Čtení na: 17 min.

Ačkoliv už jsem v USA jednou byl a projeli jsme kus země, bohužel jsme tehdy vynechali návštěvu zápasu NHL, i když tehdy Sharks poměrně úspěšně válčili v bojích o Stanley Cup. Ano, lístky byly dražší a nebylo jich mnoho, každý bychom seděli jinde, ale při pohledu zpět si myslím, že jsme tehdy měli jít, když jsme byli jen pár desítek mil od SAP Center, domovského stánku klubu ze San Jose.

Plány

Po 4 letech jsem se ale rozhodl, že si svůj sen o NHL přeci jen splním. Na benefitovém účtu mi totiž zůstalo celkem dost peněz, a tak jsem využil možnosti proplacení části nákladů právě přes Benefit Plus. U cestovní agentury Czech Sport Travel, která pořádá různé sportovní zájezdy, jsem si nechal sestavit program pouze pro mě, který zahrnoval dopravu (letecky Vídeň – Newark a zpět pak Washington – Vídeň, vlakový přesun z New Yorku do Washingtonu a dva zápasy NHL: Devils proti Hurricanes a Capitals proti Blackhaws, volně přeloženo – 8 Čechů ve dvou zápasech). Ubytování jsem zvolil vlastní, chtěl jsem Airbnb a trošku si vyzkoušet, jak žije průměrný obyvatel New Yorku, což v hotelu či hostelu nezjistím.

Před cestou

Vše bylo zaplaceno a plánováno těsně před koncem minulého roku, takže o riziku nového koronaviru zatím nikdo nevěděl. Jakmile se však objevily první zprávy o výskytu v Číně, začal jsem situaci sledovat. Ačkoliv to vypadalo, že Číňané situaci nezvládají, z dnešního pohledu si s virem vzhledem k tomu, že byli první, poradili dost dobře. Zavedená tvrdá opatření a hlavně jejich vynucené dodržování byly klíčem k úspěchu. Evropa a svět, zatímco se mohli připravovat na příchod viru, rušili letecká spojení z Číny ve falešné naději, že tím zabrání šíření nákazy.

Pak přišla na řadu Itálie a Evropa pochopila, že legrace končí. Přes první výskyty nemoci v Česku se situace zdála být pod kontrolou na rozdíl od některých evropských zemí, kde křivka nárůstu nemocných strmě rostla. Naproti tomu USA a jejich prezident, který se netají tím, že toho o šíření virů obecně ví hodně, zůstávají v klidu s tím, že pozitivních případů mají málo. Těsně před odletem tedy v Česku desítky případů, Rakousko kolem stovky (to jsem viděl jako největší riziko) a USA, jakožto velká země, měla asi 600 případů, ale New York City jen 18, New Jersey a DC jen ojedinělé případy. Neviděl jsem v tom tedy o moc větší riziko, než zůstat v Česku. Počítal jsem však s možnou karanténou po svém návratu a práci z domova, což by pro mě nebyl žádný problém.

Vyrážím

Je 10.3. 2:30 ráno a já vyjíždím autobusem RegioJetu z Brna. Překvapivě je spoj docela plný a národnostně pestrý. Na letišti ve Vídni jsem dost brzy, dokonce tak brzy, že všechny obchody jsou zavřené. Čekám tedy, než se otevře letištní salonek, kde čekám na svůj odlet. Tuhle možnost využívám vůbec poprvé.

Do New Yorku odlétáme v 10:15 přímým letem se společností Austrian Airlines. Ještě před nástupem jsem vybrán k dodatečné bezpečnostní kontrole… Jaké štěstí. Letadlo je zaplněno tak z poloviny, překvapivě cestuje i dost starších lidí, u nichž bych čekal, že se budou podobným „akcím“ vyhýbat. Pán na sedadle přede mnou byl například ročník 1931. Let probíhá bez komplikací, jídlo průměrné, oceňuje ale roznášení pití po celou dobu letu. Vím, že to dělají všichni, ale Austrian opravdu pravidelně a často, takže člověk neměl během letu pocit žízně. Otázkou je, zda dobrý servis nebyl způsobený menším množstvím lidí na palubě.

