Čtení na: 24 min.

Po týdenní zastávce v Myanmaru (čtěte zde: https://www.cibulka-na-cestach.cz/myanmar-2019/) se letecky přesouváme do Thajska. Po dřívějším návštěvách Vietnamu, Kambodži, Číny nebo třeba Indonésie je to vlastně poprvé, kdy vstoupím na území Thajska, nepočítám-li předchozí přestupy na letišti. Takže postupuji úplně opačně, než většina ostatních cestovatelů a turistů, kteří svoji první zkušenost s Asií spojují právě s Thajskem.

Přistání v Chiang Mai a kulturní šok

Večer přistáváme na letišti v Chiang Mai. Pasová kontrola je rychlá, oproti Myanmaru je velká výhoda, že není potřeba vízum. Co ale bude potřeba, to je místní měna (100 bathů je asi 75 Kč). Potřebujeme alespoň tolik, abychom byli schopni zaplatit za hotel. Většina směnáren na letišti je však zavřena, a zůstává tak jediná možnost, kde je však kurz výrazně horší. Takže měníme jen 100 USD, za které dostaneme asi 2800 THB. Protože máme hotel kousek od letiště, jdeme pěšky. Ještě pro informaci doplním, že výběry z thajských bankomatů jsou zpoplatněny, takže nás nespasí ani Revolut…

Hned za branou letiště nastává kulturní šok. Tohle prostě není Asie. Auta netroubí, na přechodu nás dokonce pouští. Na ulici je uklizeno. Let trval necelé dvě hodiny, ale mezi Myanmarem a Thajskem je asi 30 let. Přicházíme na hotel, což vlastně ani hotel není. Aparthotel tomu říkají. Takže apartmány v poměrně velkém bytovém domě. Nicméně náš byt vypadá dost dobře, máme obývací pokoj, ložnici, koupelnu a dokonce malou kuchyňku. K dispozici navíc bazén i posilovnu. To vše v ceně 600 Kč za pokoj za noc.

Ráno ale zjišťujeme, že blízkost letiště je výhodou jen první den, ale naopak dnes musíme do centra jít asi půl hodiny pěšky a přitom překonat docela rušnou křižovatku. Na snídani/oběd si dáváme opět čínské knedlíčky, ale už ne tak dobré jako v Mandalay. Na dnešek nemáme žádný daný plán, takže to bereme spíš jako přípravu na další dny v Thajsku spojenou s prohlídkou města, při které nelze minout desítky buddhistických chrámů různé velikosti či významu, které se nacházejí zejména uvnitř „starého města“ obehnaného hradbami s vodním příkopem. Thajské stavby jsou pěkné, někdy až příliš zdobené zejména v interiérech. Na druhou stranu z té spousty barev a „zlata“ vyzařuje hodně pozitivní energie.

Peníze, výlety a další praktické záležitosti

Potřebujeme však vyřídit i několik praktických záležitostí. Takže peníze. Směnárna s nejlepším kurzem ve městě se nachází u brány „Tha Phae Gate“ naproti lékárně „Boots“ (najdete také v mapce pod článkem). Za 100 USD dostáváme více než 3000 THB. Nicméně většina směnáren ve městě má o poznání lepší kurz než na letišti, takže neprohloupíte ani tam. Druhým úkolem dnešního dne je sehnat si „výlet“ k nejvyšší hoře Thajska. V Chiang Mai jsou možná stovky cestovních agentur. Ceny se docela liší, program je většinou podobný. Základní variantu celodenního výletu pro „lenochy“, čili bez treku po horách, kupujeme za 1000 THB. Ceny se liší řádově o stovky bathů, takže je dobré obejít alespoň 3 agentury a mít srovnání. Vše je na jednom místě, takže času to moc nezabírá. Podobný výlet se dá koupit i online, ale většinou dražší a pozor, občas nezahrnuje povinný poplatek za vstup na území národního parku.

Jakmile máme plán na další den, tak řešíme akutnější problém, tedy jídlo. Nejprve se zdá, že je v Chiang Mai vše hodně drahé. Je potřeba ignorovat „cool“ místa, kde se nabízí jen zdravé jídlo a dobrá káva a místo toho si najít restaurace, kde se dá koupit obyčejné thajské jídlo. Pak se s cenou dostáváme na 60 THB za porci chutného jídla. Ale cenové rozdíly jsou tady obrovské a to své si tady asi najde každý. Obecně je ve městě spousta turistů, takže to občas nevypadá ani jako Thajsko, pokud se díváte jen na lidi na ulici.

