Dublin – Washington – New York
První pokus na jaře roku 2020 se nepovedl. Přišel koronavirus a tím pádem jsem z New Yorku musel narychlo utéct. Je rok 2022, koronavirus je tady stále s námi, ale už tolik nezlobí, takže je na čase dokončit to, co jsem v roce 2020 nestihl.
Nákup letenek
Ceny letenek jsme sledovali poměrně dlouho dopředu. Termín byl skoro pevně daný, protože jsme chtěli využít velikonočních svátků a měli jsme už předem vyhlédnuté zápasy, na které jsme se chtěli podívat. Čas od času se objevila zajímavá nabídka, ale často v sobě skrývala nějaké to „ale“. Například lety se společností TAP vycházely nejlevněji kolem 8 000 Kč, ale mimo velikonoční termín. Také přestupy se nám až tolik nelíbily, a tak padlo rozhodnutí, že poletíme přímým letem z Vídně s Austrian Airlines s cenou 10 000 Kč za zpáteční letenku.
Těsně před samotným nákupem jsem ještě ověřil, že pro naši kombinaci (přílet do Washingtonu a odlet z New Yorku) neexistuje levnější varianta a k mému překvapení jsem ji našel. Praha – Washington a zpět New York – Vídeň přesně v požadovaném termínu za 5 000 Kč včetně odbaveného zavazadla! Samozřejmě v tom bylo také nějaké to „ale“. Dlouhý přestup v Dublinu a doposud pro mě neznámý prodejce letenek Hahn Air (jinak šlo o leteckou společnost Aer Lingus). O svůj objev jsem se podělil v komunitě na Cestujlevne a na druhý den se tato „MEGA“ akce objevila snad úplně všude. Po krátkém přemýšlení jsme neodolali a koupili letenky nakonec za 5 700 Kč za osobu, což je pořád super cena. A možnost podívat se do Dublinu jsme brali jako bonus.
Díky tomu, že podobné akční letenky nakoupila spousta dalších lidí, mohli jsme si vzájemně sdílet zkušenosti a tipy, jako například jak rezervovat sedadla předem. Bohužel pro nejdelší segment již nebyla místa vedle sebe, ale vše ostatní jsem přes Messenger vyřešil napřímo s Aer Lingus. Trápila nás jen nutnost testu před odletem, ale říkali jsme si, že se USA připojí k dalším státům, které postupně podobné restrikce ruší.
Ubytování
Velikonoční termín je výhodný, protože tím ušetříme dovolenou, ale zároveň je i nevýhodný, protože podobně uvažuje více lidí. To se potvrdilo, když jsme začali shánět ubytování, zejména v Dublinu. Vzhledem k tomu, že jsme v irské metropoli měli strávit jen 23 hodin, hledali jsme hotel někde na půli cesty mezi centrem města a letištěm. Nakonec jsme se museli spokojit s bydlením na kolejích DCU za 90 EUR za pokoj za noc.
Pro Washington a New York jsme již od počátku plánovali Airbnb. Zbývalo jen doladit detaily, to znamená kolik nocí, ve kterém městě nakonec strávíme. Více než měsíc před příjezdem už bylo zejména ve Washingtonu poměrně plno, a tak jsme rezervovali asi první nabídku, co nám padla do oka. Stylově vypadající pokoj situovaný v klidné čtvrti asi 20 minut jízdy MHD od centra s cenou 3 200 Kč za dvě noci.
V New Yorku byl výběr větší a také ceny, zejména mimo Manhattan, příznivější. Často však poměrně daleko od metra, což by nás v konečném důsledku stálo hodně času a energie. Zarezervovali jsme tedy pokoj zvláštně nazvaný „CRYPTO ROOM“ v Queensu s cenou zhruba 9 400 Kč za 7 nocí. Všechna ubytování jsme rezervovali tak, aby se případně dala bezplatně zrušit.
Lístky na hokej a na autobus
Před samotnou cestou jsme kromě ubytování řešili také lístky na hokejové zápasy, kterým jsme vlastně přizpůsobili i samotný termín cesty. Protože jsem měl jít před dvěma lety na zápas New Jersey – Carolina, který byl zrušen na poslední chvíli kvůli koronaviru, tak i tentokrát jsme zvolili stejný zápas a využili jsme k platbě voucher z poslední návštěvy, za který jsme dostali dva lístky v sektoru 9.
Pro druhý zápas jsme zvolili New York Islanders, na jehož nový stadion zavítá jeden z nejlepších týmů podle tabulky letošní NHL – Florida Panthers. Lístky jsme koupili přes Ticketmaster.com, což přinášelo drobné komplikace. Občas se totiž stává, že zejména z firemní sítě se na stránky vůbec nedostanu a musím tedy buď použít VPN nebo například mobilní připojení. Možná je to čistě jen můj problém, ale každopádně to není úplně ideální zkušenost. Po samotném nákupu, kdy mimochodem jeden lístek stál 32 USD (asi 750 Kč) jsem zjistil, že v Česku si nemůžu nainstalovat oficiální mobilní aplikaci, která je určena jen pro severoamerický trh, a tak budeme muset doufat, že v den zápasu zafunguje mobilní verze stránek. Nutno podotknout, že lístky se „objeví“ až několik dní před zápasem a pak se dají přenést i do Google Pay či Apple Wallet.
Posledním dílkem skládačky, který musíme řešit předem, je zajištění cesty z Washingtonu do New Yorku, kde si zároveň pohráváme s myšlenkou návštěvy Philadelphie. Při pohledu na nabídky různých autobusových i vlakových dopravců vychází nejlevněji společnost Ourbus. Procházím recenze a zjišťuji, že hodnocení nemá vůbec špatné, ale jedná se vlastně jen o jakéhosi prodejce jízdenek, pro kterého reálně jezdí jiní dopravci. Nespornou výhodou pro nás je fakt, že z Washingtonu autobus odjíždí z místa vzdáleného asi 30 minut pěšky od našeho ubytování a v New Yorku přijíždí na Hudson Yards, v jehož blízkosti je konečná stanice metra linky 7, opět tedy výborné spojení pro ubytování v New Yorku. A cena 18 USD včetně všech dodatečných poplatků a daní je za 4hodinovou cestu více než příznivá.
Ale co s tou Philadelphií? Zastávka tam by nakonec nebyla až tak jednoduchá (co s kufry?) a hlavně by se to celé prodražilo. Přímý spoj je zkrátka podstatně levnější a také rychlejší než součet jednotlivých cest. Rozhodně ale návštěvu tohoto města nevzdáváme a rozhodnutí padne až na místě. Z New Yorku je to hodina a půl vlakem, takže by se tam dalo otočit během kteréhokoliv dne. Uvidíme.
Přes Dublin do Washingtonu
Je tady den „D“. Ve 4 ráno nasedáme v Brně do vlaku a vyrážíme do Prahy. Čeká nás náročný den, respektive spíš náročný týden. Protože na hlavní trati probíhá celý rok výluka, jedeme přes Vysočinu a cesta tedy trvá o něco déle, než je obvyklé, nicméně po sedmé hodině jsme na pražském hlavním nádraží. K cestě na letiště využíváme přímý autobus Airport Express. Sice dražší, ale rychlejší a hlavně bez přestupu.
Otestovat se a můžeme letět
Bohužel, pro vstup do USA je stále kromě očkování potřeba i negativní test, a to maximálně z předchozího dne. Kvůli dlouhému přestupu v Dublinu ho tedy musíme udělat ještě ráno v Praze. Původně jsme si chtěli „odskočit“ na Florenc, ale strašidelné recenze nás odradily (hodně falešně pozitivních případů). Poté jsem vybral jedno testovací centrum na Václavském náměstí, ale to zase bylo příliš daleko. Nakonec tedy vítězí varianta samo-testu přes službu onlinetestovani.cz. Tento způsob se zdá být na první pohled hrozně snadný a rychlý, ale realita je trochu horší. Nejprve si najdeme klidné místo na letišti s dobrými světelnými podmínkami. Pak vyplníme spoustu údajů a připojíme se ke službě. Pak čekáme na lékaře. Světelné podmínky nakonec nejsou dobré, ale moje lékařka je v pohodě a i když asi nic moc kvůli protisvětlu nevidí, tak jí to příliš nevadí. Nejvtipnější část nastává v okamžiku, kdy mám kameru namířit na test a čekat 15 minut. Mezitím mi jak test, tak telefon, minimálně jednou spadnou, ale výsledek je naštěstí negativní. To stejné ještě zopakovat pro Katku s podstatně horší „lékařkou“ a můžeme na check-in.
