Čtení na: 41 min.

Kupujeme letenky

Letenky do Gruzie jsem kupoval už podruhé. Poprvé v roce 2020 vše samozřejmě pokazil koronavirus, a tak od té doby jsme měli tuto zakavkazskou zemi v hledáčku. Bohužel, v době nákupu letenek nebylo mnoho možností, jak se do Gruzie dostat. Kromě přímých letů se společností Wizzair to bylo jen několik spojů přes Turecko. I s platbou navíc za zavazadlo ale přeci jen nejlevněji vycházel právě Wizzair, a to asi 3500 Kč na osobu za zpáteční let (jedno 20kg zavazadlo do dvojice). V době psaní článku létá navíc ještě Eurowings z Prahy.

Jak se pohybovat po Gruzii aneb půjčujeme auto

Dlouho jsme diskutovali, zda bude lepší půjčit si v Gruzii auto a nebo se spoléhat na místní dopravu a velkou síť tzv. maršrutek, případně to kombinovat s taxíky, respektive pronajatým autem s řidičem. Výhodou místní dopravy je bezesporu cena, nevýhodou naopak fakt, že ne vždy pojedou podle jízdního řádu (pokud vůbec existuje) a nedostaneme se zkrátka všude. U auta je to právě naopak, vyšší náklady by měla kompenzovat flexibilita. Půjčení vozu se ale obecně až tolik nedoporučuje vzhledem k tomu, jakým způsobem gruzínští řidiči jezdí (alespoň podle toho, co se píše na internetu).

Nakonec jsme se rozhodli pro variantu půjčení auta. Vzhledem k složitému terénu jsme si připlatili za SUV s pohonem všech 4 kol (Subaru XV Crosstrek) a zvolili jsme často doporučovanou půjčovnu cars4rent. I se slevou 10 % (kód qw123) byla nakonec cena za 10 dní 637 EUR, což je poměrně dost. Výhodou ovšem je, že tato cena je konečná včetně plného pojištění (není nutné mít ani kreditku). Se společností jsme si ještě potvrdili číslo letu a náš přibližný přílet a to bylo vše.

Konečně letíme

16.6.2023 brzy ráno vyjíždíme směrem na vídeňské letiště. Cesta je bezproblémová a při odbavení jde vše také poměrně hladce, snad až na příliš poctivou bezpečnostní kontrolu. Do Gruzie sebou vezu i dron aniž bych tušil, že zrovna na palubu Wizzair nesmí. Naštěstí zrovna tohle ale nikdo nekontroluje. V salónku Vienna Lounge si dáváme snídani a zanedlouho nás čeká odlet. A to dokonce přesně podle letového řádu. Ačkoliv jsme si za místa nepřipláceli ani korunu, sedíme vždy alespoň dva vedle sebe. Letadlo je skoro úplně plné a podle rozhovorů lidí v našem okolí to vypadá, že těch několik neobsazených míst patří zřejmě jejich kamarádům, kteří jaksi zapomněli nastoupit.

Po přistání v Kutaisi

Cesta do Kutaisi trvá asi tři hodiny. Přistáváme na nevelkém letišti, které bych přirovnal k tomu brněnskému, ačkoliv tohle bude přeci jen o něco větší. Protože jsme samozřejmě mimo Evropskou unii a Schengenský prostor, čeká nás pasová kontrola. Všudypřítomné unijní vlaječky však prozrazují, že Gruzie by EU ráda patřila, ale k tomu povede ještě dlouhá cesta. Prvním našim úkolem je vybrat z bankomatů dostatek peněz, abychom měli na zaplacení auta a také ubytování. To je však problematické, některé karty bankomat odmítá, pro jiné je poplatek 5 GEL za výběr a limit pouze 400 GEL. Potřebujeme však alespoň 2000. Nakonec se nám potřebné množství peněz daří vybrat.

Kupujeme SIM kartu. Všichni doporučují společnost Magti, která má údajně pokrytí i v horách. Ceny na letišti jsou ale vyšší, než o jakých se píše na internetu. Kupujeme jednu SIM kartu za 40 GEL s neomezenými daty s tím, že si můžeme udělat hot-spot a data sdílet. Zbývá poslední a možná dnes nejdůležitější věc. Kde máme auto? Měl zde na nás čekat někdo z půjčovny, ale nikoho jsme za celou dobu neviděli. Snažíme se marně kontaktovat půjčovnu přes WhatsApp. Nakonec nám nezbývá, než jít koupit druhou SIM kartu, tentokrát i s možností volání a zbytečně tak utratit dalších 50 GEL.

Konečně se dovolám do půjčovny a dostanu kontakt na člověka, který by nám měl auto předat. Volám mu a až na druhý pokus se dozvídám, že máme 20 minut počkat. Pak volá zpět, ale zrovna do Kutaisi přiletěla nějaká místní celebrita, pro kterou tu pořádají přivítání s hlasitou hudbou, takže neslyším ani slovo. Nakonec však zahlédnu chlapíka s telefonem u ucha a ukáže se, že to je skutečně on, kdo pro nás má připravené auto. Už na první pohled je ale jasné, že tohle Subaru není. Jedná se o BMW X1. Sice je to auto vyšší třídy, než jsme si objednali, ale radost z toho nemáme, protože tohle je jen městské SUV, zatímco Subaru mělo mít náhon na všechna 4 kola a vyšší podvozek.

