Čtení na: 14 min.

Díky levných letenkám z Bratislavy do Skopje se stala Severní Makedonie oblíbenou destinací. Samotná Makedonie (omlouvám se Řekům, ale dále už budu psát jen Makedonie) je navíc i pro nás stále levnou zemí, hlavně co se ubytování nebo jídla týká.

Cesta

Je středa večer a po práci vyrážíme vlakem do Bratislavy, což je z Brna asi nejlépe dostupné letiště, nepočítáme-li to brněnské. V Bratislavě na nádraží kupujeme lístky na MHD, bezdomovci po nás chtějí nějaký ten „drobák“ , ale vzhledem k tomu, že lístky a ostatně i vše ostatní platíme kartou, tak u sebe drobné ani nemáme.

V autobusu na letiště s námi cestuje asi desítka místních bezdomovců. Čekáme, že každou chvíli vystoupí a vzduch bude opět dýchatelný, ale jedou s námi skoro až na samotné letiště. Cestování bratislavskou MHD „má istá kulturná špecifika“ .

Odbavení probíhá v klidu, provoz minimální, dokonce letíme včas, což se mi s Wizzairem nestává často. V letadle chvilku trvá, než Makedonci pochopí, že si musí sednout na své místo, ale stačí jim to asi jen 3x zopakovat a můžeme letět. Po dosednutí na přistávací dráhu ve Skopje přichází mohutný potlesk a místní se okamžitě zvedají a jdou čekat ke dveřím. Posádka má opět co dělat, aby je dostala zpět na svá místa.

Ačkoliv jsme přistáli chvilku před půlnocí, do centra města jezdí autobus i v tuto dobu. Kupujeme lístek za 180 MKD a za 30 minut jsme v centru u hotelu Holiday Inn. Bydlíme však jinde. Rezervovali jsme si ubytování přes Airbnb (byt 1kk, 2 postele a jedna pohovka) v ceně asi 1600 Kč za 4 noci pro 2 osoby, takže pouhým 200 Kč za osobu za noc. Z centra jdeme asi 30 minut pěšky, uprostřed noci potkáváme jen uklizecí četu a místní mládež čekající před vstupem do nočního klubu. Chvilku bojujeme se zámkem na krabičce, ve které jsou schované klíče od bytu, ale nakonec vítězíme a zbývá jen najít náš byt, což už není problém.

První den: Skopje

Ráno není kam spěchat. První den je v plánu jen prohlídka Skopje. Vstáváme tedy docela pozdě a vyrážíme do centra. Cestou kupujeme místní SIM kartu, která je vlastně zdarma. A tak jen dobíjíme kredit 100 MKD (asi 40 Kč) a okamžitě utrácíme za 2 GB přeplacených dat. U nás bychom za podobnou službu zaplatili asi 300 Kč. Brzy však zjišťujeme, že nám data nefungují. Je potřeba se registrovat, ale funguje to jen pro občany Makedonie.

Na snídani nebo už vlastně oběd tedy jdeme do nákupního centra, kde se v KFC připojujeme k WiFi a zjišťujeme, jak SIM kartu aktivovat. Sami to udělat nemůžeme, po chvilce hledání nacházíme stánek společnosti Lycamobile. Hurá! Máme internet. Ne, že by byl nutně potřeba, ale může se hodit. Ostatním doporučuji nákup SIM karty už na letišti, je tam stánek T-Mobile.

Procházíme postupně centrum města, které připomíná tak trochu Řím nebo Atény, až na to, že většina místních budov byla postavena teprve nedávno. O tom, proč tomu tak je, si přečtěte níže. Většinou se jedná o různá muzea, mosty přes řeku Vardar a spoustu soch. Ostatně podle množství soch soudím, že tak 30% obyvatel Skopje budou sochaři, dalších 20% taxikáři a zbytek se živí jako profesionální hráči automatů. V širším centru je totiž každá druhá budova herna nebo kasíno.

