Čtení na: 22 min.

Obvykle cestujeme na vlastní pěst, avšak v případě Kapverdských ostrovů jsme udělali výjimku. K cestě na ostrov Sal jsme využili služeb cestovní kanceláře Bluestyle.

Proč Kapverdy?

Na závěr roku jsme se chtěli alespoň na pár dní někde ohřát a užít si koupání v moři. Středomoří už je však v listopadu studené, a tak jsme vybírali z trojice Omán, Egypt a právě Kapverdy. U Ománu platí, že by bylo lepší si tuto zemi spíše projet autem a prozkoumat i vnitrozemí, takže si to necháváme na jindy. V případě Egypta nás lákal úžasný podmořský svět, ale naopak blízkost konfliktu v Izraeli budila obavy zejména u našich rodičů. A tak vyhrály právě Kapverdy, kde i v listopadu panuje stále letní počasí, s minimem srážek a teplotou vody v oceánu okolo 26 °C.

Chvíli jsme uvažovali i o last minute zájezdech do Thajska či na Srí Lanku. Týden v Asii s polopenzí vycházel třeba jen na 18 tisíc na osobu, nicméně ta vzdálenost v kombinaci s časovým posunem by znamenala poměrně velkou komplikaci a vyplatilo by se tam určitě strávit více než jen jeden týden. A navíc, na Srí Lance už jsme letos vlastně byli…

Proč s cestovkou?

Kapverdské ostrovy leží v Atlantském oceánu někde na úrovni Senegalu. Pokud bychom hledali běžné komerční lety na ostrov Sal, zjistíme, že se tam dá dostat jedině s přestupem a s cenou atakující 20 tisíc korun. Zájezd s cestovní kanceláří, často i s plnou penzí či all-inclusive, se dá v případě last minute nabídky sehnat v podstatě za tu stejnou cenu. A navíc let bude v tomto případě přímý.

V nabídce českých cestovních kanceláří se vyskytují 2 ostrovy: Boa Vista a Sal. V době, kdy jsme si dovolenou vybírali, byl v případě Salu mnohem větší výběr dostupných hotelů, a tak jsme zvolili právě tento ostrov, konkrétně hotel Ouril Pontao nacházející se nedaleko centra městečka Santa Maria. Ano, mohli jsme zvolit jeden z mnoha resortů s all-inclusive, ale tento menší hotel nám byl zkrátka sympatičtější. S polopenzí vycházel týdenní pobyt na zhruba 18 tisíc korun na osobu.

Před odletem

Ačkoliv by se mohlo zdát, že když letíme s cestovkou, tak před odletem nemusíme nic dělat a stačí se jen těšit, není tomu tak. V případě Kapverdských ostrovů je třeba zaplatit jakýsi vstupní poplatek, též nazývaný „bezpečnostní taxa“. Do 5 dní před odletem je možné vyřídit vše on-line na adrese https://www.ease.gov.cv/. Cena za tuto povinnou službu je v přepočtu asi 800 Kč. Za další úplatu vám s tím může pomoci i cestovní kancelář a v případě, že nestíháte termín, je možné zaplatit i přímo na letišti po přistání.

Co se týká vízových povinností, tak naštěstí pro nás, jakožto členy Evropské unie, byla tato povinnost zrušena pro pobyt do 30 dní, do čehož se pohodlně vejdeme. Samozřejmostí zůstává nutnost mít cestovní pas.

Letíme

16. listopadu 2023 ve 13:00 máme naplánovaný odlet z terminálu 1 ruzyňského letiště. To na první pohled vypadá jako pohodový čas odletu, ale pro nás to znamená poměrně brzký odjezd z Brna někdy po 6. hodině ranní. Pro samotnou cestu z nádraží na letiště volíme přímou linku Airport-Express a upřímně řečeno stále nechápu, jak je možné, že Praha nemá žádné rozumnější spojení centra města s letištěm. Na letišti jsme nakonec dostatečně brzy, zjišťujeme si, kde bude probíhat naše odbavení a čekáme ve frontě na jednom z čelních míst, a tak zde nakonec netrávíme ani moc času, odbavíme svůj společný kufr a jdeme si před cestou ještě trochu odpočinout do salonku.