Nakládáme věci a popojíždíme za letiště, kde dochází k samotnému předání vozu. Ukážu řidičák, předáme asi 1600 GEL a můžeme jet. Jen dostáváme upozornění, že s tímto autem nemáme jezdit do Ushguli a že vše je pojištěno, kromě pneumatik. To znamená, že buď budeme muset upravit své plány nebo najít jiný způsob, jak se do horské vesnice dostat. Nízkoprofilové pneumatiky také nepůsobí zrovna ideálně do místních podmínek. Co se dá dělat, nemáme čas to řešit, chlapík stejně rychle mizí, a tak si nafotíme auto a vyrážíme.

Přesun do Mestie

Dnes nás čeká dlouhý přesun do horského městečka Mestia. BMW vypadá zvenku hezky a nově, podle tachometru má ale najeto už 180 tisíc kilometrů (a nebo dokonce mil, těžko říct). Řazení automatu od počátku je trochu rozpačité, ale jinak auto jede dobře. Silnice je v poměrně dobrém stavu, tu a tam nějaká díra, tu a tam kráva či rovnou celé stádo. Těžko říct, zda jsme v obci nebo ne (značky chybí a osídlení je všude), takže jedeme raději pomaleji. Po několika hodinách přijíždíme do města Zugdidi, kde nakupujeme v místním nákupním centru zásoby na další den.

Cesta ještě chvíli pokračuje po rovině, ale pak začínáme konečně stoupat do hor. S tím samozřejmě klesá kvalita silnice, a tak jedeme pomalu a snažíme se vyhýbat dírám na betonové vozovce. Občas to ale nejde, protože cesta připomíná spíše cedník a nezbývá nám, než díry opatrně přejet a jde poznat, jak BMW trpí. Začíná se stmívat a nestačíme se divit, jak mizerně tohle auto svítí. Střídáním mlhovek a dálkových světel si alespoň trochu kompenzujeme to, že potkávací světla tady jsou opravdu jen na ozdobu.

Přijíždíme do Mestie asi v 10 večer, navigace nás však vede do úzkých uliček, do kterých se s autem nevejdeme. Od našich hostitelů se snažíme zjistit, jak se tam vlastně máme dostat. Po půlhodině bloudění konečně přijíždíme k našemu ubytování. Uvítá nás starší paní s tím, že anglicky neumí, ale to v tuto chvíli vůbec nevadí. Jsme rádi, že po náročném dni máme kde bydlet a můžeme si pořádně odpočinout.

Trek k jezerům Koruldi

Ráno vstáváme tak, abychom byli v 9 na snídani, která se podává v malé jídelně v protější budově. Jídlo už je připravené na stole, nikdo jiný zde kromě nás není. Kromě klasického pečiva nebo buchet máme možnost ochutnat i několik místních specialit. Po vydatné snídani si oblékáme teplé oblečení, protože cestou ze snídaně bylo ještě chladno. Dnešním cílem jsou jezera Koruldi ležící v nadmořské výšce takřka 3000 metrů. Vzhledem k tomu, že Mestia je položena asi 1400 metrů nad mořem, dnešní výšlap bude mít docela slušné parametry.

Poměrně rychle zjišťujeme, že dnešní počasí bude daleko teplejší, než jsme čekali, a tak po pár set metrech sundáváme několik vrstev oblečení. Ačkoliv se to nezdá, je kopec už od začátku hodně prudký a dává nám docela zabrat. Přesto si v jednom momentu vybíráme, že půjdeme zkratkou, kde je cesta úzká a kluzká, takže ušetříme možná kilometr, ale stojí nás to několik podklouznutí a pádů. Od dalšího rozcestníku už jdeme raději po „silnici“, lépe řečeno polní cestě, na které stoupání není až tak prudké.

Přicházíme k prvnímu cíli dnešního dne, kterým je „Mestia Cross“, čili kříž nad Mestií. Zde si dáváme svačinu a chvilku odpočíváme vedle rozhledny, která je momentálně okupována bandou Rusů. I tak je odsud výhled fantastický i díky tomu, že většina zasněžených vrcholků okolních hor se už začíná objevovat na obzoru. Nemůžeme se zde ale dlouho zdržovat, k jezerům vede ještě dlouhá cesta, která alespoň na chvíli není až tak prudká, výhledy jsou čím dál lepší a postupně se začínají objevovat první zbytky sněhu. Okolní louky jsou plné rozmanitých květů a stále docela zelené.

Pak se cesta začíná opět zprudka zvedat, mizí vegetace a přibývá sníh. Očividně se blížíme. Jezera zde ale vidět nejsou, všude je jen hodně sněhu, místy se boříme až po kolena, hledáme cestu a doufáme, že už nejsme na okraji skrytého jezera. V poslední fázi cesty už mi docela dochází dech, původně jsme chtěli vyšlápnout ještě asi o 200 metrů výš, ale tohle nám pro dnešek stačí. V nadmořské výšce téměř 3000 metrů už je docela zima, a tak oblékáme vše, co máme sebou. Nachází se zde téměř rozpadlý přístřešek, ve kterém nám při svačině dělá společnost polský turista. Kačka staví miniaturního sněhuláka a po krátkém odpočinku vyrážíme stejnou cestou dolů.

Počasí je stále výborné, a tak se můžeme neustále kochat krásnými výhledy. Po chvilce opět sundáváme vrstvy oblečení a pokračujeme celkem bez problémů až ke kříži. Tam dáváme opět krátkou přestávku a vyrážíme strmou cestou dolů. Sice jsme netrefili tu správnou cestu, ale naštěstí se na ni brzy napojíme, přesto sklon zůstává příliš prudký a moje kolena nejsou v úplně nejlepší kondici. Povrch je poměrně kluzký, a tak se mi podaří i upadnout. Na 4 kilometrech sestoupíme 700 metrů, což je opravdu hodně, takže by bylo určitě lepší to celé otočit a ten prudký úsek jít raději nahoru.