Dominantou centra města je socha Alexandra Makedonského na koni uprostřed náměstí Makedonie. Oficiálně je to pouze socha „jezdce na koni“ , nicméně každý ví, kdo to je. Severně odsud, kousek za řekou procházíme „Starý bazar“ plný obchůdků a turistických restaurací a dostáváme se tudy až k pevnosti „Kale“ , ze které je krásný výhled na město. Vstupné se neplatí.

Centrum města je relativně malé, a tak ho k večeru procházíme víceméně ještě jednou a hledáme něco k jídlu. Naše představa o nějakém místním bistru se pomalu rozplývá. Všude jsou jen turistické restaurace. Nakonec končíme v čínské restauraci. Takže bilance jídla za první den: KFC a čínské nudle.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Den 2: Ohrid

Následující den vstáváme brzy, protože nás čeká cesta autobusem k městu Ohrid, které leží u jezera stejného jména. Protože je to přeci jen dovolená, na které se nechceme úplně odrovnat, vstáváme tak, abychom stihli autobus odjíždějící v 8:00 ze Skopje. K autobusovému nádraží to máme asi půl hodiny svižné chůze, asi 20 minut před plánovaným odjezdem kupuji lístky. Cena za zpáteční otevřenou jízdenku je 750 MKD (312 Kč). Na snídani kupujeme výborný burek se sýrem a překvapivě jak paní v pekárně, tak paní prodávající jízdenky, uměly slušně anglicky.

Ještě doplním několik důležitých informací ohledně autobusu. Do Ohridu jezdí minimálně 2 společnosti. My jsme využili služeb firmy Galeb (odjezdy ze Skopje od 6 hodiny ranní každé dvě hodiny, poslední dva spoje 16:30 a 18:30). Druhou společností je Delfina Turs, u které první autobus vyjíždí už 5:30 ráno. Ceny jsou dost podobné a spíš tedy záleží, v kolik hodin zrovna dorazíte na autobusovou stanici a kdo zkrátka pojede dřív. Galeb údajně má lepší autobusy, ale osobně nemůžu potvrdit.

Cesta do Ohridu trvá asi 3 a půl hodiny. Zpočátku jedeme po dálnici, později se cesta mění na horskou silnici plnou serpentin. Občas jsme ale zahlédli, že okolo už se staví i dálnice, takže kdo ví, třeba za pár let se bude do Ohridu jezdit rychleji. V Ohridu zastavujeme na autobusové stanici, která je asi 2 kilometry vzdálená od břehu jezera, ke kterému se hned vydáváme. Opět krásné počasí, na obloze ani mráček a příjemných 25 stupňů. To sice není úplně na koupání, stejně s sebou nic nemáme, ale při pohledu na průzračnou vodu si říkám, že by to nebyl až tak špatný nápad…

Procházíme promenádou kolem jezera až se dostáváme do uliček starého města. Nejznámější místem je ikonický kostelík sv. Jovan Kaneo, jehož fotku má na instagramu každý teenager, který kdy navštívil Makedonii. Pokračujeme dál k pevnosti nad městem, ze které je krásný výhled na celé jezero až do Albánie. Platí se tady vstupné, pro cizince 60 MKD. Ohrid nabízí nespočet dalších kostelů a také třeba amfiteátr pocházející z období Říma.

V centru města pomalu přemýšlíme nad tím, co k obědu. Vypadá to tady trochu jako malá Itálie, všude jen pizza. Nicméně nakonec si dáváme místní jídlo, něco jako zapečené fazole. Škoda jen, že jsme dostali nějakou čistě vegetariánskou variantu. Jsem si jistý, že na obrázku měli i párek… Ale co už, sníst se to dalo. Zbytek dne trávíme už jen sezením u břehu jezera.

Hodinu před odjezdem zpátečního spoje jsme na autobusovém nádraží. Doporučuji si ihned po příjezdu zjistit, kdy vám to jede zpátky. Je potřeba udělat „check-in“ , my jsme dostali jedny z posledních míst, takže asi čím dřív, tím lépe. Asi bychom nechtěli neplánovaně trávit noc v sice hezkém městě, ale dost by to narušilo plány.

