Čtení na: 17 min.

V rámci společnosti, kde momentálně pracuji, jsme dostali benefit ve formě firemního výletu do Mexika. Konkrétně jsme se vypravili do státu Quintana Roo, kde leží známé letovisko Cancún. Čekaly nás 4 dny v hotelovém resortu s all-inclusive na pláži u Karibského moře. Jaká byla cesta a co jsme stihli v tomto krátkém čase vidět?

Brno – Vídeň – Istanbul – Mexico City – Cancún

Ve středu 13. 3. v 9 hodin jsme vyjížděli objednaným autobusem směrem na vídeňské letiště. Doprava byla v tuto dobu i ve Vídni bezproblémová. Odbavení zavazadel bylo nečekaně rychlé a rovněž bezproblémové, proto jsme měli dostatek času si zajít na kafe a připravit se na dlouhou cestu. Prvním letem jsme se přesunuli do Istanbulu, což byl krátký, ani ne 2hodinový let. Istanbulské letiště už jsme poznali s Tomem na naší cestě na Srí Lanku, proto jsem věděla, že nás tu čeká jen 1 hodina na veřejné wi-fi zdarma. Čekání na přestup bylo ale jen okolo dvou hodin, což nebylo nic strašného. Náš druhý let byl však výrazně delší. Čekalo nás 18,5 hodiny na palubě letadla.

Můj nejdelší let trval něco okolo 12 hodin, proto jsem se takové délky letu dost obávala. Po vzletu jsme velice brzy dostali velmi chutnou večeři, vzala jsem si Kinedryl a se štěstím se mi podařilo velkou část letu prospat. Po zhruba 14 hodinách nás čekalo technické mezipřistání v Mexico City. Na zemi jsme se zdrželi asi 2 hodiny, v rámci kterých sem naběhly uklízečky a připravovaly letadlo pro další cestující, kteří zde nastupovali. Zbytek letu trval nějaké 2 hodiny. Při příletu jsme byli nemile překvapení důkladnou kontrolou všech našich zavazadel a také dlouhým čekáním na autobus, který nás měl zavést do našeho hotelu Grand Oasis Tulum, vzdáleného 1,5 hodiny od letiště směrem na jih od Cancúnu.

Čekání na pokoj a procházka po pobřeží

Při cestě autobusem jsme se od delegáta cestovky dozvěděli informace, které by se nám mohly o Mexiku hodit i s nabídkou fakultativních výletů. Jednalo se např. o výlet k pyramidě Chichen Itzá, šnorchlování u ostrova Cozumel nebo návštěva archeologického naleziště v Tulumu. Ceny výletů se pohybovaly okolo 160 $. Osobně jsem zastáncem spíše poznávání po vlastní ose, proto jsem se rozhodla, že nabídku nevyužiju. Na hotelu nám uschovali kufr a dostali jsme náramky. Byli jsme tu brzy a naše pokoje měly být nachystané až od 15 hodin. Zatím jsme se šli podívat po resortu a osvěžili se pitím.

Hned ve tři jsme se šli ubytovat, ale jak jsme věděli už z recenzí, check-in tu trvá dlouho. Po zhruba 15-20 minutách jsme si šli zanést věci na pokoj a převléct se do plavek. Rovnou jsem si vzala i brýle a šnorchl, byla jsem zvědavá, jak pestrý podmořský život u hotelu máme. Byla jsem překvapená, že hned u břehu bylo hodně rybek různých velikostí a barev. Pod vodou jsem si to tu prozkoumala a nejlepší místo bylo u kamenného podloží, kde se rybky zdržovaly. S kolegyní Marťou jsme se pak šli projít nejprve po pobřeží na jednu stranu, kde jsme si všimly několika leguánů a také skalnatého pobřeží. Později jsme se vydaly i na opačný konec. Zajímala nás stavba zhruba kilometr od našeho hotelu, která připomínala pyramidu. Po cestě jsme objevily několik míst, kde bývají želví vajíčka. Došly jsme až ke zmiňované pyramidě a zjistily jsme, že se jedná o hotel.

