Hned několik budíků nastaveno na 3:45. Zaspat v tak důležitý
den by se mi asi moc nehodilo. Stejně jsem celou noc moc nespal, ještě kolem
3:30 jsem aktivoval svou novou platební kartu, takže budík byl spíš symbolický.
Poslední kontrola kufru, pasu, peněženky a dalších nezbytností a vyrazil jsem
do centra Brna na autobus. Samozřejmě jsem zvolil Student Agency rovnou až na
letiště Praha, tedy s přestupem na Florenci. Letěl jsem s ruskou
společností Aeroflot, ale první let byl s ČSA (codesharing – jedno letadlo
pro několik přepravců). Samozřejmě tímto letem letělo mnoho Rusů neschopných si
udělat self check-in u automatu, takže docela lituju zaměstnankyně letiště, že
s nimi měla takovou trpělivost, já bych neměl. Můj kufr nakonec vážil 20
kg a to jsem si říkal, jak tentokrát vezu málo věcí, no příště toho musím vzít
ještě méně. Let probíhal naprosto v pořádku, jen místo mladých letušek
byli starší stevardi. Seděl jsem úplně vzadu, navíc u okna a vedle mě seděl
Slovák mířící za svou filipínskou přítelkyní do Hongkongu a Japonec jménem Sid
mířící do Indie, takže skutečně zajímavé složení a měli jsme si celou cestu o
čem povídat, takže let utekl jako voda. Pak však následovalo 7 hodin čekání na
další letadlo v Moskvě na letišti Šeremetěvo. Ceny i na letiště opravdu
vysoké, náš terminál nepěkný, naštěstí se dalo přejít na jiný, kde však stejně
nic zajímavého nebylo. Říká se, že se Češi neumí oblékat, ale díky Rusům jsme
v tomhle pomyslném žebříčku až na druhém místě. Tepláková souprava kam oko
dohlédne, ruské holky sice pěkné, ale kdyby na sebe daly třeba pytel od brambor,
tak by vypadaly lépe. Pak se na letišti začínalo vyskytovat hodně Číňanů a to
bylo znamení, že se blíží můj let, ale hlavně asi 10 dalších do celé Číny během
pár hodin. Můj let byl nakonec bohužel opožděn asi o hodinu. Letadlo pěkné,
moderní Airbus A330-300 vybavený interaktivním LCD displejem na každém sedadle,
jen já tu interaktivitu moc nepochopil a polovinu letu jsem hledal, kam zapojit
sluchátka. Hned po startu se podávala večeře, nic extra to nebylo, ale jak se
říká, hlad je nejlepší kuchař. Letušky a stevardi se hodně snažili, pořád
běhali po letadle a něco roznášeli, v tomhle si zaslouží pochvalu. Pak se
šlo „spát“, no každá asi chápe, co ty uvozovky znamenají. Trochu jsem záviděl
Číňankám sedícím uprostřed, že vedle sebe měli volná místa, což já neměl. A
když už jsem byl tak unavený, že bych třeba i usnul, začala se podávat snídaně.
Pak jsem jen sledoval na displeje přede mnou jak se pomalu, ale jistě blížíme
k cíli. Posledních několik minut letu bylo navíc snímáno kamerou umístěnou
na trupu letadla, takže fakt zajímavý zážitek. 

Po přistání se šlo na imigrační
pasovou kontrolu, kde byla obrovská fronta, naštěstí vše šlo poměrně rychle. Pak
jsem vybral u prvního bankomatu, který jsem uviděl a poznal (HSBC, u čínských
bych si nebyl jistý, zda je to automat na vodu nebo bankomat). Pak pro kufr,
naštěstí celý a konečně ven, kde již čekala slečna od IAESTE Šanghaj jménem
Romy, která mně pomohla dostat se na opačný konec města a dokonce mi i ukázala
moje místo ve vlaku do Čchang-Čou. Uměla hodně slušně anglicky a ukázalo se, že
na podzim jede do České republiky na stáž, takže jsem jí taky něco málo řekl,
ukázal pár fotek a snad se jí u nás bude líbit. Pak už jsem vyrazil do své
cílové stanice ChangZhou Bei (což je vlastně Čchang-Čou sever). Poprvé
v životě jsem jel vlakem rychlostí 300 km/h a ani to nebylo tak drahé, asi
je 75 yuan, což je kolem 240 Kč za zhruba 150 km jízdy. Pak jsem zamířil na
stanoviště taxíků, kde dva policisté řídili nastupování lidí do taxíků. Jakmile
jsem přišel na řadu, slečna za volantem se podívala, kam chci jet a něco řekla,
ukázala ceduli „16:30“ a kousek odjela. Znamenalo to asi něco ve smyslu „mám
padla“, ale policista za ní přišel a asi jí řekl, že musí ještě 15 minut makat,
tak mě odvést prostě musela. Pár minut za 11 yuan čili skoro zadarmo a byl jsem
ve firmě, kde na mě čekal můj školitel Ken, druhá a zatím poslední osoba, která
tady umí anglicky. Zavezl mě na hotel, kde jsem strávil svou první noc. Ještě
předtím jsme šli koupit čínskou SIM kartu, což je opravdu složitý proces
vyžadující kopii pasu a potvrzení milionu různých věci na obrazovce před vámi,
ale budiž, měl jsem čínské číslo. Večer jsem ještě před spaním prošel okolí a
zavítal do místního KFC, jehož produkty však s originálním KFC moc
společného nemají, ale zase vše tak za polovinu ceny oproti Česku. Takže jsem
koupil něco jako „Grander“, co chutnalo jako něco podobného v Brně na
nádraží, snědl jsem to a šel jsem spát. Druhý den ráno jsem úspěšně zaspal
snídani, avšak nyní už vím, co v Číně znamená snídaně, takže jsem vlastně
o nic nepřišel. V nedalekém „Hipermarketu“ (ano, přesně tak se to píše,
není to žádný gramatický nesmysl) jsem si koupil sušenky a půllitrovou láhev
Pepsi za 2,5 RMB (čili asi 8 Kč). V poledne pro mě přišel můj
living-mentor Ken a vzal mě na oběd do restaurace Pizza Hut (ano, podobné
najdeme po celém světě). Objednal jsem si Spagetti Carbonara, kupodivu chutnaly
tak, jak měly. Pak jsme měli ještě napůl jednu pizzu, která už od pohledu
připomínala spíše buchtu, ale chuťově byla celkem dobrá, i když Evropan by asi
čekal něco jiného. Pak jsem se dozvěděl, že spolupracovnice, u které mám
bydlet, je na služební cestě, takže mě vyzvedl její manžel a zavezl mě do
jejich bytu. Tím byla moje cesta u konce, takže pokračování příště…