Download file: Mestia_1.gpx

Cesta lesem už není tak zajímavá a výhledů postupně ubývá. Přicházíme do Mestie kolem sedmé hodiny večer a snažíme se rychle nakoupit, aby nám nezavřeli. Obchůdků je zde spousta, ale často je sortiment hodně omezený, a tak musíme hned do několika z nich. Poté se konečně můžeme najíst. Obcházíme několik míst, kde by měly být podle mapy restaurace, ale nakonec skončíme v té první, kterou jsme dnes viděli. Zvenku jsou sice nápisy jen v gruzínštině, uvnitř ale dostáváme pro nás alespoň trochu srozumitelný jídelní lístek.

Objednáváme jen 2 jídla pro 4 lidi, protože nevíme, co od toho čekat. Konkrétně dvě varianty chačapuri – Ačaruli a Megruli. Pán si zapíše objednávku a jeho žena se pouští do práce. Chvilku to trvá, ale výsledek určitě stojí za to. První jmenované chačapuri je ve tvaru lodičky s volským okem, druhé vypadá jako sýrová pizza. Ačkoliv se zdá, že to porce není až tak velká, tak nakonec si myslím, že dostatečná. Mimochodem, jedna porce zde stojí okolo 12 GEL. Po jídle se už jen potřebujeme dostat zpět k našemu ubytování. Bereme to docela oklikou, čili domů přicházíme až skoro po setmění.

Vzhledem k autu, které jsme dostali, nechceme a asi ani nemůžeme jet do Ushguli, takže řešíme, co s tím. Zjišťujeme, že v Mestii v našem ubytování mají volno, a tak se rozhodneme tu zůstat celkově 4 noci a uvidíme, jestli si neuděláme do zmíněné, nejvýše položené vesnice v Evropě, alespoň jednodenní výlet. Dnes už jen odpočíváme po náročném dni, popíjíme u toho místní pivo neúspěšně chlazené v umyvadle a ladíme plány na zítřek.

K ledovci Čalaati

Dnešní ráno je stejné jako to včerejší, jdeme na snídani, kde nás čeká skoro to samé, co včera. Předpověď počasí na dnešní den slibuje nějaký déšť, ale pohled z okna zatím nic takového nenaznačuje. Čeká nás oproti včerejšku spíše odpočinkový výšlap k ledovci Čalaati. Od ubytování je to ale asi 9 kilometrů, nicméně prvních 7 vede po široké cestě pouze do mírného kopce.

Úvod cesty je tedy pohodový a skoro až nudný. Pro úžasné výhledy jsme moc nízko, jdeme totiž údolím ledovcové řeky. Cesta ale rychle utíká a brzy se dostáváme do místa, kde je potřeba přes starý lanový most překonat rozbouřenou vodu a začít stoupat k ledovci. Počasí se ale rychle mění, zatahuje se a slyšíme první hromy. Zanedlouho začíná poprchat a nasazujeme pláštěnky. Během pár minut se nevinný deštík mění v intenzivní bouřku s krupobitím, otáčíme se tedy a spěcháme dolů. U mostku byla totiž malá kavárna s přístřeškem.

Než seběhneme těch pár set metrů dolů, jsme úplně mokří. Přístřešek kavárničky očividně nevydržel váhu krup, takže pod něj už se neschováme. Naštěstí nalézáme útočiště uvnitř boudy, kde majitelé rozdělávají oheň, dostáváme od nich zdarma meloun a objednáváme kávu. Společnost nám zde dělá jen pejsek, protože majitelé mají plné ruce práce s opravou přístřešku. Jakmile déšť ustane, platíme za kávu (4 GEL) a pokračujeme dál. Tedy jen někteří. Moje kolena po včerejšku bolí a rychlá chůze dolů v dešti tomu nepřidala, mám obavy, že podruhé už bych to dnes neseběhl. Obloha stále nevypadá moc přívětivě, a tak se rozdělujeme a já se vracím zpět do Mestie.

Cesta jen z mírného kopce je příjemná, postupně se vyjasňuje a mohu se tedy alespoň zastavit a natočit pár záběrů z dronu. Tohle opakuji ještě jednou, takže ani náhradní program vlastně není až tak nudný. Jakmile dorazím do Mestie, vezmu auto a jedu ostatním naproti. Cesta je totiž velmi dobrá až vlastně k mostku přes řeku, takže proč nevyužít auto, když už ho máme půjčené. Někde v půli cesty nabírám ostatní a míříme do města nakoupit zásoby. Tentokrát už víme, že místo řady malých obchůdků je lepší navštívit o něco větší Spar (otevřený mimochodem non-stop), kde koupíme vše na jednom místě. Den opět zakončujeme ve stejné „restauraci“ jako včera. Dnes si jen dáváme o něco více jídla i pití.

---

Download file: Mestia_2_skoro_k_ledovci_.gpx

Vesnice Lakhiri a okruh okolo Zuruldi

Pro dnešní den máme vymyšlený náhradní program. Hodinu a půl dlouhou cestu do Ushguli tedy vynecháváme a místo toho přejíždíme autem k nedaleké vesničce Lakhiri. Ta si na rozdíl od Mestie drží vesnický ráz a poskytuje krásné výhledy na množství strážných věží. Od silnice je to jen několik kilometrů pěšky, a tak jsme kolem poledne zpět u auta. Mimochodem podobných vesnic je zde víc a není ani problém se zde ubytovat. Popojíždíme kousek výš až do sedla Ughviri, které leží ve výšce 1911 metrů nad mořem. Odsud máme naplánovaný okruh přes hřeben Zuruldi.