Samotný let probíhá, jak jinak, než se společností Smartwings. Na palubě Boeingu 737 MAX bychom marně hledali LCD displeje s palubní zábavou, nicméně je k dispozici Wi-Fi síť, která podobný obsah nabízí a je možné použít své vlastní telefony či tablety k jeho zobrazení, což je vlastně nakonec dobré řešení. Posádka je až překvapivě kosmopolitní a rozhodně nepůsobí sehraným dojmem. Na vině je především stevard tmavší barvy pleti, který neustále komanduje všechny okolo sebe a dokonce odmítá pouštět lidi na záchod. Zřejmě svou roli bere až příliš vážně.

Jelikož se jedná o let dlouhý zhruba 7 hodin, podává se i jídlo a to dokonce zdarma. Ačkoliv sedíme skoro úplně vepředu, nabídka jídel se rychle zúží právě na jednu variantu, a tak je to vlastně jen o tom, zda chceme, nebo ne. Naštěstí nejsme vegetariáni ani nijak extra vybíraví co se druhu masa týče, takže jsme spokojení. Let není plně obsazený, a tak máme pro sebe hned tři sedadla, což je velmi příjemné.

K večeru místního času přistáváme na zdejším nevelkém letišti. Poměrně rychle se dostáváme k pasové kontrole a využíváme plně automatizovaný systém, díky kterému je vše až neskutečně rychlé. Pokud bychom však neměli zaplacený vstupní poplatek předem, museli bychom do mnohem delší fronty. Rychlé odbavení je nám však k ničemu, když další půlhodinu s napětím čekáme, zda se ukáže náš jediný kufr. Na pásu se totiž stále dokola objevují jen zavazadla lidí, kteří stojí stále ve frontě, a tak se s dalšími kufry čeká, než si je odeberou.

Jakmile už máme svoje zavazadlo, dostáváme od delegátky cestovní kanceláře své další dokumenty a instrukce a jdeme si sednout do autobusu. Zde však musíme čekat na všechny opozdilce. Jakmile opustíme areál letiště, sděluje nám delegátka, že náš hotel se nachází v podstatě až na konci trasy, a tak místo asi 20 minut přímé cesty nás čeká hodina. Dnešní den začíná být pořádně dlouhý. Konečně přijíždíme k našemu hotelu. Spolu s námi zde vystupuje jen pár lidí. Na recepci kromě běžných formalit musíme zaplatit ještě pobytovou taxu. Je možné platit jak hotovostí, tak platební kartou, ačkoliv druhá možnost vyžaduje značnou trpělivost.

Konečně jsme ubytovaní. Dostali jsme pěkný pokoj s výhledem na bazén, ačkoliv jsme si nic takového nepřiplatili. Protože máme polopenzi, čeká nás dnes ještě večeře. Nemáme žádné bližší informace, jak to tady s večeří vlastně funguje. Zdá se, že kromě jednoho číšníka je v kuchyni už jen jeden kuchař. K dispozici je jídelníček, ze kterého si můžeme složit tříchodové menu. K tomuto jídelníčku se ale dostáváme tak nějak sami až po nějaké době čekání, kdy si nás číšník příliš nevšímá. Poté, asi tak po 20 minutách, si objednáváme. Začínáme chápat, jak funguje zdejší „no stress“ mentalita. Na vše je tady dost času. První večeře je však velmi chutná a doufáme, že příště bude čekání o něco kratší.

Den 1: Toulky po okolí Santa Maria

Ráno nemusíme vstávat brzy, na druhou stranu nás zde čeká jen týden, a tak nechceme úplně ztrácet čas. Na snídani je o poznání více lidí než u večeře, jídelna je poměrně malá a míst okolo bazénu také není mnoho. Výběr jídla je spíše průměrný, k dispozici je naštěstí i automat na kávu. Personál však nestíhá doplňovat čisté nádobí.

