Je to až s podivem, ale doposud jsem nikdy nebyl na Šumavě, ačkoliv jednou z oblíbených knih mého dětství byla kniha o Vltavě, která právě zde pramení. Také ze školy známe snad všichni ledovcová jezera – Černé, Čertovo a Plešné. Je tedy na čase, abych se konečně podíval do míst, která jsem doposud znal jen z knih nebo učebnic. A třeba zjistím, že Šumava je něco víc, než jen výčtem zeměpisných pojmů…
Cesta do Železné Rudy
Je úterý odpoledne, 15. srpna 2023 a po práci nakládáme kola na nosič u auta a vyrážíme směrem na Šumavu. Bez dálniční známky má cesta trvat jen o něco déle, a tak kopírujeme dálnici D1 po okolních okreskách, až se někde u Havlíčkova Brodu odpojujeme z dosahu české dálniční sítě. Až do cíle naší cesty v podstatě ani nemáme jinou možnost, než jet po klasických silnicích.
Cesta je to dlouhá. Ke konci nám ji navíc zpestřuje bouřka, do Železné Rudy přijíždíme pozdě večer, někdy o půl jedenácté. V hotelu, který nese název „Chata Obzor“, na nás netrpělivě čeká paní majitelka. Doufali jsme, že dorazíme minimálně o hodinu dřív, ale nedá se nic dělat. Parkujeme ve dvoře, sundáváme deštěm umytá kola a schováváme si je v „kůlně“. Konečně můžeme zapadnout do svého skromného pokoje a po náročné cestě si odpočinout.
Čertovo a Černé jezero
První den, vzhledem k tomu, že jsem posilněn antibiotiky kvůli pomalu ustupující angíně, volíme odpočinkovou variantu. Autem nejprve přejíždíme na Špičák, kde zdarma parkujeme na parkovišti Kaskády. Kromě nás zde moc lidí není, počasí není zrovna nejvlídnější, je poměrně chladno a poprchává. Kolem sportovního areálu stoupáme kousek po sjezdovce, pak odbočíme do lesa a příjemnou pěšinkou přicházíme až k Čertovu jezeru. Zde se na informační tabuli dozvídáme spoustu zajímavých informací, třeba jak takové ledovcové jezero vzniká a také fakt, že na Šumavě je těchto jezer 5 a nikoliv 3, jak si pamatuji ze školy…
Po krátké zastávce pokračujeme k Černému jezeru, které se nachází jen pár kilometrů vzdušnou čarou, ale cesta k němu vede přes menší kopec. Toto jezero je větší, vlastně největší ze všech šumavských jezer, zároveň je zde více lidí a jezdí sem i výletní „vláček“, čímž se záhada velké návštěvnosti vysvětluje. Od Černého jezera jdeme po asfaltové cestě až na Špičácké sedlo, kde si kromě polévky dáváme i kávu. Máme sice dost času, ale při pohledu na oblohu se chvíli rozhodujeme, jestli má cenu pokračovat dál.
Usuzujeme, že bouřka nás mine a stoupáme na vrchol Pancíř. Sem jezdí i zajímavá, jednosedadlová lanovka, ale my jdeme pěšky. Na kopci se kromě chaty s rozhlednou nachází také vyhlídkové místo „Otevřené dveře“. Po prozkoumání horní stanice lanové dráhy jdeme dolů, až na místo, kde jsme ráno zaparkovali auto. Domů do Železné Rudy je to jen kousek, tam si ještě večer dáváme krátkou procházku.
Na kole přes Prášily k jezeru Laka
Následující den vypadá počasí nadějně. Svítí sluníčko a bouřky mají pro dnešek zůstat daleko za hranicemi. Bereme proto kola a vyrážíme na 50kilometrový okruh. Prvních 5 kilometrů jen stoupáme, pak se profil konečně mění a pokračujeme po cyklostezce, která většinou kopíruje silnici 190 a jen občas se na okamžik ztrácí v lese. Protože je v posledních dnech docela vlhko, roste všude spousta hříbků a kdybychom chtěli, tak nasbíráme klidně i plný košík přímo z kola.