Na letišti Newark přistáváme podle plánu někdy kolem půl čtvrté odpoledne místního času. Přichází na řadu imigrační kontrola, která má být jednodušší, pokud už jsem v USA jednou byl, ale nezdá se mi. Nejprve ještě na palubě letadla se vyplňuje nějaká celní deklarace. Tu vlastně ani nepotřebuji. Stejné informace vyplňuji pak u kiosku těsně před samotnou imigrační kontrolou, zároveň skenuji otisky prstů a nechám se vyfotit. To stejné absolvuji u imigračního úředníka. Ptá se jen, jestli jsem byl v Itálii nebo Číně a pouští mě do země.

Naštěstí ve Spojených Státech nemusím řešit datový roaming, protože ho mám v rámci tarifu svého zaměstnavatele. Ale pokud toto štěstí nemáte, doporučuji SIM kartu koupit hned na letišti. Mám totiž špatnou zkušenost z naší první návštěvy USA, kdy byla pozdější koupě a aktivace SIM karty doslova noční můrou.

Cesta do Brooklynu

Kupuji kombinovaný lístek na „Air Train“ a příměstský vlak „NJ Transit“ za 15,5 USD. Venku je příjemných 20 stupňů a nepříjemný vítr. Okolí přestupní stanice vypadá skoro jako okolí Dolního nádraží v Brně, takže žádný zázrak. Ve vlaku spousta zaměstnanců a minimum cestujících. Po nějakých 20 minutách přijíždím na newyorské nádraží Penn Station.

Zde bych měl být schopný přestoupit na metro, ale ve velkém zmatku vyházím ze stanice ven a poprvé mám možnost si užít pohledu na centrum města New York pěkně z blízka. Potřebuji se však dostat zpět do metra, ale mezi okolními mrakodrapy nefunguje GPS. Nakonec nacházím vchod do podzemí. Tyto vstupy jsou v New Yorku dost nenápadné. V metru se snažím koupit lístek na celý týden (Metrocard), ale dlouho bojuji s platbou. Kreditní karta nefunguje, Revolut asi až na třetí pokus. Zvláštní. Stojí to 33 dolarů, tedy vlastně 34, protože dolar se platí za kartičku.

Čekám na metro. Mimochodem značení je dost zmatené, hodně těžko se orientuje v tom, odkud která linka jede. Upřímně mám v prvních momentech problém pochopit, jak to vlastně funguje. A to jsem se dopředu připravoval, takže vím, kterou linkou mám jet. Pokud porovnám například s čínskou Šanghají, kde je síť metra ještě delší a počet linek větší, tak tam jsem byl schopný mnohem rychleji se v metru zorientovat.

Nakonec přeci jen přijíždí dost opožděné metro linky C. Nasedám a začíná zábava. Už venku na ulici je New York plný spousty zvláštních lidí a v metru jsou cestující ještě mnohem různorodější. Zatímco projíždím přes Manhattan, je obsazení vozu hodně kosmopolitní, ale jakmile přejíždíme do Brooklynu, stávám se postupně jediným bělochem možná v celém metru.

Jedu dlouho, skoro hodinu až na Van Siclen Avenue, kde vystupuji a hledám své ubytování. Opět to chce trochu času, než se zorientuji, stejně jako stále zmatená GPS v mém telefonu. Nakonec nacházím červené dveře, zadávám číselný kód a vstupuji dovnitř. Za necelých 1000 Kč za noc mám svůj pokoj a koupelnu a kuchyň sdílenou s hostitelskou rodinou a dalšími hosty.

Ještě večer potřebuji něco sníst. V okolí je sice spousta pochybných fast-foodů, ve kterých se stravují místní, ale z bezpečnostních důvodů volím dobře známý a z vlastní zkušenosti v Americe také dobrý Burger King. Opět nevím, kam mám strčit kreditní kartu, aby to fungovalo. Mají takové zvláštní terminály, takže asi na třetí pokus konečně platím. Za 9 dolarů dostávám burger, extrémní porci hranolků a zhruba litr pití (tomu říkají malá porce).