Check-in máme vlastně hotový a potřebujeme „jen“ odevzdat kufry, ale samozřejmě nás čeká ještě důsledná kontrola všech možných dokladů. Jakmile paní zjistí, že naše cílová destinace je Washington, tak jí musíme ukázat ESTU, očkování i test. A to i přesto, že let do USA odlétá až za více než 24 hodin a na tento úsek vlastně zatím nemáme ani boarding pass. Nevadí. Využíváme toho, že do Irska se létá z terminálu 1 a máme tedy vstupy do Mastercard salonku zdarma. Vzhledem k tomu, že testy nakonec trvaly déle, tak v salonku máme asi jen hodinu, takže si dáváme něco mezi snídaní a obědem. V letadle společnosti Aer Lingus nás totiž žádné jídlo na krátkém letu nečeká.
Dublin
Do Dublinu letíme Airbusem A320, let trvá asi dvě a půl hodiny. Po přistání v Dublinu si jdeme nejprve pro kufry (ano, mohli jsme si je nechat poslat rovnou do USA). Naštěstí nemusíme dlouho čekat, kufry máme a můžeme jet nejprve do hotelu. Tak nějak jsme si zvykli, že kartou se dá zaplatit vše, ale ne v Dublinu. Do autobusu je potřeba nějaká místní Leap Card, kterou samozřejmě prodávají ještě uvnitř letiště a nebo se musí platit v hotovosti. A jen mincemi. Za jednu jízdu je to 3,30 EUR, naštěstí mám s sebou dost drobných a tak tak to dáváme dohromady. Zatím to tedy vypadá jako výlet do minulosti.
K hotelu, jestli se to tak dá nazvat, jedeme asi 20 minut a pak dalších 20 minut jdeme pěšky do kampusu univerzity DCU. Výhodou je, že jsou zde docela milí lidé, kteří když vidí cizince s kufry, tak se jim snaží pomoct. Univerzitní kampus nacházíme rychle, ale recepci ne. Tady naopak nikdo netuší, co jsou to „DCU Rooms“ a kde je hledat. Na ulici ale nakonec neskončíme, po chvilce hledání a bloudění po areálu máme nocleh zajištěný. Paradoxně je to naše nejdražší ubytování během celé cesty.
Protože není času nazbyt, vyrážíme do centra. MHD to má trvat asi 50 minut, pěšky něco přes hodinu, takže jdeme pěšky. Procházíme nejprve rezidentní čtvrtí, kde je pro nás nejzajímavější asi budova pohřebního ústavu „Rom Massey & Sons Funerals“. Nakonec ale přeci jen přicházíme do centra a první zastávkou je areál, ve kterém se vyrábí jeden z nejznámějších místních produktů – whiskey Jameson. Předem zakoupenou prohlídku nemáme a také času není nazbyt, takže jen nakoukneme a pokračujeme dál.
Za řekou procházíme okolo středověkých hradeb a sousedícího kostela ke katedrále Nejsvětější Trojice. Jen z dálky si prohlídneme katedrálu sv. Patrika a jdeme k místnímu hradu a přilehlým zahradám, ve kterých právě kvete spousta květin a spolu se slunečným počasím je to ideální kombinace k lehkému odpočinku. Máme ale trochu hlad i žízeň, nebo spíš chuť na místní pivo.
V ulici Temple Bar se necháváme zlákat do jednoho podniku. Objednáváme si pivo, ale očividně tady je „jen jedno“ pivo málo, a tak nám ho nikdo nepřinese. Obsluha se pořád dokola ptá, co budeme jíst a nějak nemůže pochopit, že s tímto přístupem asi opravdu nic jíst nebudeme. Nakonec žádné pivo opravdu není, a tak jdeme pryč. Hlad zaženeme nedalekým street-food hamburgerem a na pivo musíme najít nějaký jiný podnik.
Ještě potřebujeme vyřešit lístky na MHD, protože mince už fakt nemáme. V obchůdku nám obsluha spolu se zákazníky radí, ať si Leap Card nekupujeme, že je to k ničemu, když už v podstatě potřebujeme jen 2 jízdy. No jo, ale kde vzít mince? A tak nám milá paní prodavačka rozmění 20 EUR. Problém vyřešen, ale máme ještě jeden. Kde nám načepují pivo bez toho, aniž bychom si dali tříchodové menu? Nakonec to vyhrává bar Doyle’s a konečně můžeme ochutnat ten místní zázrak, pivo Guinness. Pravda, kdysi jsem tohle měl i v Brně, ale v Dublinu přeci jen chutná lépe. Vzhledem k narůstající únavě nám bohatě stačí jedno.
Chceme se ještě podívat k parlamentu a okolí, ale rychle se stmívá a usoudíme, že bude lepší jít zpět. Autobus nám odjíždí od další místní „pamětihodnosti“, kterou je 120 metrů vysoká jehla „Spire of Dublin“. Pro cestu ke kampusu máme na výběr hned z několika linek, během čekání si tedy chystám hrst drobných, abych jimi pak mohl naplnit kasičku u řidiče. Místní autobusy jsou většinou typické anglické double-deckery, a tak máme pěkný výhled. Na hotelu ještě koukám na online check-in pro zítřejší let, ale únava nakonec vyhrává a jdeme rovnou spát.
Let do Washingtonu
Následující ráno vstáváme někdy kolem osmé, sbalíme si těch pár věcí, které jsme stihli vybalit a vyrážíme na letiště. Vše jde poměrně hladce, než dorazíme do odbavovací haly a uvidíme tu nekonečnou frontu. Ten online check-in jsme měli udělat včera! No nic, já stojím ve frontě, Katka jde ulovit něco k jídlu. Mezitím si všímám QR kódů: „Vyplnit před cestou do USA“. Hlavně, že na stránkách Aer Lingus o tom nebyla ani zmínka. Takže vyplňuji první, obsahem hodně podobný formuláři ESTA. A pak ještě ten druhý, ten je zase podobný tomu od CDC, tedy typický covidový příjezdový formulář. Fronta je „naštěstí“ tak dlouhá, že bych stihl vyplnit další 4 formuláře. Na téma „cestování v době post-covidové“ jsem napsal i samostatný článek.
Konečně se dostáváme na řadu, odhadem tak po hodině čekání. A opravdu chtějí vidět důkaz, že vše máme pečlivě vyplněné. Úspěšně odbavujeme kufry a raději svižným krokem míříme k bezpečnostní kontrole, která je poměrně rychlá. To ale není vše. Protože letíme z Dublinu, čeká nás ještě předsunutá americká imigrační kontrola. Ještě v Irsku máme šanci ochutnat tu pravou Ameriku. Plnoštíhlá afro-američanka (nerad bych psal něco nekorektního jako třeba „tlustá černoška“) se snaží organizovat frontu, takže v podstatě je to takové bingo, buď vás pošle někam, kde nikdo není, nebo naopak do nejdelší fronty. A nic s tím neuděláte.
Nejprve je tady bezpečnostní kontrola. Že už jedna byla? Nevadí. Poté už následuje samotný pohovor s imigračním úředníkem. Tady máme docela štěstí, ten náš vypadá rozumně. Dokonce poprvé po mně nechce ani otisky prstů, že už je má (asi tak 3x), takže konečně můžeme do letadla. Běžíme tedy k letadlu a nejspíš máme ještě čas, takže si všímáme, že někteří jsou na tom hůř. Třeba jedna rodinka poslala svou nejrychlejší dceru ke skoro odlétajícímu letadlu, aby vyřídila, že zbytek rodiny se zasekl při kontrole. Snad jejich příběh dopadl stejně dobře jako ten náš.
Na letu do Washingtonu bohužel letíme „malým“ letadlem Airbus A321 Neo. Sice moderní, ale na 8hodinový let ne příliš ideální. Vše ostatní, jako místo na nohy, zábavní systém nebo i občerstvení během letu jsou na dobré úrovni. V ceně je oběd, nealkoholické nápoje během celého letu a nakonec dostáváme něco malého i před přistáním. Co ale úplně v pohodě není, jsou turbulence, které nás trápí v závěrečné fázi letu i při samotném přistání. Nakonec vše dobře dopadlo a jsme konečně v Americe. A protože jsme si imigrační kontrolu odbyli už v Dublinu, je náš let považovaný jako vnitrostátní a můžeme si jít rovnou pro kufry.