• 

Poslední praktickou věcí je místní SIM karta. Protože budeme v Thajsku dva týdny, určitě se bude hodit. Mám telefon navíc, takže kupujeme jednu SIM kartu a internet sdílíme přes WiFi. Turistické SIM karty jsou tady relativně drahé, na dva týdny 600 THB a v ceně je spousta GB dat ve vysoké rychlosti a nějaké volné minuty na telefonování. Při nákupu je potřeba pas a dokonce si vás vyfotí. SIM kartu koupíte v každém „Seven Eleven“ obchodě. Někde jsem četl, že se dá sehnat i místní SIM karta za zlomek ceny a ta se vyplatí zejména, pokud v Thajsku plánujete být delší dobu.

Jako dopravu po městě využíváme klasicky své vlastní nohy, ale zkoušíme také Grab, který je až překvapivě levný, pokud si nastavíme platbu kartou, pak se zejména na krátkých trasách dostáváme na opravdu příjemné částky v řádu desítek bathů. Jen poloha našeho hotelu na okraji rušné mimoúrovňové křižovatky dává místním řidičům pořádně zabrat a upřímně si myslím, že na nás museli prodělávat…

Doi Inthanon

Ráno nás v hotelu vyzvedává mikrobus mířící k nejvyšší hoře Thajska – Doi Inthanon, což je zároveň i název národního parku. Tento název je odvozen ze jména poledního krále Chiang Mai, kterým byl Inthawichayanon. Nějak jsem ani nezkoumal, jaké jsou možnosti návštěvy tohoto místa na vlastní pěst, ale myslím, že pro dva lidi by to bylo například s půjčením auta finančně tak nějak nastejno. Každopádně jedeme s cestovní agenturou, máme průvodkyni, která nám už během cesty říká, co nahoře uvidíme, něco málo z historie a jak dlouho pojedeme. Řidič trasu očividně zná. Ačkoliv jsou silnice v dobrém stavu a počtem pruhů připomínají dálnice, tak dost často jsou na nich ostré zatáčky, které projíždíme plnou rychlostí v závodním stylu.

První zastávku děláme u vodopádů. Zastávka je však tak krátká, že pomalu nestíhám ani vytáhnout fotoaparát a jedeme dál. Tohle jsme klidně mohli vynechat 🙂 Druhá zastávka je v místní horské vesnici, kde si klasicky můžeme koupit něco, co vyrábí „domorodci“ místo toho, aby pěstovali opium.

Následují další vodopády (Wachirathan), tentokrát větší, hezčí a s dostatkem času na focení. Hned u vodopádů dostáváme oběd. Jídla je dostatek a je dobré. Pak se konečně dostáváme až na vrchol do výšky přes 2500 metrů, tedy asi úroveň Vysokých Tater. Na rozdíl od slovenských hor tady však i v zimě je stále docela teplo, asi 18°C a krásná, jasná obloha.

Procházíme kouskem deštného pralesa a ačkoliv je to opravdu jen krátká procházka, je to nesmírně zajímavé. Přes stromy se na zem nedostává moc světla, vzduch je čerstvý a dobře se dýchá, všechno krásně zelené a všude plno hmyzu. Během 5 minut asi 20 štípanců od něčeho, co dost nápadně připomíná komáry rodu Anopheles. Se svým štěstím chytnu malárii jen se na mě komár podívá. Tady v turistické oblasti ale mají asi komáry slušně vychované, protože očividně jsem se domů vrátil celý.

Opět se vracíme do mikrobusu a přejíždíme jen několik minut k místu, kde jsou postaveny dvě pagody. První pagoda hnědé barvy byla postavena roku 1987 k šedesátinám thajského krále, druhá pagoda pak o 5 let později k narozeninám královny. K oběma pagodám vedou dokonce eskalátory, celé místo je krásně upravené, v okolí jsou zahrady plné květin a pěkný výhled do okolní krajiny. Toto místo má svůj význam zejména pro Thajce.

• 

• 

• 

• 

Cestou zpět do Chiang Mai zastavujeme ještě na dalším místě, kde místní opět místo opia pěstují tentokrát květiny (případně kávu či jiné plodiny). Jedná se o projekt podporovaný královskou rodinou, obecně lze říci, že téměř cokoliv na tomto výletu má něco společného s králem či královnou, i když aktuálního krále už Thajsku tolik „nemilují“ jako jeho otce.

Večer ještě procházíme ulice okolo a zjišťujeme, že to docela žije i v oblastech vzdálených od centra města. Dokonce ani Google neví, co vše tu je. Z toho vyplývá jediné: občas je potřeba ignorovat internet a prostě jen objevovat.

