Čtení na: 6 min.

Po návratu z Laponska bylo najednou málo času, protože ve škole se blížil konec semestru. Konkrétně jsem musel dodělávat cvičení do předmětu „Signálové procesory„, který byl vyučován formou samostudia, což samozřejmě vedlo k tomu, že jsem vše odkládal na poslední chvíli. Takže jsem strávil několik dní úplně sám v jedné z učeben na Tietotalu, až když jsem měl téměř vše hotové, přišel za mnou jeden pákistánský student a zeptal se mě, jestli může být se mnou ve dvojici… tihle kluci z východu, kterým jsme občas říkali „indiáni“, měli založené své studium většinou na masivní kooperaci. Tam, kde Evropan pracoval sám nebo ve dvojici, „indiáni“ pracovali ve skupině třeba 10 lidí. Ale abych se vrátil k původnímu tématu. Takže jsem dokončil všechna cvičení, poté jsme je spolu odevzdali a mohl jsem se soustředit na další úkol, a to dokončení cvičení v předmětu „Introduction to satellite positioning„. Zde jsem pracoval ve dvojici s Petrem (ano, je to také Čech), ale protože zmíněný předmět byl z jiného oboru, než Petr studoval, tak jsem většinu úkolů zpracovával já. Nicméně na konci semestru jsem za to dostal čokoládu, což rozhodně potěšilo. Naopak v „Digital Design for FPGA“ jsem to byl já, kdo celý semestr nic nedělal, za moje body z tohoto kurzu mohu poděkovat Tomkovi z Polska (taky dostal nakonec čokoládu, ale málem jsem mu ji nestihl předat). Posledním úkolem, který jsem dodělával před zkouškami, byl projekt z předmětu „Video compression„, který byl nakonec poměrně snadný.

Tak tohle je jedna z budov naší školy, konkrétně Tietotalo, kde jsem trávil nejvíce času.

Poslední dva týdny (necelé) byly ve znamení zkoušek. Ano, zkouškové období je tady opravdu krátké, takže jsem měl 6 zkoušek během 8 dní, a to ještě dvakrát se podařilo mít 2 zkoušky v jeden den. Skutečně nic příjemného, když navíc jako Exchange students musíme všechny udělat na první pokus (neexistuje nic jako náhradní termín). Náročnost byla srovnatelná s Českem, jen s tím rozdílem, že ve Finsku jsme museli celou zkoušku psát samozřejmě v angličtině, což nakonec nebyl zas takový problém. Rozhodně se však nepotvrdilo (aspoň v mém případě), že by Erasmus studenti dostávali kredity úplně zadarmo. Já teď s napětím čekám, jestli se mi vlastně podařilo splnit minimum 18 kreditů (v tuto chvíli mám potvrzeno 8). Učitelé mají celých 30 dní na oznámkování, takže si asi chvilku počkám. Systém zkoušek byl také docela odlišný, v jedné učebně se psalo více různých zkoušek, hlídali úplně cizí lidi a bylo jich celkem dost, opisování a podvádění se trestá tvrdě – vyhozením z daného předmětu (student ztrácí možnost dalších termínů). Vidím jako nevýhodu, že daný vyučující není přítomný na zkoušce. U nás totiž občas ještě během zkoušky vysvětlí, co přesně po nás vlastně chce, případně poradí… A ještě poznámka ke známkování: stupnice od 0 do 5, přičemž 5 je nejlepší a 0 znamená failed, takže doufám alespoň v jedničky 🙂

Protože jsem poslední měsíc už moc nefotil, nemám sem vlastně ani co dát, tak aspoň sněhuláka…

