Ačkoliv jsem doposud procestoval kus světa, zatím nikdy jsem nebyl v Tatrách. A tak když se letos naskytla příležitost, tak jsem neváhal a začátkem září jsme vyrazili na Roháče, tedy pohoří v Západních Tatrách.
Cesta
6. září chvilku po obědě vyjíždíme z Brna. Možná by se zdálo, že Tatry jsou blízko. Ono to tak při pohledu na mapu vypadá, ale tu a tam chybí kus dálnice nebo tunelu, takže časově to až tak blízko není. Zejména na Slovensku v místech, kde se začínají zvedat první větší kopce, jsou tunely buď jen na papíře a nebo v různé fázi výstavby a občas se zdá, že jsou to tunely i v přeneseném slova smyslu. Přeci není úplně běžné, aby státní zakázku vyhrála dražší nabídka od méně kvalitního dodavatele, ale v tomto případě se asi nedá dělat nic jiného, než zkrátka dál jezdit po okreskách až do Tater a těšit se na to, že jednou bude líp.
K cíli naší cesty, tedy na chatu Zverovka u Zuberce, přijíždíme až k večeru. Chceme se ubytovat, ale na recepci nikdo není. Až po nějakých 15 minutách přichází slečna, vyplníme něco jako příjezdový formulář a jdeme se ubytovat. Stále přemýšlíme, zda se vyplatí si předplatit polopenzi, ale při pohledu do jídelního lístku se zdá, že nám bude stačit si každý den vybrat něco, na co budeme mít zrovna chuť. První večer je to pouze polévka a pivo – pro Tatry asi „typická“ Plzeň. Personál, jak na recepci, tak v restauraci, reaguje na složitější otázky vždy jen následující větou: „Som iba brigadník / brigadnička“. Takže vlastně ani nevíme, jak by taková polopenze reálně vypadala, jestli by bylo možné si vybrat atd.
Den 1: Vzhůru na Roháče
Druhý den ráno si dáváme nejprve snídani. V mém případě míchaná vajíčka se špekem, což je docela vražedná kombinace vzhledem k množství obsaženého tuku, ale čeká nás spousta kilometrů, takže aspoň bude energie. Cestu si ale nejprve trochu usnadňujeme a využíváme lanovku Roháče – Spálená za 7 EUR za jeden směr, která nám ušetří asi 500 výškových metrů. Zhruba od nadmořské výšky 1500 metrů ale pokračujeme pěšky nejprve hodně zprudka po zelené na Predný Salatín, poté již pozvolně na Brestovou po modré a nakonec odbočujeme na červenou a to už je cesta po hřebeni. Rozhodně to ale není žádná odpočinková procházka. Jdeme pořád nahoru a dolů a okolo nejvyššího bodu naší trasy a také celých Roháčů, vrcholu Baníkov (2178 m.n.m.), musíme překonat poměrně náročné úseky vedené po úzkém, skalnatém hřebeni zabezpečeném řetězy. Pro mě je to v podstatě první zkušenost s podobně náročným terénem, i když je pravda, že třeba Angels Landing v americkém Zionu byl místy srovnatelný. Pokračování trasy na Tri Kopy, které jsou údajně dokonce čtyři, se nese v podobném duchu, stále poměrně náročný terén. Alespoň počasí nám přeje a za svůj výkon jsme odměňováni krásnými výhledy.