Krajina, kterou projíždíme, je velmi zajímavá. Trasa nás totiž zavede až k okraji 1. zóny národního parku Šumava. Pokračujeme přes vesnici Nová Hůrka a zanedlouho odbočujeme směrem na Prášily. Tato část cesty je příjemná, protože celou dobu mírně klesáme. V Prášilech se zastavujeme v cukrárně Pampeliška. Kromě kávy si dáváme i pivo, koupené však ve vedlejším obchůdku s potravinami. Svačinu máme vlastní, takže jíst nepotřebujeme a v hostinci naproti je stejně plno.
Po krátkém odpočinku pokračujeme dál, tentokrát však mírné klesání střídá prudké stoupání, které se táhne skoro až k naší další zastávce, jezeru Laka. To se nám líbí zatím nejvíc. Možná je to tím, že je podstatně menší a možná také proto, že cesta k němu je docela dlouhá, a tak jsme zde chvílemi dokonce úplně sami. Ještě chvilku si užíváme zdejšího klidu a pokračujeme dál k zaniklé osadě Hůrka. Podobně jako řada dalších, tato obec byla po 2. světové válce opuštěna po odsunu německého obyvatelstva a později srovnána se zemí, protože se nacházela v pohraničním pásmu železné opony. Dnes se zde nacházejí jen pozůstatky původního kostela.
Jedeme dál a několik kilometrů se opět šplháme do docela prudkého kopce, abychom si pak mohli vychutnat závěrečný sjezd až do Železné Rudy. Před cestou na ubytování se podíváme ještě do nedalekého Alžbětína, ale tam se určitě ještě dostaneme i pěšky.
Kolem Prášilského jezera na Poledník
Dnešní předpověď počasí není tak ideální jako včera a zároveň chceme střídat kolo s pěší turistikou, a proto je dnes na programu výšlap na Poledník. Výchozím bodem je pro nás opět obec Prášily, kam se tentokrát dostáváme pohodlně autem. Nemůžeme vynechat zastávku v místní kavárně, ale pak už spěcháme směrem k Prášilskému jezeru. Po několika kilometrech chůze nás zkrápí první kapky deště. Sice to není žádná bouřka, ale bez deštníku bychom si neporadili.
Prášilské jezero je už 4. jezerem, které během tří dní navštěvujeme. Ačkoliv jeho hladinu čeří kapky deště, lidí je zde dnes docela dost. Není zde však mobilní signál a je zajímavé poslouchat rozhovory lidí, kteří se marně snaží zjistit, zda déšť teprve přichází nebo už ustupuje. Po krátké zastávce pokračujeme dál. Stoupáme širokou, řekl bych až nudnou cestou. Čím více se blížíme k Poledníku, tím ubývá vegetace. Jednak je to samozřejmě vyšší nadmořskou výškou, ale hlavním viníkem je orkán Kyrill, který v roce 2007 zpustošil zdejší lesy.
Na Poledníku se nachází krásná rozhledna, která má opravdu zajímavou minulost. Jdeme samozřejmě dovnitř, abychom se dozvěděli více. Původně to totiž nebyla jen tak obyčejná rozhledna, ale jednalo se o vojenský objekt, díky kterému se tehdejšímu režimu dařilo zachytávat rádiovou komunikaci zpoza hranic. Úplně nahoře je samozřejmě vyhlídka, dnes však není rozhled zdaleka tak dokonalý a spíše vidíme, jak zejména nad Německem bouří.
Pod rozhlednou se nachází i skromné občerstvení. Dávám si bohužel teplé pivo, možná lepší volbou by byla studená káva. Máme samozřejmě strach z blížící se bouřky, a tak spěcháme dolů. Pro změnu jdeme po zelené turistické značce, počasí se překvapivě zlepšuje a nečekaně se ukáže i sluníčko. Ke konci už toho máme docela dost, přeci jen je to 20 kilometrů a závěrečný úsek kolem řeky je dost monotónní. Zpět do Železné Rudy se dostáváme poměrně pozdě, takže už zůstáváme jen v našem ubytování.