USA
Trochu překvapivě si pro kufry jedeme vláčkem, ale bohužel to je poslední kolejové vozidlo široko daleko. Ačkoliv už je linka metra prodloužena až k letišti, metro sem zatím nejezdí. Takže cesta do centra města je poměrně komplikovaná. První z možností je autobus až do centra. Samozřejmě se platí u řidiče, karty nebere a peníze nevrací. Volíme tedy druhou možnost: autobusem za 5 USD na nejbližší metro. Za normálních okolností by to nebyla ta nejvýhodnější varianta, ale vzhledem k tomu, že je víkend, tak máme následující cestu metrem za 2 USD bez ohledu na vzdálenost. Další 2 dolary ale stojí samotná plastová kartička, kterou si můžeme nechat jako suvenýr…
Metrem jedeme poměrně dlouho, při pohledu do mapy zjišťujeme, že nám vlastně stačí jet bez přestupu až k zastávce Stadium-Armory, od které to máme pěšky k ubytování asi 30 minut. Alespoň si vyzkoušíme cestu na autobus, která nás čeká o dva dny později. Podle Googlu by měl vést krásný chodníček na mostě přes řeku okolo frekventované silnice. Problém je, že zrovna tento chodník se opravuje. Zkoušíme to projít. S kufry je to trochu komplikovanější, ale poradíme si. V dáli pozorujeme blížící se bouřku, ale zdá se být ještě daleko. Na konci mostu absolvujeme další zkoušku trpělivosti a procházíme staveništěm, odbočujeme do ulice, kde by měl stát dům našeho hostitele. Do toho začíná pršet, a to tak, že hodně. Než stihneme vytáhnout deštníky, jsme úplně mokří. Do cíle chybí snad jen 100 metrů.
Přicházíme k domu, v ruce držím mokrý telefon (prý voděodolný) a čtu si podrobné instrukce, které nám poslal hostitel Shaun. Těch informací je tolik, že se tam ztrácí to důležité a chvilku trvá, než se nám podaří odemknout. Svůj pokoj nacházíme bez problémů a okamžitě vytahujeme z kufrů vše, co je potřeba vysušit. Protože máme hlad a hlavně budeme mít hlad i ráno, potřebujeme nakoupit. V mapě nacházím obchodní dům Safeway, ale než se vydáme na cestu, opět prší. Jsou to naštěstí ale jen krátké přeháňky, takže nakonec úspěšně nakoupíme a aspoň si procházíme naši poklidnou čtvrť.
Z D.C. do Virginie a zpět
Až ráno potkávám našeho hostitele. Sice ho nepoznám na první pohled, myslím si, že je to nějaký další host, ale nakonec zjistím, že je to on. Dává mi tipy na tramvaj zdarma, kterou se můžeme dostat do centra, ale zrovna tohle jsme si zjistili také předem. Mimochodem ubytování je poměrně hezké a stylové, kromě pana domácího tady bydlí ještě nějaké slečny nebo paní, které ale nemáme šanci potkat. Vyrážíme totiž ihned po snídani do centra. Přejdeme most (jiný než včera) a čekáme na místní „šalinu“ zdarma. Moc lidí s námi nejede, ale to nevadí. Počasí je oproti včerejšku výborné, ani jeden mráček na obloze, ale asi o deset stupňů chladněji a fouká silný, studený vítr.
Konečná zastávka tramvaje je v podstatě na mostě nad Union Station, tedy hlavním vlakovým nádražím. Tam taky míří naše první kroky. Samotná budova je pěkná jak z venku, tak uvnitř. Protože jsme dnes ještě neměli kávu, tak míříme k McDonalds, kde se dá koupit levné a překvapivě dobré cappuccino. Je zajímavé, že v Evropě za podobnou cenu dostanete spíš takovou parodii na kávu. Nicméně je potřeba si vzít variantu bez cukru a bez příchuti.
Posilněni ranní kávou míříme ke Kapitolu. Našim cílem není vniknutí do budovy jako tomu bylo vloni u příznivců Donalda Trumpa, ale stačí nám jen pohled zvenku. Kdo by náhodou nevěděl, tak Kapitol je ikonická budova, sídlo amerického senátu i sněmovny reprezentantů. Bohužel v době naší návštěvy nemalou část budovy zakrývá lešení. Od Kapitolu máme krásný výhled na rozlehlý park National Mall, v jehož středu se nachází známá dominanta – Washingtonům monument. A v podstatě vše důležité najdete právě v této oblasti.
Ještě pár fotek u Kapitolu a už se přesunujeme dál, konkrétně do místní botanické zahrady. Ačkoliv jsme původně hledali jen nejbližší toalety, tak U.S. Botanic Garden nás příjemně překvapuje a trávíme zde mnohem více času, než jsme očekávali. Podobně jako za všechna ostatní muzea v D.C. se vstupné neplatí. Bohužel naše příští zastávka – National Air and Space Museum (čili Národní muzeum letectví a kosmonautiky) je zavřeno až do podzimu 2022. Skoro na každé ulici křižující National Mall parkuje kolona Food-trucků, každý se snaží upoutat pozornost zákazníků nějakou šílenou melodií, která nám bude znít v uších ještě několik dní. Protože je poledne, neodoláme a jednu místní dobrotu také ochutnáme. Popravdě, není to vlastně žádná místní specialita, ale zkrátka jen obyčejný wrap s kuřecím masem. Ale moc dobrý a velikost americká, čili víc než dost.
Pokračujeme přes park plný různých zajímavých soch jako například kovový strom nebo pavouk až do dalšího muzea – National History Museum. Sem chceme jen nakouknout, ale nakonec zde trávíme poměrně dost času a musím uznat, že určitě tohle muzeum patří k těm nejlepším svého druhu. Před sebou máme ale ještě spoustu dalších míst, a tak pokračujeme až k nejvýraznější stavbě Washingtonu D.C., k monumentu prezidenta Washingtona. Jedná se o 169 metrů vysoký, bílý obelisk, okolo kterého v kruhu vlají desítky amerických vlajek. Svého času se jednalo dokonce o nejvyšší budovu světa, dnes je to „jen“ nejvyšší budova Washingtonu. Dá se jít i nahoru a vychutnat si tak určitě pěkný výhled na město, ale je vyžadována rezervace předem, kterou nemáme (a upřímně si nemyslím, že během velikonočního víkendu bychom měli šanci ji získat).
Pokračujeme na audienci k prezidentovi Spojených Států, ale kdo ví proč si Bílý Dům nechali obehnat plotem, takže nejde skoro nic vidět. Asi největší zklamání ve Washingtonu. Vracíme se zpět a objevujeme druhé, no vlastně třetí zklamání dne (nesmíme zapomenout na letecké muzeum): Reflecting Pool, čili jezírko mezi Washingtonovým a Linconlovým památníkem, je bez vody. Zážitek je to takto jen poloviční, uprostřed se dá najít zbytek vodní hladiny, ve které se pod správným úhlem přeci jen něco zrcadlí…
U Lincolnova pomníku to celkem žije. Mimo jiné se dozvídáme, že zítra bude konec světa, ale není to úplně jisté, ale prý tak 90% pravděpodobnost. Necháme se překvapit. Samotný Lincoln sedí schovaný uvnitř památníku a odpoledne mu musí být docela zima, protože sluneční paprsky se k němu nedostanou. Chvilku posedíme s výhledem na celý National Mall a přemýšlíme, jak dál. Ve hře je několik variant, jak využít metro a trochu ušetřit síly, ale nakonec pokračujeme po svých.
Přecházíme řeku Potomac a rázem se ocitáme ve státě Virginia, kde navštěvujeme Arlingtonský národní hřbitov. Je zde pochována spousta významných osobností jako například prezident Kennedy a velká část jeho rodiny, ale hlavně tisíce amerických veteránů od dob občanské války až po současnost. Z nejvyššího bodu hřbitova máme hezký výhled na D.C. a také na budovu Pentagonu (sídlo amerického ministerstva obrany).
