Druhý díl našeho putování po Jizerských horách.
Týdenní dovolená v Jizerkách nebyla jen o kolech, ale pěkných pár kilometrů jsme našlapali i pěšky. Dopředu jsme měli naplánovanou trasu z Liberce na Ještěd a také jsme chtěli navštívit notoricky známou skálu Varhany v Kamenickém Šenově. Ostatní záleželo na počasí a našem aktuálnímu rozmaru.
Z Liberce přes Jezdec na Libereckou výšinu
Po předchozím fyzicky náročnějším dni na singletreku pod Smrkem jsme se rozhodli pro návštěvu Liberce. Z Tanvaldu je to zhruba půl hodina jízdy. V plánu byla návštěva IQlandie, nicméně už při příjezdu bylo téměř plné parkoviště a velká fronta u pokladny, takže jsme si návštěvu rychle rozmysleli. Zajeli jsme tedy do centra, kde jsme si prošli náměstí s nádhernou novorenesanční radnicí a udělali kolečko po zajímavých místech v centru. Déšť se nám dnes nevyhýbal, proto jsme měli možnost shlédnout i krásy kostela sv. Antonína Velikého, kde jsme se před kapkami vody schovávali. Přemýšleli jsme, kam se půjdeme podívat dál. Vzhledem k tomu, že byl dnes svátek, bylo technické muzeum (další možnost, co v Liberci navštívit) zavřené.
Vymysleli jsme tedy krátký okruh vedoucí od liberecké zoo kolem přírodních slunečních lázní na zbytky skalního hradu Jezdec. Ze skály byl jaký taký výhled, takže jsme zastavili, občerstvili se a udělali pár záběrů z drona. Nechybělo ani malé osvěžení z vinných skládacích skleniček. Počasí se neúprosně opět zhoršovalo, tak nám nezbývalo nic jiného, než přidat do kroku a dorazit na rozhlednu Liberecká výšina ještě před bouřkou. Po cestě jsme minuli zajímavý Mlynářský kříž a Skautskou studánku. Rozhlednu jsme pokořili sotva pár minut před bouřkou, kterou jsme posléze sledovali z věže. Byl tu pěkný výhled na Liberec a okolní lesy, ale hlavně na měnící se mraky a poměrně rychle ustupující déšť. K autu nám zbýval poslední kilometr, který jsme už došli suchou nohou.
Za čedičovými a pískovcovými památkami
Včerejší cyklookruh s více než 1300 výškovými metry nás vyčerpal, proto jsme si naplánovali odpočinkovější den. Počasí tomuto rozhodnutí přálo. První zastávkou byl nedaleký Jablonec nad Nisou, kde nás lákalo muzeum sklářství. Kromě historie výroby různých skleněných výrobků, jsme se tu setkali i s ražením mincí nebo dílničkou, kde jsme si mohli vyrobit nějaký ten suvenýr. Po krátké zastávce v kavárně Hugo na náměstí nás čekalo ještě zhruba 60 km do Kamenického Šenova na Panskou skálu. Někteří z nás si v autě i zdřímli. Zaparkovali jsme jen kousek od samotné skály u informačního centra. Počasí se umoudřilo, takže nám nic nebránilo v tom si užít nádherné čedičové varhany s všudypřítomnými rozkvetlými náprstníky. Na skálu se dá bez nějakých omezení vylézt, takže jsme neváhali a nahoře si nějakou chvíli prohlíželi panoramata Českého středohoří a zaniklých sopek.
Vzhledem k tomu, že času jsme měli dostatek a vypadalo, že pršet už snad nebude, rozhodli jsme se ještě pro zastávku ve Sloupu v Čechách. Po nějakých 15 minutách už jsme parkovali u obecního úřadu. Ke skalnímu hradu tu sice vede naučná stezka, my ji však přehlédli, takže jsme si protrpěli pár nepříjemných minut okolo rušné silnice. K hradu jsme došli právě včas, zbývala nám zhruba půl hodina před zavřením. Hrad je poměrně rozlehlý s množstvím různých odboček. Vytesané místnosti, kaple nebo schody byly opravdu impozantní stejně tak jako výhled na protější vyhlídku Na Stráži s rozhlednou. Půl hodinka nám akorát stačila. Od hradu jsme se ještě vydali na vyhlídkový okruh Cikánským údolím, kde se nachází několik jeskyní a pískovcových útvarů. Hlad nás pomalu ale jistě doháněl, proto jsme se vydali k autu a vydali se ulovit si něco dobrého k večeři. Nakonec to nebylo tak jednoduché. Po cestě nebylo příliš příležitostí. První zastávka v restauraci U Pánů z Dubé nás odradila hned při příchodu. Minuli jsme pár motorestů a zakotvili až v pivovaru Cvikov. Výběr tu nebyl velký a neměli nealko pivo, ale dalo se tu platit kartou a dokonce byli ochotní z uvařeného jídla vyndat houby, takže velké plus.