Po pobřeží pěšky do Akumalu, ráje šnorchlování

Nejspíš vzhledem k časovému posunu jsem se probudila už okolo sedmé. Naštěstí snídaně byly nachystané vždy už od 7:30, tak jsem neváhala a šla se najíst. Při vchodu do bufetu bylo nutné nahlásit číslo pokoje, počet osob a pak jsme si museli nechat vybrat stůl od paní „uvaděčky“, což bylo trochu nepříjemné. Vodu a kávu nosili číšníci, zbytek pití a jídlo bylo připravené v samoobslužném bufetu. Na výběr bylo všechno, co se dá představit. Čerstvé ovoce, jogurt, vajíčka, uzeniny, sýry, ale i maso a další. Pro dnešní den jsem zatím neměla plán, ale nechtělo se mi zůstávat v hotelu. Naštěstí jsme se potkali s kolegou Karlem a domluvili jsme se, že se půjdeme pěšky projít do Akumalu, kde se dají pozorovat želvy.

Cesta po pobřeží byla místy kamenitá, častěji se šlo ale po písku nebo mořských chaluhách vyplavených na souš. Sice bylo teprve před desátou, ale slunko už pražilo. Bez dostatku vody a opalovacího krému bychom daleko nedošli. Po cestě jsme zahlédli lovící pelikány. Bylo jich tu několik. Nejprve vzlétli vzhůru a pak se střemhlav vrhli dolů do vody. Byla to velmi zajímavá podívaná. Minuli jsme také krásné palmy, které v pozadí s mořem odpovídaly katalogovým prospektům. Nebýt přemnožených hroznovic, tedy mořských chaluh. S těmi místní svádí nerovný boj. Některé hotely denně odklízí, některé to vzdaly. Byli jsme svědkem odklízení hroznovic těžkou technikou, ale i tak byly chaluhy při zpáteční cestě opět vyplavené na pobřeží.

Download file: Grand_Oasis_Akumal-2.gpx

Zhruba v půlce cesty jsme procházeli okolo velkého dřevěného mola, které sloužilo jako odpočinkové místo spousty různých druhů ptáků. Každou chvíli některý z nich vzlétl a jiný zase přistál. Těsně před Akumalem jsme měli možnost obdivovat také trnuchu, která si užívala vyhřáté vody u pobřeží. Na místo jsme dorazili okolo poledne. Naše první kroky mířily do vesničky, kde jsme se potřebovali ochladit nějakým studeným pitím. Po chvíli hledání jsme nakonec objevili jeden malý obchod, který připomínal benzínku. Vevnitř hrála hlasitá mexická hudba, ale také tu byla puštěná klimatizace a prodávali vychlazené pivo. Rovnou jsme si koupili i bagetu, respektive kuřecí maso s omáčkou uvnitř těsta. Obojí nám tzv. bodlo. Následně jsme se přes „vrátnici“, kde nejspíš vybírali poplatek za vstup, vrátili na pláž.

Šnorchlování se tu pro místní stalo obrovským byznysem. Spousta lidí denně do Akumalu přijíždí, aby se podívali na mořské želvy, které se nacházejí jen na některých místech Mexika. I nám bylo nabídnuto šnorchlování ve vytyčené oblasti na zhruba hodinu za 25 $. Ceny v Mexiku jsou přemrštěné a nejspíš vytvořené pro turisty z USA. Rozhodli jsme se, že se nejprve podíváme do vody, jak to tam vypadá a případně zvážíme šnorchlování za poplatek. Do vody jsem vlezla o kousek dál a hned tu byla ženská na kajaku, že to tu pro mě není bezpečné, ať plavu dál. Osobně si myslím, že tu nechtějí turisty, kteří nezaplatí, ale nevadí. Odplavala jsem o něco dál a podívejme. Tři mořské želvy, rejnok nebo obrovská trnucha a dva velcí ježíci. Šnorchlování za bójkami jsme odpískali.