Cesta do Chiang Rai

Další den nemusíme vstávat nějak extra brzy, protože do Chiang Rai odjíždíme až kolem poledne. Lístek na autobus jsem kupoval den předem přes mobilní aplikace „Green Bus“, stojí asi 150 THB v závislosti na třídě autobusu a stačí pak jen ukázat jízdenku v telefonu, není třeba nic tisknout nebo dělat „check-in“. Ráno tedy trávíme ještě u bazénu, když už ho máme. Cílem bylo kombinovat odpočinek s turistikou, ať na koupání nemusíme čekat až na poslední týden. Pak objednávám Grab a míříme na autobusové nádraží v Chiang Mai (je jich tady víc, takže je dobré zamířit na to správné).

Před příjezdem našeho autobusu panuje menší zmatek, ale zdá se, že alespoň místní se v tom orientují dobře. Do Chiang Rai je to relativně blízko, ale vzhledem k tomu, že se projíždí přes hory, tak cesta trvá asi 3 hodiny. Mimochodem projíždí se národním parkem, takže výhled občas stojí za to. Nicméně Thajci zde staví jak o závod, takže kdo ví jak to bude vypadat za pár let.

V Chiang Rai bydlíme v hotelu Na-Rak-O Resort, který je opravdu jen kousek od autobusové zastávky, takže není třeba využívat žádné další dopravy. Hotel je to pěkný, takový hodně barevný, což tak nějak k Thajsku patří. Na večeři jdeme na místo kousek od hotelu, kde místní starší manželský pár vaří thajská jídla za rozumné peníze. Takže si dávám TomYum polévku, hodně pikantní. Večer se samozřejmě jdeme podívat ke „Clock Tower“, čili věži s hodinami. Celá ta světelná „show“ je doplněná i hudbou, ale žádný extra zážitek to není. V baru si zahrajeme ping-pong a kulečník, u toho popíjíme jedno malé pivo místní značky Chang (slon), které mimochodem není vůbec dobré a moc nechápu, jak toho někdo vůbec dokáže vypít víc. Dokonce se dá koupit i u nás v rámci „asijského týdne“ v Lídlu…

• 

White Temple a Black House

Náš hotel pro nás má jedno překvapení. Snídani zdarma. Ale má to háček, musíme si ji sami připravit. K dispozici je kupa vajec, pečivo, automat na kávu, banány a nějaké sladké pečivo. Takže nakonec jsou z toho nejlepší míchaná vejce v celém Thajsku i Barmě 🙂

Po snídani jdeme na autobusové nádraží, odkud míříme místním autobusem asi 10 kilometrů jižně od města k „bílému chrámu“ (White Temple – Wat Rong Khun). Ačkoliv byla tato stavba otevřena veřejnosti teprve nedávno (1997), stala se okamžitě pro mnoho turistů symbolem Thajska. A není divu. Tento chrámový komplex zaujme na první pohled nejen svou barvou, ale také blyštivými mozaikami, které nejsou většinou na fotkách moc vidět. Stejně tak jako řada detailů, na které narazíte na každém kroku a na první pohled není úplně jasné, o co se vlastně jedná a jaká je za tím symbolika. Škoda jen velkého množství turistů, kteří se hromadí zejména u vstupu. Aktuální vstupné 100 THB.

Po prohlídce „bílého chrámu“ se potřebujeme dostat zpět do Chiang Rai, takže jednoduše jdeme k silnici a jako první nepřijíždí autobus, ale songthaew, což je speciálně upravený pick-up pro přepravu lidí (v překladu to znamená „dvě lavičky“). Cena je v tomto případě stejná jako za autobus. Za několik desítek minut jsme tedy zpět v Chiang Rai na autobusovém nádraží a téměř okamžitě odjíždíme opačným směrem k „černému domu“ – Black House (Baan Dam). Zatímco White Temple je někdy označován jako „Nebe na zemi“, tak Black House je naopak peklem. Jedná se o areál mystických staveb, hlavní roli hraje dřevo, zvířecí kosti a kůže. Aktuálně stojí vstupné do areálu 80 THB a ačkoliv Black House není tak výjimečný jako White Temple, návštěvu doporučuji.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Přelet do Bangkoku

Ráno nás čeká opět výborná snídaně, i když oproti včerejšku se moc neliší. Objednávám Grab a rychle na letiště. Naštěstí je to snad jen 10 minut, takže bezpečně stíháme náš let společností Nok Air. Při výběru místních letů jsem vybíral mezi Air Asia, VietJet Air, Thai Lion Air a právě Nok Air. V úvahu připadaly také Thai Airways nebo Bangkok Airways, ale u nich byly ceny pár dní před odletem už o dost vyšší, tam by bylo potřeba rezervovat víc dopředu. Nok Air nebyl nejlevnější, ale měl nejlepší hodnocení v rámci „nízkonákladovek“ a rozumné časy odletů. Každopádně výběr letů je v Thajsku obrovský, cenové rozdíly v řádu stokorun.