Zpět do D.C. se vracíme kolem řeky a sice tudy vede pěkná stezka pro pěší a cyklisty, ale už toho máme docela dost. Do toho každou minutu vzlétá letadlo z nedalekého letiště Ronalda Reagana. Jdeme i kolem Pentagonu, ale ze země tato budova rozhodně nevypadá tak majestátně jako z nadhledu. Přecházíme opět řeku Potomac, abychom se dostali k poslednímu cíli dnešního dne, kterým je památník dalšího významného prezidenta Spojených Států – Thomase Jeffersona. V tu chvíli nám nad hlavou přelétají vrtulníky a lidé okolo říkají, že to je současný prezident Biden, ale kdo ví. Při zpětném porovnání fotek s Wikipedií to tak skutečně vypadá, a dokonce nám z okna i někdo mává…
Cestou na metro musíme na chvíli zastavit, protože cestu uzavřela policie a čeká se na průjezd nějaké významné kolony vozidel. A tak máme alespoň další nevšední zážitek. I když kdo ví, jak moc je nevšední, třeba si takhle po Washingtonu jezdí každý den. V nohou už máme přes 20 kilometrů, sedáme na metro a jedeme kousek dál za naše ubytování, abychom si mohli nakoupit. Při výstupu z metra je všude policie, takových 5-6 aut a nespočet příslušníků a zdá se, že to vše kvůli jednomu bezdomovci. Tomu říkám adekvátní nasazení síly…
Nakupujeme i na zítra, ať máme svačinu do autobusu. Za zmínku stojí bagel plněný čedarem (a tím se vůbec nešetří) s papričkami jalapeños, který koupíte za necelý dolar, ale reálně samotný ten sýr by i v Česku stál dvojnásobek. Ceny jsou v USA občas zvláštní, jsou věci, které jsou opravdu levnější než u nás, ale ve vedlejším obchodě to už platit nemusí. Plni zážitků z hlavního města se vracíme už téměř za tmy zpět do našeho dočasného domova. Washington D.C. rozhodně stojí za návštěvu a klidně i na více než jeden den. Množství muzeí by některé lidi dokázalo zabavit klidně i na týden, ale reálně si myslím, že dva dny by byly ideální.
New York
Ráno vstáváme poměrně brzy, ale díky časovému posunu nám to ani tolik nevadí. Opouštíme dům a pěšky se přesouváme k místu, odkud by měl odjíždět náš autobus. Protože jsme si už dříve vyzkoušeli, že původní plánovaná trasa je příliš komplikovaná, jdeme sice delší, ale lépe schůdnou cestou. Na stanovišti už čeká autobus, ještě ověřujeme, že je to skutečně ten náš. Společnost Ourbus jen prodává lístky, ale naštěstí uvádí i název reálného dopravce, takže při pohledu na autobus máme jistotu, že jsme tu správně. Možná protože je velikonoční pondělí, tak doprava je poměrně plynulá a tak s krátkou zastávkou v Baltimoru přijíždíme do New Yorku snad o půl hodiny dřív, než bylo plánováno (doba jízdy 4 hodiny).
Procházka po Manhattanu
Vystupujeme ve čtvrti zvané Hudson Yards, která upoutá na první pohled celou řadou moderních mrakodrapů včetně budovy 30 Hudson Yards s vyhlídkou The Edge. Zůstáváme ale při zemi, ale ne tak úplně. Procházíme se totiž po parku High Line, který je zbudovaný v trase původní železnice, která byla postavena jako nadzemní dráha, takže poskytuje zajímavé pohledy na město. Zaujme nás však pohled na impozantní stavbu s názvem Vessel. Bohužel, jak už jsme si zjistili předem, na tento doslova umělecký kousek je vstup po sérii sebevražd nadobro zakázán. Přesto máme možnost nahlédnout dovnitř a alespoň do úrovně prvního patra.
Ačkoliv máme kufry, tak si říkáme, že využijeme situace a projdeme si kousek města ještě před tím, než se pojedeme ubytovat. Jdeme přes Penn Station (nádraží) směrem k Empire State Building, ale děláme si ještě nutnou zastávku na kávu (hádejte, kde). Na 5th Avenue odbočujeme doleva a přicházíme ke knihovně (New York Public Library). Ačkoliv je budova otevřena, do nejznámější místnosti, studovny, už se jako turisti nedostaneme. Ještě před dvěma lety jsem to naštěstí stihl. Přes Bryant Park se dostáváme až na Times Square. První den na Manhattanu zakončujeme na nádraží Grand Central Terminal, které má krásnou vstupní halu a určitě stojí za návštěvu. Kupujeme lístky na metro a jedeme směrem k našemu domovu na následujících 7 nocí do čtvrti Corona v Queensu.
Cesta metrem linkou 7 na zastávku Junction Boulevard utíká překvapivě rychle, trvá to snad jen 20 minut. Jedeme totiž expresní linkou, která se v tomto případě pozná podle toho, že je sedmička v kosočtverci místo v kolečku. Jiné linky ale mohou mít značení odlišné. Expresní linky některé zastávky jen projíždí, a proto jsou rychlejší než tzv. local trains. Naše čtvrť s krásným názvem Corona nám připomíná spíš střední či jižní Ameriku, co se složení obyvatel týče. K našemu domu to máme asi 10 minut pěšky, nějak však nemůžeme najít přesné číslo domu. Majitel totiž provádí rekonstrukci, během které vyměňuje právě i tuhle maličkost 🙂
Nakonec se přeci jen dostáváme dovnitř, sympatický pan domácí nám ukazuje všechny ty vymoženosti moderní doby jako kódové zámky, senzory, kamery atd. Náš pokoj je spíš takový malý pokojík, ale asi to tak nějak odpovídá ceně. Složíme kufry a vyrážíme na průzkum okolí. Hledáme hlavně jídlo, kterého je zdá se všude spousta, ale jaksi se nám nic nelíbí, a tak nakonec skončíme v Taco Bell. Pamatuji si, že v roce 2016 se nám právě tento fast-food moc nelíbil, a tak nemám přílišné očekávání. Dneska nám ale chutná, a to hodně. Nakoupíme ještě nějaké zásoby v supermarketu a jedno americké pivo. To otevíráme ještě večer na pokoji, ale pít se to bohužel opravdu nedá. Zní to hrozně, ale zlaté Starobrno…
Intrepid a první hokej
Ráno nemusíme vstávat nijak brzy. Dnes nás totiž večer čeká první hokejový zápas, a tak potřebujeme energii spíše na večer. Vzhledem k tomu, že máme v New Yorku dost času, tak kupujeme tzv. City Pass, vstupenku na řadu atrakcí. Některé jsou pevně dané, jiné dle výběru ze dvou možností. Každopádně se tímto způsobem dá pár dolarů ušetřit, i když celá ta sranda také něco stojí – a to konkrétně 131 USD. Pro dnešek i vzhledem k omezenému času a horšímu počasí volíme návštěvu letadlové lodi Intrepid, na jejíž palubě se nachází muzeum.
Když už zmiňuji počasí, ne že by třeba pršelo, ale fouká silný a studený vítr a to dokáže takovou procházku po městě pěkně znepříjemnit. A tak míříme nejkratší cestou k letadlové lodi. Máme sice City Pass, ale v tomto případě musíme stejně na pokladnu a získat tam vstupenku, takže stojíme dobrých 20 minut ve frontě. Tím to ale nekončí. Řada míst, jako například ponorka nebo interiér lodi (kapitánský můstek) mají omezenou kapacitu, a tak si front užíváme do sytosti. Loď Intrepid pochází z období konce 2. světové války a sloužila zejména při válce ve Vietnamu, takže i vystavené exponáty (letadla) pocházejí zejména z tohoto období.
Na palubě se nachází rovněž obrovský hangár, který ukrývá doslova poklad – raketoplán Enterprise. Vůbec první americký raketoplán se bohužel do kosmu nikdy nepodíval, ale byl důležitý pro vývoj jeho následovníků a podílel se zejména na letových zkouškách v zemské atmosféře. Prohlídka interiéru letadlové lodi je také zajímavá, ale množství návštěvníků trochu kazí dojem. Do ponorky už se ani nedostaneme, protože tam je fronta zdaleka největší. Paluba však skrývá ještě jeden poklad, a tím je Concorde v barvách společnosti British Airways. Bohužel už nikdy nepoletí…
Po prohlídce letadlové lodi potřebujeme doplnit energii a míříme do Los Tacos No. 1, objednáváme si 2x quesadillu, netuším jestli to, co dostáváme, není spíš taco, každopádně je to výborné. Sice je toho opravdu málo, ale ta chuť je jedinečná. Máme ještě trochu času, a tak si vychutnáme cappuccino v McDonalds s výhledem na Times Square. Kromě toho mají stabilní wifi, které snese i nějaký ten videohovor. Z Times Square jedeme zpět k našemu ubytování, kde musíme nechat všechny věci, protože za asi dvě hodiny nás čeká konečně zápas NHL mezi týmy New York Islanders a Florida Panthers. A na stadionech mají opravdu přísná pravidla, co se smí a nesmí vnášet dovnitř.
