký problém. Stále panuje příjemné, slunečné počasí, a tak se nahoře na sluníčku vyhřívá i jeden lepoještěr. Potulují se zde také na Srí Lance všudypřítomné opice, kterým se podaří ukrást láhev s Coca-Colou (ne naši), čímž si vyslouží pozornost širokého publika. Pohled na Sigiriyi je opravdu hezký, ale přeci jen jsme hodně daleko. Jdeme pomalu dolů, opět sundáváme boty, abychom si je mohli po pár metrech obout. Bylo by možná hezké se zdržet na vrcholu na západ Slunce, ale už toho máme za poslední dny docela dost.

Starobylá Anuradhapura

Pokračujeme na sever, pomalu se stmívá. Úzkou silnici, na které se pohybuje více dobytka, než aut, brzy vystřídáme za hlavní tah. Večerní jízda se zdá být poněkud nebezpečná, naše auto moc dobře nesvítí, což ani ostatní, takže si to zde řidiči kompenzují neustálým svícením dálkovými světly. Do města Anuradhapura přijíždíme za úplné tmy. Naše dnešní ubytování, romanticky pojmenované jako Heaven Upon Rice Fields, se skutečně nachází na samém okraji města, kde kromě rýžových políček nic není. Do toho si přidáme tradiční večerní výpadek proudu, takže kdo nemá diesel generátor, tak má smůlu.

Zdá se, že kromě nás zde moc hostů není. Náš pokoj je hezký, docela prostorný a doufáme, že ráno bude i hezký výhled. Máme možnost objednat si večeři, což se nám opravdu hodí, neboť jinak bychom museli žvýkat nezralou rýži. Objednáváme ale jen jednu porci napůl, přesto to vypadá, jako dvě klasická jídla. Mám podezření, že nás třeba nepochopili. Jedná se o místní klasiku, kottu rotti a je to moc dobré. Součástí večeře má být i dezert ve formě zmrzliny, ale to už si raději necháme ujít. Jakmile dojíme, vypne se generátor a další půl hodinu musíme přežít jen za svitu LED diod mobilních telefonů. Tohle nám však vůbec nevadí, jen kvůli nám totiž nemá cenu pálit drahou naftu.

Ráno se budíme do dalšího slunečného dne, avšak spánek byl rušený neustálým štěkotem psů. Výborná snídaně nám však spraví náladu. Rozhodli jsme se, že město Anuradhapura si projdeme pěšky, náš řidič má tedy dnes volno a zítra ho (a nás také) čeká pořádná porce kilometrů v autě. Jdeme tedy polní cestou, kde potkáváme jen místní závadovou mládež na mopedech. Míjíme už nepoužívanou železniční trať do Mihintale a pokračujeme po silnici. Kromě nás zde žádní turisté nejsou. Cestu máme naplánovanou a začínat chceme u velké cihlové stupy Jetavanaramaya. Už jsme skoro tam, když na nás volají příslušníci policie či armády, že dál nemůžeme. Ve stánku naproti si totiž musíme koupit lístek, který stojí přes 10 tisíc rupií na osobu. Vzhledem k tomu, že je to náš vlastně poslední den, tak tolik peněz v místní měně nemáme a dolary jsou nám k ničemu. Jsme nuceni jít k nejbližšímu bankomatu vzdálenému přes 2 kilometry.

Anuradhapura nás tedy začíná docela štvát. Další problém se ukazuje v okamžiku, kdy bankomat „neumí“ anglicky a opravdu si netroufám luštit sinhálské či tamilské písmo. Naštěstí nacházíme i jazykově lépe vybavený bankomat a přesně si spočítáme, kolik peněz budeme do konce našeho výletu potřebovat. Po zastávce v supermarketu jdeme na druhý pokus do starobylého města. Na dotaz, kde koupit vstupenky, nám každý jen mávne ve smyslu „tam někde dál“. Procházíme tedy velký areál z opačného konce, než jsme původně zamýšleli. Za celou dobu vidíme jen jeden další pár, jinak tu žádní turisté nejsou. Pochopitelně tu nejsou ani žádné obchůdky, stánky nebo třeba restaurace.

