Čtení na: 13 min.

Je konec roku 2022 a sychravé zimní počasí jižní Moravy se právě chystáme vyměnit za prosluněné pláže Srí Lanky. Čeká nás však dlouhá cesta, při které je v plánu krátká zastávka v tureckém Istanbulu.

Naštěstí letošní zima není příliš studená, a tak z Brna odjíždíme jen v lehčích, podzimních bundách. V pátek před Silvestrem jsou spoje do Prahy téměř vyprodané, RegioJet dokonce vypravil speciální posilové spoje. Svá místa však máme koupená předem. Cesta do Prahy je klidná, odlétáme až večer. Odjezdem krátce po poledni se vyhýbáme možné odpolední špičce. Z Florence na letiště jedeme MHD, po delší době zjišťuji, že to vlastně není až tak špatná varianta. Ano, sice pár přestupů, ale celkový čas kolem 40 minut je naprosto v pohodě.

Let Praha – Istanbul

Check-in už jsme udělali včera. Turkish Airlines nově neumožňují výběr sedadel zdarma, a tak jsme dostali místa uprostřed 4-sedačky. Naštěstí vedle sebe. Zbývá tedy odevzdat zavazadla. Vyhýbáme se obrovské frontě tvořené hlavně Turky, kteří nechali check-in až na letiště a ihned se v rámci „Baggage drop-off“ dostáváme k odbavení. Máme možnost si vyslechnout brífink personálu: očekává se „zájezd“ Egypťanů se spoustou zavazadel, takže se mají na co těšit. Poté odevzdáváme svá zavazadla a dostáváme překvapivě nová místa: dvojsedačka vpravo u okna. Nemáme si na co stěžovat.

Času máme více než dost, a protože odlétáme z terminálu 1, můžeme si jít zkrátit čekání do salonku MasterCard. Nabídka je zde oproti časům koronavirovým mnohem pestřejší, a tak si dáváme něco jako první, menší večeři, protože tušíme, že na palubě nás určitě bude také čekat jídlo. Nástup do letadla začíná poměrně brzy, asi hodinu před odletem. Protože je pátek, letí na lince Praha – Istanbul větší letadlo, než po zbytek týdne. Airbus A330 je rozhodně pohodlnější a lepší než klasická A320 a navíc po „přesazení“ k oknu máme opravdu dobrá místa. Obsazenost letadla je poměrně nízká, kdo by také chtěl letět dva dny před koncem roku?

Odlétáme včas, palubní personál ihned začíná s distribucí nápojů. K mému zklamání není gin s tonikem, taková naše letecká klasika, a tak zkoušíme alespoň víno, které je náhradou více než dobrou. Večeře je opravdu výborná, sice není na výběr z více variant, ale vepřové mleté maso (asi) na turecký způsob nám moc chutná. Upřímně, na tak krátký let bychom se klidně spokojili třeba jen s bagetou. Po dvou hodinách úspěšně přistáváme do mlhou zahaleného letiště vzdáleného asi 50 kilometrů severně od největšího tureckého města.

Taxíkem do hotelu

Nedávno otevřené letiště je opravdu obrovské a trochu připomíná letecké huby perského zálivu. Jdeme nekonečnou chodbou přes pasovou kontrolu, abychom si mohli vyzvednout svá zavazadla. Do Turecka nám stačí jen cestovní pas, kontrola je poměrně důkladná a celá procedura včetně vyzvednutí zavazadel zabírá dost času. V momentě, kdy konečně „všechno máme“, je už po půlnoci a řešíme, jak se co nejrychleji dostat do hotelu. Bohužel, v době našeho příjezdu stále ještě nefunguje metro, a tak máme následující možnosti: autobus, taxi nebo Uber.

Pro jednoduchost volíme Uber. Nebo alespoň si myslíme, že by to mohlo být jednodušší. Pro jistotu chceme ještě vyměnit nějaké peníze. To teoreticky není problém, i přes pozdní hodinu a poloprázdné letiště je zrovna směnárna otevřená na každém kroku. Její zaměstnanec bezpečně poznává, že jsme Češi a nabízí i přímou výměnu naší měny. Chceme ale použít Eura, chvilku to trvá, ale konečně vidíme výsledný kurz, asi 40% mimo středový kurz banky. Peníze si bereme zpět a jdeme raději k bankomatu, ten má „jen“ 10% poplatek za výběr, což je podstatně přijatelnější. Směnárnám na letišti je lepší se vyhnout obloukem.