New York Islanders hrají od minulé sezóny na novém stadionu UBS Arena, který se nachází rovněž v Queensu, ale cesta k němu pro nás není až tak jednoduchá. Sice máme mobilní data a Google se nám snaží radit, ale občas ne úplně správně. Nejprve potřebujeme přestoupit na Jackson Hts., bohužel předchozí zastávka na lince 7 se jmenuje 82nd Street–Jackson Heights. Takže vystoupíme, podíváme se do mapy a vzhledem k tomu, že není kam přestoupit, čekáme na další spoj, který naštěstí jede téměř okamžitě. Správná zastávka se jmenuje 74th Street–Broadway, nicméně pro navazující linky E/F je to Jackson Heights–Roosevelt Avenue. Jména zastávek se tedy liší v závislosti na lince. Zajímavé zjištění.
Tím ale naše trápení nekončí. Potřebujeme jet směrem Jamaica, problém je, že takových (nebo podobných) stanic je zase víc, a tak samozřejmě jedeme na tu méně výhodnou, nicméně by to neměla být větší komplikace. V momentě, kdy přijíždíme k cílové stanici, zhasnou světla. Očividně jsme bez proudu, slyšíme jen občasné kvílení brzd, postupně zastavujeme úplně. Je naprosté ticho, jsme někde uprostřed tunelu, nevíme, co se děje a za hodinu začíná zápas. V tom se ozve z reproduktoru něco, čemu nerozumíme – zřejmě příčina poruchy. Rozumíme však tomu, že dál to zkrátka nepojede a máme jít do prvního vozu, odkud vystoupíme ven. Metro v New Yorku je neskutečně dlouhé, a tak jakmile přijdeme do prvního vagónu, tak zjišťujeme, že ten už je naštěstí ve stanici. Jsme zachráněni. Alespoň pro tuto chvíli.
Na stadion je to ještě daleko. Už uvažujeme o taxíku, když konečně Google nachází autobusový spoj. Autobus skutečně přijíždí a vypadá to, že hokej nakonec přeci jen stihneme. Přijíždíme ke stadionu, který nevypadá z venku vůbec jako zimní stadion, ale jsme tady správně. Původně jsme chtěli ještě něco malého k snědku, ale není čas. Katka rychle prolítne fanshop a kupuje si triko Islanders a jdeme najít naše místa. Jsme za brankou, poměrně blízko ledu. Výhled na let máme výborný, stadion je skutečně moderní a jde vidět, že skoro nový. Kostka nad letem je obrovská, obrazovka neskutečně kvalitní, stejně tak i ozvučení.
Blíží se zápas a dnes má přeci jen poněkud netradiční úvod. Zemřela totiž legenda týmu Islanders – Mike Bossy. Připomínáme si tedy jeho památku, takže úvod je o něco delší, než bývá zvykem. Nechybí tradiční americká hymna netradičně dobře zazpívaná. A jde se hrát. Atmosféra spíše slabší, fandí se nudným popěvkem „Let’s go Islanders“. A to je asi tak vše. Zápas je ale docela dobrý, jen gólů by mohlo být víc. Hraje přece Florida Panthers, letos nejofenzivnější tým ligy! O přestávce prohlížíme stánky s občerstvením, ceny jsou neskutečné. I obyčejná voda stojí 8 dolarů a pivo, co se nedá pít, dokonce 14. Ale my, na rozdíl od Američanů, tady nejsme kvůli jídlu.
Zápas je hodně vyrovnaný, a protože se Floridě podařilo vyrovnat těsně před koncem i skóre i díky asistenci Radka Gudase, jde se do prodloužení. Stačí pouhých 20 sekund k tomu, aby Fin s ruským jménem, Aleksander Barkov, završil hat-trick a tím uzavřel skóre dnešního zápasu na 2:3 z pohledu Islanders. Hala se rychle vyprazdňuje, ale my se díváme ještě na tradiční Gudasův pozápasový rituál.
Poté ale také mizíme, abychom stihli autobus a následné metro. Ono by to sice mělo jezdit i později, ale kdo ví, raději už dnes nechceme riskovat. V autobuse je to skoro jako doma, slyšíme slovenštinu snad všude okolo. A není divu, legenda slovenského hokeje, Zdeno Chára, hrála nejspíš jeden z posledních zápasů své bohaté zámořské kariéry. Cesta domů je o poznání klidnější než cesta na hokej. Po příjezdu se ještě stavíme v naší nové oblíbené restauraci a dáváme si quasadillu na dobrou noc. Zatímco pomalu usínáme, ranní ptáčata v Česku vstávají, takže si hned můžeme předat první dojmy z hokeje…
Vyhlídky New Yorku
Den číslo 3. V New Yorku by podle předpovědi mělo panovat pěkné, slunečné počasí. A toho je potřeba využít. Máme tedy zamluvené hned dvě vyhlídky v rámci City Passu – odpoledne Empire State Building a večer Top of The Rock. Den však začínáme tradičně snídaní v našem ubytování a ranní kávičkou, možná jsem zapomněl zmínit, ale v kuchyňce máme kávovar (nejen) na kapsle, takže toho pravidelně využíváme. Dnes naše první kroky míří opět na metro, ale přestupujeme na Queensboro Plaza na linku N, kterou se svezeme jen jednu zastávku za East River. Zde nás totiž čeká ještě jedna vyhlídka, poněkud netradiční.
Jedná se o lanovku na Roosevelt Island. Výhodou je, že pro držitele MetroCard je jízda zdarma a výhled z lanovky určitě stojí za to. Osobně jsem tady už podruhé. Samotný Rooseveltův ostrov by možná stál také za průzkum, ale raději se vracíme zpět a ještě před další vyhlídkou jdeme nakouknout do Central Parku. Sice jen nakouknout, ale přeci jen vzdálenosti jsou zde velké, a tak nakonec musíme spěchat, abychom stihli být ve 13:00 před Empire State Building.
Samostatné vstupné do ikonické stavby New Yorku stojí 44 dolarů, případně až 77 dolarů s možností vyhlídky ze 102. patra. Ale v rámci City Passu máme jen první variantu. Navíc je v ceně také vstup do „muzea“. A musím uznat, že tato část je moc pěkně zpracovaná a interaktivní formou se dozvídáme, jak se to celé v roce 1931 stavělo. A je až s podivem, jak to tehdy bylo rychlé. Po nějaké půlhodině však už jedeme nahoru. I jízda výtahem je zážitek, na stropní obrazovce nad námi staví železnou konstrukci budovy. Ostatně, tento záběr jsem použil i ve svém videu: https://youtu.be/p6KOLeLCsOs.
Jsme nahoře, výhled impozantní. Tak obcházíme celou budovu až nakonec zjistíme, že se vlastně dá jít ven a nemusíme si vše fotit jen přes sklo. Lower Manhattan máme jako na dlani, v dáli se krčí i Socha Svobody a na opačné straně zase vyčnívá Hudson Yards a Upper Manhattan. Viditelnost je výborná, vše podle našich představ. Nebudeme se tady ale kochat výhledem až do večera, a tak sjíždíme výtahem dolů, kde se ocitáme ve vstupní hale celé budovy, která působí vskutku impozantním dojmem. Empire State Building je zkrátka něco, co by si neměl nechat ujít žádný návštěvník New Yorku.
Pokračujeme chůzí po 5th Avenue směrem k budově Flatiron. Minule, v roce 2020 byla obehnaná lešením, takže chci fotku bez něj. Jakmile se však přiblížíme, tak zjišťuji, že budu potřebovat ještě aspoň jeden výlet do New Yorku. Lešení je tam pořád, i když tentokrát na jiném místě. Ale tak nejsme tady jen kvůli fotkám, takže se jdeme najíst. Ceny jsou v okolí dost vysoké, a tak nakonec trochu s rozpaky zamíříme do Popeyes. Na první pohled něco jako KFC, které v Americe není zdaleka tak populární jako u nás. Za nějakých 5 dolarů dostáváme pikantní kuřecí „burger“, který je sice asi dost nezdravý, ale také dost dobrý…
Ještě chvilku si posedíme v Madison Square Parku s odpolední kávou. Nemůžeme se zbavit dojmu, že všude cítíme marihuanu. Většinou je to tím, že to zkrátka Američani kouří častěji než klasické cigarety, ale například ve zmíněném parku roste strom Břestovec západní z čeledi Cannabaceae, jehož listy produkují podobný zápach. Popojíždíme metrem několik zastávek do Greenwich Village podívat se na bytovku ze seriálu Přátelé. Vím, není to nic moc, ale teď si můžeme při tomto seriálu vždycky říct: „Tam jsme byli“. A když jsme u té televizní a filmové tvorby, pokračujeme dál až k hasičské zbrojnici, která se objevila v kultovním filmu z 80. let Krotitelé Duchů.