Cyklobusem na Kvildu a na kole zpět
Dnes volíme novou taktiku. Abychom se mohli podívat někam dál, využíváme místní cyklobus. Jízdenku kupujeme přes aplikaci předem a s napětím čekáme na zastávce, zda autobus přijede a bude mít dostatek volných míst pro kola. S menším zpožděním přijíždí autobus s přívěsným vozíkem, kam se vejde určitě více než 20 kol. Kromě řidiče, který vypadá jako Ivan Jonák v době své největší slávy, je v autobuse i člověk zodpovědný právě za manipulaci s jízdními koly. Kola tedy předáváme této dvojici a můžeme se pohodlně usadit.
Čeká nás docela dlouhá cesta na Kvildu. Ačkoliv to není až tolik kilometrů, jedeme hodinu a čtvrt, ale zpoždění se našemu řidiči postupně daří zlikvidovat. Na Kvildě si převezmeme svá kola a projíždíme si nejprve tuto obec, zastavujeme se rovnou na něco dobrého v místní pekárně. Přemýšlíme, zda má smysl cesta na Jezerní slať, ale vzhledem k tomu, že to je opačným směrem, než máme naplánovanou trasu, tak nakonec usuzujeme, že by to nebyl dobrý nápad a držíme se raději původního plánu.
Jedeme na jih do mírného kopce směrem na Bučinu, kde se stáčíme na západ a po několika kilometrech odbočujeme k první zastávce dnešního dne, kterou je pramen Vltavy. Na tomto místě je spousta lidí a pro mě je zklamáním, že tato uměle vytvořená studánka je pouze symbolickým pramenem a ten skutečný je skrytý někde lese ve svahu Černé hory. Vypadá tedy trochu jinak, než jak byl znázorněn v knize Vltava od Miroslava Kroba.
Pokračujeme dál, cesta se houpe nahoru a dolů, ale přeci jen převažuje spíše klesání, což je dáno tím, že Kvilda leží ve vyšší nadmořské výšce, takže „máme odkud brát“. Projíždíme Filipovou Hutí, kde nás zaujmou místní domky a celkově oku lahodící krajina. Poté sjíždíme dolů do Modravy, kde máme vyhlédnutou restauraci Arnika, kde bychom si rádi dali oběd. Stejný nápad má ale spousta lidí, takže to vzdáváme a vracíme se zpět přes celou Modravu až nakonec skončíme na začátku této obce v restauraci Zlatá Stezka, kde je sice také docela plno, ale volný stůl se pro nás najde. Jídlo je nakonec docela dobré, na místní poměry levné a jedinou nevýhodou tedy zůstává, že nelze platit kartou. Samozřejmě s tím počítáme a hotovost máme.
Z Modravy můžeme pokračovat hned několika různými směry, ale jedeme nakonec na sever podél řeky Vydry směrem na Antýgl, kde se na chvilku zastavujeme. Dále nás cesta dovede do Srní, kde si fotíme zajímavý, dřevěným šindelem pokrytý kostel. Trochu ztrácíme orientaci a pokračujeme špatným směrem, takže se pár set metrů musíme vrátit, ale pak už jedeme správně přes Mechov. Poté cyklostezka uhýbá z hlavní silnice a vede paralelně lesem. Tento úsek je moc hezký a dovede nás až do nám dobře známé obce Prášily.
Přemýšlíme, zda pokračovat dál na kole nebo zde počkat na cyklobus, ale nakonec si říkáme, že to už nějak zvládneme a jedeme dál. V cestě do Hůrky, kterou už také známe z předchozích dnů, však stojí prudký kopec, takže svého rozhodnutí v tomto okamžiku litujeme. V Hůrce si dáváme chvilku pauzu a svačinu, poté pokračujeme dál až do Železné Rudy. Profil trasy už je poměrně milosrdný, takže nakonec máme v nohou 66 kilometrů a jsme rádi, že jsme díky cyklobusu mohli projet poměrně velkou část Šumavy bez nutnosti vracet se zpět na výchozí bod.
Stezkou železné opony do Německa
Dnes nás čeká poslední den v Železné Rudě. Ačkoliv jsme měli původně spoustu plánů na další výlety po okolí, nakonec zůstáváme zde a vyrážíme pěšky po naučné stezce železné opony. Musím přiznat, že osobně jsem netušil, kolik vojenských objektů se v této oblasti stihlo vybudovat a jak byla Šumava po dlouhá desetiletí „skryta“ před civilním obyvatelstvem. Naučná stezka nás přivádí až na hranice s Německem, které dnes už není problém překročit. Přímo skrz budovu nádraží prochází státní hranice a problematice železné opony je zde věnována i muzejní expozice.
