Čtení na: 8 min.

Podzim za dveřmi a s ním i další vlna Covidu-19. Ideální kombinace pro dovolenou. Původně jsme se těšili na Jizerské hory, jak si projedeme okolí na kole a vyšlápneme si na Ještěd, ale předpověď počasí byla nemilosrdná, a tak jsme na poslední chvíli změnili plány a vydali se do Kutné Hory.

Příjezd

Cesta z Brna do Kutné Hory není dlouhá, ale těsně za Havlíčkovým Brodem se dostáváme do bouřky. Nakonec prší po celý zbytek cesty, celkem snadno nacházíme náš hotel Mědíněk. Ten má sice vlastní parkoviště, ale na to se vejde tak 5 aut. Naštěstí jen kousek dál nacházíme volné místo na ulici, a tak se můžeme v klidu ubytovat.

Vyrážíme na průzkum okolí, respektive máme hlad, a tak hledáme restauraci, ve které bychom se najedli. Nakonec vyhrává podnik zvaný „Čtyři Sestry“ a myslím, že to byla dobrá volba. Podle nařízení vlády se vše zavírá už v 10, a tak moc času nezbývá a vracíme se na hotel.

Chrám svaté Barbory po dešti

První den ráno přesně podle předpovědi prší. A to tak, že hodně. Jdeme tedy na snídani, kde je to podobné jako na parkovišti. Skoro méně míst, než lidí. Déšť pokračuje, ale podle předpovědi by měl brzy ustávat. Děje se tak až odpoledne, takže po obědě vyrážíme na menší průzkum okolí. Nejprve zastavujeme u místní kašny bez vody. Původně to vlastně totiž ani kašna nebyla, ale spíš rezervoár na vodu, který dnes už neslouží původnímu účelu.

Pokračujeme k největší kulturní památně Kutné Hory – ke Chrámu svaté Barbory. A když už jsme na místě, jdeme rovnou dovnitř. Vstupné je 120 Kč, případně se dá koupit i nějaká kombinace například s kostnicí. Uvnitř se nesmí fotit (alespoň tedy bez uhrazení nějakého dalšího poplatku), i když se to porušuje focením na telefony. Tohle je trochu krátkozraké v době, kdy reklamu prakticky zdarma dělají sociální sítě. A bez fotek tahle reklama nebude… a zejména v dnešní době bez zahraničních turistů by to mohlo Kutné Hoře docela chybět.

V historii byla tato kulturní památka UNESCO několikrát přestavovaná, až na přelomu 19. a 20. století dostala současnou gotickou podobu. Ostatně průběh postupné výstavby chrámu je možné vidět přímo při prohlídce na schematickém plánku. Chrám svaté Barbory určitě tedy stojí za návštěvu, zvlášť v dnešní době, kdy není třeba proplétat se davem zahraničních turistů.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Sedlecká kostnice

Následující den již neprší, a tak se vydáváme navštívit asi druhé nejznámější místo „Kutné Hory“, tedy sedleckou kostnici. Jak již název napovídá, nenachází se přímo v Kutné Hoře, ale ve vedlejší obci Sedlec. Prvním úkolem je koupit vstupenky (120 Kč za osobu) v informačním centru, jak jsme si předem zjistili. Nicméně přímo uvnitř informačního centra nám vstupenky prodat nechtějí, musíme tedy ven a za rohem je schované okýnko, kde se konečně dají lístky s velkou slávou koupit. Nejen my, ale i ostatní lidé dost bloudí po okolí a hledají toto místo, například i na nedaleké WC přichází rodinka a žádá „rodinné vstupné“, které určitě mělo být do kostnice, a ne na toaletu.

Samotná kostnice je poměrně malá, opět přísný zákaz focení, dokonce jsou zde přísnější, než ve Chrámu sv. Barbory. Dobré je také neminout odbočku do kaple, kde je možné se dozvědět trochu více informací o historii tohoto místa, tedy proč se tady nechávali pohřbívat lidé ze širokého okolí.

• 

Na výlet po okolí

Protože zatím neprší, jdeme si udělat malou procházku (no bude mít skoro 20 km) po okolí Kutné Hory. Nejprve míříme k rozhledně „Havířská bouda“, která ačkoliv vypadá historicky, byla postavena poměrně nedávno, v roce 2013. Přes upatlaná skla je krásný výhled na město, ale i do širokého okolí. Platí se zde na podobné rozhledny poměrně vysoké vstupné, tedy 60 Kč za osobu. Osobně bych preferoval přístup: pokud si zde zákazník koupí alespoň kávu, nemusí platit vstupné… ostatně podobně funguje spousta vyhlídek.