Po minulé, krátké návštěvě New Yorku jsem říkal, že mi zbývají na seznamu China Town a Little Italy, a tak je potřeba to napravit. V čínské čtvrti dostáváme geniální nápad. Dát si čínské knedlíčky. Tak sedáme do první slušně vypadající restaurace a snažíme se objednat si jídlo. Obsluha buď anglicky neumí nebo je to součást představení a snaží se nás přesvědčit, že tohle je opravdu Čína. Na dotaz, zda tam budou houby, dostáváme odpověď „no mushrooms“. Takže pohoda. O to horší zjištění nás čeká za 20 minut. Zeleninové knedlíčky jsou ve skutečnosti houbové a ty vepřové jsou jen hnusné. Necháváme tedy spropitné jen 10 %, čemuž se obsluha hrozně diví, takže dostává ještě navíc zpětnou vazbu a doporučení jet se podívat do Číny, jak se to má dělat. Od teď se vracíme zpět k místním fastfoodům, kde nás nemá co překvapit (v dobrém slova smyslu).
Blíží se večer a musíme se vrátit k Top of The Rock, tedy budově, která je součástí Rockefellerova centra. Vstupenku máme rezervovanou na 19:05, západ Slunce by měl být zhruba o půl osmé. Ještě chvilku se potulujeme okolo, až se pak dívám, proč na rohu ulice stojí tolik lidí… A sakra, tohle je fronta! Odhadem pár stovek lidí. Jdeme zjistit, jestli vstupenka na konkrétní čas něco znamená nebo je to jen bezcenný údaj. Nepříjemná paní u vstupu všechny posílá na konec fronty a vůbec nic ji nezajímá. Vedle ní je tam ještě jeden pán, který naopak pouští dovnitř lidi přesně podle času na vstupence. Pokud ale půjdeme na konec fronty, jak se dozvíme, že už můžeme jít dovnitř? Čekáme tedy v jakémsi chumlu lidí mimo hlavní frontu, až konečně pán pouští dovnitř všechny lidi s rezervací na 19:00, 19:05 a mezitím se navzájem s paní hádají, jak to vlastně mají dělat. Trochu je mi líto lidí ve frontě, ale tohle je zkrátka problém a průšvih lidí, co prodají mnohem více lístků na daný čas, než je dostupná kapacita.
Uvnitř budovy už jsme tak říkajíc za vodou, nicméně na střeše je plno a je problém dostat se k okraji tak, aby šlo cokoliv vidět. Pohled na Lower Manhattan přes Empire State Building je zkrátka velkým lákadlem pro většinu lidí. Naopak výhled na Central Park je alespoň trochu volnější, a tak nacházím dokonce i místo na podepření foťáku pro večerní fotky. Západ Slunce nad New Yorkem je hezký a bohužel davy lidí k tomu asi patří. Čekáme ještě, než se trochu více setmí, aby byly fotky zajímavější, protější strana je ale trvale obsazena.
Chceme tedy už jít dolů, ale to je nakonec ještě horší než nahoru. Organizátoři front jsou dezorientovaní, tahají nás zleva doprava a pak ještě zpět, do toho občas někdo předběhne, občas někdo vůbec netuší, jestli stojí ve frontě nahoru nebo dolů. Kdyby v tuto chvíli vypukl požár, tak všichni uhoří. Nakonec se tak po půlhodině konečně dostáváme do výtahu a jsme rádi, že to máme za sebou. Máme ještě jeden večerní vstup do Empire State Building zdarma, ale po této zkušenosti už opravdu nechceme.
Jdeme tedy rovnou na metro. Tedy skoro, tradičně se trochu motáme, než se GPS rozmyslí, kde vlastně jsme. To se v New Yorku občas stává. Už v naší čtvrti si dáváme oblíbené Taco Bell k večeři… i když vlastně tentokrát trochu jiné. Mají totiž jídlo zvané „Power Menu Bowl“, což je relativně zdravá varianta oproti tomu, co fastfood obvykle nabízí. Navíc je toho fakt hodně a jen za 6 dolarů… Takže doporučujeme.
Parky New Yorku a muzeum
Pro čtvrtek, na rozdíl od středy, je předpověď počasí méně příznivá a dokonce na odpoledne se tam rýsuje varianta deště. Tomu samozřejmě přizpůsobujeme náš program. Z nabídky City Passu vytahujeme American Museum of Natural History a rezervujeme si termín na 14:00. Ráno se přesunujeme na Manhattan a začínáme procházkou po High Line. Ano, už podruhé, ale minule to byla jen taková menší ochutnávka. Tentokrát si bývalou železnici, proměněnou v 2 kilometry dlouhý park, procházíme celou. Musíme uznat, že měl někdo opravdu dobrý nápad.
Z konce High Line vidíme další zajímavý park, tentokrát postavený na místě bývalého mola. Little Island at Pier 55, jak zní oficiální název, je sice poměrně malé, ale z architektonického pohledu neobvyklé místo, které rozhodně stojí za návštěvu. My už ale trochu spěcháme, abychom stihli svůj čas pro vstup do muzea, a protože je to docela daleko, tak si cestu zkracujeme metrem. Před muzeem je celá řada stánků s občerstvením, ceny jsou tady podle očekávání o něco vyšší, ale to nevadí, chci alespoň jednou ochutnat Philly Cheesesteak. Jedná se o americkou specialitu s kořeny, jak už název napovídá, ve Philadelphii. Když už jsme na našem výletě toto město odsunuli na vedlejší kolej, tak alespoň ochutnám tento sendvič s hovězím masem a sýrem. Upřímně, chuťově to až takový zázrak není a ano, je toho více než dost.
Před muzeem je opět fronta, jak už jsme si tak nějak zvykli. Opět se frontu snaží zaměstnanci nějak řídit, a tak nás naženou na opačný konec budovy, kde údajně fronta není. Ale my jsme ji tímto právě vytvořili. Takže čekáme dobrých 10 minut venku, pak se dostaneme dovnitř, kde zjišťujeme, že naši rezervaci musíme ještě „přetavit“ ve vstupenku, což nám zabere další minimálně půlhodinu. Čekání ve frontách je nespíš jedním z amerických národních sportů.
Pro mě osobně je to již druhá návštěva tohoto muzea a jsem docela překvapený, že minule jsem stihl v podstatě vše důležité, i když už jsem neměl moc času. Upřímně, asi bychom klidně tohle místo i přeskočili, kdyby vstup nebyl součástí City Passu. Podobné muzeum jsme totiž jen před pár dny navštívili ve Washingtonu. Co však musím uznat, že expozice s vycpanými zvířaty zde mají asi fakt nejlepší na světě.
Protože se předpověď počasí nenaplnila a venku neprší, jdeme se projít po Central Parku. Kdo nezažil, tak si asi úplně nedokáže představit, jak je tento park velký, takže pokud bychom ho chtěli projít celý včetně těch nejvzdálenějších zákoutí, budeme potřebovat víc než zhruba 3 hodiny, které máme k dispozici dnes. Nejznámější místa si však nenecháme ujít, i když například k Bow Bridge se dostáváme až při západu Slunce. A ono to vlastně vůbec nevadí, alespoň mám možnost pořídit nějaké ty noční fotky. Před cestou zpět do našeho ubytování se ještě posilníme tradičně nezdravým jídlem a můžeme se těšit na další den.
Socha Svobody, Lower Manhattan a Brooklyn
S počasím je to tady jako na houpačce. Jeden den sluníčko, druhý den zataženo, naštěstí téměř bez deště. Na dnešek, tedy pátek, vychází slunečné počasí. Máme před sebou poměrně náročný den. Z nabídky City Passu vybíráme poslední atrakci: plavbu lodí na Liberty a Ellis Island. Vstávat tedy musíme poměrně brzy, protože se nejprve musíme metrem dostat až na konec Manhattanu, k Battery Parku. Naše loď odplouvá v 9:00, ale máme tam být prý o půl hodiny dřív, čeká nás kontrola „jako na letišti“. Už z dálky jde vidět fronta, na minimálně dvou místech se kontrolují lístky, napřed jen tak letmo, pak zas extrémně přísně.
Bezpečnostní kontrola je opravdu tak přísná, jak slibovali. Dokonce si musím sundat i plastový opasek, aniž by to dávalo jakýkoliv smysl. Do lodi, která odplouvá v 9, se dostáváme jako jedni z posledních. Na palubě už to naštěstí jde poměrně hladce, dokonce zde prodávají občerstvení za rozumné ceny, ale vzhledem k tomu, že jsme po snídani, si dáváme jen kávu. Cesta na Liberty Island netrvá dlouho, snad jen 20 minut. Po vylodění si na chvilku sedáme a dáme prostor všem ostatním vyfotit se u Sochy Svobody. Jakmile se lidé trochu rozprchnou, jdeme se na symbol USA podívat také. Samotná socha, ač z dálky vypadá, že je malá, tak přeci jen je docela vysoká. Bohužel, nahoru do koruny se už jít nedá a i kdyby jo, tak to chce rezervaci předem.