Po snídani vyrážíme na průzkum okolí. Venku je až nepříjemně vedro, hned za rohem potkáváme první bankomat a vybírám 10 000 CVE (kapverdské escudo). Poplatek za výběr je 250 CVE, čili něco přes 50 korun. Předpokládáme, že v kombinaci s Eury, které máme s sebou, nám to bude stačit na celý týden. S plnou peněženkou jdeme až k moři. Cestou potkáváme spoustu místních, kteří trvají na tom, že nás znají a včera nás viděli v hotelu. Zvláštní, protože jsme přijeli až pozdě večer…

U moře, konkrétně u mola, podle kterého se jmenuje i náš hotel, tedy Pontao, děláme jen pár fotek nádherně tyrkysové vody a brzy míříme zpět k hotelu. Potřebujeme si totiž ještě koupit místní SIM kartu, jejíž nákup je nakonec docela jednoduchý a překvapivě je k dostání v malém stánku přímo na ulici. Cena je příznivá, v přepočtu nějakých 230 korun za 5 GB dat. Prodavač nám rovnou vše nastaví, a tak máme internet vyřešený.

Vracíme se na hotel, kde je mimochodem Wi-Fi, ale poměrně slabé pokrytí a rychlost také není nejlepší. Čeká nás dnes setkání s delegátkou CK. Samozřejmě to není povinné, ale alespoň můžeme zatím vyzkoušet bazén. Ten je sice docela malý, ale téměř prázdný a v jeho okolí je dostatek volných lehátek. Po lehkém osvěžení jdeme tedy na úvodní schůzku, kde jsou nabízeny poměrně drahé výlety po ostrově. O některých jsme možná uvažovali, ale máme vlastní plány, které by měly v podstatě vše pokrýt.

Opět jdeme k moři, kde se tentokrát konečně vrháme i do vody. Ačkoliv se to nezdá, jednou za čas přijdou větší vlny, a tak je potřeba si dávat pozor. Jinak je ale voda klidná, čistá a k mému potěšení i docela teplá. Podmořský svět je zde však spíše nudný, k potopené soše Krista je to přeci jen daleko a tedy riskantní. Později odpoledne jdeme k místní atrakci, které se říká „hřbitov mušlí“. Je to spíš taková skládka či smetiště většinou rozbitých schránek mořských živočichů, občas se však dají najít i zajímavé kousky.

Cestou zpět k hotelu kupujeme u místních Vietnamců, kteří jsou ve skutečnosti Číňané, kromě vody také láhev vína, na jejíž etiketě se skrývá jméno místní hory Monte Leão. Zda se tam víno opravdu pěstuje, bych si vzhledem k místnímu suchému podnebí nedovolil tvrdit. Silueta hory na obalu však vypadá dobře. U večeře si zase máme možnost dosyta vychutnat hlavně čekání, nicméně jídlo je opět docela chutné…

Den 2: Botanická zahrada a podmořský svět u Bikini Beach

Druhý den nás opět přivítá chaotická snídaně, kde je jídla sice dost, ale není nádobí, takže většina lidí pije vodu z hrnků na kávu a naopak kávu ze skleniček. Po snídani vyrážíme pěšky k místní botanické zahradě. Sice to není až tak daleko, ale přeci jen už je docela teplo, a tak nám chůze po dlouhé rovné silnici dává celkem zabrat. Okolo není nic, než vyprahlá, zasolená půda se zbytky vody. Neroste tu téměř nic.