Anuradhapura je bývalé královské město s dlouhou historií, na poměrně rozsáhlém území se nacházejí desítky, možná stovky staveb. Ty nejvýznamnější jsou často viditelné z dálky, do některých objektů je možné vstoupit, ale je potřeba projít jakousi „šatnou“ rozdělenou pro muže a ženy, zároveň je potřeba mít v celém areálu zakrytá ramena či kolena. S přibývajícím časem se začínáme smiřovat s tím, že je dnešní prohlídka v podstatě zadarmo. Jediná „mýtná“ brána je totiž daleko odsud, nikde jinde nikdo není. Po několika hodinách chůze se vracíme zpět do města na něco k jídlu. Problém je, že tady opravdu nic rozumného není. Nakonec skončíme v nějakém bistro-řetězci Perera & Sons, kde to vypadá relativně slušně, takže nemáme až takový strach, že nás po jídle bude čekat nějaká nepříjemnost.

Po jídle už bychom se rádi vrátili na ubytování. Protože však máme v nohách spoustu kilometrů, chceme si vzít tuk-tuk. Najednou si nás ale jejich řidiči nevšímají, i když jdeme vyloženě k nim, tak před námi mizí v nedalekém parku. Konečně se nám daří jednoho řidiče odchytit, ale náš hotel samozřejmě nezná. Zkouší tam volat, aby mu majitelé vysvětlili cestu, ale nikdo to nebere. Nabídnu mu tedy, že budu navigovat. Je to asi 5 kilometrů daleko, nakonec souhlasí a poměrně úspěšně se spolu dostaneme až k hotelu. Řidič si řekne jen o 400 rupií, takže mu necháváme 500, což je pořád hodně málo.

Download file: Anuradhapura_.gpx

Na hotelu jsme celkem brzy. Majitel nám nabízí, že se můžeme na poslední noc přestěhovat do pokoje s lepším výhledem na rýžová pole, ale to nám připadá zbytečné. Raději si kupujeme pivka (teprve podruhé za celou dobu) a jdeme se podívat na terasu na střeše hotelu, která už má svá nejlepší léta za sebou, ale stále nabízí krásné výhledy do okolí. Užíváme si tady překrásný západ Slunce a přemýšlíme, jak zítra vyřešíme to, že vlastně máme asi 20 tisíc rupií navíc, které jsme měli nachystané na vstupenky na zdejší památky. Objednáváme si opět večeři, dnes se jedná o kuře s rýží, a protože nás majitel hotelu už zná, rovnou nabízí jednu porci napůl. Opět je to moc dobré a naprosto dostačující.

Dlouhá cesta na letiště

Poslední den na Srí Lance. Snažíme se spát, co nejdéle to jde, protože nás čeká náročná cesta domů. S řidičem jsme domluvení na odjezd v 10 hodin, před tím si samozřejmě dáváme poslední snídani a platíme za ubytování. Protože zde byli milí, necháváme něco navíc a také pár dárečků z domova (vezli jsme několik věcí, které by mohly potěšit a nebo je jich zde aktuálně nedostatek). Chceme koupit ještě nějaké suvenýry, zejména Katka chce tradiční srílanskou masku, a protože zde se nedá koupit nic, zeptáme se řidiče, jestli by nám mohl někde cestou zastavit. Chvilku přemýšlí a pak řekne, že zná jedno místo v Sigiriyi. Tam masku kupoval i David, takže by to mohlo být OK.

Jedeme asi hodinu, pak odbočujeme a zastavujeme u nějaké na první pohled opuštěné restaurace. Ukazuje se, že se jedná o prodejnu dřeva a dřevařskou dílnu zároveň. Tomuhle jsme se ale opravdu chtěli vyhnout. Okamžitě si nás přebírá nesympatický chlapík, kterému se lesknou znaky dolarů v očích jako strýčku skrblíkovi. Chvilku nám povídá něco o dřevu a o přírodních barvách a pak nás bere do prodejny. Vše je samozřejmě předražené, my chceme jen jednu masku, ale přesvědčují nás, že si ten stůl přece můžeme nechat poslat a není problém platit kartou. Maska, která normálně stojí kolem 3-4 tisíc rupií je zde za trojnásobek. Do toho samozřejmě prodejce hraje divadlo, že nám dá speciální slevu. Cítíme se zde opravdu nekomfortně, asi jako důchodci na předváděcí akci. Rozdíl je v tom, že tu masku opravdu chceme, a tak ji nakonec kupujeme. Samozřejmě se očekávalo, že zde necháme víc peněz, které samozřejmě máme, ale aktuálně bychom je raději rozdali náhodným lidem na ulici, než je nechat zde.