Ve vodě jsme se několikrát vystřídali. Na pláži se nám podařilo najít místo ve stínu. Na slunku by se to vydržet nedalo. Dokonce jsme tu chytili hotelovou wi-fi zdarma. Kolem půl třetí jsme se začali vracet stejnou cestou zpátky. Na hotelu jsme si dopřáli výbornou večeři a dělili jsme se o své zážitky s ostatními. Večer jsme si poslechli mexickou kapelu a vychutnávali pivo na hotelové terase.

Dodávkou (colectives) k nedalekým cenotám

Veřejná doprava, jak ji známe, tu příliš neexistuje. Alespoň v oblasti, ve které jsme byli my. Místní i turisté jsou zvyklí využívat bílé dodávky (colectives). Některé zastávky jsou oficiální, ale pokud je v dodávce místo, tak vám zastaví i jinde. Většinou na sebe člověk nemusí ani upozorňovat, stačí, když si stoupne na kraj dálnice. Další den jsme se s Karlem vydali dodávkou k nedalekým cenotám, které byly značené jako free. S dodávkou jsme zatím neměli zkušenosti, tak jsem měla trochu obavy. Nejprve jsme se museli od hotelu dostat k asi 500 m vzdálené dálnici. Tu bylo potřeba přeběhnout na druhou stranu. V okamžiku, kdy jsme přeběhli, tak už tu zastavovala dodávka. Ukázali jsme na mapě místo, řidič kývl a jeli jsme. Po cca 10-15 minutách už nám zastavoval v blízké dědině, zaplatili jsme 2,5 $ na osobu a byli jsme spokojení, jak se nám cesta podařila.

Zatím jsme se pohybovali pouze v hotelovém resortu nebo na pláži. Vesnička Chemuyil byla prvním místem, kde jsme se mohli setkat s běžnými Mexičany a jejich způsobem života. Vzhledem k vedru nás to táhlo nejprve pro jedno vychlazené pivo, pak už jsme šli směrem k jeskyni. Překvapilo mě, že se jednalo o docela velkou jeskyni s krápníky a spoustou netopýrů, kteří tu neustále přelétávali. Místo bylo opravdu úchvatné. Nějací lidé se tu už koupali, dokonce jsme tu viděli i potápěče. Nám se koupat zatím nechtělo, měli jsme v plánu ještě další cenoty. Po zhruba 15 minutách chůze jsme se dostali k další cenotě, která byla tentokrát otevřená. Kolem dokola byla obrostlá stromy a rostlinami a vypadala nádherně. Koupalo se tu jen pár místních, tak jsme se rozhodli, že se také ochladíme.

Voda byla příjemná, křišťálově čistá a plavala v ní spousta menších rybiček. Koupání bylo nádherné. Dopřáli jsme si tu několik příjemných minut a pokračovali dál. Dle map tu měla být ještě tři podobná místa. Všechna byla zajímavá, ale jednalo se už o menší cenoty, kde nebylo koupání tak jednoduché. Cestou k dvěma posledním jsme procházeli lesíkem, kde se každou chvíli ozval nějaký šustivý zvuk. Báli jsme se hadů, ale vždycky se jednalo o leguána. Na konci cestičky jsme vylezli na asfaltovou cestu a slyšeli jsme zvuk aut z dálnice. Potřebovali jsme se dostat zase na druhou stranu. Čekala nás ještě procházka na pláž Xcacel, kde se měla nacházet rozhledna a nějaký ekologický park. Od dálnice k pláži to byl ještě kus. Vstup byl navíc zpoplatněn 7 $ s tím, že část pláže je kvůli velkým vlnám uzavřená, je tu hodně chaluh a rozhledna nefunguje. Nerozmýšleli jsme se a zaplatili. Nechtělo se nám vracet, aniž bychom se tu na chvíli zdrželi a vykoupali se.