Zpět ale k našemu hlavnímu problému dnešního dne, nebo lépe řečeno noci. Jak se dostat do centra města? Uber, zdá se, funguje a nabízí docela přijatelné ceny. Vždy s nějakým rozmezím, takže počítáme s tou vyšší sazbou, ale přesto asi 350 tureckých lir (450 českých korun) za 50 kilometrovou jízdu není nic, co by nás mělo zruinovat. Vyjdeme tedy ven před budovu a objednávám náš odvoz. Zde začíná legrace, netrvá dlouho a přijde mi zpráva, že se potkáme ve spodním podlaží. Jedeme tedy výtahem dolů. Tam ale vůbec není brána, u které se máme potkat. Jedeme opět nahoru, taxikář píše, že jede dolů, mezitím my nastoupíme do výtahu, který však jede jen do mezipatra, kde je pouze parkoviště. Trvá to snad čtvrt hodiny, než se konečně potkáme. Tak nepřehledný je exteriér istanbulského letiště.

Není tajemstvím, že pro Uber v Turecku jezdí vlastně jen klasické taxíky. Jedinou výhodou pro nás tedy je, že platíme kartou a nemusíme vysvětlovat, kam chceme jet. To by bylo ostatně obtížné, protože náš řidič anglicky očividně neumí, neustále něco říká do svého telefonu a buď má v uchu sluchátko, které nevidíme, nebo trpí samomluvou. Ačkoliv je opravdu pozdě, tak cesta trvá docela dlouho a v samotném centru Istanbulu máme smůlu a skoro na každém semaforu stojíme na červené. Konečně přijíždíme na místo k hotelu Alp Guesthouse. Řidič chce vidět můj telefon, podívá se, kolik Uber nasliboval a horní hranici naťuká do své aplikace. V ten moment se strhnou peníze a máme zaplaceno.

Jsme rádi, že jsme konečně na místě. V hotelu nás přivítá milý recepční, ukáže nám náš skromný pokoj a protože vidí, že jsme unavení, nezatěžuje nás dalšími zbytečnostmi. Ačkoliv cesta vlastně nebyla dlouhá, cítím se dost mizerně možná i díky začínající rýmě. Jdeme spát a těšíme se na silvestrovský den v Istanbulu.

Silvestrovský den

Snídaně se v našem hotelu podává snad až do 11, a tak nemusíme příliš spěchat. Restaurace je umístěna na střeše nevysokého hotelu, naštěstí okolní zástavba je zhruba stejně vysoká, a tak jde krásně vidět na bosporský průliv. Je opravdu krásný den, venku svítí sluníčko a za sklem to vypadá, že venku je opravdu teplo, ale realita je poněkud studenější. Ke snídani je velký výběr místních specialit, pro mě jsou nejzajímavější asi sýry balkánského typu.

Po snídani a nezbytné kávě se vydáváme do víru velkoměsta. Oblast, ve které bydlíme, Sultanahmed, ale vůbec 15 milionovou metropoli nepřipomíná. Naše kroky míří k ústí bosporské úžiny. Na druhém břehu se v lehkém oparu skrývá asijská část města. Pokračujeme kolem pobřeží, až se dostáváme k výběžku s nápisem Istanbul, ze kterého je pěkný výhled Galatskou věž. Po pár nezbytných fotkách s názvem města v pozadí procházíme okolo pomníku Atatürka do nedalekého parku, kde se nachází i slavný palác Topkapi, do jehož útrob se ale přes dlouhé fronty nepodíváme.

V parku dojídáme ještě v Česku poctivě připravenou svačinu, kterou jsme kvůli dostatku jídla nestihli sníst dřív a míříme k chrámu Hagia Sofia. Odbočujeme ale do křivolakých uliček města a hledáme Velký bazar. Cestou tu a tam narazíme na nějakou mešitu a celkem nečekaně ještě před příchodem na tržiště skončíme v nedaleké kavárně Kahve Dünyası. Zde si dáváme jak jinak než tureckou kávu a pak si konečně procházíme Velký bazar. Jedná se opravdu o obrovské tržiště plné různorodých výrobků včetně zlata a šperků, různých cukrovinek nebo třeba jen oblečení. Ceny, pokud jsou viditelné, jsou poměrně příznivé a možná by se dalo i leccos usmlouvat.

Nepřijeli jsme ale nakupovat, protože nás čeká ještě dovolená na Srí Lance a rozhodně se nám nechce s sebou tahat nákupy z Turecka, jdeme tedy zpět k chrámu Hagia Sofia. Po přečtení knihy Proti proudu času si také představujeme, jak to tady asi vypadalo v době byzantské říše, kdy zde stál křesťanský chrám, z něhož pak Osmané udělali mešitu. V dobách nedávných sloužila budova jako muzeum a dnes je to opět mešita přístupná veřejnosti, ale fronta se zdá být pro nás nepřekonatelná. Velká škoda, ale co se dá dělat. Nedaleko se nachází další slavná mešita sultána Ahmeda, která působí podobně majestátně jako Hagia Sofia. Fronta zde je o poznání kratší, a tak se dostáváme dovnitř, kde však zrovna probíhá rekonstrukce, a tak není nic moc vidět.