Zpočátku jdeme po pěkné, široké cestě, po které by se vlastně dalo jet i autem. Překvapí nás fotbalové hřiště s trávníkem, za který by se nemusel stydět ani leckterý ligový klub. Jen je otázkou, jestli na tomto hřišti někdo někdy hrál. I v Gruzii se zřejmě staví za dotace často nesmyslné věci. Postupně se tak dostáváme až do vesnice Tsvirmi, ve které se mísí starší, rozpadající se domky s novými a podstatně většími, díky kterým to zde nemá až takovou atmosféru. Uhýbáme z turistické trasy, abychom si trochu zkrátili cestu na hřeben.

Krajina je zde zase trochu jiná než při cestě k jezerům nebo ledovci. Zdejší louky jsou asi ty nejhezčí, co jsme v životě viděli a rozmanité luční kvítí nádherně voní. Do toho opět dramatické výhledy na okolní hory, takže nám ani tolik nevadí, že si opět dáváme slušnou porci kilometrů a výškových metrů. Po hřebeni přicházíme až k vrcholu Zuruldi, nejdeme však na samotný vrchol, mnohem lepší výhled se nachází paradoxně o něco níž. Sestup dolů nám zpestřuje stádo krav, které se k nám pomalu blíží, ale pokaždé, když zastavíme, tak zastaví také a upřeně na nás hledí.

Těsně před koncem dnešní cesty se nám naskytuje snad nejhezčí výhled na zelené údolí s kostelíkem na sluncem osvětleném návrší. Bohužel, hra světel skoro ve zlaté hodince rychle končí kvůli mrakům na obloze, a tak tuto scenérii sice stíhám vyfotit, ale už to není úplně ono. Přicházíme k autu a přesunujeme se zpět do Mestie, kde potřetí a naposledy usedáme do naší oblíbené restaurace, kde už nás paní z dálky poznává a tuší, že opět bude mít na půl hodiny v kuchyni co dělat. Postupně zde zvyšujeme své útraty, a tak z nás musí mít místní asi radost. Kromě nás zde mnoho hostů není. Po nezbytném nákupu v nedalekém Sparu se vracíme do ubytování, kde nás čeká poslední noc v Mestii.

---

Download file: Zuruldi_.gpx

Muzeum Mikheila Khergianiho

Ráno, přesně podle předpovědi, poměrně hustě prší a jsme rádi, že právě na dnešek máme naplánované dvě aktivity, ke kterým dobré počasí nepotřebujeme. První z nich je návštěva zdejšího muzea Mikheila Khergianiho, což byl známý sovětský horolezec a hlavně zdejší rodák. Toto muzeum máme jen kousek od ubytování, přesto už balíme všechny věci a nakládáme je do auta, protože potřebujeme udělat check-out.

V samotném muzeu nás přivítá člen rodiny horolezce, prohlédne si nás a pak určí vstupné 10 GEL na osobu. Začínáme v místnosti, kde v minulosti žila celá gruzínská rodina včetně hospodářských zvířat. Dále už pokračujeme expozicí věnovanou horolezectví a celé to zakončujeme výstupem do strážní věže, což je určitě zážitek, pro který se vyplatí toto muzeum navštívit, i když vám horolezectví nic neříká.

Cesta k moři s defektem

Dnes nás čeká poměrně náročný přesun k moři. Sice je to jen asi 220 kilometrů, ale na zdejších silnicích to znamená minimálně 5 hodin. Proto v Mestii jen v rychlosti nakoupíme pár suvenýrů a vyrážíme. Po nějakých 20 minutách jízdy nás palubní počítač našeho BMW upozorňuje na snížený tlak v pravé přední pneumatice. Netrvá to ani minutu a varování se mění v pokyn k zastavení vozidla. Zastavuji, otevírám dveře a už slyším syčení. Jedna z tisíce děr na silnici nám prorazila pneumatiku.

Zpočátku se snažíme postupovat pragmaticky. Vytahujeme věci z kufru a hledáme rezervu v místech, kde obvykle bývá. Ale tam není ani rezerva, ani nářadí, vlastně vůbec nic. Voláme tedy do půjčovny. První informace je taková, že nejbližší servis je až v Zugdidi, pořád skoro 4 hodiny od nás. Fotíme stav pneumatiky a spolu s polohou posíláme chlapíkovi z půjčovny. Mezitím zastavuje ochotný Gruzínec a nabízí pomoc, stejně jako my marně hledá rezervu a nářadí. Zavoláme opět do půjčovny a necháváme si oba promluvit, pak pán odjíždí s tím, že se vrátí s nářadím, sundá kolo, odveze ho a vrátí nové.

Po půlhodině čekání nám opět volá chlapík z půjčovny a úplně mění strategii. Ta pneumatika je prý vhodná na dojezd, tak se máme vrátit do Mestie, našel pro nás pneuservis. Přes WhatsApp si ještě necháváme potvrdit, že opravdu můžeme jet a pomalu se vracíme do míst, která už tak dobře známe. Podle GPS souřadnic nacházíme pneuservis a doufáme, že zde pro nás najdou celkem atypický rozměr pneumatiky. Nakonec dostáváme o něco vyšší profil, mechanik přehodí tohle kolo dozadu a zároveň vymění i levou zadní pneumatiku, aby to sedělo alespoň v rámci jedné nápravy. Za celou operaci platím 200 GEL, čili asi 1600 Kč. Říkám si, že by bylo dobré vzít si nějaký doklad, ale při pohledu na místního mechanika je jasné, že nic z něj nedostanu.

