Čtení na: 8 min.

Proč Bratislava?

Logicky to bylo další hlavní město v „dostupné vzdálenosti“. Loni jsme si ověřili, že i 180 kilometrů na kole se dá zvládnout. Navíc cesta do Bratislavy má oproti Vídni výhodnější profil. Zatímco do Vídně je potřeba nastoupat nějakých 1000 výškových metrů, do Bratislavy to není ani polovina.

Plán byl tedy jasný. Jediná otázka zbývala vyřešit. Kdy? Letos bylo vše samozřejmě komplikovanější. Zatímco na jaře bylo relativně stabilní počasí, hranice zůstaly dlouho zavřené a i po otevření nejezdily hned vlaky, bez kterých se na zpáteční cestě neobejdeme. Letní víkendy pak téměř pravidelně byly ve znamení nestabilního počasí plného bouřek či dokonce trvalého deště. Do toho jsem měl koupené letenky do Portugalska na první srpnový víkend, ale ačkoliv vláda Rakouska nakonec lety povolila, Wizzair značně omezil letový řád a tím byl let de-facto zrušen. A tak jsme se v pátek posledního červencového dne rozhodli: zítra jedeme do Bratislavy…

Vyrážíme

5:35 ráno budík. Rychlá snídaně, beru předem nachystané věci a vyrážím. 6:30 sraz na smluvením místě, cestou zjišťuji, že nemám rukavice, ale nechce se mi do kopce vracet, a tak pojedu bez nich.

Postupně se tedy formuje naše tříčlenná sestava. Já a 2 Slováci, to abych se v cizině domluvil. Plán je ale takový, do cílové destinace pojedeme jenom 2 a třetí člen je jen „nosič vody“. Tedy já si svoji vodu vezu sám. Ale někdo si to zkrátka umí domluvit. Zpočátku je trasa stará známá cyklostezka jižně od Brna. Po několika kilometrech už se počáteční chladné ráno mění v teplejší dopoledne. Před Novými Mlýny se trasa odkloní od té „vídeňské“ a pokračujeme na jihovýchod. Míjíme český Děvín (čeká nás i slovenský Devín) a pokračujeme směrem na Lednici a Břeclav. Začíná být horko, nicméně cyklostezka zde je ukryta v lese, což je velmi příjemné. Konečně potkáváme také další cyklisty i pěší, zdejší trasy jsou hodně oblíbené.

• 

• 

• 

• 

V Břeclavi se rozdělujeme a dále tedy pokračujeme jen 2. Hranice s Rakouskem se blíží, povrch silnice těsně před ní už není úplně ideální a jsme rádi za horská kola. S přechodem hranice se mění povrch vozovky, jak už to tak bývá mezi Českem a Rakouskem. Na Rakouském území máme v plánu asi jen 20 kilometrů převážně zemědělskou krajinou. Skoro žádné stromy, žádný stín a blíží se poledne, takže už je opravdu horko.

Kousek za jediným městečkem rakouského úseku, Hohenau an der March, zastavujeme u rozhledny a doplňujeme energii. Jak svoji, tak v mém případě dobíjím své hodinky, aby vydržely až do konce. Garmin Vivoactive 3 se sice celkem rychle vybíjí, ale naštěstí také nabíjí.

• 

Slovensko

Po krátké pauze nám tedy zbývá jen pár kilometrů k hranici, kterou zde tvoří řeka Morava. Jedeme po cyklostezce nazvané „Iron Curtain Trail“, čili „Stezka železné opony“. Není proto divu, že cesta je lemována československým předválečným opevněním původně budovaným před 2. světovou válkou. Své uplatnění našly bunkry, kterým se lidově říká „řopíky“, i po válce v rámci tzv. „Studené války“. Těchto objektů se cestou nachází opravdu více než dost, nicméně většinou jsou ve špatném technickém stavu.

Protože je opravdu horko, tak zásoby vody brzy dochází. Přichází proto příležitost seznámit se s místní kulturou, a tak odbočujeme do vesnice „Malé Leváre“ sehnat nějakou vodu. Zdá se, že jediným vhodným místem je zdejší hospoda. V sobotu kolem poledne již slušně zaplněná, zakouřená a hosté již vykazují známky opilosti typické spíše pro pozdní večer. Byl jsem však poučen svým slovenským průvodcem, že tohle je typická slovenská vesnice, takže nic jiného se čekat ani nedalo. Kupujeme tedy poměrně drahou vodu. Moc peněz s sebou nemáme, karty tady znají jen ty mariášové, a tak kupujeme jen litr a půl a necháváme si natočit ještě něco málo z kohoutku. Venku se hned několikrát dozvídáme, že jsou tady komáři. To v momentě, kdy se natíráme opalovacím krémem a místní štamgast si asi myslí, že je to repelent.