Asi po hodině chůze jsme v botanické zahradě, platíme vstupné a procházíme si snad jediné místo na ostrově s bohatou flórou i faunou. V sousedství se nachází dokonce golfové hřiště, musí být docela náročné ho udržovat zelené na ostrově, kde prakticky neprší… Ale zpět k botanické zahradě. Kromě rostlin zde chovají i spoustu zvířat, a tak pozorujeme třeba kozu požírající pestrobarevné květiny, což je určitě zajímavý zážitek, jak pro ni, tak pro nás. Místní „bufet“ vypadá moc hezky a nabízí stylové posezení, takže toho využíváme a dáváme si kávu ve stínu palem.

Poté se přesouváme – opět pěšky – až k moři. Klidně bychom zvolili i taxi, ale nikde tu není. Podle mapy ty vzdálenosti navíc vypadají kratší, ale realita je trochu jiná, zejména pokud celou cestu svítí sluníčko a není se kam schovat. A tak po příchodu na Bikini Beach se těšíme, jak se zchladíme v příjemně studené vodě. Zdejší pláž je chráněná před vlnami z obou stran, a tak nabízí téměř klidné moře a dostatečný prostor. Jen se jaksi není kam schovat před sluncem. Zkoušíme to pod můstkem, který vede k místní restauraci. O prostor se zde však dělíme s „domorodci“ a jednou za čas po mostku projede auto, což také není příjemné.

Koupání je zde však fantastické. Dokonce i pod vodou je toho dost k vidění, a tak zde trávíme hodně času. Z našeho útočiště „pod mostem“ jsme nakonec místní omladinou, posilněnou alkoholem, vytlačeni. Musíme si tedy najít nové místo, kde bude alespoň trochu snesitelně v období, kdy nejsme ve vodě. Protože už ale dostáváme hlad, jdeme do nedalekého městečka Vila Verde. Bohužel je to spíš takové město duchů, většina domů vypadá opuštěně, ale nakonec jsme mile překvapeni, protože místní obchod funguje, takže si můžeme koupit něco k snědku.

Z Vila Verde se dostáváme zpět na hlavní silnici, kterou jsme ráno šli k botanické zahradě. Sice už se nám moc nechce, nicméně žádný taxík nepotkáváme a tak až do hotelu jdeme opět pěšky. Protože už je večer, nic dalšího už nemáme v plánu a čeká nás opět dlouho trvající večeře v „no-stress“ stylu.

Den 3: Bikini Beach podruhé a úplně jinak

Šnorchlování na Bikini Beach bylo fakt dobré, a tak jsme se rozhodili, že jsi to dnes zopakujeme. Nejprve ale samozřejmě snídaně. Aby toho chaosu nebylo málo, tak se dnes rozbil automat na kávu. A to je neštěstí. Nejenže nejsou hrnky, ale dnes není ani jejich obsah. Číšník, který obvykle obsluhuje večer, se snaží situaci zachránit tím, že vaří kávu v pákovém kávovaru, což se nedá absolutně stíhat. Každopádně mu patří dík alespoň za tu snahu.

Jdeme si trochu zlepšit náladu a doplnit kofein do bistra Bom Gosto, kde se mimochodem dá sehnat i něco malého k snědku. Hned vedle je stanoviště taxíků, dnes se nám pěšky nechce. Víme, že na Bikini Beach by to mělo být zhruba 5 EUR, cenu pro jistotu domlouváme předem a je to přesně podle očekávání. Autem jsme na místě snad za 10 minut, platíme smluvenou cenu a míříme k pláži, která však dnes vypadá úplně jinak. Klidnou hladinu vystřídaly obrovské vlny, ačkoliv dnes není příliš větrno. Střídají se chvíle, kdy je moře klidné, ale pak přichází několik obrovských vln a ani vlnolamy místní zátoky si s tím neporadí.

Koupat se však dá, jen je třeba pečlivě načasovat, kdy jít do vody a kdy jít z vody ven. Pokud už jsme dál od břehu, jsou vlny jen zajímavým zpestřením, ale u břehu jsou nebezpečné. Na šnorchlování to ale dnes rozhodně není, protože celkově je snížená viditelnost. Okolo zátoky jsou vlny samozřejmě ještě mnohem větší a vypadají dost hrůzostrašně. Později odpoledne místní plavčíci vyvěšují černou vlajku a pískáním na píšťalku vyhánějí lidi ven z moře. Zábava tedy končí.