Pláž byla krásná, ale množství hroznovic a bohužel i odpadků dojem kazilo. Vlny byly opravdu velké a moc lidí se nekoupalo. Navíc se nedalo schovat do stínu. Vystřídali jsme se v hlídání věcí a postupně jsme se šli „podívat“ do vln. Na koupání to opravdu nebylo, na šnorchlování už vůbec ne. Po zhruba půl hodince jsme se vydali zpět, stopnout si dodávku zpátky do hotelu. Nečekali jsme ani 10 minut. Na hotelu jsme si dopřáli ochlazení v bazénu navíc s drinkem v bazénovém baru. Objednala jsem si tu vodu, což asi není obvyklý žádaný artikl. Následoval dotaz, zda chci jen samotnou vodku. Opět jsem poprosila o čistou vodu, načež jsem dostala vodku s ledem. No, co už :D. Na večeři jsme vyrazili hned v 18 hodin, protože nás ještě čekal výlet do města Playa del Carmen.

Procházka po 5th Avenue plné barev a hudby

Do města jsme se chtěli dostat opět pomocí dodávky. Došli jsme k dálnici a čekali, než nějaká volná zastaví. K našemu překvapení nám zastavil autobus a chvíli jsme museli vyjednávat o ceně. Nakonec jsme se domluvili na 5 $. Cesta trvala zhruba půl hodiny. Dojeli jsme na místní autobusové nádraží, které sousedí s hlavní turistickou ulicí 5th Avenue. Mezitím se setmělo, takže ulice hrála všemi barvami. Ne nadarmo se tato ulice přirovnává ke stejnojmenné ulici na Manhattanu v New Yorku. Po obou stranách se nachází nejrůznější obchody se suvenýry, bary a restaurace. V některých hraje živá hudba, některé jsou klidnější, ale všechny mají jedno společné. Zvou na tequilu, tacos, nachos a další místní speciality. Osobně jsem byla unešená. Ani ne tak z toho, že bych si do některé restaurace chtěla sednout, ale fascinoval mě ten ruch, barvy a hudba ze všech stran.

Po asi půl hodince jsme z této ulice uhnuli a vydali se do klidnější části města. Chtěli jsme posedět v nějaké místní restauraci, která je více autentická. Trvalo nám to docela dlouho, ale nakonec jsme natrefili na hospůdku Zitla, která měla příjemné venkovní posezení a hrála tu živá kapela. S Karlem jsme se ještě vrátili pro nějaké suvenýry a potom už jsme si vychutnávali výborně vychlazené pivo Corona. Kluci si dali tupláky, pro mě tu naštěstí měli i klasické malé pivo, na které jsem zvyklá. Nasávali jsme tu mexickou atmosféru a rádi bychom zůstali i déle, ale byli jsme časově limitováni posledním odjezdem colectives zpět k hotelu. Lukáš nás vedl městečkem k místu, kde měly dodávky zastavovat. Cesta sem nám trvala něco přes půl hodiny. Místo jsme našli, ale další půl hodinu nás tu míjela jedna dodávka za druhou, která byla plná. Mexičanka, která tu s námi čekala, nám poradila zajít o kousek dál, kde by měla být výchozí stanice dodávek. A měla pravdu. Na tomto místě stála ohromně dlouhá fronta lidí, která čekala, až se na ně dostane. Sice jsme čekali další zhruba půl hodinku, ale měli jsme jistotu, že se vrátíme. Cesta byla rychlá a bezproblémová. Tenhle den byl fakt dlouhý, tak jsem byla ráda, když jsem se po půlnoci dostala do postele.