Do Bangkoku je to jen asi hodina letu. Přistáváme na letišti Don Mueang. To je momentálně využíváno zejména pro nízkonákladové lety, zatímco pokud do Bangkoku poletíte z Evropy, přistanete na Suvarnabhumi. Z Don Mueang do centra Bangkoku se dá dostat více způsoby, ale asi nejvýhodnější je autobus. Jezdí zde několik linek, z nichž některé vás jen přiblíží centru a dál musíte pokračovat třeba metrem. My čekáme s napětím na autobus A4, jehož interval by měl být půl hodiny. Trvá to možná o něco déle, ale autobus přijíždí a během necelé hodiny jsme v blízkosti našeho hotelu. Nepotřebujeme tedy žádný další druh dopravy, posledních pár set metrů jdeme pěšky.

Bangkok

Hotel Penpark Place se nachází blízko centra, ale zároveň v klidné části města, takže si ani nepřipadáme jako ve velkém městě. Vybavení hotelu je ale skromné a personál by mohl být milejší… Jen pár set metrů odsud je známá ulice Khaosan, kde už je to podstatně živější. Sice je v okolí spousta míst, kde se můžeme najíst, ale přeci jen cenově už se občas některé restaurace dostávají poněkud výše. O to větší překvapení pro nás bylo místo, kde se každé jídlo dá koupit za 30 THB. Trochu jsem později pátral na internetu a tohle místo se jmenuje WAN 30 BAHT RESTAURANT a má dokonce i svůj web: https://restaurant-32170.business.site/. Klobouk dolů před paní, která tam už 20 let vaří a drží stále tak nízké ceny, ačkoliv by klidně mohla o desítky procent zdražit a stále by měla zákazníky. Ostatně kdykoliv jsme šli okolo, bylo plno. Doporučuji zejména jídla s rýží, protože nudle nám tady až tolik nechutnaly.

Následující den trávíme prohlídkou Bangkoku, hned několikrát přejíždíme z jednoho břehu řeky Čao–Praja na druhý. Mimochodem, jedná se o přílivovou řeku (podobně jako třeba Temže v Londýně), takže její hladina v průběhu dne stoupá a zase klesá, do toho je v Bangkoku vybudováno několik kanálů, a tak se někde tomuto městu přezdívá „Benátky východu“. Se stejným označením jsem se ale již v minulosti setkal i v čínském Suzhou a údajně se tak říká i třeba Šanghaji nebo Petrohradu. Ale zpět do Bangkoku. U prezidentského paláce narážíme na překážku v podobě místního „hlídače“, který nás upozorňuje, že do areálu musíme mít dlouhé kalhoty. Asi by se to dalo celé řešit půjčením sarungu nebo něčeho podobného, ale místní hlídač pokračuje tím, že se tam krade, tak ať si dáváme pozor na věci a vyhýbáme se davům. Tak nevím, co bylo jeho cílem, ale asi přesvědčit co nejvíc lidí, že tam chodit nemají.

V Bangkoku je ale opravdu velké vedro, a tak nakonec využíváme lodní dopravy a projíždíme tak proti proudu až na konečnou a zase zpět. Přeci jen za jízdy je to horko snesitelnější a výhled na město z řeky zajímavější. Ačkoliv řeka samotná je hodně špinavá a provoz na ní poměrně hustý. Večer jdu ještě projít a udělat několik nočních fotek (například chrám Loha Prasat byl pěkně nasvícený), cestou si nelze nevšimnout vánoční výzdoby. I když co jsem pochopil, tak místní z toho nejsou až tak nadšení.

• 

• 

• 

• 

• 

Původní plán byl vynechat Bangkok úplně, protože jsem neměl ty nejlepší reference, ale nakonec si myslím, že za tu jednodenní návštěvu to stojí. Čekal jsem od 10 milionové metropole, že to bude podstatně horší, ale nakonec se mi město nezdálo až tak přelidněné. Ve hře byl také výlet do města Ayutthaya asi dvě hodiny severně od Bangkoku, ale jak už jsem zmínil, Bangkok nám nakonec nepřišel až tak „divoký“, takže jsme zůstali celý den ve městě.

Hurá k moři

Musíme opět na letiště, což nás stojí bohužel docela dost času. Čekáme opět netrpělivě na autobus A4 (pozor, trasa se liší v závislosti na směru jízdy), i když místní nás uklidňují, že určitě přijede a hlavně ať si nebereme taxi, že prý jsou to zloději. Mimochodem za taxi na letiště Don Mueang by to bylo minimálně 500 THB. Nakonec opět po půl hodině čekání přijíždí autobus a cesta na letiště je až překvapivě rychlá, stejně jako proces odbavení, který trvá se vším všudy 20 minut. Prostory letiště jsou zejména v přízemí dost přeplněné. Většina letů míří na jih k moři, podobně jako v Evropě v období prázdnin.