Těsně před odjezdem autobusu nás však místní ochranka nepouští dál s tím, že potřebujeme ještě nějaký další lístek. A tak za 30 MKD platíme ještě poplatek za použití autobusového nádraží. Ano, i cestování autobusem se dá dělat opravdu komplikovaně. Místní mládež nám mezitím zasedla naše místa, a tak je musíme vyhnat. Cestou zpět máme snad ještě více zastávek, nabíráme lidi všude možně, i když už nemáme místa k sezení. Do Skopje přijíždíme dost pozdě, vysedáme však blíž našemu ubytování. Opět máme stejný problém: jídlo. Nakonec nás zachraňuje pizzerie, ale rozhodně to není to, co byste čekali v Makedonii.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Den 3: Kaňon Matka

Třetí den máme ambiciozní plány. Tak trochu kopírujeme jeden z cestopisů na Cestujlevne.com, a tak chceme v jeden den navštívit jak kaňon Matka, tak trochu vzdálenější místo – Kuklitsa. Majitel bytu nám nechal kartu na MHD, na které měly být 4 jízdy. Jdeme tedy na zastávku, dáváme si opět nějaké pečivo ke snídani a přijíždí autobus. Myslíme si, že stačí kartu přiložit 2x a můžeme jet oba. Podruhé to ale nejde. Něco se píše na displeji a místní děda nám říká, že na kartě nejsou peníze. Vysedáme. Jdeme do stánku, kde se karty dobíjejí, ale teta nám jasně vysvětluje, že máme na kartě ještě 5 jízd. Takže není třeba dobíjet.

Musíme tedy čekat na další autobus, který jede až za hodinu. Podíváme se alespoň k fotbalovému stadionu, protože jinak už v okolí nic extra zajímavého není. Už teď ale víme, že odpolední program budeme stíhat jen stěží. Před nástupem do autobusu ještě zjišťujeme, jak kartu použít. Další teta ve stánku neumí anglicky a zahraniční turista na zastávce říká, že podle něj by mělo stačit kartu přiložit 2x. Nasedáme do autobusu a tam už je vše jasné. Jedna karta = jeden člověk a jedna jízda. Nemůže to použít 2x. Takže jedeme z poloviny na černo. Řidičovi je to asi jedno. Možná i proto, že za několik zastávek mu končí směna a střídá ho jiný.

Po půl hodině přijíždíme ke kaňonu. Vysedáme a přemýšlíme, jak se dostaneme zpět. Tady určitě další kartu nekoupíme. Nic se nedá dělat, následujeme davy a blížíme se k přehradě. Je trochu překvapující, že od autobusu k hrázi je to ještě dost daleko, přesně 3 kilometry. Turistické autobusy vás dostanou podstatně blíž. Postupujeme hlouběji do kaňonu, nejprve se proplétáme davy turistů, ale stačí pár set metrů a jsme víceméně sami. Každý si udělá selfie na začátku a jde zpět. Také nejdeme nikterak daleko, v jistém okamžiku už je to pořád to samé dokola, a tak se otáčíme a jdeme zpět. Potkáváme také řadu Slováků i Čechů, ale to asi není žádné překvapení.

Jdeme zpět k autobusu, první taxikář nám nabízí, že nás zaveze do Skopje za 2200 MKD, což je asi 4x více, než běžná cena. Posíláme ho tedy někam… ještě se vrací a říká, že Skopje je velké a on neví, kam chceme, ale to není důvod cenu takhle přestřelit. Autobus nám ujíždí před nosem, stejně jsme nevěděli, jestli nás tam řidič pustí, a tak když nám další taxikář nabízí cestu za 700 MKD, domlouváme nakonec cenu 600 MKD a platíme v Eurech (10 EUR). Necháváme se vysadit u nákupního centra, dáváme si oběd a přemýšlíme, co dál. Původní plán nevyšel, upřímně se nám ale už moc chodit nechce. Už máme v nohou přes 30 000 kroků, a tak i když jsme ještě přemýšleli o akvaduktu, jdeme si na chvíli odpočinout.