Hurá na architektonický skvost na Ještědu
Předchozí den jsme toho stihli hodně, ale spoustu kilometrů jsme si ušetřili v autě. Dnešek se tedy nesl ve znamení většího pěšího výletu. Hrozba deště nás neodradila. Zaparkovali jsme za krásných 200 Kč na parkovišti v Horním Hanychově a vyrazili na 14kilometrový okruh. Po cestě nás překvapily ponechané zbytky bývalé bobové dráhy, vyfotili jsme se u Kamenných vrat a kolem mohyly letců dorazili k vysílači. Stihli jsme i nějaké ty výhledy, než nám to tu zahalila mlha. Nesměla chybět kávička v legendární restauraci a následná svačina i s vínem před vysílačem. Zpáteční cestu jsme zvolili přes Vířivé kameny, které mají názvy podle slavných vrcholů jako je např. Matterhorn nebo Monte Rosa. Nabízelo se tu proletět se s dronem a na zmíněné skály si vylézt. Výhledy stály za to. Při cestě dolů jsme ještě minuli 15. poledník a po několika kilometrech dorazili zpět do výchozího bodu. Zaslouženě jsme si tu sedli na oběd a vychutnali si i jedno osvěžující nealko pivo.
K Mumlavskému vodopádu
Poslední den naší dovolené se počasí opět netvářilo příliš přívětivě. Přesto jsme se rozhodli pro kratší cyklovýlet do Harrachova. V mezičase nám ale odjel pan domácí a my měli kola zamčené v garáži, takže jsem změnili plán a dojeli do Harrachova autem. Záhy se ukázalo, že to bylo dobré rozhodnutí, protože se předpověď nemýlila. Zaparkovali jsme na nejlevnějším místním parkovišti, tentokrát „jen“ za sto korun a vydali se po žluté k Mumlavskému vodopádu. Zde se sešlo poměrně dost lidí, kteří se tu fotili a snažili se ulovit co nejvíc cool snímky na Instagram. Od vodopádu jsme pokračovali dál po žluté kolem propadlin bývalé důlní činnosti a po Včelí naučné stezce Jana hraběte Harracha jsme se vrátili do centra. V restauraci Pod Čerťákem jsme si dali kafe a otestovali místní stezku bosou nohou. Zbývalo nám ještě navštívit Mamutí můstek. Po cestě jsme ale zjistili, že není tak jednoduché se k němu dostat, navíc začalo dost pršet, proto jsme se spokojili s pohledem z dálky a vrátili se k autu a jeli do penzionu.
Po krásách a zajímavostech Tanvaldu
Na pokoji jsme stále sledovali vývoj počasí, protože jsme se ještě chtěli projít na Malý Špičák. Nicméně pršet přestalo až navečer a na delší procházku už to nevypadalo. Rozhodli jsme se alespoň na prozkoumání Tanvaldu, kterým jsme doposud jen projížděli. Sestoupali jsme pár výškových metrů a dostali se na hlavní třídu, kde je množství různých obchůdků. Zaujal nás především zajímavý pěší podchod pod železničním mostem nebo kino Jas Járy Cimrmana i s jeho sochou. Pokračovali jsme dál, prošli jsme místní nákupní čtvrtí kolem železniční tratě a vrátili se zpět na magistrálu. Koukali jsme po nějaké otevřené rozumně vypadající hospodě, ale na nic takového jsme tu nenarazili. U hlavní vlakové stanice jsme se otočili a mířili jistými kroky na večeři do Miro Kebab. Nevzhledně vyhlížející bistro však překvapilo a za rozumný peníz jsme si pochutnali na kuřecí tortile. Zbývalo nám se už jen vrátit na pokoj, zahrát si klasickou hru Jméno, město a dopít zbytky vína.