Po sestupu do Smutného sedla je před námi rozhodnutí, zda pokračovat dál po hřebeni, a nebo sestoupit do Smutné doliny. Vzhledem k pokročilému času, bolavým kolenům a stoupající únavě se rozhodujeme pro defenzivní sestupovou variantu. Cesta Smutnou dolinou není až tak smutná, ale je poměrně pohodová, přesto využívám poprvé v životě vypůjčených trekingových holí. Cestou potkáváme dokonce pár kamzíků a také svišťů. Od Ťatliakovy chaty už pokračujeme po asfaltové silnici až dolů, zpět na naši Zverovku, kam přicházíme těsně před západem Slunce. V nohách máme skoro 20 kilometrů a 1200 výškových metrů, ale cítím se, jakoby toho bylo víc. Večer je restaurace v chatě tak plná, že si není ani kam sednout, místní brigádníci situaci absolutně nezvládají a nakonec se ukazuje, že mají celou další místnost k dispozici, ale kdybychom se dost razantně neozvali, tak u baru stojíme nejspíš dodnes. Kvalita jídla také tak nějak odpovídá situaci, ale máme takový hlad, že sníme cokoliv…
Den 2: Osobitá trasa přes Osobitou
Druhý den je v plánu opět poměrně brzké vstávání. Ke snídani si dávám párky a ty jsou rozhodně lepší volbou. Tentokrát vybíráme trasu bez lanovky a postupně stoupáme Látanou dolinou po žluté turistické značce přes sedlo Zábrať až na vrchol Rákoň (1879 m.n.m.). Zde se rozdělujeme na několik skupin, paradoxně my, jakožto o generaci mladší, volíme zdánlivě snadnou cestu, zatímco druhá skupina jde opět na roháčský hřeben, tentokrát z opačné strany. Ale zpět k nám. Nejprve jdeme po slovensko-polské hranici k vrcholu Lúčna, pak odbočujeme a po zelené značce procházíme lesnatým terénem, který není tak náročný jako včera, ale také to není žádná rovinka. Jde vidět, že zdejší trasou příliš mnoho turistů nechodí a naopak cestou narážíme na „důkazy přítomnosti“ medvědů. Tu a tam se objeví pěkné výhledy na Roháče, ale častěji se ukrýváme ve stínu stromů. Zastávku děláme v sedle pod Osobitou. Na nedalekou horu stejného názvu už nevede turistická cesta, přesněji řečeno je tento vrchol pro turisty uzavřen. Nezbývá nám tedy, než pokračovat zpátky dolů. Prudké klesání mi dává hodně zabrat, tedy přesněji řečeno moje kolena trpí 🙁
Nakonec zjišťujeme, že v porovnání se včerejškem to dnes bylo dokonce o něco málo delší, nicméně převýšení menší a hlavně terén podstatně méně náročný. Přesto mě bolí všechno, ale za to může především včerejší den. Chvíli přemýšlíme, že na večeři se vypravíme do vedlejší chaty, nicméně dnes si máme dokonce kam sednout, a tak setrváme v „domácím“ prostředí.
Osobitá 
Den 3: Odpočinkově do Zuberce
Každý následující den volíme snazší trasy a nejinak je tomu dnes. Začínáme stejně jako první den, výjezdem lanovkou a prudkým výšlapem na Brestovou, odkud ale pokračujeme po červené opačným směrem. Trochu se zdržujeme „kreativním“ focením, a tak zavrhujeme nápad jít přes Sivý vrch a ze sedla Pálenica klesáme po žluté až dolů do Zuberce. Klesání je to opět poměrně prudké a tedy pro mě nepříjemné. V Zuberci máme trochu času, takže stíháme dokonce i jedno slovenské pivo Martiner. Příjemná změna. Zanedlouho ale odjíždí autobus, kde se setkáváme se zbytkem skupiny, která šla přes Sivý vrch. Zajímavé je, že řidiči je v podstatě jedno, jestli platíme 1 Euro a nebo 1,05 podle ceníku. Později nám dochází, že v podstatě jízdenku dostal jen první z nás a zbytek jde řidiči přímo do kapsy, na displeji totiž svítí, že v Zuberci má vystupovat 1 osoba… Tak asi buďme rádi, že nějaký autobus vůbec jezdí. Poslední večer na Slovensku zakončujeme místním čajem, který „pálí“, i když je studený 🙂
Den 4: Vzhůru dolů do jeskyně a pak domů
Neděle, čas jet domů. Ale byla by škoda se nezastavit ještě v nedalekých jeskyních. Konkrétně se jedná o Brestovskou jeskyni, která na rozdíl od řady ostatních vznikla působením tekoucí vody a i dnes, zejména po deštích či v období tání sněhu, je jeskyně zatopená a voda stále pracuje na hloubení nových prostor. Před vstupem dostáváme od průvodce přilby s čelovkami, protože v jeskyni není žádné další osvětlení a tedy úplná tma. Prohlídka trvá necelou hodinu, během které je potřeba zdolat nemalý počet schodů a neustále dávat pozor jak na hlavu, tak na nohy. Občas vede trasa po úzkém chodníčku, pod kterým teče studená voda. Nejlepší na celé prohlídce byl ale průvodce, na kterém šlo vidět, že ho práce neskutečně baví. Kvůli přísné ochraně přírody je značně omezený počet lidí, kteří mohou do jeskyně vstoupit, stejně tak například po deštích je jeskyně uzavřená, a tak rozhodně návštěvu doporučuji, jedná se o vskutku unikátní zážitek.
Naproti jeskyni se nachází ještě Muzeum oravské dědiny, které také navštěvujeme. Oproti jeskyni je to sice slabší zážitek, ale rozhodně také doporučuji navštívit. Mimochodem v některých obchůdcích se dají nakoupit hezké suvenýry. Celý náš výlet zakončujeme obědem v Zuberci v restauraci „Oravská izba“.