Chvíli ještě čekáme, zda se situace nezlepší, ale pak se rozhodneme zkusit přejít na pláž, která je natočená jiným směrem. Míříme tedy směrem k našemu hotelu, opět kolem Vila Verde, ale tentokrát trochu vedlejší cestou. Míjíme velké hotelové komplexy a také například jeden obrovský hotel, který se však asi nepodařilo dokončit, a tak z něj zůstaly jen ruiny. Pláž Santa Maria je o poznání klidnější, ačkoliv jednou za čas se objeví také vlny, jejich síla je mnohem menší. Bohužel už je dost pozdě, Slunce ztrácí sílu a pomalu zapadá za obzor.

Vracíme se k hotelu, kde nás opět čeká večeře. Když už jsme u moře, tak jsem konečně našel odvahu a dávám si poprvé rybu, dnes tuňáka a musím uznat, že je hodně dobrý. Mimochodem polévka je, zdá se, každý den úplně stejná, takže nemá cenu si ji dávat. Dnes jdeme spát brzy, zítra nás čeká o něco náročnější den…

Den 4: Tour de Sal aneb na kole po ostrově

Předpověď počasí pro dnešek slibuje slabší vítr a možná o něco méně sluníčka, takže ideální podmínky pro náš plánovaný výlet po ostrově. Místo organizovaného výletu autem či autobusem volíme kolo, klasické kolo. Existuje několik míst, kde se kola dají půjčit, často se jedná o elektrokola, ale my věříme, že to zvládneme i bez pomoci elektromotoru. Využíváme služby společnosti Electricabikes a za 10 EUR na osobu si půjčujeme jízdní kola na celý den. Platit se dá kartou, kromě toho je potřeba složit i zálohu v hotovosti.

Jakmile sedneme na kola, zjišťujeme, že to nebude až taková zábava. Jde to ztuha, snažím se přeřadit na nižší převod, ale jednak se řazení moc nechce a druhak už není ani kam řadit. Takhle ztuha to zkrátka půjde celou dobu. V pekárně si ještě kupujeme nějaké pečivo na cestu a vyrážíme po nám již dobře známé cestě směrem k botanické zahradě. Vítr, ač slabší, fouká samozřejmě proti. Cestou nás čeká jen pár menších kopečků, ale už první z nich nám dává zabrat. Navíc zjišťujeme, že k prvnímu cíli dne, tzv. žraločí zátoce, je to ještě 20 kilometrů, protože na našich kolech si netroufáme zkoušet cesty mimo silnice.

Na chvíli zastavujeme u zajímavé restaurace O Ninho Dos Piratas, odkud je pěkný výhled na již zmiňovanou horu Monte Leão. Poté stoupáme dál a okolo letiště se dostáváme do blízkosti města Espargos, měníme směr jízdy a klesáme opět k moři na východní straně ostrova. Na poslední kilometry musíme opustit pohodlí asfaltové silnice a „užíváme si“ jízdu v terénu. Žraločí zátoku poznáváme z dálky i díky množství aut na břehu a lidí ve vodě. Parkujeme a zamykáme kola a jdeme do vody. Zanedlouho se objevují i žraloci. Jedná se o mláďata žraloků citronových, kteří by snad člověku ublížit neměli. Je to rozhodně zajímavá zkušenost.

Na rozdíl do organizovaných skupin zde máme dostatek času a dokonce i krátký okamžik, kdy zde nikdo další ve vodě není. Naopak výhodou skupin s průvodcem je fakt, že žraloků bude víc, protože průvodce je naláká na nějaké menší ryby. Snažím se ještě natočit záběry z drona, ale bohužel zrovna mi nefunguje aplikace a není zde signál, takže z toho nic nebude.