Dále pokračujeme na nejvyšší kopec v okolí – Kaňk, kde se nachází „Památník hornických bouří“ odkazující na hornické nepokoje z roku 1494, ačkoliv je zde i památník s letopočtem 1421, který však popisuje jiné historické události spojené s husitskými válkami, kdy o život přišlo 700 husitů. Tomu říkám místo s bohatou minulostí.

Tvrz Libenice

Trochu nám dochází nápady, kam dál. A tak při pohledu do map vidíme v obci Libenice symbol hradu a u něj nápis: tvrz Libenice. A tak tedy jdeme někam, kam běžní turisté určitě nechodí. V Libenici nejprve narážíme na menhir, kterých je ostatně v okolí více než dost, a pak nacházíme i samotnou tvrz. Jak se dalo očekávat, jedná se zkrátka o starý, rozpadající se dům. Oproti fotkám z internetu je patrné, že si někdo dal práci a natřel vrata zelenou barvou. Tím však výčet zajímavostí končí.

Malý a Velký Kuklík

Pokračujeme do vedlejší vesnice Grunta, kde vedle netradičně vypadajícího obecního úřadu mají docela pěkný kostel. Nad touto obcí se nachází dva kopce se zajímavým výhledem na Kutnou Horu: Malý a Velký Kuklík. Bezesporu největší zajímavostí tohoto místa je fakt, že Malý Kuklík je vyšší než Velký Kuklík. Tím ale naše putování o okolí hornického města pro dnešek končí a vracíme se do hotelu. Samozřejmě se zastávkou na pozdním obědě v restauraci „U Havířů“.

• 

• 

• 

• 

• 

Do podzemí

Ve sváteční den (svátek sv. Václava) prší, a tak nám nakonec nezbývá než ukrýt se v podzemí. Jdeme tedy do Českého muzea stříbra na druhý prohlídkový okruh nazvaný „Cesta stříbra“ (více informací https://www.cms-kh.cz/hradek-muzeum-a-stredoveky-dul). V ceně je zapůjčení přilby s čelovkou, za příplatek se dá zapůjčit i plášť. Ten nemáme, ale už tak v roušce a s přilbou vypadáme dostatečně chráněni.

Samotná prohlídka začíná na povrchu, kde se dozvídáme zajímavé informace o historii hornictví v Kutné Hoře. Paradoxně se to moc nelišilo od dnešní doby: stát pronajme území, firmy najmou horníky, ti chudáci jsou celý den v podzemí a nevědomky tam pijí otrávenou vodou, aby si sice slušně vydělali, ale brzy zemřeli. Na povrchu si kapsu namastí obchodníci a nakonec samozřejmě také stát, tedy tehdy král, kterému se platí daně.

Podzemní prostory jsou úzké, nízké a temné. I když nejsem úplně vysoký, hlavou často narážím do stropu a jsem rád za přilbu. Vyzkoušíme si i absolutní tmu, což je taky zajímavý zážitek. Opět na povrchu už se jen dozvídáme, proč se vlastně stříbro těžilo: samozřejmě pro výrobu mincí. Tehdy však přímo mince byly z velké části tvořeny drahým kovem, takže měly hodnotu a tedy pokud se jich razilo víc, království tím bohatlo. Dnes, pokud si natiskneme nové peníze, tak tím jen snižujeme jejich hodnotu.

• 

• 

Potkali se u Kolína

Předposlední den navštěvujeme nedaleký Kolín. Kromě kostela snad v centru nic moc zajímavého není, a tak jdeme na opačný břeh Labe ke kamenné věži zvané Práchovna. Ta je bohužel pro veřejnost otevřena snad jen jeden den v týdnu a zrovna dnes to není. Na stejném břehu Labe se nachází také park, ve kterém potkáváme slavné medvědy z večerníčku „Pojďte pane, budeme si hrát“, konkrétně prvního dílu „Potkali se u Kolína“.

Při přechodu zpět na druhou stranu řeky se zastavujeme u mini-rozhledny Maják, ze které nejde vidět vůbec nic, a tak si musíme spravit chuť návštěvou lepší rozhledny. Jedeme tedy na okraj města, kde se nachází rozhledna Vodárna a jak již název napovídá, jedná se skutečně o původní vodárenskou věž. Ověřujeme tady pravdivost slavné filmové hlášky „U Kolína, to je rovina, tam je všechno hned vidět“. A skutečně, okolo Kolína je rovina, ačkoliv menší kopečky by se našly.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Domů přes Vysočinu

Cestou zpět do Brna jedeme jak jinak než přes Vysočinu a první zastávku děláme v Havlíčkově Brodě, kde asi největším překvapení je cena parkování: 2 Kč za 2 hodiny. Další zastávkou je Žďár nad Sázavou, konkrétně kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře. Tím však naše krátká a deštivá podzimní dovolená končí a snad příště už bez deštníku a možná také bez roušek…

• 

• 

•