Po milé ochutnávce slovenského venkova pokračujeme dále na jih. Bohužel spíše opět zemědělskou krajinou v blízkosti hranice a tedy řeky Moravy, nicméně daleko od stromů a tedy i stínu. Ten nacházíme o několik kilometrů dál ve vesnici „Suchohrad“ na dětském hřišti. Milou společnost nám tady za plotem dělá jen kůň, jinak je vesnice liduprázdná a překvapivě tichá.

• 

• 

• 

Dále pokračujeme po rovince aluviem Moravy, občas se zde trasa schová do lesa. V ten moment je sice příjemněji, ale v úzkém „tunelu“ se často střídá světlo a tma a se slunečními brýlemi na očích skoro nic nevidím. Je to nepříjemné, protože povrch v těchto lesních úsecích připomíná spíš tankodrom než cyklostezku. Na druhou stranu příjemná změna oproti monotónní zemědělské krajině.

Obecně ta krajina je tady moc hezká, ne nadarmo se jedná o chráněné území s unikátní faunou i florou. Cestou míjíme poměrně málo vesnic a také okolo cyklostezky nejsou ani nějaké lavičky či místa pro odpočinek a je pravda, že moc cyklistů nepotkáváme. To se mění až někde u Devínské Nové Vsi.

Naší poslední zastávkou před samotnou Bratislavou je Devín. Zřícenina hradu na kopci nad soutokem Moravy a Dunaje láká k návštěvě, ale kam dát kola? Dáváme tedy alespoň večeři v jedné z místních restaurací. Jen tak pro zajímavost – salát Caesar obsahující navíc i neobvyklou slaninu a ještě podivnější vejce za 8 EUR. Ale obsluha je milá, navíc je hezké vidět, jak to Slováci ještě myslí s koronavirem vážně a poctivě dezinfikují každý stůl. Mám pocit, že tohle se u nás dělalo jen před kamerami České televize…

• 

• 

Bratislava

Do samotné slovenské metropole už je to jen 10 kilometrů kolem Dunaje. Překvapuje mě, jak hezké a moderní je samotné nábřeží. Opět se ukazuje, že Slováci se zkrátka nebojí zakomponovat i moderní architekturu poměrně blízko té historické. Pár fotek u mostu SNP a částí historického centra pokračujeme směrem k nádraží.

Poprvé vidím alespoň částečně historické centrum a musím uznat, že vypadá hezky. Možná by Bratislava stála někdy za návštěvu i bez kola. Zastavujeme ještě u prezidentského paláce, mimochodem moc pěkná budova, jen paní Čaputová na nás asi nemá zrovna čas, tak někdy příště.

• 

• 

• 

Opravdu poslední zastávkou je pro nás „Bratislava Hlavná Stanica“. Nesmí chybět tradiční fotky se zmíněným nápisem za zády a už jen čekáme na náš vlak. Času máme poměrně dost, celých 180 kilometrů jsme zvládli za 12 a půl hodiny (9 hodin jízdy). I to nádraží mi dnes připadá o něco lepší, než bývalo před pár lety. Sice se okolo pohybují podivní lidé, ale to už asi k nádražím patří.

• 

Cesta zpět

Jízdenku na vlak už si umíme koupit správně, takže žádné faux-pas se tentokrát nekoná. Snad jen povinnost mít na území Slovenska ve vlaku nasazenou roušku mi přijde dost komická v momentě, kdy přejedeme hranice a roušku můžeme sundat. S námi jede také jeden raketový inženýr, který dostal ráno podobný nápad jako my a tedy sedl na kolo a jel do Bratislavy. Cestu si zkrátil tím, že jel více na rakouské straně a ignoroval cyklostezky, zatímco my jsme poctivě dodržovali trasu. Takže to je tak pro zajímavost, že se dá trasa zkrátit o nějakých 20 kilometrů.

V Brně jsme s poctivým 20 minutovým zpožděním. Překvapivě mě nebolí nohy, a tak si dávám ještě závěrečná výšlap domů (6 kilometrů, 105 výškových metrů, 22 minut). Doma jen zjišťuji, že mám krásně spálené ruce a opalovací krém tedy příliš nezafungoval. Asi to chtělo lepší…

Zhodnocení

Oproti loňské cestě do Vídně chyběly kopce, takže při stejné vzdálenosti nám stálo v cestě jen 400 výškových metrů. Cestou nás také nepotkaly bouřky, zato Slunce svítilo celý den a teplota atakovala tropickou třicítku. Takže paradoxně mě na druhý den jen lehce bolela hlava z toho horka, ale zbytek těla si se zátěží poradil docela dobře. Nevím, do jaké míry je to novým kolem, ale zdá se, že se investice vyplatila.

V jeden den jsme tedy projeli územím hned tří států: Česka, Rakouska a Slovenska. V době, kdy je cestování stále do jisté míry omezené a člověk nikdy neví, kam se nepodívá příště, to byla příjemná změna. Jak už jsem zmínil výše, Bratislava mě příjemně překvapila a postupně měním názor na hlavní město Slovenska. Je něco jiného jet autobusem s partou bezdomovců z nádraží na letiště a projíždět se na kole po nábřeží Dunaje.