Náš přesun k moři začínáme nanovo. Snažíme se jet ještě opatrněji než předtím, což ale znamená neustálé brzdění před každou byť domnělou dírou na panelové silnici. Časem se ale kvalita silnice lepší, a tak se přeci jen dostáváme z hor. Zastavujeme jen na skok u hráze Ingurské přehrady a na něco k jídlu zastavujeme v Zugdidi. Pak už ale spěcháme k pobřeží, protože přichází tma a reflektory našeho BMW jsou spíše dekorativní doplňky. Nejhůř se jede okolo města Poti, kde se nachází velký přístav, a proto je zde hustá doprava s množstvím kamionů. Do toho nám opět začíná pršet, naštěstí alespoň stěrače stírají. Kolem desáté večer přijíždíme do Ureki a trochu máme problém najít náš hotel Del Mar, ale nakonec se nám to podaří. Personál zde mluví jen rusky a má problém zprovoznit nám elektřinu na pokoji, ale to už je jen taková drobná kaňka na jinak už docela špatném dni.

U moře v Ureki

Ráno se budíme do docela hezkého dne. Na rozdíl od včerejška totiž neprší. Hotelový pokoj vypadá na pohled docela dobře, ale nejsem si jistý, jak moc kvalitně se zde pokoje uklízí. V ceně máme i snídani, která se podává v malé jídelně v přízemí, která připomíná spíše školní jídelnu. Například párek se zde podává jen s velkou porcí pohanky a nechci vědět, co by se stalo, kdybych pohanku náhodou nesnědl, a tak raději vynechávám. I tak se zde dá relativně dobře najíst, ale není to ta gruzínská klasika, na kterou jsme si zvykli v Mestii. Ono i obsazení hotelu je totiž úplně jiné, kromě nás jsou zde jen Rusové.

Po snídani jdeme k moři. Předtím ale balíme věci a dáváme je do auta. K vodě jen to jen kousek, moře je po včerejším dešti dost neklidné a kalné, do toho pláž s černým pískem a stále ještě zatažená obloha, takže to nepůsobí zrovna dojmem tropického ráje. Přesto polovina z nás moře vyzkouší, já si místo toho procházím místní pobřežní promenádu. Hned několik kilometrů dlouhá betonová cesta se táhne oběma směry, obchodů, stánků ani restaurací tady ale moc není. Očividně ještě není sezóna.

V jedné z restaurací se zastavíme alespoň na kávu. Její příprava ale trvá půl hodiny, což by se dalo pochopit, pokud bychom nebyli v podstatě jedinými hosty. Pozitivem ale je, že káva je docela dobrá a dá se platit dokonce kartou. Tímto ale naše krátká plážová epizoda končí a pomalu se přesouváme zpět k autu.

Přesun do Čiatury

Zastávku u moře jsme volili hlavně z důvodu rozpůlení dlouhé cesty. Dnes pokračujeme do bývalého hornického města Čiatura a čeká nás pouze 160 kilometrů, z nichž polovina připadá dokonce na dálnici. Časově by to tedy dnes nemělo být tak náročné. Po chvíli se skutečně na dálnici dostáváme, provoz je malý, ale je potřeba dávat si pozor zejména na dobytek s oblibou se pasoucí na středovém dělicím pásu. Výjimkou zdejšího dálničního provozu nejsou ani cyklisté. Šedesáti litrová nádrž našeho malého tanku je brzy prázdná, a tak je třeba ji doplnit. Zpočátku jsme spotřebě 10 litrů na 100 kilometrů nevěřili, ale teď je jasné, že palubní počítač nelže. A tak beru opět plnou nádrž, s velkou pravděpodobností ne naposled.

Dálnice si ale příliš neužijeme a míříme opět na horskou silnici směrem na Čiaturu. I když použití slova silnice je v tomto případě nevhodné, místy totiž připomíná doslova tankodrom. Gruzínci totiž silnice opravují takovým zvláštním stylem, že nejprve úplně rozbijí původní povrch, chvilku po tom nechají jezdit auta a pak to někdy (doufám) dají opět do pořádku. Takové úseky jsou obvykle dlouhé pár set metrů a jejich překonání vyžaduje značnou dávku trpělivosti.

Zastávka v Katskhi

Jen kousek před naší dnešní cílovou destinací odbočujeme k místu, kde se na vysoké skále Katskhi tyčí prastarý klášter. Téměř až na místo vede pěkná asfaltová silnice a cestou je hned několik parkovišť. Parkujeme na posledním z nich a v tom nám volá pán z půjčovny, že by nám rád BMW vyměnil za Subaru, které jsme měli mít původně. Domlouváme se tedy na zítra a jen je nám trochu líto, že jsme zrovna doplnili nádrž, ale benzín je tu naštěstí poměrně levný.

Před procházkou ke sloupu nás trochu zdrží dešťová přeháňka, a tak si alespoň můžeme dát svačinu. Poté už si ale jdeme prohlédnout toto zajímavé místo. Úplně nahoře údajně žije mnich poustevník, a tak se tam jít nesmí. Hledáme možnosti, odkud si klášter prohlédnout z nadhledu, ale kvůli kluzkému povrchu to raději vzdáváme a nakonec si k dobrému výhledu pomůžu dronem.

Rozbitá převodovka

Nasedáme do auta a čeká nás už jen 10 kilometrů jízdy. Hned první kopec nás ale zastavuje, a to doslova. Převodovce trvá dlouho, než přeřadí na nižší stupeň a pak auto úplně ztrácí výkon a na obrazovce se objevuje hláška „Drivetrain Malfunction“. Zároveň s tím i informace, že opatrně můžeme pokračovat, nahoru to ale nejde. Na vrchol kopce chybí jen pár metrů, ale auto se odmítá rozjet, chvíli hledáme, co přesně to znamená, ale příčin problému může být mnoho. Pravda, že kopec je to prudký, ale místní nemají problém to vyjet i se sekačkou na trávu, tak proč by BMW se 180kW mělo mít problém?