Cenoty Dos Ojos a archeologické naleziště v Tulumu

V neděli nás čekal další výlet k cenotám. Kolega Tom měl už z Česka naplánované cenoty Dos Ojos, které se nacházely zhruba 20 minut jízdy od našeho hotelu. Přestože jsem šla pozdě spát, byla jsem ráno okolo sedmé zase vzhůru. Dopřála jsem si výbornou snídani a čekala jsem, kdy budou ostatní tzv. ready. Mezitím jsem se potkala s dalšími kolegy ve sport baru, kde dělali mnohem lepší kávu než v bufetu na snídani. Objednala jsem si tedy ještě jedno kafe a sdílela dosavadní dojmy a zážitky s ostatními. Nakonec jsme vyrazili až před jedenáctou, tak jsem stihla ještě menší oběd v bufetu. Na dálnici jsme tentokrát stáli o něco déle, ale věděli jsme, že některá z dodávek určitě zastaví. Po 14 km jsme vystoupili a vydali se ke vstupu. Poplatek byl momentálně 25 $, což je docela dost, ale cenoty jsme vidět chtěli. Od pokladny na nás čekaly ještě 3 km k první cenotě s názvem 1st Eye. Vzhledem k horku a pražícímu slunku, jsme souhlasili s nabídkou řidiče, že nás za 3 $ za všechny k cenotě sveze. Před cenotou jsme se museli ještě povinně osprchovat, abychom spláchli opalovací krémy a nenarušili ekosystém jeskyně.

Další povinností jsou záchranné vesty, které tu půjčují zdarma. V minulosti se v jedné z cenot někdo utopil, takže od té doby je vesta povinná. Tato cenota byla opět úplně jiná, než které jsme doposud viděli. Byla mnohem větší a částečně v jeskyni. Vypadala mnohem hlubší a dokonce tu byl vyhrazený prostor, kam mohli jen potápěči. Byli jsme unešení. Ke druhé cenotě jsme šli ještě asi 5 minut pěšky. Pokud nás uchvátila cenota 1st Eye, tak 2nd Eye byla bomba. Jednalo se o ještě větší prostranství, ke kterému se šlo po schodech dolů. Pevnina tu byla porostlá krásnými rostlinami a stromy a cenota byla okolo pevniny skoro 360 stupňů. Půjčili jsme si znovu vesty a vlezli do vody. Byli jsme tu skoro sami. Ve vodě jsme tu strávili mnohem delší dobu a užívali si to, že můžeme plavat mezi krápníky. Voda byla studená, tak jsme se na chvíli vylezli ohřát. Následně jsme šli prozkoumat ještě část, která byla označená jako „jen s průvodcem“. Nakoukli jsme jen kousek, protože zde nebylo moc světla. Bylo to zase trochu jiné. Na cestě zpět jsme si dali ještě jedno pivko Corona za odměnu. Od paní číšnice jsme navíc dostali zdarma nachos s nějakou červenou omáčkou. Chutnalo to dobře.

K dálnici nás čekaly 3 km po prašné cestě. Čekali jsme, jestli nám zase někdo nezastaví, ale tentokrát jsme měli smůlu. Naštěstí se trochu posunulo slunko a dalo se jít víceméně ve stínu. Navíc v půli cesty byl malý obchod a dalo se koupit opět pivo. Cesta byla hned veselejší. U dálnice jsme téměř hned chytili dodávku a přemístili jsme se dalších 13 km směrem na jih k městečku Tulum. Měli jsme tu v plánu navštívit archeologické naleziště se stavbami mayské kultury. Nicméně hned po vystoupení z dodávky jsme se dozvěděli, že už je zavřeno. Vstup jsme nestihli asi jen o půl hodiny. Šli jsme tedy alespoň nakouknout, jak to tu vypadá a stoupli jsme si k dodávce, která tu nabírala lidi zase směrem k našemu hotelu. Na hotel jsme dorazili okolo páté. Neměli jsme oběd, takže jsme se vydali k bazénovému bufetu, abychom okoštovali tacos. I na tuto restauraci už bylo pozdě, takže jsme tu našli jen nějaké zbytky. Za to se na nás přišel podívat nosál, což byla zajímavá podívaná. Večer jsme si dali drink na hotelové terase, nechali se ovívat větrem a vychutnávali si předposlední večer.