První den

Ráno se budím brzy, přeci jen mám jet lag. Není čas ztrácet čas. Sedám na metro, linku C. Jiná odsud ani nejezdí, takže stačí odhadnout správný směr. Protože je opravdu hezky, zkusím zamířit rovnou na vyhlídku Top of the Rock. Sice mám koupenou vstupenku až na třetí den, ale věřím, že to nějak domluvím.

Ještě vysvětlím newyorské metro. Linka C je místní, čili takový „courák„, co zastavuje všude. Po stejné trati (ale oddělených kolejích) jezdí i linka A, ale to je expresní vlak. První den ještě nemám ty přestupy nacvičené, takže jedu opravdu dlouho linkou C až k blízkosti svého plánovaného cíle. Dávám si alespoň cappuccino, ale kdybych věděl, že mi to naředí cukrem 50/50 tak si to nedám. Nechtěl bych být diabetikem v USA.

Opět se trochu motám po ulicích, než objevím vstup do Comcast Building, která je součástí komplexu Rockefellerova centra a na jejímž vrcholu se nachází vyhlídka „Top of the Rock“. Skutečně není žádný problém vyjednat si okamžitý vstup, snad i díky tomu, že momentálně se zde nachází jen minimum turistů. A proč vlastně tak spěchám? Předpověď počasí na čtvrtek dopoledne je neúprosná – vytrvalý déšť. Takže volím jistotu.

• 

• 

• 

• 

• 

Nahoře je k dispozici nejprve vyhlídka krytá sklem, takže doporučuji jít rovnou až úplně nahoru, kde je otevřená vyhlídka do všech stran. V New Yorku je spousta různých vyhlídek, ale z Top of the Rock jde krásně vidět Central Park na jedné straně a majestátní Empire State Building na straně druhé spolu s finanční čtvrtí v pozadí. Trávím zde asi tak hodinu focením a užíváním si krásných výhledů. Mimochodem češtinu zde slyším na každém kroku…

Dále pokračuji dole mezi mrakodrapy, nakouknu do veřejné knihovny, která se objevila i v řadě filmů, stejně jako nádraží „Grand Central Terminal“. Kousek od něj je ještě další známý mrakodrap – Chrysler Building. Ještě známější mrakodrap je jistě Empire State Building, okolo kterého pokračuji dál až k mnohem menší budově Flatiron. Další ikonická stavba New Yorku je bohužel částečně zakryta lešením.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Vracím se trochu zpět směrem k Central Parku, zkouším další cappuccino, opět silný cukerný roztok. Jdu kolem Madison Square Garden, tedy stadionu hokejového týmu New York Rangers. Z venku nic nenasvědčuje tomu, že se jedná o jeden z neslavnějších sportovních stánků světa. Zastavuji se chvíli na „Times Square“, ale upřímně tohle místo až tak zajímavé není. A tak přes okraj Central Parku mířím k „East River“, tedy řeku, přes kterou na Rooseveltův ostrov jezdí lanovka. A co víc, pokud mám kartičku na metro, mám to v ceně.

• 

• 

• 

• 

• 

Zatímco během dne se zatáhlo, pro jízdu lanovkou zase krásně svítí sluníčko. A tak si užívám další skvělé výhledy na celý New York. Lanovka jezdí pořád tam a zpět, na ostrově nic extra zvláštního není, a tak mířím zpět na Manhattan. Dávám si jídlo, pro změnu platím Revolutem a opět je něco špatně. Objednávky jsou na jméno z vaší karty, nicméně z Revolutu vypadlo něco jako „Personalized“, takže podle toho se to opravdu těžko identifikuje, ale naštěstí se vše vysvětluje.