Auto odlehčíme tak, že si všichni kromě mě vysednou, zařadím „R“ a pomalu sjedu opět dolů. Tentokrát se pokouším ještě na rovině získat co největší rychlost, kterou v kopci rychle ztrácím a scénář se opakuje. Řazení na nižší stupeň opět trvá, ale naštěstí se tentokrát dostávám až nahoru. Tam dáváme autu nějaký čas na odpočinek a ještě jednou si prohlížíme a fotíme klášter na skále. Zanedlouho pokračujeme dál, ale zdá se, že převodovka nefunguje. V režimu „D“ jde slyšet, jak se trápí a nepochopitelně řadí tam a zpět, občas dokonce vyřadí úplně. V cestě do Čiatury už nám ale brání jen jeden menší kopec, který opatrně vyjíždíme, snažím se otáčky držet tak, aby auto nemuselo řadit a nakonec se nám daří vyjet na vrchol.

Odstavení vozu

Do města už jen sjíždíme z kopce, což není žádný problém. Parkujeme na prvním místě, kde to vypadá, že je oficiální parkoviště a mělo by to být blízko našeho ubytování. Na auto už nechceme raději ani sahat, píšeme zprávu do půjčovny s popisem problému a doufáme, že zítra dostaneme něco rozumnějšího. Problém je, že naše ubytování je nakonec podstatně dál, než kde právě parkujeme. Přesto ale necháváme auto raději stát a jdeme pěšky. Zavazadla necháváme v kufru a bereme jen pár věcí, které na noc potřebujeme.

Čiatura je hornické město, svého času za éry sovětského svazu se zde těžila většina světové produkce manganu. Tvář města je tedy silně poznamenaná jeho historií, všude na okolních kopcích stojí paneláky a jednotlivé části jsou propojeny lanovkami. Ještě donedávna těmi původními, dnes už zde jezdí několik linek moderních lanovek, které fungují jako MHD. V jednom z místních paneláků bychom měli bydlet. Chvíli ale trvá, než najdeme Tolstého ulici a budovu, ve které už na nás čeká milá paní majitelka. Ačkoliv budova zvenku nevypadá dobře a chodba uvnitř by byla dobrou kulisou pro natáčení hororu, vlastní byt je krásně opravený a jedná se o stylový retro zážitek.

Večer se ještě vracíme k autu vyzvednout pár věcí. Ověřujeme zároveň, že můžeme parkovat tam, kde parkujeme. Je tam sice značka, která varuje před odtažením vozidla bez zaplaceného parkovného, obsluha nedaleké benzinky nás ale ujišťuje, že parkování je zde zdarma. Cestou zpět se zastavujeme na večeři a dáváme si poprvé v Gruzii další místní specialitu – plněné knedlíčky zvané khinkali. Existují dvě varianty – masové a sýrové. Jeden stojí jen 1,5 GEL a tak si objednáváme rovnou 10, protože očekáváme, že budou dost malé, ale nakonec se ukazuje, že pro dva lidi je to více než dost. Dnes zkoušíme masové a docela nám chutnají. Po večeři objevujeme kousek odsud ještě jednu ze stanic původní lanovky včetně zavěšené a krásně osvětlené kabinky. Bohužel už několik let nejezdí.

Výměna auta

Ráno nás během přípravy snídaně vyruší zpráva z půjčovny, že naše nové auto bude v Čiatuře do půl hodiny. Bereme tedy klíčky a míříme k našemu BMW, kde jsme rychlou chůzí právě zhruba za 30 minut. Téměř ve stejný okamžik přijíždí také Subaru, které bude našim společníkem na cestách po zbytek našeho výletu. Doufejme. BMW jsme díky včerejší poruše nestihli ani umýt, a tak je na několika místech špinavé ještě z Mestie, kde se nám o něj otírala kráva. To však asi není ten největší problém, samozřejmě upozorňuji na tu špatnou převodovku, ale údajně je vše v pohodě, protože máme pojištění. To nás alespoň trochu uklidňuje, pánové z půjčovny celkem bez problémů odjíždí a my máme možnost seznámit se se Subaru.

Zdá se, že tohle auto už má za sebou fakt hodně: nespočet oděrek, přes 200 tisíc mil na tachometru a chybějící znak jsou toho důkazem. Rozjezd je trochu divoký, plyn je hodně citlivý, ale po chvíli si zvykám a auto o poznání lépe řadí, v podstatě ani nepoznáme, že se tak děje. To je dobré znamení. Jediné, co asi není tak dobré jako u BMW, je slabší klimatizace a také fakt, že máme opět skoro prázdnou nádrž. Auto parkujeme před naším panelákem a jdeme si sníst studená vajíčka.

Lanovky v Čiatuře

Po snídani opouštíme byt, předáváme klíče majitelce a platíme zhruba 150 GEL, což je dobrá cena za takto prostorný a stylový apartmán. Nakládáme věci do auta a překvapivě se do Subaru vejde víc, než do BMW, ačkoliv zvenku vypadá menší. Auto necháváme před domem a jdeme pěšky na prohlídku města. Hlavním lákadlem jsou samozřejmě lanovky, ačkoliv dnes už jezdí jen ty moderní, poskytují netradiční pohled na město. Lanové dráhy zde slouží zejména pro místní jako MHD, proto jízdenka stojí spíše symbolických půl lari. Nejprve zkoušíme linku Tkhelidze – Naguti, cestou míjíme mimo jiné místní hřbitov a také nespočet paneláků.

