Rok se s rokem sešel a nám se opět naskytla příležitost zaběhat si na čerstvém vzduchu v rámci běžecké série Běhej Lesy. Tentokrát byla zvýhodněná nabídka od ČSOB omezená pouze na 4 lokality. První v pořadí byla Železná Ruda, kde jsme strávili loni celý týden, takže jsme tuhle variantu hned zavrhli. Nápodobně běh v Lednici jsme měli ještě v živé paměti, zbývaly tedy stále 2 varianty. Bílá v Beskydech a Bedřichov v Jizerských horách. Nakonec to vyhrály Jizerské hory i díky snazšímu profilu trati s menším převýšením a zajímavější nabídce ubytování.
Podobně jako loni bylo potřeba přes závodem trochu trénovat. Letošní léto přineslo opravdu teplé počasí, ve kterém bylo běhání spíše utrpením. Naštěstí před závodem, který byl plánovaný na konec srpna, už předpověď neslibovala úplné teplotní extrémy. Přesto bych řekl, že jsme přípravě nedali tolik, kolik by bylo zapotřebí. Na druhou stranu to bylo asi tak akorát, abychom byli schopní těch 11 kilometrů v pohodě zvládnout. A jako to tedy dopadlo?
Cesta do hotelu Královka
V pátek po práci vyjíždíme směrem na Prahu, abychom pak mohli v doznívající dopravní špičce naší metropole zamířit k Liberci. Pak už je doprava docela plynulá, přesto dojíždíme do Bedřichova zhruba v 7 večer. Zastavujeme u stadionu, kde si jdeme rovnou vyzvednout svá startovní čísla. Spolu s tím očekáváme alespoň tričko, případně další věci, podobně jako loni v Lednici. Nic z toho však na nás nečeká a máme se zastavit zítra. Přejíždíme tedy až k našemu ubytování, kterým je tentokrát luxusní hotel Královka.
Ačkoliv bychom zde měli mít rezervaci, recepční o ní nic neví. Je zde jen rezervace na neznámou paní, které se nedá dovolat. Nám je ale jasné, že to je právě naše rezervace. Nakonec se vše vyjasní a ukazuje se, že tentokrát je to ještě lepší, než jsme doufali. V rámci pobytu máme v podstatě vše zdarma. Zároveň si uvědomujeme, jaké máme štěstí, že jsme stihli přijet před 8 hodinou večerní, po které už na recepci nikdo není…
Protože se jedná o opravdu luxusní hotel s vyhlášenou restaurací, je potřeba si zde rezervovat i místo na večeři. Naštěstí bylo ještě volno, a tak máme možnost dobře se najíst. Sice nemáme daný žádný limit, přesto nemá cenu z jídelního lístku objednávat vše, co nám padne do oka. Pro zajímavost zkoušíme jen předkrm a pak samozřejmě hlavní jídlo. Knedlíčky Gyoza jsou naprosto fantastické, zbytek je sice dobrý, ale nic co by nás něčím zvlášť překvapilo a za normálních okolností přinutilo sem jet jen kvůli večeři. Poměrně brzy se přesunujeme na pokoj, který vypadá pěkně. Postel je však až příliš měkká a polštářů je zde tolik, že už ani nevíme kam je dát, protože ke spánku nám stačí jeden.
Závod
Spánek byl i díky posteli spíše průměrný, což nás před závodem příliš netěší. Jdeme si zlepšit náladu na snídani, která je fantastická. Dokonce je zde k dispozici i sekt, a tak to celé působí hodně nóbl. Nemůžeme se ale přejíst, už za několik hodin nás čeká 11 kilometrů běhu. Krátce po snídani se pěšky přesunujeme na start závodu. Cesta vede lesem, asi 1 kilometr z kopce, takže se alespoň trochu rozhýbeme. V prostoru startu a cíle už čekají davy lidí, my hledáme pořadatelku, aby nám předala slibované balíčky. Nakonec však dostáváme „pouze“ trička, která jsou letos docela povedená. Do startu už nezbývá mnoho času, tak se jdeme rychle alespoň trochu rozcvičit.
Ačkoliv jsme skoro 1000 metrů nad mořem, i zde je poměrně teplo, ale naštěstí to není 30 stupňů a více, na co jsme zvyklí z předchozích dnů. Krátce po startu začíná hned první stoupání, a tak se startovní pole poměrně rychle natahuje, postupně se dostávám více dopředu a snažím se držet rozumné tempo, abych to celé vydržel. Po pár kilometrech následuje první klesání, kde si můžeme aspoň trochu odpočinout. To nás přivádí až k vodní nádrži Bedřichov, kde bohužel není moc času si tuto krásnou přehradu více prohlédnout.
