Indonéský ostrov Bali byl pro mě kdysi dávno symbolem luxusní dovolené, jehož návštěva byla nutností pro všechny Čechy, kteří si potřebovali dokázat, že si mohou dovolit lepší dovolenou než jejich soused. Postupem času už se i tento luxus stával dostupnější, a tak na Bali jezdí stále více turistů a otázkou je, proč si ze 17 508 ostrovů většina lidí vybere právě tento? V roce 2017 jsem se proto rozhodl vyzkoušet (nejen) Bali na vlastní kůži…
Nákup letenky
Během prázdnin jsem kupoval letenku, ale ne klasickou zpáteční, ale Praha – Doha – Denpasar a zpět pak Kuala Lumpur – Doha – Praha. Proč zrovna tato kombinace? Už při koupi jsem věděl, že nezůstanu celou dobu na Bali a nerad se vracím „zpět“ jen kvůli odletu, a navíc právě díky odletu z Kuala Lumpur stála letenka s Qatar Airways přijatelných 15 800 Kč. Nutno navíc dodat, že přestupy v Doha byly velice krátké (avšak stihnutelné) a jednalo se o konec hlavní sezóny (druhá polovina září). Mimochodem právě návrat z Kuala Lumpur nebo třeba Singapuru dokáže snížit cenu asi o 3 000 Kč, a přitom tento relativně krátký přeskok se dá sehnat od nějakých 1 500 Kč. A návštěva další země je vždy lákadlo…
Odlétáme
Z Prahy odlétáme malým Airbusem A320, což je na 6 hodinový let opravdu nevyhovující letadlo, po krátkém přestupu v Doha (50 minut) už nás samozřejmě čeká odpovídají letadlo, ve kterém trávíme dalších 10 hodin (takže celkově 17 hodin včetně přestupu). Na letiště v Denpasaru dosedáme brzy ráno. Je po dešti, docela horko a vysoká vlhkost horko ještě umocňuje. Nakonec zjišťujeme, že hotel rezervovaný na první noc je opravdu jen kousek od letiště, a tak jdeme pěšky. V hotelu pro nás samozřejmě nemají nachystaný pokoj, a tak si alespoň necháváme věci na recepci a jdeme si vybrat několik milionů z bankomatu (2500000 IDR je asi 4 000 Kč). Chvilku bloudíme ulicemi Denpsasaru, dáváme si první „Nasi Goreng“ a konečně se ubytujeme. Hotel nevypadá špatně, a tak rovnou zjišťuji, jestli mají volno i další dny. Měli jsme totiž rezervaci jen na první noc, zbytek podle aktuální situace.
Kuta
Letiště se sice jmenuje Denpasar, ale do centra tohoto města je to ještě dost daleko. Nejblíže letišti je právě Kuta se stejnojmennou pláží, kterou okupují zejména vyznavači surfingu. Říká se, že je to nejšpinavější pláž, co platí hlavně v období od listopadu do března, kdy sem mořské proudy přinášejí každý den obrovské množství odpadu. Ale v září je situace mnohem lepší a pláž je docela příjemná. I když není úplně na plavání, potápění či šnorchlování, ale vyloženě na surfing. Nicméně v září ještě nejsou tak velké vlny, a tak je koupání povolené. Jinak Kuta je zkrátka letovisko se vším, co k tomu bohužel patří, včetně nočních klubů a třeba taky mezinárodních řetězců. Takže tady rozhodně nenajdete klid. Každopádně na prvních pár dní na aklimatizaci dostačující. Nakonec zůstáváme tři noci a zjišťujeme, že nejlepší jídlo jsme měli celou dobu hned za rohem – Warung Makan. Sice to moc dobře nevypadá, ale to asi každý warung v Indonésii (warung = něco jako jídelna / rychlé občerstvení).