Vracíme se zpět a zkoušíme ještě linku Tkhelidze – Sanatʼoriumi. Ta nás přiváží k opuštěné a rozpadající se budově anglicky zvané Pioneer Palace, což je bohužel dnes již nepřístupná budova antického stylu. V jejím okolí se nachází nový park a také ikonický barevný panelový dům. Při pohledu z blízka jsou patrné obrovské díry v jeho konstrukci a je s podivem, že zejména v nižších patrech je stále obydlený. Vracíme se zpět do centra města, kde si ještě prohlížíme jednu z původních stanic lanovky, která však prochází rekonstrukcí, a tak i mozaika zobrazující spolu Lenina se Stalinem, je zakrytá igelitem.

Přes Gori do Tbilisi

Brzy odpoledne nasedáme do auta, opouštíme hornické město a míříme kopcovitou krajinou směrem k hlavnímu městu. Cesta je oproti včerejšku výrazně lepší, jedeme po téměř hladkém asfaltu a brzdí nás jen před námi jedoucí nákladní automobily. Naše nové auto jede docela dobře, sice nemá takový výkon, ale na zdejších silnicích se stejně závodit nedá a hlavní je, že tentokrát převodovka funguje takřka neomylně. Jen přemýšlím, že vlastně od auta nemáme žádné doklady, takže ještě ověřujeme přes WhatsApp, ale prý nic nepotřebujeme. Tak snad se nedostaneme do křížku s policií…

Po hodině jízdy, když už se blížíme nájezdu na dálnici, přichází déšť. A tím mám na mysli opravdu pořádný slejvák. Stěrače naštěstí fungují, ale i tak je to nepříjemné a jedeme raději pomalu. Po další hodině jízdy přijíždíme do města Gori, které je známé především jako rodiště sovětského diktátora Stalina. Zastavujeme kousek od Stalinova muzea, za pakování platíme jen pár drobných, ale do deště se nám příliš nechce. Jen pár kroků to máme do restaurace Chinebuli, ve které si dáváme hodně pozdní oběd. Až na pomalou obsluhu tento podnik můžeme doporučit.

Po jídle míříme k muzeu. Na prohlídku jako takovou ale nechceme, nakonec nás však alespoň zláká možnost podívat se do Stalinova vlaku, který stojí opodál. I za to se platí vstupné 5 GEL. Než jsme však sehnali vstupenky, tak nám utekla paní, která do vlaku pouští lidi. Musíme tedy počkat, než se vrátí a s neskrývanou „radostí“ nás pustí dovnitř. Za budovou muzea se nachází Stalinův rodný dům, který je zvenku přístupný i bez vstupného.

Protože stále prší, nechce se nám na prohlídku zdejší pevnosti ani nedalekého skalního města Uplisciche, které už stejně zavírá, a tak se vracíme na dálnici a jedeme rovnou do Tbilisi. Už dlouho před vjezdem do hlavního města provoz houstne. Část zácpy objíždíme přes město Mtskheta, které ukrývá několik památek UNESCO, ale dnes je přes hustý déšť ani nevidíme. Po chvilce se napojujeme zpět na dálnici s pocitem, že jsme právě vyzráli nad místní dopravou a vyhnuli se koloně. Po několika kilometrech však zjišťujeme, že to pravé peklo teprve přichází.

Kilometr dlouhý přivaděč k mostu přes řeku nás uvězní minimálně na hodinu. Jsou zde 4 legální pruhy, ze kterých se postupně stává tak 20 improvizovaných pruhů a těsně před mostem se vše sjíždí do jednoho. Dokonalý trychtýř, ze kterého se málokdo dostane bez značné dávky drzosti a bez odřeného nárazníku. Atmosféra houstne, už hodinu dýcháme koncentrované výfukové plyny, posloucháme neustálé troubení a pozorujeme, jak občas někomu „rupnou nervy“ a jde si vyřídit účty ručně. Naštěstí se nakonec z tohoto vězení dostáváme a po nábřeží už je provoz plynulý, ale v dešti a za tmy celkem nepříjemný.

Dostáváme se do centra, k hotelu je to snad jen kilometr. Navigace nás opět vede do úzkých uliček a nechce se mi věřit, že to je správně. Zastavujeme a dívám se pro jistotu ještě na Mapy.cz, které jen potvrzují, že aktuální trasa pokračuje po schodech a naše auto, ač už máme konečně čtyřkolku, něco takového nezvládne. Pořádně si tedy promýšlíme, kudy to bude nejlepší a vracíme se kousek zpět, abychom se napojili na tu správnou uličku nahoru. Těsně přes vrcholem kopce nás ale v protisměru překvapuje auto, uhýbám do slepé uličky, pak couvám zpět a vzhledem k tomu, že je strmá vozovka pokryta mokrou dlažbou, ani nečekám, že se ještě rozjedeme. Zatímco BMW by to určitě vzdalo, Subaru se až nečekaně hladce rozjíždí a jsme téměř u hotelu.

Zbývá jen zaparkovat. Ač hotel (Old City Boutique Hotel) sliboval soukromé parkování, v praxi to znamená, že si ho musíme sami najít. Naštěstí jedno volné místo je nedaleko. S trochou štěstí parkuji a díky pozornosti místních neodřu auto o sloupek, který jsem přehlédl. Minimálně den nechci auto ani vidět. Zbývá nám se jen ubytovat, jeden pokoj dostáváme v suterénu a druhý naopak téměř pod střechou. Z toho máme alespoň pěkný pohled na metropoli Gruzie.