Letíme opět se společností Nok Air na Phuket. Tato destinace nebyla sice v původním plánu, ale při nákupu letenek asi týden před plánovaným letem nám tak nějak dávalo smysl se z Phuketu lodí dostat přes Phi Phi na Krabi, odkud máme pak odlet domů. Zatímco v Bangkoku je horko, vlhko, ale skoro jasno, tak předpověď pro skoro všechny pobřeží oblasti hlásí déšť na několik dní dopředu, což v nás budí obavy. Přeci jen, období počátku prosince je jakýmsi přechodným obdobím.

Let je to opět krátký (asi hodina) a už před přistáním prolétáme bouřkou, pilot jen stěží hledá runway a celé přistání je docela dramatické. Na zemi už je však po dešti, nicméně než si vyzvedneme zavazadla a vyjdeme před budovu, přichází pomalu další bouřka. Měli bychom bydlet v oblasti Patongu, kam by údajně měl jezdit i autobus, ale necháváme se přemluvit na cestu sdílenou dodávkou, protože cena je v podstatě stejná. Ale zatímco venku leje jako z konve, sedíme v autě a čekáme, než se dodávka zaplní. Mezitím už autobus odjede a zdá se, že na hustém dešti vydělávají hlavně taxikáři, protože to je asi jediná cesta, jak se z letiště dostat „suchou nohou“. Na silnici je totiž odhadem 5-10 cm vrstva vody. Nakonec přeci jen máme „štěstí“ a do dodávky přisedají tři východoevropané a vyrážíme. Silnice na Phuketu jsou ucpané, jedeme hodně pomalu, nicméně naše rychlost je pravděpodobně vyšší než průměrné IQ dvou Rusů a Poláka v dodávce, jejichž smysl pro humor zřejmě chápou jen oni.

Ruský Phuket

Konečně přijíždíme k našemu hotelu ME Hotel Beach View. On je to údajně hotel/hostel s docela slušným hodnocením na Bookingu. Pokoj je docela velký, ale už má něco za sebou a hlavně kromě postele postrádá veškeré vybavení. Naštěstí je alespoň docela čisto. Máme dokonce balkon, ale opět absolutně prázdný. Nevím, jak moc velkou investicí by bylo tam dát alespoň dvě židle… Výhled na pláž samozřejmě není, i když název tvrdí opak.

Venku už neprší, a tak jdeme na průzkum okolí. Už národností složení cestujících z dodávky napovědělo, že Phuket bude tak trochu ruský. Procházíme přeplněné uličky, u každé restaurace máme možnost si menu přečíst i v ruštině. Zdá se také, že tento ostrov postihla nějaká ekonomická anomálie. Inflace na Phuketu je totiž vyšší než jinde v Thajsku. Ceny jídel i služeb jsou několikrát přepsané nebo přelepené. Lepší podniky mají samozřejmě nové ceníky, ale stačí se podívat na fotky z Googlu z minulého roku a vidíme asi 20% nárůst cen, což je za jeden rok slušné číslo. Nakonec objevujeme přeci jen trochu odlehlejší oblast, kde nám nikdo nemává jídelním lístek před nosem, a tak si díky překvapivě početné muslimské komunitě můžu dát pro změnu hovězí.

Následující den sice ještě není úplně krásné počasí, ale jsme tady hlavně kvůli moři, takže většinu dne trávíme na pláži. Ta je dost velká, samozřejmě plná lidí. Koupat se dá jen ve vyznačených částech (je to asi 50/50 pro lidi a pro lodě, ale kromě vodních skútrů a člunů pro parasailing tady není moc velký provoz). Pláž je podle mého názoru dobře udržovaná a čistá. Můžou za to poměrně vysoké pokuty hrozící třeba i za kouření na pláži. A je skutečně překvapivé vidět, že i ruští turisté pravidla dodržují, i když je někdy neodradí ani vysoké pokuty například v letadle.