V podvečer mířím do Brooklynu, ale vysedám hned za slavným mostem stejného jména. Z nedalekého parku je totiž krásný výhled na Manhattan. Čekám na zápas slunce, venku už je fakt zima, ale čekání stojí za to. Fotím prakticky celý průběh postupného stmívání, a tak mám nakonec řadu krásných fotek s různým světlem. Sedám opět na metro a mířím do „svého“ bytu. Tentokrát není až tak daleko.

• 

• 

• 

Druhý den

Ráno čtu nějaké nesmyslné zprávy z domova, kterým příliš nerozumím. Až pak mi to dochází. Přerušuje se letecký provoz mezi USA a Evropou? Co to znamená? Titulky českých serverů mluví o „stovkách uvězněných Čechů v USA“. Co s tím udělám? Bohužel nic. V tuto chvíli nikdo nic neví. Letecké společnosti analyzují, co vlastně zákaz znamená. Dnešní lety jsou zrušené.

Nemá cenu si s tím lámat hlavu. Jedu opět na Manhattan, tentokrát ale na stanici metra Whitehall St, poblíž které se nachází terminál trajektu na Staten Island. Cestou si čtu další zprávy:

Hráč NBA se nakazil koronavirem.

Ruší se NBA.

NHL sdílí prostory s NBA.

Dnes ve 13:00 se rozhodne o pokračování soutěže. Nicméně týmy již údajně mají zrušené ranní rozbruslení, případně ani neodletěly na své zápasy…

Je tedy téměř jisté, že hokej nebude. Cestou na Staten Island, která je mimochodem zdarma, potkávám další Čechy, kteří přiletěli také na hokej. Zatím moc nechtějí věřit tomu, co se děje. Také netuší, jak se dostanou domů. Proč tedy plujeme na Staten Island? Z lodi jde opět krásně vidět Manhattan a kromě toho pluje jen kousek od Sochy Svobody. Ano, dá se zaplatit i výlet přímo k tomuto symbolu New Yorku, ale takhle to stačí. Na Staten Islandu je potřeba rychle přeběhnout na zpáteční trajekt.

• 

• 

• 

Čím dál tím víc si uvědomuji vážnost situace. Nejblíž NHL jsem v tuto chvíli v momentě, kdy na autobusové zastávce vidím fanouška v dresu New Jersey Devils. Kontroluji situaci ohledně letů zpět, ale dopravce stále neví, co má dělat. A tak pokračuji ve svém putování po New Yorku. Mám to štěstí, nebo spíš smůlu, že vidím newyorskou burzu v den jednoho z největších propadů celé historie. Kam se hrabe krize z roku 2008…

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

V depresivní náladě mířím na depresivní místo. Památník 11. září. Po dvojici mrakodrapů zůstaly jen 2 díry v zemi jako připomínka události roku 2001. Nedaleko původních „dvojčat“ dnes stojí současná nejvyšší budova New Yorku: One World Trade Center. Obcházím ještě několik zajímavých míst v okolí a netrpělivě čekám na potvrzení zrušení NHL, které přichází chvilku po 13. hodině. Sice oficiální online prodejce vstupenek mlčí, ale je to jasné. Dnes, zítra ani nejspíš do konce sezóny hokej nebude.

Vymýšlím tedy náhradní program. Sedám na metro je mířím do čtvrti Greenwich Village, která reprezentuje takový ten typický New York, jak ho známe z televize. A mimo jiné i záběr na bytový dům ze seriálu „Přátelé“ pochází právě z této oblasti. A aby filmových referencí nebylo málo, jedu opět do Central Parku, který si také „zahrál“ ve spoustě filmů, ale já nejprve mířím do muzea „American Museum of Natural History“, tedy přírodovědného muzea, abych zažil Noc v Muzeu, tedy v mém případě pouhé odpoledne, neboť nás před zavírací dobou vyhnali ven. V muzeu platíte, kolik uznáte za vhodné, a tak jsem jim nechal 10 dolarů. Mezi největší lákadla patří bezesporu kostry dinosaurů a také krásné expozice vycpaných zvířat. A z vlastní zkušenosti je to snad lepší, než safari v Africe 🙂

