Letošní chladné a deštivé počasí nám zatím neumožnilo pořádně vyrazit na kolo, proto jsme doufali, že začátkem května už bude situace lepší a rozhodli se pro prodloužený víkend na Vysočině. Aprílové počasí si s námi hlavně sobotu zahrávalo, ale přece jen jsme vyjeli a našlapali přes 100 kilometrů.
V pátek po práci pro nás přijel taťka mini dodávkou, do které se v pohodě vešla všechny tři kola včetně bagáže. Nemuseli jsme tedy tentokrát montovat nosiče. Cesta do Nového Města na Moravě trvala zhruba hodinu, takže jsme výjimečně nestrávili spoustu času v autě. V Novém Městě jsme ještě udělali nezbytný nákup v místním supermarketu a zhruba o půl osmé jsme parkovali u našeho „luxusního“ apartmánu. Přivítal nás tu milý pan Dostál, který nám ukázal byt a popřál nám hezký pobyt. Apartmán je moderní, nicméně hodně malý, zato se spoustou motivačních citátů :). Máme ale kde spát a to je nejdůležitější. Po večeři ladíme zítřejší trasu. Rádi bychom se podívali do Herálce a na Blatiny, ale déšť vypadá skoro na celý den. Na předpovědi se objevují okna bez deště, tak jdeme spát a uvidíme ráno.
Prší, prší, ale my jedeme dál!
Ráno vstáváme okolo 9. V noci prý pípal požární hlásič, ale kdo měl špunty, neslyšel ani ň. Tímto doporučuji 🙂 Dáváme si snídani, kafe a jak jinak, pršíííí!!! Nicméně to podle radaru vypadá, že v 11 přestane a bude tam nějaké okno mezi dalším deštěm. Alespoň nemusíme spěchat a relaxujeme u druhé kávy. Kolem 11. hodiny opravdu přestává pršet, vyndáváme kola z garáže a vyrážíme směr Vysočina Arena. Po cestě je nám dokonce horko a místy svítí i slunko, tak vyslíkáme svršky. Uděláme krátkou zastávku u biatlonového střediska a pokračujeme dál na Vlachovice. Čeká nás tu docela kopcovitý terén, ale po dobrých cestách, takže to není nijak hrozné.
Projíždíme turisticky známé oblasti Tři Studně a Fryšavu a kocháme se krásnou přírodou. Počasí je ale neúprosné, z dálky slyšíme hromy a pomalu se schyluje opět k dešti. Doufáme, že dojedeme alespoň do Herálce, kde plánujeme zastávku v hotelu Žákova hora. Těsně před Herálcem se při sjezdu totálně rozprší a my se musíme schovat pod střechu nějakého stavení a čekat. Přestávku využíváme ke svačině a kontrole radaru. Po zhruba 20 minutách to vypadá trochu lépe, tak se rozhodneme sjet alespoň dolů do vesnice. Po cestě se ale zase rozprší a my doufáme v azyl ve zmiňovaném hotelu. Ten je však momentálně v rekonstrukci, sjíždíme tedy na náměstí a schováváme se pod středu před místním Coopem. Žádná další otevřená restaurace tu není, nepohrdneme tedy alespoň drobným občerstvením od vietnamského obchodu naproti.
Opět přestává pršet, neváháme a vyrážíme na obhlídku chalupy, kam jsme dřív jezdívali. Dál pokračujeme po lesní cestě směrem na Milovy a Blatiny. Mezitím se docela rozjasnilo, svítí slunko a je nám příjemně. V Milovech míjíme dvě restaurace, doufáme, že se zastavíme na Blatinách v oblíbené kavárně. Kavárna je opravdu otevřená a přijíždíme právě včas. Jen co dosedneme, spustí se další liják. Využíváme nabídku kávy z místní pražírny Hofr a dáváme si cappuccino. Pěna je sice výborná, ale káva je slabá a vodová. Oproti tomu malinový cheesecake s pravou šlehačkou doporučujeme všemi deseti.
Na radaru to nevypadá vůbec dobře, ale snad nám počasí dopřeje ještě hodinu bez deště, abychom dojeli za sucha zpátky do NMNM. Schází nám posledních asi 12 kilometrů a cesta ubíhá bez komplikací, akorát se ozývají nohy, které začínají mít dost. Projíždíme kolem medlovského rybníka, kde máme naplánovanou trasu lesem. Chvíli to jde, ale cesta se zhoršuje, takže po konzultaci s Mapy.cz se obracíme a vracíme se na silnici. Sice je to dál a do kopce, ale o poznání lepší cesta. Z Rokytné už fičíme z kopce až domů. Poslední krátkou zastávku děláme v Maršovicích před hotelem Maršovská rychta. Po večeři se vydáváme ještě na krátkou procházku do Penny dokoupit zásoby.