Počasí se postupně zlepšuje, přes den polojasno, odpoledne nebo večer však přichází déšť. A právě odpolední sprcha našeho druhého dne na Phuketu skoro dokonale vyčistila pláž od lidí. Nejprve jsem chtěl také utéct zpět na hotel, ale nakonec zůstávám. Voda je o poznání teplejší než vzduch nebo kapky deště. Nejedná se o bouřku, takže je to snad bezpečné. Moře je neuvěřitelně klidné, dopadající kapky poskakují po hladině a chvilku jim vždy trvá, než se připojí k moři. Vůbec se nám nechce ven, v moři relaxujeme snad hodinu. Jen škoda, že s sebou nemám alespoň GoPro kameru…

Na hotelu nám majitelka vysvětluje, proč se s námi její dcera při check-inu příliš nezdržovala. Spěchala totiž oslavit výhru v loterii, od té doby jsme ji neviděli. Doporučoval bych spíš peníze investovat do vybavení hotelu…

• 

Celkově mi Patong připomínal spíše Evropu, než Asii. Množství zahraničních turistů, upravené a dost regulované pláže, večer spousta lidí v ulicích. Z nějakého důvodu mi to připomínalo takový Lloret de Mar na Costa Brava. K disposici spousta restaurací, i když někde se nás snažili dost agresivně dostat dovnitř a občas i přes vyšší cenu byla výsledná kvalita jídla nižší. Osvědčila se nám snad jen jedna halal restaurace kousek dál od centra, kam už se běžným turistům moc nechtělo, ale jídlo tam měli výborné. Polohu najdete v mapě na konci článku. Škoda jen horšího počasí, naštěstí déšť přicházel pozdě odpoledne nebo večer, ale třeba jet někam na výlet bylo při pohledu na oblohu dost riskantní…

Phi Phi: na skok v ráji

Následující den jedeme lodí na známé ostrovy Phi Phi. Čte se to „pi pi“, i když občas anglicky mluvící občas říkají „fi fi“. Lístky na loď kupujeme v Patongu za 800 THB na osobu. V ceně je i pokračování do Krabi. Chtělo to samozřejmě i trochu smlouvání, „ceníková cena“ je trochu výš, ale prostor pro slevu existuje. Vyzvedává nás dodávka přímo u hotelu, cestou nabíráme ještě další cestující a jedeme do města Phuketu, odkud odjíždí naše loď.

Cesta k ostrovům není dlouhá, ostatně je to jen pár desítek kilometrů. Jakmile se na obzoru objevují ostrovy, většina lidí opouští interiér lodi a jde si scenérie vychutnat z venku. Bohužel radost nám kazí lehce zatažená obloha. Po zakotvení následuje rychlý úprk z lodi, pak povinné zaplacení jakési ekologické daně a už si jdeme složit věci na hotel. Máme rezervovaný dosti kontroverzní resort Phi Phi Don Chukit Resort, check-in je však rychlý, dostáváme také poukaz na „welcome drink“ a po jeho vypití mizíme na pláž na severní straně ostrova (myšleno severně od Ton Sai Pier).

Podobně jako na spoustě jiných pláží, i tady je „kvalita koupání“ ovlivněna přílivem a odlivem. Jelikož je právě příliv, tak využíváme situace a v moři zůstáváme skoro do setmění. Voda je čistá, průzračná a občas narazíme na nějakou tu rybu, dokonce některé z nich koušou. Bohužel šnorchl a brýle jsem nechal na pokoji 🙁 Vzhledem k tomu, že poměrně daleko do moře se dá jít „pěšky“ či plavat a spousta lidí si na kánoi přejede třeba na „Monkey Beach“, je pláž docela málo zaplněná.

• 

• 

• 

Další den ráno si vychutnáváme snídani s výhledem na moře, jdeme ještě jednou do moře před checkoutem z hotelu. Vzhledem k tomu, že zde máme jen 24 hodin, je třeba využít každou minutu. Kufr necháváme v hotelu a zbytek našeho pobytu trávíme u hotelového bazénu, no spíš bazénku. Přeci jen při odlivu je to lepší. Ve tři odpoledne nás čeká přesun k přístavu, což je jen pár minut chůze, a pak plavba do přístavu u pláže Noppharat Thara, sousedky slavnější Ao Nang.

Krátké shrnutí Koh Phi Phi: bezesporu krásné místo. Relativně malý prostor, kde se tísní spousta turistů opravdu z různých koutů světa. Zatímco v minulém odstavci jsem psal trochu s nadsázkou o „ruském Phuketu“, tak Phi Phi je dost kosmopolitní. A osobně se mi atmosféra na ostrově líbila, i když přátelští Australané lákající vás do potápěčské školy jsou při desátém pokusu už docela otravní. Ačkoliv je ubytování o něco dražší, tak naopak jídlo, služby či drobné suvenýry jsou poměrně levné.

Krabi

Loď směrující k pevninské části provincie Krabi připomíná letadlo. Proč? Sedačky pochází totiž z vyřazeného letadla a podle barev soudím, že to bylo Thai Airways nebo možná zbytky ztraceného letu MH370? Barvy by odpovídaly oběma možnostem… Každopádně máme povolení zůstat pouze v „economy class“ a tísníme se tak v nedostatečně klimatizovaném prostoru až do příjezdu do malého přístavu v ústí řeky nedaleko pláže Hat Noppharat Thara. Do hotelu to máme daleko, ale na rozdíl od ostatních nemáme zajištěný odvoz (bohužel lístek na loď koupený už v Patongu tuto službu nenabízí), a tak máme nabídku 200 THB za osobu za dva kilometry jízdy. Už z principu jdeme pěšky.