Trasa vede většinou po širokých, zpevněných cestách a pravidelně se střídají stoupání a klesání. Celkově jde asi o 200 výškových metrů, které musíme zdolat. To je v rámci seriálu Běhej Lesy spíše podprůměrná hodnota. Závěr závodu je hodně z kopce, takže se snažím běžet rychle, ale zároveň musím dávat velký pozor, abych na lesní cestě někde nezakopl. Jsem v cíli s časem 1:10:18 a cítím se docela dobře. Hledám nějaké místo aspoň trochu ve stínu a čekám na Katku. Ta dobíhá asi za 10 minut. Trochu bojujeme s organizátory, protože po doběhu už nás bohužel nepustí nikam, ani pro pití, což není úplně příjemné.
Kromě trička jsme dostali také bílé náramky, které by nám prý měly umožnit najíst a napít se zdarma. Zkoušíme tedy dost přeplnění stánek Penny, kde je mimochodem docela dobrý výběr jídla. A skutečně, u pokladny jen ukážeme náramek a nemusíme platit. Ale i kdyby jo, ceny nejsou nijak vysoké. Procházíme si ještě stánky v areálu, necháváme si změřit složení těla a nakonec si ještě dáváme i kávu, ale pak už raději míříme zpět k hotelu Královka. Zpět je to sice stále ten jeden kilometr, ale tentokrát do kopce. A to máme v nohách 11 kilometrů běhu.
V hotelu, v rámci našeho balíčku, máme i wellness. Zvolili jsme vířivku, která se nachází na střeše a poskytuje pěkný výhled do okolí. Druhou možností byla sauna, ale vzhledem k tomu, že venku je horko, tak vířivka se jeví jako lepší varianta. Hodinu si tedy užíváme relaxu a úžasného výhledu do okolí. Škoda, že tady nakonec nemůžeme být o něco déle, ale rezervaci už tady má na celé odpoledne někdo jiný. Protože máme ještě spoustu času, jdeme se ještě projít po okolí. Únava po běhu se zatím nedostavila, takže krátká procházka k nedaleké Prezidentské chatě nám nedělá problém.
Vzhledem k tomu, že ve stejném termínu, jako byl dnešní běh, slavíme také naše výročí, objednáváme si k večeři i láhev (snad) dobrého vína. Číšník láhev přinese, otevře a dá mi ochutnat. Nikdy nevím, co se v tuto chvíli čeká ode mně, a tak se tvářím, že tomu rozumím a že je víno dobré. Sníme večeři a přemýšlíme, jestli si zbytek vína nevzít raději na pokoj, ale vzhledem k tomu, že špunt nám nenechali, tak se asi očekává, že to vypijeme tady. A tak sedíme v restauraci ještě nějakou chvíli, než se nám podaří dokončit i tenhle úkol. Po náročném dni se už ale těšíme do postele.
Pěšky okolo Bedřichova
Ráno si vychutnáváme ještě jednou výbornou snídani, tentokrát s vědomím, že po ní nemusíme naštěstí nikam spěchat. Sbalíme si věci a odhlašujeme se z pokoje, auto však necháváme na hotelovém parkovišti a jdeme se nejprve podívat na místní rozhlednu stejného názvu, jako má i hotel. Jedná se o krásnou kamennou stavbu s úžasným výhledem do okolí. Počasí nám stále přeje, ale víme, že později by se mělo ochladit a možné přijde i déšť. Proto se příliš nezdržujeme a vydáváme se na pěší procházku po okolí.
Při běhu totiž není čas si okolní krajinu náležitě vychutnat. Jen z dálky míjíme vodní nádrž Josefův Důl a míříme k rybníku Blatný, kde tedy kromě samotného názvu nic zajímavého není. Už za mírného deště nasazujeme pláštěnky a míříme loveckému zámečku Nová Louka, kolem kterého jsme běželi včera, ale já si to samozřejmě vůbec nevybavuji. Ještě jednou a trochu více v klidu si pak jdeme prohlédnout ještě vodní nádrž Bedřichov a pak se již vracíme zpět do stejnojmenné vesnice. Tam si na rozloučenou dáváme ještě kávu a podruhé jdeme pěšky nahoru k hotelu Královka pro auto.