Singletreky v Cykloaréně Vysočina
Vstáváme o něco dřív než včera, což je fajn, stihneme i toulavku! Po snídani tedy všichni tři uleháme do postele a koukáme na Pepu, který nám vykládá, co je kde zajímavého. Objektiv už sledujeme jen jedním okem a při tom si chystáme svačiny a balíme se. Dneska vyrážíme o něco později, až o půl 12, ale zase to máme blíž. Jedeme jen pár kilometrů na singletreky v areálu známé Vysočina Areny. Nejprve musíme nastoupat na start. Cesta nahoru vede přes mokré kořeny, což není moc příjemné. Vedle stezky vede silnice, takže na podruhé si to dáme raději po silnici. Stoupání ale není zase tak dlouhé, dá se to v pohodě vyjet, i když po včerejšku je znát únava.
U startu se nachází dřevěný portál se startem a mapou tras. Rozhodujeme se pro modrou 9kilometrovou trasu, ze které pak odbočíme na oranžovou, abychom se nemuseli vracet. Oranžový 4kilometrový trail je sice zajímavý, ale je tu hrozně moc kaluží, takže se to buď musí jet pomalu, anebo jsme mokří a od blata až za ušima. Po sjezdu nás jak jinak čeká stoupání a vracíme se na křižovatku cest, odkud budeme zase pokračovat po modré. Je tu altánek a lavička, dáváme si chvíli relax a zkoušíme najít hejkalovu kešku U Buku. Keška nám ale odolá, tak raději sedáme na kola a vrháme se na zbytek modrého trailu.
Modrý trail není nijak obtížný, jedná se o sjezd se zatáčkami, ale nic záludného. Zpátky v areálu testujeme kávu v Sun´s café, která je výborná jen obsluha je trochu pomalejší. Vychutnáváme si sluníčko a čerpáme energii na další výjezd. Tentokrát stoupáme po silnici a pro další sjezd si vybíráme červený 7kilometrový trail, který má být techničtější a složitější. Hned od startu je tu několik hravých klopenek a hned vzápětí krátké, ale prudší stoupání. Po celé zbylé délce trailu už ale jen sjíždíme. Celý červený trail je posetý zmiňovanými klopenkami se spoustou hrbolů, což činí trail opravdu nejzajímavější a nejzábavnější variantou. Dole se rozmýšlíme, jestli si dáme ještě nějaký menší dětský trail. Vybíráme si zelenou trasu, která je určená i pro handbiky. 3kilometrový trail je široký a jednoduchý a po jeho sjetí se rozhodujeme, že nám pro tentokrát stačilo.
Vzhledem k tomu, že den je ještě před námi, vyrážíme dál směrem do Ždáru nad Sázavou. Mapy.cz nám vybrali výborné cyklotrasy, akorát při stoupání od areny jsme se zapotili kolmým stoupáním k silnici. Zbytek cesty až do Žďáru už je jen mírně zvlněný. Ve Žďáru lovíme kešku s názvem Hmyzí hotel a pokračujeme na náměstí ulovit si také něco k jídlu. Vzhledem k absenci zahrádek, volíme místní Istanbul Kebab bufet a jídlo do ruky. Kalorie jsme doplnili, vyrážíme tedy nejméně náročnou cestou po silnici zpátky do NMNM. Večer trávíme u hraní kostek a plánováním nějakého pěšího výletu na další den.
Okruh z Nedvědice na Pernštejn
Dneska se nám nespalo úplně nejlíp, nálada tomu odpovídala, ale dobrá snídaně a kafe to zlepšily, takže jsme se nabalili a o půl jedenácté zamávali „luxusnímu“ apartmánu a vydali se komplet nabalení do Nedvědice. Po počátečních zmatcích s parkováním, jsme nechali auto před místními potravinami a vydali se okružní cestou po naučné stezce na Pernštejn. Minuli jsme několik pěkných vyhlídek a po lesní cestě jsme došli přes historický kamenný most až pod hrad z druhé strany. Překročili jsme řeku přes krásný zastřešený dřevěný most, vyhodili posbírané odpadky z lesa a po asfaltce vystoupali posledních pár metrů k hradu. První nádvoří je bez poplatku, je tu dokonce pěkná vyhlídka z bastionu.
Pokud máte hlad, tak první možnost občerstvení nedoporučujeme. Už při vstupu to tu dýchlo přepáleným olejem, který jsme cítili ještě několik metrů od „restaurace“. O kousek dál najdete pěknou terasu osázenou květinami s výhledem na opravené zahrady, kde se dá pěkně posedět. Káva tu byla poměrně dobrá, ale vzhledem k množství lidí jsme na ni čekali 20 minut. Po kávičce jsme se vydali alespoň na další nádvoří, které navštívíte za poplatek 50 Kč. Pro nás ideální, nechce se nám na žádnou prohlídku s průvodcem. Hrad má své kouzlo, obdivujeme dřevěný mostek mezi věžemi i zajímavou architekturu. Zpátky se vracíme klasickou přístupovou cestou po žluté značce. Auto i s koly tu na nás čeká, takže nasedáme a máváme Pernštejnu na rozloučenou.