Cestou zjišťujeme, že mapové podklady zde nejsou moc aktuální, a tak procházíme chybějící silnicí mezi smečkou místních psů (dobře, byla to vlastně jen štěňata) až nakonec nacházíme náš hotel. Při check-inu má recepční drobný problém s aritmetikou a vrací o 100 Bathů méně. Celkově je to zvláštní, protože ačkoliv mě donutí podepsat pravidla hotelu, kde se mluví o záloze na klíče 500 THB, tak tuto částku nakonec vůbec nechtějí a celkově cena neodpovídá rezervaci na Bookingu, nicméně je to nižší částka, takže neprotestujeme. Jinak je to pěkný hotel, kapkou na kráse je jen šváb na záchodě, ale jinak asi nejhezčí pokoj v rámci celé naší dovolené.

Naproti v pokoji bydlí muslimská rodinka (on je to celkově víceméně muslimský hotel – OYO 340 Ahad Suite). To by až tak nevadilo, kdyby jich na tom pokoji nebylo 10 a zavřeli by si dveře. Naštěstí jejich „party“ nejsou nikterak divoké, snad kromě ranního koupání v bazénu. Nevýhodou hotelu je ale značná vzdálenost k pláži, případně i k jakémukoliv rozumnému jídlu. Ještě první večer procházíme „promenádou“ u moře u pláže Noppharat Thara a ve srovnání s Phuketem je to mnohem klidnější, cílené spíše na rodiny s dětmi nebo třeba starší lidi.

Další den se vydáváme na jednu z nejznámější pláží Thajska – Railay Beach. Z pláže Ao Nang odjíždí po celý den turistické loďky (longboat) na zmíněnou pláž. Za zpáteční lístek platíme 200 THB na osobu. Cesta na pláž trvá odhadem 15 minut a na Railay zůstáváme několik hodin. Upřímně, moje očekávání bylo vyšší. Místo je to pěkné, ale na koupání je vyhrazený opravdu jen malý prostor, zbytek zabírají lodě. Pláž není až tak přeplněná, většina lidí zde tráví jen krátký čas, takže stále přicházejí a odcházejí. Dáváme si zde i oběd a rozhodně to není špatné, ani cenově. V mém původním plánu byl hotel v blízkosti této pláže na 5 nocí s tím, že bychom podnikali výlety po okolí. Když se na to podívám zpětně, nebyl to dobrý nápad. Místo je dostupné jen lodí, každá cesta „na pevninu“ by byla za 200 THB a Railay Beach není až tak zázračná. Samozřejmě bychom měli ještě alternativu v nedaleké Phra nang Cave Beach.

Zbytek dne pak trávíme ještě na pláži Ao Nang, která je zdaleka tou nejhorší z našeho thajského putování. Okolní skály vypadají dobře, ale pláž jako taková je dost úzká (při přílivu) a voda špinavá. Rozhodně nedoporučuji na delší pobyt. Věřím tomu, že většina lidí využívá blízkosti ostrovů jako je třeba Koh Poda, protože Ao Nang je spíše taková nouzová varianta.

• 

• 

• 

• 

Poslední den už jen zůstáváme u hotelového bazénu, který je mimochodem o dost studenější než moře. Zároveň také jdeme utratit zbytek peněz. Odvoz na letiště máme zajištěné formu sdílené dodávky objednané na třetí hodinu odpoledne (cena přijatelná a hlavně přijede až k hotelu). Problém nastává při příjezdu na letiště, kdy přijíždíme nejprve k mezinárodnímu terminálu, ale protože letíme přes Bangkok, tak si myslíme, že bychom měli odlétat z vnitrostátního terminálu, a tak stejně jako ostatní pokračujeme dál. U check-inu se však dozvídáme, že musíme k tomu původnímu terminálu, ale nejprve na informace, nahlásit se na jakýsi seznam, pak nám přidělí další auto a odvezou nás zpět. Celý tento proces je nesmírně komplikovaný a nepochopitelný a celkové zdržení i s dlouhou frontou na „druhý“ check-in je asi hodinové.

Personál neumí vysvětlit, proč takové komplikace. Později jsem pochopil sám. Souvisí to se stavebními úpravami na letišti v Krabi a zároveň s tím, že v Bangkoku je přestup z domestic na international terminál bez dalších kontrol. Proto je nutné už v Krabi projít přes pasovou kontrolu. V ten moment už nám zneplatní víza, a tak při přestupu v Bangkoku dostáváme jakousi nálepku a můžeme volně přejít k mezinárodním odletům, respektive personál podle ní rozdělí lidi do dvou skupin. Pokud bychom si ale nálepku sundali, dost pravděpodobně bychom byli schopní opět vstoupit na thajskou půdu, tentokrát ale ilegálně.