Ačkoliv už se nám nechce, sedáme na kola a jedeme zpět. Když už jsme ale tak daleko, tak jedeme ještě o kousek dál a opět trochu do kopce do kráteru Pedra de Lume. Zde se v minulosti těžila sůl ve velkém a i díky tomu zdejší ostrov dostal své jméno – Sal. Kola musíme zaparkovat na místě, které pro nás určil šéf místního parkoviště. Pro vstup do kráteru je potřeba koupit vstupenku za zhruba 5 EUR na osobu. Pak už jen procházíme impozantním tunelem a ocitáme se v kráteru.

Na dno kráteru proniká podzemními kanály mořská voda, která se odpařuje, a tak zde vzniká sůl v pevném skupenství. Dnes už je to jen lákadlo pro turisty, v minulosti to byl hlavní vývozní artikl tohoto ostrova. Máme možnost se i vykoupat, osobně se mi moc nechce, ale Kačka zkouší a ačkoliv je to stejný princip, Mrtvé moře bylo údajně trochu jiné. Sprcha je za Euro navíc, pak si zde dáváme ještě kávu a psychicky se připravujeme na cestu domů.

První kilometry zpáteční cesty jsou o něco veselejší. S větrem v zádech cesta příjemně odsýpá. Přesto samozřejmě nechceme jet celou cestu bez zastávky, a tak se zastavujeme v městečku Murdeira, kde se mimo jiné nachází i jeden větší hotelový rezort. Místní pláž, dá-li se to tak nazvat, je opět částečně chráněná před vlnami. Nikdo se zde však nekoupe, Katka to jde alespoň vyzkoušet, vlny jsou chvílemi opět obrovské. Za normálních okolností je zde údajně také docela dobré šnorchlování, jinak je to ale odlehlá a liduprázdná oblast.

Čím více se blížíme domovu, tím více se mi zdá, že moje kolo nechce jet a vydává čím dál horší zvuky. I z kopce mi Kačka výrazně ujíždí. Je jasné, že by si kolo zasloužilo pořádný servis. Kdo ví, jestli řetěz už někdy viděl olej… Totálně vyčerpaní přijíždíme do půjčovny a vracíme kola s nájezdem přes 50 kilometrů. Jdeme si zlepšit náladu do baru Olá Brazil, který se nachází přímo na pláži. Je zde stále plno, není divu, protože ceny oproti jiným podnikům jsou zde příznivější. Dáváme si na zkoušku místní pití a musím uznat, že je to moc dobré.

Co se týká dnešního výletu, příště bychom rozhodně zvolili elektrokola a nebo alespoň horská kola v lepším technickém stavu. Po dnešku se cítím podobně jako po 100 kilometrovém výletu na normálním kole. Jinak je to ale zajímavá alternativa k organizovaným výletům. Za den se dá stihnout prakticky vše…

---

Download file: Tour_de_Sal_Cape_Verde.gpx

Den 5: Praia de Igrejinha

Po včerejším náročném dni volíme dnes víceméně odpočinkový program. Začínáme jak jinak než snídaní, novinkou je káva uvařená do konvice, protože kávovar stále nefunguje. Po snídani jdeme na pláž natočit pár záběrů z drona, protože se mi konečně podařilo aktualizovat software. Škoda, že poslední dva dny je zataženo a pro tento ostrov netypicky dokonce spadlo i pár kapek, takže natočené záběry nejsou až tak hezké, jak by byly za slunečného počasí.

Později se přesunujeme na východní pobřeží ostrova na pláž zvanou Praia de Igrejinha. Procházíme okolo obrovského staveniště, kde by snad jednou měl stát hotelový komplex Serena Bay. Prozatím to ale nevypadá, že by to mělo být v nějaké dohledné době. Každopádně pokud se tak stane, tak vše, o čem budu psát na následujících řádcích, bude minulostí. V oblasti se totiž nacházejí tři půlkruhové zátoky, které jsou částečně chráněny před vlnami. A právě celá tato oblast by měla být součástí hotelového rezortu.