Ubud
Od moře do vnitrozemí do turistického centra ostrova Bali, tedy města Ubud, jedeme autem, které jsme si objednali v našem prvním hotelu za 350000 IDR, což je mimochodem více než noc v hotelu. Ano, je to dost peněz a šlo by to určitě levněji, ale v horku, které tady panuje, je to jasná volba. Obrovská nevýhoda Bali spočívá v množství lidí, kteří se tady pohybují na silnicích ať už v autech nebo na motocyklech, a tak rychlost dopravy je neskutečně pomalá. V Ubudu bydlíme na místě nazvaném „Secret Garden“ a opravdu to není lehké najít. Ubud je takové centrum ostrova Bali, plné hinduistických památek, turistů a samozřejmě také místních, kteří turistům prodávají výlety do zbytku ostrova. Nejprve si procházíme okolí, mimo jiné Ubud Palace a zjišťujeme, jak se dostat na sopku Batur. Bez průvodce to údajně nejde, na internetu se dá koupit spousta „zájezdů“ právě z Ubudu, ale na místě to vychází levněji, proto kupujeme přímo v hotelu za 360000 IDR na osobu (doprava, průvodce, jídlo). Cenově se dá dostat i níž a naopak i mnohem výš, takže pozor. Ale protože na sopku půjdeme až příští den, nejprve zavítáme do „opičího lesa“ (Monkey Forest). Pro mě nakonec docela příjemné překvapení, opice zde jsou nejen živé, ale i kamenné (takový chrámový komplex plný opičích soch). Pro zajímavost vstupné 120000 IDR. Pokračujeme dál pěšky rušnou ulicí několik kilometrů, až se mi začíná točit hlava z tolika výfukových plynů. I to je Bali. Dostáváme se k místu „Goa Gajah“, což má být sloní jeskyně, ale osobně si jeskyni představuji trochu jinak. Den zakončíme návštěvou rýžových teras severně do města. Na závěr malé doporučení na dobré jídlo: Dewa Warung.
Není nad to si ráno vyběhnout na nejbližší sopku
Budíček před druhou ranní, cesta autem na úpatí sopky, výšlap. To je stručný itinerář dnešního dne. Cestou stíháme i snídani, banánové palačinky a čaj, fasujeme baterky (osobně mám praktičtější čelovku) a s průvodcem a davem turistů vyrážíme nahoru. Pozor, není to úplně lehký výšlap, ale zase nic extrémního. Jen doporučuji dobrou obuv, neboť úbočí aktivní sopky je pokryto jemným prachem, které dost klouže. Za nějaké dvě hodiny jsme nahoře (700 výškových metrů) a čekáme na východ Slunce. Turistů je dost, přesto se dá najít docela hezké místo k focení. Zážitek určitě stojí za vynaložené úsilí i finance. Krásně jde vidět větší bratříček sopky Batur, právě se probouzející Agung a v dáli také bratranec z ostrova Lombok s názvem Rinjani. Mimochodem, Agung se tou dobou opravdu probouzel, ale o tom dále. Nahoře dostáváme ještě svačinu, ale jak jsem v zápalu focení, tak mi opice sežere nejprve vajíčko a pak ze sendviče vybere všechny banány. Ne nadarmo se říká „drzý jako opice“. Cesta dolů je náročnější, protože to klouže ještě víc. Cestou zpět do Ubudu zastavujeme ještě na farmě, kde se „produkuje“ cibetková káva – Luwak. Doporučuji koupit, ceny jsou tam docela příznivé, u nás stojí mnohem víc… V Ubudu ještě na poslední noc měníme ubytování, abychom se zítra mohli s ostrovem Bali rozloučit.