Sedáme do auta a pokračujeme dál, řidič nám ale po pár set metrech opět zastavuje, že je zde „spice garden“. Opravdu už nemáme náladu na předváděčky, hned hledám v mobilu hodnocení tohoto místa a skoro každý píše, že je to turistická past. Do toho si nás přebírá nesympatický průvodce a vůbec mu to nejde, rovnou tedy přeruším jeho koktání, než bude pozdě. Ukážu jim v mobilu, co je tohle místo zač, pak už začnou koktat i všichni okolo a vymlouvat se, že to jsou prý sousedi. Nemá cenu se s nimi dál o čemkoliv bavit, sedáme do auta a jedeme dál. Řidič vypadá také dost vystrašeně, myslím, že aktuálně přemýšlí o tom, jak přišel o spropitné…

Vysvětlíme si, že žádné další takové zastávky nechceme. Navrhnu, ať nás řidič zaveze rovnou do centra Negomba. Tam to znám a vím, že se tam dá koupit prakticky cokoliv. Cesta ubíhá neskutečně pomalu a za Kurunegalou místo dálnice jedeme po okresce. Do Negomba tedy přijíždíme asi ve 4 odpoledne, máme tedy jen hodinu času. Nejprve se potřebujeme najíst, nacházíme jeden slušně vypadající podnik. Zkoušíme naposledy štěstí a objednáváme avokádový milkshake a světe div se, avokádo mají. Po pěti minutách ale přijde číšník s tím, že už má jen zbytek a vyjde to jen pro jednoho. Aspoň něco. Pořád jsme si ale nestihli objednat jídlo, na to čekáme dalších 20 minut. Mezitím v časové tísni už obcházíme okolní obchůdky a tipujeme si, co koupíme.

Jídlo je ale výborné, naposledy si dopřáváme možnost dát si něco, co doma už nebude. Placení je další z činností, která zde trvá snad věčnost. Nyní máme konečně zaplaceno a 15 minut na to utratit zbytek peněz. V obchůdku naproti přes ulici si vybírám sošku slona, do toho nějakou místní kosmetiku a spoustu dalších věcí. Obchodník nám na vše začne dávat sám od sebe tak 20% slevu, tím nám příliš nepomáhá. Kousek odsud je obchod s čajem. Bereme jak klasický černý čaj, tak na zkoušku i zelený a bílý. Opět to ale stojí spíš jen drobné v porovnání s tím, co by si vzali přímo u výrobce. Více času už nemáme, spěcháme zpět k autu.

Na letiště je to jen kousek, máme snad dostatečnou časovou rezervu, provoz není úplně velký, a tak jsme za 20 minut u letiště. Zastavujeme přímo před odletovou halou, řidič nám pomáhá vyložit batohy a doplácíme zbylých 200 dolarů. Bohužel pro něj jiné bankovky nemáme, čili preferované stodolarovky zkrátka nejsou. Řidič dostává 15 tisíc rupií navíc, ne že by si je po dnešku tak úplně zasloužil, ale přeci jen z těch 300 dolarů na týden, které inkasuje firma, asi moc neuvidí. Rozloučíme se a míříme na letiště. Prodíráme se přes několik bezpečnostních kontrol a také odbavení je nekonečné. Před námi je několik občanů Srí Lanky, kteří mají asi problém. Personál zkoumá jejich pasy tak důkladně, jako by se snažili najít jakýkoliv důvod pro to, aby je nepustili ven. Naše odbavení je podstatně jednodušší.

Let do Prahy přes Istanbul

Na letišti samotném se ještě snažíme utratit poslední zbytky peněz. Překvapivě jsou zde i věci, které se nám hodí a nejsou předražené. Pak už jen čekáme, kdy se na tabuli objeví náš let do Istanbulu opět přes Maledivy. Ačkoliv se těsně před odbavením zdálo, že všechna místa jsou obsazená, nakonec máme místa vedle sebe téměř stejně jako při letu na Srí Lanku. Odlétáme nejprve poloprázdným letadlem, abychom za hodinu nabrali v Male další skupinu turistů. Teprve pak se podává pozdní večeře a konečně můžeme jít spát. Let utíká poměrně rychle a brzy ráno přistáváme v Istanbulu.

Na přestup máme spoustu času a nedovedu si představit situaci, že bychom zde měli krátký přestup. Musíme projít celé letiště, pak bezpečnostní kontrolu, u které je nekonečná fronta a pak jsme konečně zase v odletovém prostoru. Chvíli odpočíváme v „relax“ zóně, pak se přesouváme do salonku. Zde kromě jídla a pití (rozuměj kávu, na alkohol v 7 ráno není opravdu chuť) máme k dispozici hlavně neomezené WiFi, což je jinak v Istanbulu rarita. Oficiálně má být vstup zdarma do salonku omezen na tři hodiny, nikdo to ale nehlídá, přesto nám to tak nějak vychází.