Cesta zpět do zimy

Z Bangkoku letíme opět přímou linkou do Vídně. Odlet kolem jedné hodiny ranní místního času. Protože se letí přes noc, tak ihned po pozdní večeři jdeme spát a kolem sedmé hodiny ranní se už chystáme na přistání. V tom nás vyrušuje posádka letadla s tím, že se hledá „ukradená“ kabelka. Po přistání se situace dramatizuje, protože se kabelka nenašla. Radost z příletu na čas, dokonce o něco dříve, je tak pokažena. Dokonce jsem se už chystal koupit poslední lístky v autobusu do Brna, ale musíme čekat v letadle na příchod policie. Celá tato komedie trvá asi půl hodiny, kdy už nás pomalu pouštějí ven a v tom se kabelka najde. Nebudete věřit. Byla pod sedadlem. To jsme mimochodem říkali od první chvíle.

Tím, že nám autobus ujel, hledáme náhradní řešení, a tak za nemalé peníze jedeme na nádraží, kde stíháme další autobus Student Agency, tentokrát na lince Vídeň – Krakov. Škoda této nepříjemnosti, jinak by byl let s Thai Aiways skutečně rychlý a efektivní.

Zhodnocení

Pro mě osobně bylo Thajsko překvapivé v tom, jak je rozdílné oproti jiným okolním zemím. Zatímco třeba Kambodža nebo Myanmar jsou úplně jinde i ekonomicky, tak třeba Čína je na tom „hůř“ z pohledu mentality a chování lidí. Thajci v autech netroubí, chovají se civilizovaně, takže jsem se skutečně cítil skoro jako v Evropě. I proto je asi tato země první volbou „exotiky“ pro většinu turistů, nicméně exotika to už nějaký ten pátek není, zejména na turistických místech, která jsme projeli. Thajci se zkrátka otevřeli světu, ekonomiku postavili na turismu s souvisejících službách a tyto služby poskytují na „evropské“ či „světové“ úrovni a samozřejmě se blíží i těm evropským cenám.

Příroda i třeba v národním parku byla hezká. Jde vidět, že v Thajsku se snaží udržovat pořádek a jsou v tom určitě úspěšnější než v okolních zemích. Thajské památky a obecně architektura má určitě něco do sebe a je dobré, že kromě historických památek se staví i nové zajímavé stavby. Obecně jsem asi čekal trochu víc od thajských pláží. Trochu nás „vypeklo“ i počasí, ale počítal jsem s tím, že to nemusí být úplně stoprocentní.

Ceny a náklady

Jak už jsem psal výše, je Thajsko o něco dražší na poměry jihovýchodní Asie, ale stále to není nic extrémního. Pokud nebydlíte v luxusních hotelech a k jídlu vám stačí místní kuchyně, vejdete se na den do rozpočtu 450 českých korun na osobu. K tomu nutno připočítat dopravu a případné vstupy na památky. Celkově nás třítýdenní putování po Myanmaru a Thajsku vyšlo 38 500 Kč na osobu. Počítám vše včetně pojištění, dopravy na letiště ve Vídni, … Pokud bychom cestu zjednodušili, využili levnější letenky do Bangkoku a vynechali úplně Myanmar, tak si dovedu představit tři týdny v Thajsku pohodlně do 30 tisíc korun.

Jídlo s pití

Místní jídlo je samozřejmě dobré, občas i dost pikantní, ale není to pravidlem. Chutnalo nám prakticky cokoliv s rýží, naopak nudle či Phat tai nás spíše zklamaly. Vyzkoušel jsem také Tom yam polévku, která je sice dobrá, ale na indonéskou Soto Ayam nemá. Co se týká pití, tak pivo už jsem kritizoval, ale možná jsem měl jen nějaké porouchané chuťové buňky, protože jsem také slyšel názory, že pivo „Chang“ je dobré. Nicméně tohle jsou jen mé osobní preference. Chápu, že co se jídla týká, máme to každý trochu jinak.

• 

• 

• 

Co bych příště udělal jinak?

Vynechal bych Phuket, místo toho třeba Koh Lanta a více výletů po menších ostrovech poblíž Krabi. Naopak nelituji návštěvy Bangkoku, rozhodně doporučuji Chiang Rai a pokud bych v Chiang Mai nebyl po nemoci, tak bych určitě zvolil rozšířenou variantu výletu do národního parku o nějaký ten trek.

Mapa

Video