Večer opět do centra. Potřebuji pár nočních fotek, protože ty z prvního dne se mi moc nepovedly. Večer je centrum krásně osvětlené, někdy až moc a výběr barev je také dost neobvyklý. K večeři si dáváme výborný hamburger a poprvé taky místní pokus o pivo (M’s Fish & Chips). Pivo je docela drahé, ale zároveň není moc dobré, takže nehrozí, že si dáte více než jedno…

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Poslední den a cesta domů

Poslední den už není kam spěchat. Máme přeci jen těžší batohy, takže chůzi omezujeme na nutné minimum. Za návštěvu by stál třeba již zmíněný akvadukt nebo kopec nad městem, ale už jen nakupujeme něco na památku, utrácíme poslední peníze za jídlo a kávu.

Na letiště jedeme raději s předstihem už 14:50, ačkoliv to letí až 19:40. Ale ono je to v podstatě jedno, jestli budeme sedět na letišti nebo kdekoliv jinde, čas naštěstí rychle utíká a tak zanedlouho nastupujeme do letadla. Opět odlétáme načas a za hodinu a půl jsme v Bratislavě.

Slovenská metropole nás opět přivítá ve velkém stylu. Kupujeme si neviditelné lístky na MHD. Trochu tam jde vidět alespoň ta cena, tak snad bych to s revizorem uhádal… Na autobusové stanici jsme v dostatečném předstihu, dokonce tentokrát je ještě otevřena i čekárna (minule jsem tam byl uprostřed noci). Domů jedeme s SAD Lučenec, autobus přijíždí pozdě, z venku vypadá solidně, uvnitř přetopeno a nedýchatelně. Vyjíždíme a po pěti minutách opět stojíme. Pauza. V Brně jsme tedy až těsně po 1 hodině ráno, takže chvilku poté, co odjely rozjezdy. Naštěstí mám blízko auto, a tak jsem za chvilku doma.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Shrnutí

Makedonie je pro mě příjemným překvapením. Poté, co jsem letos byl jak v Sofii, tak v Bukurešti se mi zdá, že Skopje je alespoň z mého osobního pohledu nejlepší. Trochu je mi Makedonců líto, protože jde vidět, že se hodně snaží, ale zejména v 90. letech to neměli jednoduché. Po rozpadu bývalé Jugoslávie byly jednou z nejchudších zemí s obrovskou nezaměstnaností, navíc je nemají rádi Řekové, kvůli čemu se museli i přejmenovat a stejně jim nakonec vstup do Evropské Unie zatrhla Francie.

Chudoba je všudypřítomná, i když bych řekl, že porovnatelná s jakoukoliv evropskou metropolí. Místní jsou jen o něco drzejší, protože téměř u každého jídla přišli až přímo do restaurace. Někde jsem četl, že je v Makedonii nepořádek, ale minimálně Skopje i Ohrid byla celkem čistá města, opět nic, co by nějak extrémně vybočovalo. Samozřejmě, nedostali jsme se na venkov, takže tam vše může vypadat úplně jinak.

Cenově jsme se vešli do 4000 Kč za osobu (opravdu včetně všeho, i cesty do Bratislavy, pojištění, …). Cenová hladina v Makedonii je nižší, hlavně se ušetří za jídlo a ubytování. Pokud k tomu zrovna vyjde i levná letenka, tak je to hodně muziky za málo peněz.

Ještě bych zmínil počasí, které jsem sledoval už dlouho předem a musím říct, že prakticky celý říjen bylo v Makedonii fakt nádherně. Nevím, jestli to nebylo jen věcí náhody, ale rozhodně je říjen výborný čas k návštěvě této země. Bylo to takové vylepšené babí léto.

• 

• 

Video

Ještě nesmím zapomenout na odkaz na video: https://www.youtube.com/watch?v=3GpzSe5SuPA