Autem přejíždíme do nedaleké vesnice Horní Maxov, kde se stane penzion Pod Severákem našim útočištěm pro další dvě noci. Už na první pohled není toto ubytování tak honosné jako Královka, ale cítíme se tady možná o něco lépe. Objednáváme si večeři a jdeme se projít kam jinam než na nedaleký kopec Slovanka se stejnojmennou chatou i rozhlednou. Chata vypadá zavřeně a i kdyby měla otevřeno, tak internetové recenze prozrazují, že zejména pro neubytované hosty nemá doslova co nabídnout. Zato rozhledna poskytuje opět trochu jiné výhledy, než nedaleká Královka. Vracíme se zpět na naše ubytovaní, kde dostáváme klasický řízek a k tomu točené pivo za poměrně symbolické ceny.
Z Josefova Dolu na Jizeru
Díky tvrdší posteli byl spánek o něco lepší, takže po skromnější snídani jedeme plni sil do Josefova Dolu, odkud máme naplánovaný další pěší výlet. Nejprve si ale chceme dát ještě pořádnou kávu, a tak zkoušíme bistro Bistro Fleur de lis. Káva je ale spíše průměrná. Pak už se konečně vydáváme na cestu, stoupáme nahoru po modré turistické značce proti proudu říčky Jedlová, na které se nachází řada pěkných vodopádů. Cesta je to pěkná, jen je zde příliš mnoho hlučných turistů. Jak ale stoupáme výš, tak turistů ubývá a postupně se také trochu ochlazuje, což je dobře.
Mořská cesta, jak se oficiálně tato nekonečná horská silnice jmenuje, je ale hrozně monotónní a začíná nás trochu nudit. Naštěstí i tato cesta jednou musí skončit. Popravdě ještě nevíme, kam všude se dnes podíváme, ale vzhledem k tomu, že vrchol Jizera je nedaleko, rozhodujeme se, že tam půjdeme první. Ještě před závěrečnou fází „výstupu“ si dáváme jednoho lahváče Na Knejpě a pak už stoupáme posledních 100 výškových metrů na druhý nejvyšší vrchol české části Jizerských hor. Samotný vrchol tvoří vysoké skalní útvary, a tak je odsud pěkný výhled.
Naší další zastávkou je rozhledna Na Čihadle, což je vrchoviště s unikátní faunou i florou. Ačkoliv jsme měli na seznamu ještě další místa, únava už nám velí k návratu zpět, a to nejkratší možnou cestou. Nezdá se to, ale vzdálenosti jsou zde velké a terén sice není náročný, ale zpět do Josefova Dolu nám to trvá další dvě hodiny. Navštěvujeme ještě zrekonstruovanou budovu Huť Marie, kde si kromě kávy dáváme i něco malého k jídlu. Pak už se konečně vracíme zpět na naše ubytování.
Rozhledna Bramberk a Muzeum Škoda Auto
Poslední den už nemáme žádné velké plány. Po snídani vyrážíme na krátký okruh, který nás zavede na další rozhlednu. Na vrcholu nedalekého kopce se nachází krásná kamenná rozhledna Bramberk. Samozřejmě se jdeme za menší poplatek podívat i nahoru, výhled je dost podobný jako z ostatních rozhleden v okolí. Nenecháme si ujít ani návštěvu místního hostince a dáváme si kávu. Ta je však nezvykle drahá a vlastně není vůbec dobrá. Takže rozhodně nedoporučujeme. Zpět jdeme příjemnou lesní cestou po červené turistické značce až k penzionu, kde nasedáme do auta a vydáváme se na cestu domů.
Cesta je ale dlouhá, a tak máme plán asi za hodinu zastavit v Mladé Boleslavi v muzeu Škoda Auto. Nejprve si ale v nedaleké asijské restauraci dáváme oběd. Pak už konečně jdeme do muzea, ve kterém jsem už podruhé, ale zdá se mi, že to vypadá trochu jinak. Škoda, že zde chybí některé modely, které pamatujeme z mládí a dnes už se pomalu řadí mezi veterány, ale rozumím, že prostor není nafukovací. I tak v muzeu trávíme několik hodin a už je pomalu na čase vydat se už opravdu k domovu.
Spojení běžeckého závodu s dobrým jídlem a relaxem bylo opět velmi příjemné. Navíc, vzhledem k tomu, že se jednalo o vzdálenější destinaci, jsme si tentokrát pobyt ještě trochu prodloužili a opět jsme se podívali na další část Jizerských hor. Doufám, že ne naposledy.