Celý prosinec byl rovněž ve znamení loučení s lidmi, kteří odjížděli domů. Nejprve to byly dvě Češky – Petra a Klára. Celá akce byla uspořádána na Reinole a holkám se to opravdu hodně podařilo. Přichystaly spoustu dobrého jídla a pití, místnost byla vyzdobena mimo jiné českými vlajkami, bylo to jako český ostrov ve finském jezeře 🙂 Bohužel jsem nemohl zůstal až do rána, protože na mě čekala práce. Následující týden odjížděl domů Tomáš, a tak jsme si zašli na jedno (skutečně jen jedno pivo, při místních cenách bohatě stačí). Celý večer vytrvale sněžilo a tak jsme postavili parádního sněhuláka na autobusové zastávce a měl úspěch hlavně u opilých Finů. O víkendu byla poslední společná večeře – Katalánská. Ariadna připravila spoustu jídla a také pro každého malý vánoční dárek s osobním přáním, což bylo opravdu milé. Poté následovala venku „snowball fight„, což bylo super, hlavně holky z Portugalska a Katalánska byly snadným terčem. I tento povedený večer byl svým způsobem loučením, protože s některými lidmi jsme se viděli naposled. Další týden, již uprostřed zkouškového období, jsme naposledy zamířili i do Miami, i když jsem původně nechtěl, nakonec jsem šel a rozhodně to nebyla špatná akce, spoustu ostatních společných akcí jsem ale kvůli náročnému programu ve škole musel odmítnout. Poslední víkend jsme se rozloučili s Ariadnou, trochu jsme zavzpomínali na EILC… Den před zkouškou jsem se účastnil akce „CZ/SK hospoda“, která se konala u Cipa v bytě, každý si přinesl jednu plechovku piva a z původních 30 minut se akce protáhla na nějakých 5 hodin, poté jsme šli ještě do C55 na polévku a trochu si zopakovat „satellite positioning“ na zítřejší zkoušku. Můj poslední den v Tampere jsem vstal asi v 8 ráno po nějakých 5 hodinách spánku a šel jsem do školy napsat zkoušku, poté poslední oběd (spíš snídaně) v univerzitní jídelně, pak nás Anne pozvala na poslední oběd – tentokrát americké hamburgery a musím uznat, že ve francouzském provedení byly moc dobré. Mezitím jsem stihl koupit ještě pár maličkostí, abych vůbec něco finského přivezl domů. Odpoledne jsem musel na poštu, abych odeslal sám sobě balík, protože jsem měl mnohem víc věcí, než na cestě do Tampere. Pak následovalo uklízení. Se svým pokojem jsem neměl nejmenší problém, ale bohužel společné místnosti se ani uklidit nedaly, protože naši Francouzi příliš nespolupracovali a příliš je to nezajímalo, takže jsem uklidil, co jsem stihl, ale stejně si myslím, že tam TOAS pošle úklidovou četu a strhnou nám náklady z naší kauce… Večer jsme zakončili tam, kde vše začalo a kde se odehrála většina akcí – v C55. Sestava byla téměř identická, jako když jsme začátkem srpna přiletěli, prostě lidi z EILC (plus pár dalších), nálada zpočátku hodně zvláštní, ale nakonec se párty slušně rozjela a čekali jsme až do 4 ráno, kdy odjížděli Francouzi (Anne, PA a Sylvain) na letiště. Hodinu jsem pak ještě spal a pak byla řada na nás (já a Josef). Poslední týden byl hodně hektický a ani jsem se nestihl s mnoha lidmi rozloučit 🙁

Čekáme na autobus… 🙂

Cesta domů proběhla v klidu, sice jsme měli drobné zpoždění (asi hodinu), ale letadlo v Mnichově na nás počkalo a stihli přeložit i zavazadla, celkově bych pochválil letiště v Helsinkách, Mnichově i Praze, protože skutečně oba naše lety proběhli bez nejmenších problémů, i když jsem měl kvůli přestupu strach. A hlavně, když porovnán přístup například na Mallorce, kde u check-inu stáli tři lidi a byli pomalejší, než jeden zaměstnanec v Helsinkách nebo Praze, domyslím si, jak je to asi ve Španělsku s produktivitou práce…

Trička „I love Tampere“ přivezené z Polska 😀

Tohle by měl být můj poslední příspěvek na blogu, ale snad ještě najdu čas a sepíšu jak se mi ve Finsku celkově líbilo a taky nějaké praktické rady a zkušenosti pro další studenty, kteří se do Finska teprve chystají. A taky bych rád napsal něco o finštině a o Finech, ale to fakt ještě nevím.