Na německé straně nádraží navštěvujeme restauraci, kde si dáváme kávu a zákusek. Jen tedy dlouho přemýšlíme, jak to řekneme německy, až nám číšník prozradí, že je také Čech, a tak německé už zůstávají jen ceny. Protože nemáme eura, můžeme platit korunami, kurz ale příliš výhodný není (zejména pro nás), ale naštěstí nás to nijak nezruinuje. Pro příště si ale do pohraničních oblastí musíme přibalit alespoň pár bankovek evropské měny.
Vracíme se zpět už přímo do Železné Rudy bez dalších zastávek. Po krátkém odpočinku v našem ubytování jdeme ještě na jednu procházku po městě, kde objevujeme řadu dalších bunkrů, z nichž některé jsou dokonce přístupné veřejnosti. Tím ale naše návštěva Železné Rudy pomalu končí a my se balíme a chystáme na zítřejší odjezd.
Domů se zastávku v plzeňském pivovaru
Při pohledu na mapu to vypadá nelogicky, ale nejrychlejší cesta domů vede přes Plzeň. Balíme si tedy věci, nakládáme kola na auto, ještě si trochu popovídáme s paní majitelkou a vyrážíme na cestu. Až do Plzně vede celkem pěkná silnice první třídy a až na chybějící obchvat Klatov vede většinou mimo obce. V Plzni míříme kam jinam než rovnou do pivovaru. V návštěvnickém centru máme možnost rovnou zdarma zaparkovat a jdeme si koupit vstupenku na exkurzi a volíme Plzeňský Prazdroj (další možností je zde také Gambrinus). Vstupenka nepatří k nejlevnějším, ale samotná prohlídka má trvat dvě hodiny, tak snad to bude stát za to.
Dnešní počasí má úplně jiný charakter než předchozí dny. Částečně to bude i tím, že jsme o pár set metrů níž, teplota se tedy šplhá nad 30 stupňů Celsia a máme tedy nefalšovaný tropický den. Naštěstí nám ale brzy začíná prohlídka a věříme, že se v prostorách pivovaru zchladíme. Postupně procházíme přes jednotlivé provozy, ke vzdálenější stáčírně dokonce musíme jet autobusem, pak se konečně dostáváme do sklepních prostor, které jsou nejzajímavější a zároveň i nejchladnější. Zde na samotný závěr dostáváme i malé pivo čepované přímo ze sudu, což je opravdu velký zážitek. Prohlídka byla i díky našemu průvodci zajímavá a určitě ji doporučuji ostatním.
Areál pivovaru je propojen s centrem města pěší lávkou. Přes Štruncovy sady se dá tedy pohodlně dostat postupně až náměstí Republiky, známé mimo jiné z filmu Discopříběh. Procházíme se tedy okolo celého náměstí a pomalu míříme zpět se zastávkou na kávě u Mlýnské strouhy. Pak už se ale vracíme zpět k autu a vyrážíme směrem na Prahu. Provoz je docela mírný, ale právě na pražském okruhu trochu houstne. Dále je to však opět v pohodě a zdržení nás čeká až na konci cesty, před Brnem tedy sjíždíme na Popůvky, čímž se vyhneme koloně před Brnem a pohodlně přijíždíme až domů.
Zhodnocení
Náš výlet na Šumavu byl tedy opravdu podařený. Osobně mě překvapilo, že místní kopce nejsou většinou až tak prudké a tedy jsou vhodné i pro cyklistiku. Zároveň jsem nevěděl příliš mnoho o historii zdejších obyvatel, zejména těch, po kterých tady dnes už zbyly jen cedule informující o tom, že zde kdysi stávaly vesnice. Bohužel vzhledem k omezenému času jsme samozřejmě nestihli všechno. Mimo jiné nás lákala hora Ostrý, případně kopce na německé straně nebo pak celá oblast blíže Lipnu, ke které jsme se vůbec nepřiblížili. Takže možná zase někdy příště.