Cesta na Gili Air
Nejprve vysvětlím, co je to Gili Air. Nedaleko Lomboku se nachází trojice ostrovů: Gili Trawagan, Gili Meno a právě Gili Air. Gili = ostrov a Air = voda (nikoliv vzduch). Souhrnně se někdy říká Gili Islands, čily ostrovy Gili, takže doslova „ostrovy ostrovy“, lepší nepřekládat. Každý z těchto malých ostrůvků je trochu jiný: Gili Trawagan je rušný, plný hotelů a německých turistů. Gili Meno je malý, romantický a vhodný spíš pro svatební cesty. No a nakonec Gili Air je tak něco mezi, takže pro nás jasná volba. Na tyto ostrovy se dá dostat pochopitelně jen lodí. Lístky kupujeme opět přes hotel, vychází to tak levněji, než se píše na internetu (257800 IDR na osobu včetně cesty z Ubudu k pobřeží). Nicméně společnost, se kterou jedeme, nemá zrovna kladné hodnocení. Vyplouváme z přístavu Padang Bai, a cesta na Gili Air trvá asi dvě hodiny. Kvalita služeb odpovídala ceně. Rozhodně to není tak špatné, jak popisují na internetu hysterické německé turistky. Na Gili Air máme zamluvené bydlení uprostřed ostrova, a protože tady neexistuje kromě koňských povozů žádný druh dopravy, jdeme pěšky. Navíc ostrov je to tak malý, že nám cesta trvá jen asi 20 minut. Bydlíme na místě zvaném „Mangga Homestay“, což je příjemné ubytování za dobrou cenu. Ještě odpoledne jdeme k moři, konkrétně k východnímu pobřeží, kde je korálový útes snadno přístupný z břehu a kde je ostrov Lombok co by kamenem dohodil, ale rozhodně se nesnažte asi kilometr širokou úžinu přeplavat. Moře vypadá klidně, ale jsou tam silné proudy… Neříkám, že je to nemožné, ale přečtěte si sami třeba zde: http://www.supi.life/swim-from-g…o-lombok/. Šnorchlování je neskutečně zábavné, když je vše tak blízko, korály, pestro-barevné ryby a dokonce i velké želvy, na které si můžete doslova sáhnout (posuďte sami ve videu: https://www.youtube.com/watch?v=x3IKm_CJ6_M). Je to taková zábava, že ve vodě trávíme celé odpoledne, ale na konci mám problém vůbec se dostat na břeh. Silný zpětný proud mě drží ve vodě, zbytky ostrých korálů se zařezávají do chodidel tak hluboko, až mi teče krev. Doporučuji boty do vody…
Uvězněni na Gili Air
Další den máme podobný plán, protože je to fakt docela zábava. Po včerejšku ale přes poledne raději zůstáváme na břehu, protože rovníkové Slunce opravdu pálí dost silně. Ve Warung Sasak si dáváme výborné jídlo a citronovou šťávu s medem neskutečně dobrou. David si chce dát rybu, ale pan majitel odmítá. Prý jen, kdybychom si dali oba. Zvláštní… Odpoledne pokračujeme ve šnorchlování a říkáme si, že večer už si tu rybu opravdu dáme. Pro dva lidi už není problém, a tak po chvíli čekání nám přinášejí opravdu celou rybu. Postupně cítím, že po každém dalším soustu mě jakoby bolí ústa, ale říkám si asi nějaké divné koření. Tak nakonec sníme celou rybu a dáváme si okruh kolem poloviny ostrova. Jakmile dorazíme do našeho pokoje, nastupuje průjem, zvracení, zřejmě i horečka a bolest hlavy, kterou netlumí ani paralen, ani ibalgin. Dodnes nevím, co to bylo za rybu, osobně mám podezření na tzv. máslovou rybu, u které větší zkonzumované množství může způsobit podobné problémy. Přikládám i fotky celé večeře, tak jestli někdo víte, o co šlo, tak prosím do komentáře. Další den ve znamení pokračujících zdravotních problémů trávíme převážně na pokoji, odpoledne jdu alespoň k moři vyfotit západ Slunce nad Bali. Zároveň řeším problém, co dál, protože je potřeba plánovat další cestu po Indonésii, a tak kupuji letenky z Lomboku do Yogyakarty a doufám, že budeme moci odplout z Gili Air. Zatím to tak nevypadá. Zároveň nás děsí informace o probouzející se sopce Agung a možnosti uzavření jak letiště v Denpasaru, tak na Lomboku…
Další den už je přeci jen lépe, já jdu dokonce šnorchlovat, ale David stále zůstává uvězněný na pokoji. Z výborné indonéské kuchyně volíme tentokrát jen suchou rýži. Nakonec usuzujeme, že už je přeci jen lépe a zítra můžeme Gili Air opustit. Celkově i přes tyhle vážné komplikace hodnotím ostrov velmi kladně. Je to takový ten typický tropický ráj. Bez motorek a automobilů, s častými výpadky elektřiny i signálu a krásným mořem.