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Chvilku se ještě toulám po Central Parku, který překvapí nejen tím, že je opravdu velký, ale také dost členitý. Vždy jsem si myslel, že to je rovinka, kam si Američané chodí jen zaběhat. Ale realita je taková, že občas je potřeba překonat i nějaký ten kopeček a trávník zase občas vystřídá kus skály. To už je ale večer a já mířím zpět do Brooklynu. Teď už vím, že nejlepší je jet expresním metrem A a až na poslední dvě zastávky přesednout na „courák“. Večer zjišťuji, že Austrian ruší své přímé linky, Lufthansa a partneři zachovávají v následujících dnech alespoň nějaký provoz. Protože jsem však nekupoval letenky na přímo, stejně nemůžu řešit pře-rezervaci. Kromě toho, letecké společnosti řeší dnešek a zítřek, můj plánovaný odlet za několik dní nikoho nezajímá.

Rychlý útěk domů

Hned ráno volám do cestovní agentury a dostávám možnost odletět domů ještě dnes. Zápasy zrušeny, vyhlídky na odlet v pondělí nejisté. A tak souhlasím s náhradním řešením. Protože je nabídka omezená, odlétám odpoledne z letiště JFK přes Moskvu do Prahy s Aeroflotem. V tomhle případě se tedy jedná ještě o poměrně dobrou volbu. Aeroflot a moskevské letiště už znám dobře, čas na přestup tak akorát a hlavně přílet do Prahy mi umožní dostat se domů. Z Vídně bych měl už problém…

Rychle spěchám ještě na Manhattan, nasnídat se a koupit nějaké drobné suvenýry. Ale brzy ráno je většina obchodů ještě zavřených. Navíc přesně podle předpovědi prší. V tuto chvíli si uvědomuji, jak důležité bylo jít na Top of the Rock hned první den. Dnes už bych to nestihl.

Vracím se do bytu, potkávám manžela paní, u které bydlím a vysvětluji mu situaci. Ruším rezervaci ubytování ve Washingtonu a mile mě překvapuje, že dostávám 100% zpět. Za chvíli mi přijde zrušení celé rezervace i z New Yorku. Později zjišťuji, že Airbnb nastavilo pravidla tak, že i když musíte odjet kvůli komplikacím způsobených koronavirem dřív, ruší se i aktuální rezervace. A tak jsem vlastně v New Yorku bydlel zadarmo. Myslím, že je to trochu nefér vůči ubytovatelům.

Bydlím nedaleko letiště JFK, přesto vyrážím v předstihu. Platím ještě asi 10 dolarů za AirTrain a na letišti jsem celkově asi za 40 minut. Ve frontě na check-in za mnou stojí i nějaký ruský hokejista. Z NHL asi nebude, viděl bych to na nižší nebo juniorskou soutěž, ale blíž hokeji už asi na tomto výletě nebudu. Protože i bezpečnostní kontrola netrvá dlouho, mám asi 3 hodiny času, a tak opět využívám alespoň možnosti volného vstupu do salonku a musím říct, že ten na JFK je fakt dost dobrý.

Letadlo zaplněno tak ze 70%. Zatím žádný katastrofický scénář, nikde ani fronty. Během letu oproti Austrianu lepší jídlo, ale skoro žádné pití. Prostě letušky asi spí. Letí se přes noc, takže je to aspoň částečně omlouvá. V Moskvě jsme včas, tamní letiště už docela znám, takže nečekám ve stísněném prostoru brány, od které poletíme, ale jdu do otevřenější části letiště. V tuto chvíli jen doufám, že Česko neuzavře letiště. Původně mi hrozilo mi, že zůstanu uvězněný v USA. Ale teď mi hrozí, že zůstanu v Rusku… Situace se vyvíjí neskutečně dynamicky. Ještě v Moskvě si stíhám přečíst, že v Česku se zavírají obchody. Čekají mě tři hodiny letu, tak snad už to nějak dopadne…