Jdeme si odpočinout zpět na hotel. Cestou nás místní restauratéři lákají na silvestrovské oslavy, ale únava spojená s bolestí v krku mi naznačují, že tohle není dobrý nápad. Po krátkém odpočinku v hotelu se vracíme „do města“. Máme to skutečně jen kousek, takže za 10 minut jsme opět na náměstí před Hagia Sofia. Něco je ale jinak. Není tu fronta a je stále otevřeno. Jdeme tedy dovnitř a konečně máme šanci si tuto historickou památku prohlédnout i zevnitř a rozhodně to stojí za to. Jako obvykle si musíme před vstupem sundat boty a je tady tak obrovský botník, že si raději fotíme číslo své skříňky, abychom své boty našli. Interiér této mešity je obrovský a je mi líto, že tentokrát už jsem nechal zrcadlovku na hotelovém pokoji, a tak mohu fotit a natáčet jen telefonem.

Po prohlídce interiéru navštěvujeme místní toalety, které slouží zejména věřícím k umytí nohou. Protože máme už trochu hlad, hledáme něco menšího k snědku. Úplně se nám nechce to restaurace na klasickou večeři, a tak volíme něco jako bagetu s jogurtem, kterou tady prodávají na každém kroku. Porce je to slušná a nápoj slané jogurtové chuti k tomu dostáváme v klasickém plastovém kelímku. Po chvilce zjišťuji, že bez jogurtu je to příliš suché a bez chuti, takže je potřeba každé sousto „zapíjet“. Venku už je docela zima a silvestrovský večer začínáme pojídáním kebabu „na stojáka“.

Vítáme Nový rok!

Vracíme se do hotelu a čekáme na půlnoc. V plánu máme pozorovat ohňostroj ze střechy hotelu. Přemýšlíme, že si koupíme něco k pití na přípitek, ale jaksi nemám chuť vzhledem k bolesti v krku. Na pokoji si však říkáme, že přípitek by se neměl vynechat, a tak hledám v batohu slivovici, kterou vezu na Srí Lanku jako dezinfekci. K tomu dojídáme zbytky pečiva z letadla namazané máslem stejného původu. Silvestrová oslava jak se patří!

Půlnoc. Beru foťák a jdeme na střechu. Žádný organizovaný ohňostroj se ale nekoná, jen parta opilých turistů a možná i místních střílí levné rachejtle všemi možnými směry, a tak je pobyt na střeše docela nebezpečný. Dvě minuty po půlnoci už je klid, jen dole pod hotelem se tančí, ale výbuchy a záblesky ustávají. Voláme a píšeme domů novoroční přání s tím, že Nový rok v Česku ještě vlastně není a jdeme pomalu spát. Alespoň nás zítra nečeká kocovina.

Novoroční procházka po městě

Rok 2023 začíná tím, že nejde internet. Wi-fi ani mobilní data. Potřebujeme udělat check-in a doufáme, že opět dostaneme dobrá místa, ale jaksi to nejde. Po chvilce se vše naštěstí rozjede a opět dostáváme místa u okna podobně jako u letu do Istanbulu. Balíme si těch pár věcí, co jsme stihli vybalit a jdeme na snídani na poslední chvíli. Dnes nás čeká extra dlouhý den a nemá cenu spěchat. Snídaně je v podstatě stejná jako včera. Společnost nám dělají víceméně jen Rusové, pro které je Turecko jednou z destinací, kam ještě mohou bez problémů cestovat, podobně jako Srí Lanka, takže si musíme zvykat. Po snídani se odhlašujeme z hotelu a necháváme zde zavazadla, která si vyzvedneme až večer před odletem. Vzhledem ke vzdálenostem, které nás dnes čekají, přemýšlíme nad MHD nebo taxíkem. Nakonec jdeme pěšky s tím, že se když tak svezeme zpět.

První plánovanou zastávkou je místní vodojem Bazilika Cisterna. Je zde však dlouhá fronta, takže si říkáme, že se zde zastavíme spíš večer. Takže jdeme ke Galatskému mostu odkud už je to jen kousek, ale do kopce, k Sulejmanově mešitě. Díky své poloze je však odsud pěkný výhled skoro na celé město. Po prohlídce mešity se vracíme zpět k mostu, na kterém jsou desítky, možná až stovky rybářů a jejich úlovky se připravují přímo na mostě v řadě místních restaurací. Z mostu je rovněž pěkný výhled na město. Na druhém břehu se nejprve posilníme džusem z granátového jablka a pokračujeme do uličky s deštníky, která snad dnes už nechybí v žádném městě. V Istanbulu je ale poměrně nezajímavá.