Lombok
Další den přeplouváme na Lombok, což je opravdu jen krátká plavba místní veřejnou lodí. Pokračujeme autem úplně na jih ostrova do Kuty (ano, stejně jako na Bali). Už na první pohled je jasné, že Lombok není tak turistická destinace jako Bali, ale zároveň jde vidět, že na příliv turistů se tady chystají. Zatímco na Bali je hlavní náboženství hinduismus a všude pobíhají kočky, tak na Lomboku je to islám a všude pobíhají psi. Krajina na pobřeží je kopcovitá, moře krásně modré, vlny se lámou daleko od pobřeží, a tak je to tady vhodné i na koupání, i když přístup do vody je dost strmý. Na plážích je o poznání méně lidí, surfaři musí jezdit za vlnami dál. Doprava je podstatně klidnější, cesty užší a klikatější. Zajímavostí také je, že jsme vlastně nejdále od domova, přes 11 000 kilometrů. Bydlíme na místě zvaném „Tri Putri Homestay“ a je to takové příjemné, skoro až rodinné bydlení. Ačkoliv je voda čistá, na šnorchlování to není, a tak asi jedinou zábavou je prozkoumávání okolí, ať už pěšky nebo na skútru (jeho půjčení včetně poplatku za nový šrám na boku: 150000 IDR). Co se týká jídla, je to opět podobné jako všude v Indonésii, doporučil bych opravdu hodně lokální Warung Jawa 1 a jejich pořádně pikantní Soto Ayam. I Lombok má svou sopku – Rinjani. Ale výstup na ni je o něco náročnější a zabere dva dny a nám jedna sopka za dovolenou stačí, a tak po třech nocích odlétáme na Jávu, konkrétně do města Yogyakarta (čte se [dʒok’dʒa’karta]).
Yogyakarta
Budíček opravdu brzy a rychlý přesun na letiště. Na silnici kromě nás jen ležící psi, jinak skoro nikdo, a tak cesta netrvá dlouho. Letiště na Lomboku je plné zejména místních. Bezpečnostní kontroly jsou spíše jen symbolické, klidně nás dál pouští i s lahví s vodou. Letíme se společností Lion Air (nově proslavená prvním pádem Boeingu 737 MAX), cena za letenku včetně zavazadla byla asi 1200 Kč za hodinu a půl trvající let. Naposledy si alespoň z letadla a docela z velké dálky prohlížíme Bali a zanedlouho přistáváme na 4. indonéském ostrově naší cesty, na Jávě. Bydlíme kousek od letiště, taxík je proto dobrá volba. Zajímavé je, že cenu říkají předem. Bydlíme v „Omah Garuda Homestay“, za mě asi nejlepší bydlení v rámci našeho pobytu. Ačkoliv je 8 ráno, ihned dostáváme pokoj. Majitelé nám dávají mapku a vysvětlují, jak se po městě pohybovat atd. Neztrácíme čas a vyrážíme městským autobusem směrem k hinduistickému chrámovému komplexu Prambanan. Jedná se o krásné místo, které však bylo v historii několikrát poničeno zemětřesením, ale možná právě proto jsou zbytky některých chrámů ještě zajímavější. Vyplatí se koupit vstupenku, která umožňuje navíc i návštěvu dalšího, tentokrát buddhistického chrámu Borobudur. Orientačně to dělá 450000 IDR, i když určitě se každý rok zdražuje. Vstupenka platí dva dny. Ke konci návštěvy Prambananu nás zaskočí docela silný déšť, ale nic co by nám zkazilo radost. Odpoledne trávíme zpět ve městě, mezitím nám stihli uklidit pokoj a dát další vodu zdarma, milé překvapení.