Dnes je zde ale liduprázdno, jen občas projede někdo na čtyřkolce. Není se čemu divit, pláž není písčitá, v blízkém okolí není v podstatě nic, snad kromě zmíněného staveniště. Voda sice není úplně klidná, ale pořád lepší než pár dní nazpět u Bikini Beach. Podmořský svět je až nečekaně zajímavý, je to určitě vhodná lokalita pro šnorchlování. A navíc, kde jinde máte sami pro sebe hned 3 pláže? Nejmenší zátoka je navíc jen takový přírodní bazének s naprosto klidnou vodou. Ano, sice je asi jen metr hluboký, ale na relaxování ideální.

Pokud bychom pokračovali po pobřeží kousek dál na sever, dorazili bychom k tzv. kite beach a také k místní atrakci – zip line. Tento typ adrenalinové zábavy ale nevyhledáváme, a tak v podstatě zbytek dne trávíme na naší soukromé pláži a k večeru se vracíme do hotelu. Po večeři se jdeme ještě projít po nábřeží okolo mola. Mimochodem, poloha našeho hotelu je velmi dobrá, protože nemusíme být závislí jen na areálu hotelu nebo na taxících, ale zkrátka většinu míst máme dostupnou pěšky.

Den 6: Praia de Igrejinha a Pontao

Šestý den na ostrově začíná pozitivně. Je opravený kávovar, jinak už však začíná být snídaně dost monotónní. Dnes, podobně jako včera, jdeme na pláž Praia de Igrejinha. Jak už to tak na ostrově Sal bývá, velikost vln se nedá moc předpovídat, a tak je to dnes o něco horší, než včera. Po chvíli se tedy přesunujeme zpět na pláž Santa Maria. Tam jsou vlny sice také velké, ale pobřeží je písčité, takže není takové riziko, že nás vlna srazí na skálu.

Sice už je dnes o něco lepší počasí, ale stále je spíš jen polojasno. Aspoň nám nemusí tolik vadit fakt, že jsme si přivezli málo opalovacího krému. Dnes už nemáme příliš velké ambice v poznávání ostrova, a tak zbytek dne trávíme na pláži. Večer si užíváme pohled na západ Slunce ze střechy hotelu, kde je mimochodem i vířivka, kterou jsme stihli aspoň jednou využít. Na poslední večeři si opět dávám rybu, protože je škoda nevyužít takové příležitosti. K tomu točené pivo místní značky Strela, které chutná tak nějak průměrně a bohužel někdy ho v hotelu nabízí jen v lahvích.

Po večeři jdeme opět projít uličky městečka Santa Maria a k našemu překvapení je zde poměrně živo. Na náměstíčku je hlouček lidí, uprostřed kterého tancuje několik místních. Je to určitě zajímavá podívaná a zůstáváme zde hned na několik písniček, jakmile se však začíná zapojovat i obecenstvo, takticky raději ustupujeme. Také sebou nemáme ani halíř, takže raději mizíme, aby nevypadalo blbě, že jim za podívanou nemůžeme nic dát.

Den 7: Pohoda u bazénu a odlet domů

V den odletu je vždy příjemné, když se ráno nemusí příliš spěchat s opuštěním hotelového pokoje. A naštěstí v našem hotelu máme čas až do 12:00. V klidu se tedy balíme a ještě si užíváme krásného výhledu z balkónu. Pak jdeme na recepci, platíme svou útratu za pití k večeři, moc toho nebylo, jen občas jsme měli pivo. Kufr necháváme v hotelu a jdeme ještě naposledy na pláž, tentokrát už jen udělat několik fotek a zamávat do webkamery.