Obejdeme si celý „ostrůvek“, ze kterého je mimochodem pěkný výhled na New York a lodí se přesunujeme na Ellis Island. Tento o něco větší ostrov sloužil v minulosti jako vstupní brána do USA pro migranty z celého světa, a tak není divu, že pravě tady je možné zjistit zajímavé informace o historii imigrace. Své stopy k Ellis Island může dnes vystopovat údajně až 100 milionů Američanů a například zde strávil 11 měsíců i český herec Jiří Voskovec při své druhé imigraci do USA v roce 1950.
Přesouváme se zpět na Manhattan, zajímavé je, že někteří lidé z lodi nevystupují ani u Sochy Svobody, natož na Ellis Island. To mi připadá zbytečné platit 25 dolarů a v tomto případě doporučuji místo toho trajekt na Staten Island, který je zdarma a kolem Sochy Svobody také projíždí, i když z větší vzdálenosti. Sám jsem tuhle možnost využil při své předchozí návštěvě New Yorku. Ale zpět do současnosti. Vzhledem k tomu, že dnes máme v podstatě poslední celý den, tak musíme zvládnout projít vše, co nám zbývá.
Procházíme tedy nejprve finanční distrikt, na Wall Street opět pozorujeme celkem dramatický propad akcií (asi na to mám špatný vliv), samozřejmě si fotíme slavné sochy Zuřícího býka a Nebojácné dívky. Po nutné zastávce na oběd pokračujeme okolo kostela Trinity Church s přilehlým hřbitovem, který se krčí ve stínu okolních mrakodrapů. Samozřejmě zavítáme i na Ground Zero, tedy památník teroristických útoků z 11. září roku 2001. Okolí je velmi moderní a není divu, vždyť většina budov byla postavena v posledních letech včetně nejvyšší budovy města One World Trade Center nebo třeba přestupního uzlu metra a příměstské železnice PATH s budovou zvanou Oculus. Ale sem se ještě jednou podíváme zítra.
Podzemní pasáží přecházíme na stanici metra Fulton Street, odkud přejíždíme pod East River do Brooklynu a míříme na místo zvané DUMBO. Nejedná se o slona, ale o zkratku „Down Under the Manhattan Bridge Overpass“. Takhle je pojmenovaná celá oblast, ale nejznámější je ulice Washington Street s výhledem na Manhattan Bridge, vždy plná lidí snažících se vyfotit tu nejlepší selfie fotku s mostem v pozadí. Při pohledu z tohoto místa je navíc Empire State Building přímo pod mostním obloukem. Mimochodem, mnohem slavnější Brooklynský most se nachází jen pár desítek metrů vedle. Celkově je čtvrť DUMBO plná různých kaváren a restaurací, které vznikly na místě bývalých průmyslových objektů. Z terasy jedné takové budovy je pak pěkný výhled na oba mosty spojující Brooklyn s Manhattanem. Vstup na terasu není nijak omezen, dokonce je tam i výtah.
Málem bychom ale zapomněli navštívit samotný Brooklynský most, na poslední chvíli si všímáme schodů, které k němu vedou. Po mostě jdeme jen pár desítek metrů, všude okolo je spousta lidí a prodejců všemožných suvenýrů, a tak využíváme situace a přeci jen si také něco kupujeme. Z této oblasti budou určitě pěkné výhledy na večerní New York, ale protože do setmění zbývá ještě hodně času, jdeme se podívat trochu hlouběji do Brooklynu.
Překvapivě i tato část města je docela hezká a očividně se snaží nalákat turisty. Všude je spousta informačních tabulí lákajících na víceméně neznámá místa a procházka zde je celkem příjemná. Spousta lidí jezdí do New Yorku za nákupy, my tedy ne, ale říkáme si, že alespoň jednou bychom mohli nakouknout do obchodního domu Macy’s. Upřímně, žádný zázrak to není… Ceny vysoké a zboží pro nás vlastně nepoužitelné. Ale někteří si určitě vyberou.
Ačkoliv je New York obecně drahý, stále se tady nacházejí extrémně levná místa. Můžete si třeba koupit klínek pizzy za 99 centů, čili něco přes 20 korun. A velikostně není rozhodně tak malý, jak by se dalo očekávat. Myslím, že v Brně už pizzu za tuhle cenu neseženeme. Po hodně levné večeři jdeme tedy zpět k řece, odkud si chci fotit Manhattan spolu s oběma mosty při západu slunce. Místo je to vskutku populární, současně se tady fotí hned několik svatebních párů.
Trávíme zde ještě asi hodinu a půl focením, ale už pomalu začíná být chladno, a tak jdeme na metro a jedeme domů, kam to máme dnes poměrně daleko. Asi hodinu cesty s jedním přestupem.
Do New Jersey na hokej
Sobota, předposlední den v New Yorku. Protože jdeme na hokej, který se hraje chvilku po poledni a navíc v New Jersey, tak si nic moc dalšího neplánujeme. Čeká nás zápas mezi New Jersey Devils a Carolina Hurricanes. Přesně na tento zápas jsem měl jít před dvěma lety, dnes už tedy za Carolinu nehraje Petr Mrázek, na druhou stranu Martin Nečas dostává relativně dost prostoru na ledě. Hurricanes, podobně jako Panthers, letos patří k lídrům celé ligy. To se bohužel nedá říct o domácím týmu, který však má ve svých řadách také česko-slovenské zastoupení (Pavel Zacha a Tomáš Tatar).
Cesta do New Jersey je trochu komplikovanější. Nejprve se musíme dostat na nádraží Oculus, kde jsme byli už včera, pak koupit lístky na PATH (příměstský vlak do Jersey) a pak tímto pokračovat až na zastávku Newark. Vlak jede normálně asi dvacet minut, ale už na odjezdu má zpoždění, pak čekáme kdo ví na co, ale přeci jen nakonec pokračujeme. Nejprve pod zemí, v Jersey potom nad zemí. Zastávek jen jen pár, ale stavíme častěji zřejmě z důvodu nějaké výluky. Okolí je takové průmyslové, nehezké až bych řekl škaredé. I samotný Newark nevypadá, že je nějak velké město, o to větší překvapení, že tam opravdu stojí stadion Prudential Center pro 17 tisíc diváků.
Už od nádraží pronásledujeme fanouška New Jersey, takže na stadion trefíme i bez map. Kolem nás to jsou samí Eliáš a Sýkora, i když tady už nějaký ten pátek nehrají. Dnes opravdu nemáme moc času, takže jdeme dovnitř a rovnou hledáme svá místa. Tentokrát ještě blíže ledu a na podélné tribuně, asi v 1/3 délky. Máme tedy výborný výhled na útočné/obranné pásmo podle toho, o kterém týmu se zrovna bavíme. Dnes fandíme „Canes“ a nejsme sami. Je zde početná skupina fanoušků Komety Brno, kteří určitě také fandí Martinu Nečasovi.
Pomalu začíná předzápasový program, nad ledem v Prudential Center visí obrovská kostka, jedna z největších na světě vůbec. Opět nechybí americká hymna, i když dnes v nepříliš povedeném provedení. Samotný zápas nemá úplně nejlepší tempo, to ale údajně u těchto odpoledních zápasů bývá pravidlem. Postupně se to však zlepšuje a zatímco domácí téměř po celý zápas vedou a možná hrají až příliš defenzivně, Carolina vycítí příležitost, chvíli před koncem vyrovnává a v prodloužení rozhoduje Seth Jarvis o vítězství hostí opět v poměru 3:2. Martin Nečas sice bez bodu, ale hrál svůj dvoustý zápas v NHL a my jsme měli tu čest být u toho.
Při odchodu z haly si všímáme, jaký svinčík po sobě zanechávají američtí hokejoví fanoušci nebo lépe řečeno fanoušci nezdravého jídla. Buď jsou ty porce příliš velké nebo jídlo není dobré, každopádně často jsou pod sedačkami téměř netknuté fastfood chuťovky. Jdeme rovnou na vlak, při pohledu na všechno to jídlo dostáváme také hlad, ale v Newarku není úplně velký výběr, skoro už si říkáme, že zkrátka skousneme i McDonalds přímo na nádraží, ale ten je doslova nechutný a drahý. Dokonce i místní říkají: „Tohle není New York, tady pizzu za 99 centů nekoupíš“. A tak sedáme na první PATH vlak a jedeme zpět do New Yorku.