Po přistání v Praze žádné kontroly. Měření teploty a rozdávání letáčků na letišti tedy znám jen z televize. Jedu na nádraží. Nikde nikdo. Uzavření obchodů a restaurací se projevuje. V poloprázdném vlaku nefunguje obsluha. Kdo něco chce, musí si pro to přijít a dostane to „sebou“. Začíná mě bolet v krku. To není dobré znamení. Snad je to jen z velké únavy, klimatizace a sychravého včerejšího dne…

Doma už jen objednávám jídlo s předáním na dálku a přes nepříjemnou bolest v krku jdu spát. Další den ráno je to lepší, teplotu nemám, ale přesto zůstávám izolovaný od zbytku světa až dodnes. Ne, že bych musel, protože jsem přiletěl z oficiálně „bezpečné“ země, ale protože to cítím jako jistou morální povinnost. New York má totiž v současné době asi největší tempo růstu počtu nakažených po celém světě (stát New York znásobil počty nakažených asi 12x za poslední týden), takže si myslím, že o něm ještě uslyšíme… A nikde není psáno, že moje bolest v krku a kašel nemůže být lehký průběh koronaviru. Nechat se testovat v tuto chvíli nemá smysl, protože pokud koronavirus nemám, tak znám jedno místo, kde určitě je. A tím je odběrové místo.

Co by bylo kdyby?

Kdybych nemusel odjet, tak bych pokračoval ještě jedním dnem v New Yorku, kde mi zbývala ještě velká část Central Parku a pak už je takové speciality jako čínská nebo italská čtvrt. Pak by následoval přesun vlakem do Washingtonu (jízdenka v hodnotě 100 dolarů už byla zaplacena) a dva dny v hlavním městě spojených států a návrat domů přímým letem do Vídně.

Postřehy z New Yorku

Lidé

Lidé jsou různí. Ať už docela početná skupina bezdomovců, kteří na rozdíl od těch našich jsou mnohem více průbojní, nebojí se projít celé metro s kasičkou vybírat prachy. A dost místních jim nějaký ten cent dá. Nebojí se projevit svůj názor, i když je většinou totální nesmysl. Na druhou stranu je to jedna z posledních svobod, co jim v životě zůstala.

Není překvapením, že New York je opravdu hodně multikulturní. Překvapilo mě, že některé nápisy byly i ve španělštině, ale hispánců ve městě zase tolik nebylo. Jak člověk projížděl město, měnilo se s tím právě i složení obyvatel. Ale obecně lze říci, že v New Yorku je snad úplně vše.

Musím přiznat, že některým lidem jsem ani moc nerozuměl kvůli dost silnému přízvuku, na který nejsem zvyklý. Zejména šlo o afroameričany. A taky se mi stávalo, že jsem měl pořád pocit, že na mě někdo mluví. Ale skutečnost byla taková, že každý druhý obyvatel New Yorku má sluchátka v uších (navíc ještě takové ty malé bezdrátové, takže to není vidět) a téměř neustále telefonuje.

Metro

Metro je na první pohled zmatené, ale až člověk pochopí systém, tak se v tom dá orientovat. Jde vidět, že už je to starší systém. Dnes by to asi řešili jinak. Některé trasy jsou značeny písmeny, jiné pak čísly. Často některé linky sdílí v určitém úseku koleje, ale pak pokračují každá svým směrem. Zajímavostí jsou expresní linky, které dávají smysl právě na velké vzdálenosti. Jinak prostory metra působí takovým občas ponurým a stísněným dojmem.

Bez metra by byl ale pohyb po městě takřka nemožný. Ano, existují autobusy, ale těmi nikdo nejezdí. A existují taxíky, ale věřte, že metrem je to asi nejrychlejší. I když v době mé návštěvy nebyl provoz na povrchu až tak hustý.

Jídlo

Chtěl jsem ochutnat takový ten typický hot-dog nebo jakékoliv jídlo z pouličních stánků. Nicméně měl jsem jen 100-dolarovou bankovku a rozměnit se mi ji povedlo až druhý den večer. Třetí den jsem musel odjet, takže teď mám asi 80 dolarů v drobných, které jsou mi k ničemu 🙁

Video