Tulum na druhý pokus a relax na hotelové pláži

Ráno jsme se s kolegou Tomem domluvili na dřívějším odjezdu od hotelu než předchozí dny. O půl desáté už jsme byli před branami archeologické zóny. Nejprve jsme museli zaplatit poplatek ve výši 60 MXN, těžko říct za co. Dostali jsme náramek a mysleli jsme si, že můžeme vstoupit. Nicméně nejprve nám vyhodili z batohu vodu a posléze jsme zjistili, že musíme stát frontu na další poplatek za vstup. Čekali jsme asi 20 minut, abychom zjistili, že dolary a karty neberou. Požadavek zněl, mít 95 pesos přesně. Nakonec nám dolary vzali, ale zaplatili jsme o skoro 2 $ navíc. Tím naštěstí problémy skončily a my jsme si mohli v klidu celý park projít. Lidí tu bylo dost, ale nebyl to zas až tak velký problém. Horší bylo, že některá místa byla opáskovaná a nebylo možné se podívat všude. Dříve tu byl také vstup na krásnou pláž, ale i ten byl zakázaný.

Obešli jsme si některé zachovalejší stavby, jinde stály už jen základy a přemýšleli jsme nad tím, jak tu dřív lidé žili. Potěšili jsme se výhledem na krásnou pláž, vyfotili jsme si několik slunících se leguánů a pomalu se vydali zpátky. Zbývaly nám nějaké peníze, takže jsme se ještě podívali na místní suvenýry a dokoupili nějaké drobnosti. U dálnice už na nás čekala dodávka. Byli jsme ale první zájemci, takže jsme si sice sedli dovnitř a pustili nám klimatizaci, ale čekali jsme dobrých 20 minut, než se našli další cestující a mohli jsme vyjet. Na hotelu jsme si to zamířili rovnou na oběd. Tentokrát jsme měli s tacos štěstí, takže jsme si pochutnali. Bylo teprve okolo jedné hodiny, dost času na to si užít relaxaci na pláži. Dokonce tu bylo volné lehátko, takže jsem zbytek dne strávila šnorchlováním a odpočinkem s drinkem ve stínu slunečníku. Následovalo balení a chystání se na cestu. O půl jedenácté jsme se ještě všichni sešli na recepci, abychom si připili na tento výlet. Do postele jsem se dostala okolo půlnoci a čekaly mě asi 4 hodiny spánku.

Vstáváme ve 4:45 a letíme domů

Brzké ranní vstávání nebylo příjemné. Check-out ale proběhl bez komplikací. Zatímco jsme čekali na autobus, tak jsem se šla podívat na moře a přišli se se mnou rozloučit i dva mývalové, kteří využili volného bazénu a zrovna se koupali. Cesta trvala jen hodinu, odbavení zavazadel bylo extrémně rychlé. Zbývalo ulovit něco k snídani a počkat zhruba 3 hodiny do odletu. Všechno tu bylo extrémně předražené. Nakonec jsme si dala alespoň cappuccino a obložený croissant ve Starbucksu a vyšlo mě to na 14 $ tedy asi na 330 Kč. Zbytek času jsme strávili u odletové brány. Let byl tentokrát bez technického mezipřistání, takže jsme měli letět „jen“ okolo 12 hodin. Chytili jsme silný jet stream, tak to bylo dokonce i rychlejší. Palubní servis byl opět velmi dobrý. Tentokrát se mi i přes Kinedryl nedařilo moc spát, trávila jsem čas koukáním na filmy a let mi přišel delší než při cestě do Mexika.

V Istanbulu jsme si museli projít opětovnou bezpečnostní kontrolou, na kterou se stála dlouhá fronta. Ceny jídla zde byly také přemrštěné, ale aspoň se dala doplnit pitná voda. Objevili jsme tu momentálně extrémně populární řetězec Popeyes, ale menu za 400 Kč bylo opravdu trochu moc. Poslední dvouhodinový let uběhl rychle. Na vídeňském letišti jsme si počkali na kufry a nastoupili do našeho autobusu, který nás zavezl zpět k firmě. V Brně jsme byli těsně před polednem a těšili jsme se domů. Další den nás čekal návrat do práce.