Poslední částí našeho výletu, je let do Prahy, tentokrát obyčejnějším Airbusem A320. Obsazenost je poměrně nízká, let trvá samozřejmě podstatně kratší dobu. Přesto v Praze přistáváme později, než by se nám hodilo, navíc cestou do centra je výluka metra, takže jedeme déle a nestíháme vlak. Zpět do Brna musíme autobusem. Cesta domů je tedy opravdu únavná, na rozdíl od cesty na Srí Lanku už se nemůžeme těšit na moře a teplé počasí, ale na zimu a pracovní povinnosti.

Zhodnocení a závěr

Vzhledem k nestabilní situaci v zemi bylo rozhodnutí, jestli jet či nejet na Srí Lanku, poměrně složité. Podle českých médií to vypadalo, že země je v totálním rozkladu a nic tam nefunguje. Realita je ovšem taková, že minimálně pro turistu se prakticky nic nemění. Jídla bylo dost, benzín sice na příděl, ale tím, že jsme měli auto pronajaté i s řidičem, jsme se o to nemuseli starat. Sice jsme místní dopravu moc nevyužívali, ale vše jezdilo prakticky bez omezení. Jediným problémem byly výpadky elektrické energie, ale s tím se dá také rozumně pracovat. V některých hotelech zapínali diesel generátory, ale myslím, že to nebylo ani potřeba.

Srí Lanka i na druhý pokus měla co nabídnout. Výstup na Adamovu horu a rozhledna Ambuluwawa byly za mě nejlepší aktivity z tohoto výletu, ale i koupání v Mirisse s nečekaně bohatým podmořským světem příjemně překvapilo. Také sloni v Pinnawale byli super, ačkoliv vím, že spousta lidí namítá, že to je jen turistická atrakce a ke slonům se tam chovají špatně. Vyloženě špatné chování jsme tam neviděli. V okolí je spousta menších „chovatelů“ slonů, kteří deklarují, že jsou zaručeně lepší. Už jen to, že většinou umožňují i projížďku na slonovi, je pro mě varování, že to se slony až tak dobře nemyslí a hlavně za vším vidí dolary.

Trochu zklamaní jsme naopak byli z Anuradhapury. Těžko říct, jak to tam vypadalo před covidem, ale nyní to působilo trochu jako město duchů. Obrovské opuštěné parkoviště před vstupem, u kterého navíc nekoupíte ani vstupenky, které se prodávají úplně na opačném konci areálu. Možná jsme měli zajet spíš do nedalekého Mihintale. Navíc i lidé v samotném městě působili tak nějak podezřele, namísto pozdravu chtěli rovnou peníze. Necítili jsme se zkrátka úplně bezpečně. Možná se zde krize podepsala mnohem více než v bohatších regionech.

Ještě bych se vyjádřil k pronájmu auta s řidičem. Rozhodně to není taková zábava a dobrodružství jako při využívání místní dopravy, ale pokud máte omezený čas (jako my jsme bohužel měli), hodně to pomůže a dá se stihnout navštívit řada míst i v rámci přejezdů. Něco, co vlakem nebo autobusem není možné, pokud na některých trasách jede jen pár spojů za den. Cena pronájmu je paradoxně nižší, než co by stálo jen samotné auto v Evropě a navíc je tam benzín a řidič, kterého jsme ocenili třeba po návratu z Adamovy hory, kdy se nám řídit určitě nechtělo.

Celkově nás tento výlet vyšel relativně levně, ačkoliv byla dražší letenka (18 tisíc) a měli jsme pronajaté auto. Včetně stop-overu v Istanbulu, kde bylo mimochodem ubytování suverénně nejdražší, to bylo asi 33 tisíc na osobu za celkově 15denní výlet. Minule vyšel podobný výlet na 24 tisíc jen s tím rozdílem, že to byl totální low-cost, co se místní dopravy týče, a díky tomu jsme dost věcí nestihli. Připlatit si tedy pár tisíc se podle mě na Srí Lance vyplatí. Ještě bych doplnil, že vzhledem k aktuální situaci jsme se snažili nešetřit na spropitném, aby z našeho výletu měli něco i místní. I proto jsme samozřejmě preferovali lokální ubytování, i když Facebook se hemží různými nabídkami zahraničních majitelů nemovitostí na Srí Lance.

Video