Stoupáme opět do kopce, tentokrát ke Galatské věži. Už v jejím širokém okolí je větší koncentrace lidí a přímo u věže se nedá skoro ani hnout, natož pak dostat nahoru. Věž je ale zajímavá a určitě z ní bude i dobrý výhled. Nedaleko odsud se zastavujeme v příjemné kavárně kırmızı kedi. Po průchodu úzkými uličkami se vynoříme na Istiklal Caddesi, tedy hlavním pěším bulváru Istanbulu spojujícím Galatskou věž a Taksim. Kromě toho, že zde jezdí ikonické tramvaje, se toto místo nedávno proslavilo teroristickým útokem, který si vyžádal 6 životů. Nechceme si ani představit, kolik obětí by zde mohlo být dnes, pokud by se něco podobného opakovalo. Lidí je tady opravdu hodně. Jdeme směrem k náměstí Taksim.

Toto náměstí je jedno z největších a nejdůležitějších v Istanbulu. Dále se nám už ale pokračovat nechce a vracíme se zpět. Času do odletu máme dost, ale ne tolik, abychom stihli vodojem, takže spěchat nemusíme a jdeme pěšky. Abychom nešli stejně, volíme pro zpáteční cestu jiný most, ze kterého je zase o něco lepší výhled na město při západu Slunce. Náš dnešní pochod městem končíme v restauraci Baran Ottoman, která nemá zrovna nejlepší hodnocení, ale berou zde karty, což je pro nás pozitivní. Nechce se nám totiž vybírat v momentě, kdy nic dalšího kupovat nepotřebujeme. Jídlo je nakonec docela dobré.

Zpět na letiště

Pomalu se přesouváme zpět na hotel, kde si vyzvedáváme zavazadla a jdeme jen kousek dál k pobřeží, ať taxík nemusí zajíždět do úzkých uliček města. Protože nemáme už hotovost, zbývá nám jedině Uber. Je večer prvního ledna, takže provoz podle Google map takřka nulový. Přijíždí první řidič. Nasedáme do auta a on nám ukáže na displeji kalkulačky částku 600. Říkám, že tohle je Uber, to takto nefunguje. Tak to přepíše na 500. Říkám, že tohle tak nefunguje, ať okamžitě zastaví. Takže první pokus nevyšel. Chvilku čekáme a znovu nám to najde tohoto řidiče. Ihned stornuji a zkoušíme štěstí potřetí. Tentokrát už jiný řidič souhlasí se sazbou a vyrážíme.

Provoz je opravdu takřka nulový. V průběhu jízdy řidič říká, že platba kartou se mu nevyplatí, že si Uber bere 15%. Myslím, že používat Uber byla jeho svobodná volba, tak není potřeba si teď stěžovat. Zajímavé je sledovat taxametr, na kterém se cestou na letiště sotva natočí 300 tureckých lir, nakonec nás řidič obere o 450. Co se dá dělat, snad jen doufat, že někdy příště už bude metro jezdit až na letiště. Původně jsme chtěli jet autobusem, ale kvůli nějaké rekonstrukci byla uzavřena ulice s nejbližší zastávkou od našeho hotelu a k té další už to bylo opravdu hodně daleko. A ani ten autobus není úplně nejlevnější.

Novoroční provoz na letišti není příliš velký, a tak se poměrně rychle dostáváme k odbavení zavazadel. Času máme dost, naše letadlo odlétá až po půlnoci, ale protože hlad nemáme, nemá cenu si plýtvat volné vstupy do salónku. Trochu problematické je na zdejším letišti připojení k internetu. Zadarmo dostanete jen hodinu a zbytek je dost drahý. Naštěstí mám stále platný firemní balíček dat, takže s tím se dá přežít. Když už jsme u toho, co vše je na istanbulském letišti drahé, tak odpověď je všechno. Obyčejní Turci asi sice nikam nelétají, ale kdyby ano, tohle místo není pro ně. Naštěstí na několika místech se dá sehnat alespoň pitná a dokonce i horká voda zdarma, takže i Číňan by si zde mohl připravit polévku.

Dlouho není jasné, odkud poletíme. Poměrně krátce před letem se dozvídáme, že je to samozřejmě z opačného konce letiště, které je skutečně obrovské. Není divu, že loni už se dostalo na první místo v rámci Evropy v počtu přepravených cestujících. Na Srí Lanku letíme opět Airbusem A330 a aby to nebylo tak snadné, čeká nás jedno mezipřistání. Tipuji, že kvůli nestabilní politické situaci není o Srí Lanku poslední dobou takový zájem, a tak velké společnosti, ať už Turkish Airlines nebo třeba Emirates, to berou přes Maledivy, kde část cestujících vysedá. To se bohužel týká i našeho letu. Usedáme do letadla a „těšíme“ se na dlouhý let, o kterém, stejně jako o celé naší cestě napříč Srí Lankou, si povíme příště.

Video