Dnes je mnohem lepší počasí než v předchozí dny, voda má opět krásnou barvu a vlny se zdají být také menší. Škoda, že už musíme domů. Ještě navštěvujeme několik obchodů a kupujeme suvenýry, pak se vracíme do hotelu a zbytek dne trávíme u bazénu. Odjezd od hotelu je naplánovaný na 16:00, autobus přijíždí včas, každopádně víme, že nás čeká ještě spousta zastávek v dalších hotelech. V posledním hotelu nasedá rodinka a paní zjišťuje, že nemá telefon. Manžel velmi konstruktivně manželce jen nadává, místo aby pomohl s hledáním. Po 15 minutové šarádě se ukáže, že telefon byl celou dobu v autobuse a bylo tedy zbytečné vracet se do hotelového baru. Hlavně, že si stihli nabrat dostatek pití s sebou…

Přijíždíme na letiště jako poslední, u check-inu je fronta až ke dveřím. Zmiňovaná problematická rodinka se místo omluvy spolucestujícím zařadí do fronty zboku a předběhne tím úplně všechny. Konečně poznáváme, co znamená místní „no-stress“ v praxi. Odbavení trvá neskutečně dlouho, bohužel to je jen slabý odvar toho, co přijde poté. Bezpečnostní kontrola je také ještě poměrně rychlá, ale pasová kontrola je opravdovou zkouškou trpělivosti. Když už na tabuli dávno svítí boarding, přichází posila a najednou padají razítka do pasu vyšší rychlostí. Razítka se nakonec dočkáme i my, rychle utíkáme alespoň na záchod a rovnou do letadla. Asi by samozřejmě neodletělo bez cestujících, ale rozhodně to nebyl příjemný zážitek.

V letadle sedíme úplně vzadu, máme možnost se přesadit, nicméně asi to není potřeba. Máme mezi sebou volné místo, takže nepotřebujeme sklápět sedačky dozadu. Venku už je tma, po vzletu dostáváme jídlo a pak už se pokoušíme spát. Moc se nám to nedaří, v naší části letadla je docela zima. Cestou se nám naskytuje pěkný pohled na osvětlené Kanárské ostrovy, pak přeci jen alespoň trochu podřimujeme.

V Praze přistáváme po třetí hodině ranní, nicméně čekání na kufry je opět nekonečné. V mobilu už máme nachystanou aplikaci Bolt a jen čekáme, kdy se objeví náš kufr. Okamžitě objednáváme odvoz a jako jedni z prvních mizíme z letiště. Za 20 minut jsme v centru za 400 Kč včetně spropitného, protože nebýt tohoto rychlého odvozu, museli bychom pak na nádraží čekat minimálně hodinu na pozdější spoj. Na pražském nádraží se bohužel v tuto chvíli nedá koupit ani káva, nasedáme proto rovnou do vlaku.

Za námi sedí dvě prudce inteligentní paní, které mezi sebou, ale vlastně i s celým osazenstvem vagónu, sdílejí své životní prohry, ze kterých by se dal klidně poskládat i scénář mexické telenovely. Naštěstí jedna z dam poměrně brzy vystupuje, druhá ještě občas něco vykřikne, ale už je to s podstatně menší intenzitou, a tak atmosféra ve vlaku konečně začíná odpovídat brzké ranní hodině.

Tím pomalu končí náš podzimní výlet za teplem. Kapverdy jsou určitě zajímavou alternativou, každopádně týden na ostrově Sal je naprosto dostačující a asi bychom tam nemuseli jezdit znovu. Trochu nám vadilo, že kromě botanické zahrady a golfového hřiště převládala na ostrově pouštní krajina. Sice jsme jeli s cestovní kanceláří, ale program jsme si nakonec na místě zajistili tak nějak sami. Výhodou je určitě přímý let, dobré bylo i jídlo a místní obyvatelé byli vlastně také docela příjemní lidé, kteří se překvapivě ani nesnažili z turistů za každou cenu tahat prachy. Celkově jsme za dovolenou utratili jen něco málo přes 20 tisíc na osobu, takže samotná útrata „na místě“ nebyla velká…

Video