Po pozdním obědě máme dvě možnosti. Buď Guggenheimovo muzeum, které má dnes vstup zdarma, a nebo taková specialita – zaběhat si v Central Parku. Při představě, jaká bude zase v muzeu fronta, volíme variantu „běh“. Sice nemáme úplně ideální oblečení, ale aspoň pro ten pocit si dáváme 3 kilometry v lehkém tempu. Tím máme splněn jeden z posledních cílů dnešního dne i celého výletu, ještě chvíli se procházíme po parku a pak míříme opět domů.
Poslední den a cesta na letiště
V neděli už nemáme žádný velký plán. Sice nám letí letadlo až pozdě odpoledne, ale nemá cenu už jezdit na Manhattan. V klidu posnídáme a zabalíme si věci, náš hostitel Hilario nám dokonce nabízí, že si u něj ještě můžeme nechat věci a zastavit se pro ně později, ale my už si bereme vše s sebou a jdeme se podívat na nedalekou zastávku metra s dnes tak populárním jménem „Corona“. Chvilku posedíme v parku, naposledy si dáváme nezdravý kuřecí burger od Popeyes a nasedáme na metro.
Trasa je hodně podobná tomu, co jsme jeli na zápas Islanders, takže už tolik nezmatkujeme a v pohodě si pohlídáme přestupy. Na závěr přestupujeme ještě na Airtrain, na který je potřeba dokoupit jízdné asi za 5 dolarů. Vláček nás pak zaveze až přímo na náš terminál, podotýkám, že letíme z JFK.
Trable na letišti a super-rychlý přestup
Času máme více než dost, jdeme až úplně na konec terminálu, kam nás navádějí cedule Aer Lingus. Zde prakticky není fronta, navíc paní u business přepážky nemá co dělat, takže si nás zavolá. Dáváme jí kufry a pasy, ale paní podezřele dlouho kouká na naše pasy, pak do počítače a ptá se, kam letíme. Tak říkáme, že do Vídně. Zase se dívá do počítače a pak po nás chce ukázat, že máme očkování a vyplněný vstupní formulář do Rakouska. Cože? To po nás přece nikdo v Rakousku nechce!
Po krátké výměně názorů mezi jevištěm a hledištěm jsme vykázáni za oponu a donuceni si formulář vyplnit. První krok formuláře: „Máte 3. dávku očkování?“ – odpověď „Ano“. Ve formuláři se pak jen vypíše, že ho vlastně nemusíme vyplňovat, přesně tak, jak tvrdíme celou dobu. Jdeme zpět do akce. Paní nechápe, jak je možné, že se mohla mýlit, studuje formulář a zkouší sama vyplnit a odeslat, ale nejde to. Konečně se můžeme odbavit, najednou jde vše mnohem líp, na kufr dostáváme nálepku „short-connection“ a palubní lístky máme na oba lety s místy podle našeho předchozího výběru.
Jdeme do fronty před bezpečnostní kontrolou. Jde to extrémně pomalu, opět se to někdo snaží organizovat, ale spíš tím vytváří zmatek. To ale není nic proti tomu, co se děje na bezpečnostní kontrole. Zatímco u pásu, přes který projíždí palubní zavazadla a osobní věci skenerem, je akční černoška, která míchá osobní věci různých lidí dohromady a rychle odbavuje frontu, tak u brány, kterou musí projít cestující, panuje zmatek. Přijela totiž paní na vozíku. Momentálně se čeká asi na zázrak, že paní vstane a projde branou. Tak asi dvě minuty čekáme, zázrak se samozřejmě nekoná, personál to vzdává a konečně můžeme projít my. Mezitím jsou naše věci už dávno někde na konci celé procedury, rychle se je snažíme posbírat. Ale jedna věc chybí. Katka nemá pas. Cestovní pas!
Snažíme se upoutat pozornost, ale zaměstnanci se nás snaží ignorovat, nakonec přeci jen začnou náš problém řešit. Samozřejmě celé to byla chyba černošky na začátku fronty, která nemá vůbec sahat na cizí věci. Ona totiž vzala pas a dala ho na hromádku jiných věcí, takže ten pak při průjezdu skenerem spadl. Pas se naštěstí našel, a tak můžeme letět domů. Nedovedu si představit, co bychom dělali, kdyby pas třeba odnesl jiný cestující…
Naštěstí tuto epizodu už máme za sebou a za oknem terminálu 5 už čeká Airbus A330 letecké společnosti Aer Lingus. Teď už by mohlo vše klapnout. Zrovna na tomto terminálu není salonek spadající pod Lounge Key, a tak ještě naposledy a tak trochu symbolicky si v New Yorku můžeme vychutnat půlhodinové čekání ve frontě na kávu Starbucks nevalné kvality. Nástup do letadla už naštěstí probíhá v klidu, máme místa vedle sebe a před námi je předpokládaných 6 hodin letu.
Odlétáme relativně včas, i když se ještě trochu motáme po letištní ploše, tak věřím, že to je na JFK normální. Během letu, ačkoliv už je venku tma (letíme proti času), se nám ještě spát nechce a po očku sledujeme předpokládaný čas příletu, který jaksi neodpovídá předpokladu. Pořád doufáme, že to nějak doženeme, ale chvíli před přistáním už je jasné, že to asi nepůjde. Pilot oznamuje, že za zpoždění může slabý jetstream, který nám na cestě domů měl výrazně pomáhat, ale v těchto dnech se mu moc nechce. A tak přistáváme sice extrémně hladce, ale s půlhodinovým zpožděním oproti letovému řádu. Při pohledu do statistik našeho letu z jiných dnů je naopak běžné, že letadlo pravidelně přistává o půl hodiny dřív.
Dublin sice není špatný, ale rozhodně tady nechceme čekat na další let a třeba tady trávit další noc. Myslím, že je i v zájmu Aer Lingus nikomu neuletět, protože ze zámoří mu takhle každé ráno přilétá spousta letadel, na které navazují spoje do Evropy. A je jasné, že dnes jsou všechny spoje z Ameriky zpozděné. Přesto si při východu slunce dáváme sprint letištěm v Dublinu a vyhráváme, na pasové kontrole jsme první a letadlo do Vídně už na nás čeká nedaleko. Můžeme zvolnit tempo. Celý přestup nám trval snad jen 10 minut. Sedíme v letadle a přemýšlíme, jestli takhle rychlá budou i naše zavazadla.
Samotný let do Vídně, ačkoliv probíhá ráno, je pro nás vlastně uprostřed noci, a tak se nebráníme spánku. Ve Vídni jsme možná s drobným zpožděním, ale to ničemu nevadí, autobus nám jede až za hodinu. Co kufry? Chvíle napětí… máme je! Tak to je až nečekaně šťastné zakončení. Trasa Vídeň – Brno už je rychlá a bezproblémová, doma se snažíme překonat únavu, abychom neměli jet-lag, ale tomu se asi úplně vyhnout nedá.
Myslím, že nám vše vyšlo podle plánu, občas to bylo trochu náročnější jak fyzicky, tak hlavně psychicky, ale viděli jsme vše, co jsem vidět chtěli. Oproti minulé návštěvě New Yorku určitě lepší, ale je pravda, že to by se jen těžko překonávalo 🙂 Jsme rádi, že jsme v New Yorku byli skoro celý týden. Trochu jsme se před tím báli, co tam budeme tak dlouho dělat, ale nakonec bych řekl, že je to ideální doba. Měli jsme ještě pár tipů na návštěvy různých vzdálenějších míst třeba v Bronxu, ale i tak jsme se nacestovali až až.
No a kolik to celé stálo? Celou dobu jsme si říkali, že to bude drahé a nakonec to není až tak pravda. Možná je to tím, že jsme hodně ušetřili na letence a ubytování, a tak konečný součet za 10 denní výlet činí 24 tisíc korun na osobu (včetně vstupenek, jídla, veškeré dopravy). Jediné, co bylo zdarma, respektive formou voucheru, je vstupenka na 1 zápas NHL jako kompenzace za minulou návštěvu.
Video
Užitečné odkazy
| Formulář ESTA (oficiální) | https://esta.cbp.dhs.gov/ |
| CityPass New York | https://www.citypass.com/new-york |
| Ourbus (autobusový dopravce) | https://www.ourbus.com/ |
| Ticketmaster (lístky na hokej) | https://my.ticketmaster.com/orders |
| MTA (MHD v New Yorku) | https://new.mta.info/ |
| DCU Rooms (ubytování v Dublinu) | https://www.dcurooms.com/ |