Prambanan 
Prambanan 
Prambanan 
Borobudur 
Borobudur
Následující den se vydáváme nejprve na autobusovou stanici Jombor, ze které jezdí autobus až k chrámu Borobudur. Cesta trvá o něco déle, přeci jen je to dál. Autobus není moc pohodlný, ale co bychom chtěli za ty peníze, že? Borubudur také stojí rozhodně za návštěvu. Zajímavostí je, že celý komplex byl po staletí pohřbený v sopečném popelu, a tak k jeho znovuobjevení došlo až v 19. století. Je až neuvěřitelné, jak významné památky stojí tak blízko sebe, a to navíc samotná Yogyakarta stojí také alespoň za krátkou návštěvu. Ohledně jídla doporučím jak pouliční prodejce, tak i na první pohled lépe vypadající restaurace, ve kterých se však ceny drží relativně nízko (například Oz Resto & Cafe). V Yogyakartě trávíme ještě noc, tím ale naše putování po Indonésii končí a je na čase přesunout se do Malajsie…
Kuala Lumpur
Přelet do Kuala Lumpur, chcete-li česky „Blátivého soutoku“, už je o něco delší, ale i tak trvá jen necelé 3 hodiny. Konečná cena letenky včetně kufrů i jídla byla asi 1600 Kč. Na letišti KLIA2 (využívají jej nízko-nákladoví dopravci) nás zaskočí hned po příletu docela vyčerpávající výslech: co chceme v Kuala Lumpur dělat, proč jen na dva dny, jestli máme hotel, proč přilétáme z Indonésie a odlétáme do Kataru a tak dále. Zpětně si říkám, že asi chtěli slyšet, že jsme přiletěli na závody Formule 1, ale to nebyla pravda… Každopádně nakonec se z letiště dostáváme autobusem do centra malajské metropole a nacházíme svůj hotel v China Townu. Kuala Lumpur je už od prvního pohledu moderní velkoměsto, snadno přirovnatelné k Hong Kongu či Šanghaji, možná ještě trochu příjemnější. Obyvatelé pochází z různých koutů světa, Číňané a Indové dohromady tvoří většinu…
Chvíli přemýšlíme, jestli se opravdu nevydat na závody Formule 1, ale protože předpověď počasí pro Sepang je špatná, tak raději zůstáváme v Kuala Lumpur a navštěvujeme asi největší turistické atrakce města: jeskyně „Batu Caves“, ke kterým se pohledně dá dostat městskou dopravou (nadzemní dráha). U jeskyní je opravdu hodně opic, takže pozor na věci… K večeru pak navštívíme nejznámější mrakodrap města: Petronas Twin Towers. Bohužel vstup nahoru je vyprodaný, a tak náhradní variantou je televizní věž, ze které je výhled možná ještě lepší…
Tím naše putování končí. Další den ráno odjíždíme na letiště KLIA a přes Doha se vracíme do Prahy.
Rozpočet a ceny
Za celou dovolenou jsme se dostali pod 30 000 Kč na osobu. Připomínám, že se jednalo o 18 dní v podstatě na druhém konci světa. Příjemně překvapily ceny bydlení a jídla, rozhodně také pomohlo, že nejsou potřeba víza a místní přelety byly opravdu levné. Pro zajímavost ceny jídla:
- Nasi Goreng: 20000 IDR
- Soto Ayam: 30000 IDR
- Kuřecí kari s rýží: 40000 IDR
- Lahvové pivo: 25000 IDR
- Čerstvý džus: od 10000 IDR
Financí se ještě týká riziko spojené s platbami kartou a výběry z bankomatů. Stalo se nám (a nejen nám), že karta byla zkopírována, a tak měsíc po návratu ji někdo „použil“ v Jakartě. Banka samozřejmě na podezřelou transakci upozornila, kartu zablokovala a peníze vrátila.
Jídlo
Jídlo zkrátka asijské. Pikantní, chutné, levné. Pro mě nejlepší místní polévka Soto Ayam, kterou si dodnes vařím i doma. Jinak je zde samozřejmě populární Nasi Goreng (smažená rýže) a Mie Goreng (smažené nudle).
Banánová palačinka 
Soto Ayam 
Kari 
Nasi Goreng
Závěr
Bali je určitě pěkný ostrov, ale těch lidí je tam prostě hodně. A tak musíte počítat s tím, že i silnice jsou přeplněné a všude to hrozně dlouho trvá. Gili Air je takový malý ráj na zemi, i když nemáme jen dobré vzpomínky, tak pro mě asi nejlepší zážitek je plavání se želvami. Lombok bude v budoucnu asi hodně populární, stačí se podívat, jak se jižní pobřeží rapidně mění (Google Street View: stačí porovnat poslední roky, na kterých jde vidět stavba pobřežní promenády…). A nakonec Jáva, ze které jsme sice viděli jen kousek, ale řekl bych, že možná ten nejhezčí. Každopádně nám 17 504 ostrovů ještě zbývá, takže někdy příště na méně známá místa…
Mrkněte i na video: https://www.youtube.com/watch?v=x3IKm_CJ6_M