Procházka nejen hlavním městem

V ceně ubytování máme tentokrát i snídaně formou bufetu. K dispozici je takový mix místní a mezinárodní kuchyně, takže po delší době si můžeme dát něco jako párky nebo šunku. Jídelna se nachází ještě o patro výš, než náš pokoj, a máme tedy perfektní výhled, dnes bohužel pokažený nízkou oblačností. Vyhlídky na slunečné počasí jsou dnes mizivé, nicméně ani žádný vydatný déšť by přijít neměl, zkrátka jen zatažená obloha s občasnou přeháňkou, a tak můžeme hned po snídani vyrazit do centra.

Většina místních zajímavostí se nachází až na opačném břehu řeky. Už cestou si nelze nevšimnout, že mezi moderními budovami se občas vyskytují doslova ruiny. Obecně je ale centrum celkem upravené a uklizené. Osobně jsem však čekal jak v Tbilisi, tak v celé Gruzii, podstatně větší nepořádek, podobně jako na Balkáně či v jižní Itálii. V tomto ohledu si místní obyvatelé zaslouží opravdu pochvalu a jde vidět, že i nepříliš ekonomicky vyspělé země si mohou vážit prostředí, ve kterém žijí.

Zpět ale k naší procházce po Tbilisi. První významnou stavbou, kolem které procházíme, je Public Service Hall, čili budova veřejné správy, nebo zkrátka obrovský úřad. Tato stavba vyniká zajímavou architekturou, při pohledu z dálky připomíná houby. Ačkoliv byla stavba dokončena před zhruba 10 lety, při pohledu na detail střechy je jasné, že asi nebude úplně snadné takovou stavbu udržovat. Kolem několika parků jdeme až k náměstí Svobody, kde zjišťujeme, že se v Tbilisi právě koná Mistrovství Evropy ve fotbale hráčů do 21 let a myslíme si, že včerejší dopravní komplikace mohly být způsobeny touhle událostí. Po kontrole zápasů na internetu se ale ukazuje, že včera se nehrálo a dopravní zácpa je zde zřejmě součástí všedního dne.

Cestou uličkami města si nelze nevšimnout častých narážek na válku na Ukrajině. Ať už jde o ukrajinské vlajky nebo protiruské nápisy, tak i auta s ruskými SPZ mají na sobě mnohdy nalepenou malou ukrajinskou vlaječku. Není se čemu divit, Gruzie přišla při invazi v roce 2008 o část svého území, a tak mnozí zdejší obyvatelé mají vůči Rusku jisté výhrady. Pokračujeme ale dál k lanové dráze vedoucí od Vilnius Square na vrchol Mtatsminda vypínající se nad městem. Jistě, dalo by se jít i pěšky, ale převýšení 230 metrů díky lanovce překonáme jen za pár minut a navíc je to ještě zajímavý zážitek (cena 10 GEL).

Na vrcholu kopce se kromě překrásného výhledu na město nachází obrovský zábavní park, který však dnes, ve všední den, asi nefunguje. Tu a tam je sice otevřený nějaký stánek s občerstvením a z automatu si můžeme koupit „hopskulky“, ale to je asi tak vše. Poměrně levně zde vycházení i foto-automaty, a tak si na památku uděláme pár fotek. Při výhledu na město nelze přehlédnout katedrálu Nejsvětější Trojice, kterou jsme tak trochu opomněli, ale vzhledem k tomu, že se nachází jen kousek od našeho ubytování, tak se tam určitě ještě zastavíme.

Přes park stoupáme výš a máme tak ještě lepší výhledy do okolí. Je zajímavé, že tak blízko od centra města jsme najednou uprostřed přírody. Pokračujeme několik kilometrů až k Želvímu jezeru, které je zřejmě oblíbeným výletním cílem místních obyvatel. Říkáme si, že jídlo si dáme o něco později, a tak pokračujeme zpět do města, jen tedy do části, kam už běžní turisté moc nechodí. Není divu, že zde ani není moc restaurací, a tak se musíme nakonec spokojit s pečivem z jednoho z mála obchodů, na který jsme cestou narazili.

Pokračujeme ještě dál z centra města k budově bývalého sídla místního Ministerstva dopravy, kde dnes už sídlí Bank of Georgia. Proč zrovna sem? Jedná se zajímavou stavbu, o které se tvrdí, že její architektonický návrh byl okopírován z neuskutečněné stavby českého architekta Karla Pragera. Ať už je to pravda nebo ne, rozhodně se jedná o jednu z nejzajímavějších budov ve města a i když je to z centra trochu dál, určitě stojí za návštěvu, obzvlášť, pokud máte rádi brutalismus.

---

Download file: Okolo_Tbilisi_.gpx

Metrem v Tbilisi

Protože už máme v nohách opravdu hodně, cestu zpět si chceme zkrátit metrem. Na nejbližší zastávku to není zrovna blízko, ale i tak nám to dost pomůže. Při vstupu do metra chvilku studujeme, co si vlastně musíme koupit, pak nás napadá vyzkoušet prostě jen platební kartu, podobně jako už to funguje například v Brně. A světe div se, funguje to i ve Tbilisi, ačkoliv o tom není oficiálně nikde ani zmínka. Cena je spíš symbolická: 1,5 GEL a z karty se platba strhne s mírným zpožděním. První vlak mířící naším směrem odjíždí dřív, než stíháme nastoupit. Ačkoliv není plný, zavírá dveře a mizí v tunelu. Na tabuli už svítí, že další vůz přijíždí za necelé dvě minuty. Interval je zde neuvěřitelně krátký a myslím, že až nebezpečný.

Do dalšího spoje se nám daří nastoupit a čeká nás jeden přestup. Místní metro má dvě linky a dnes vyzkoušíme obě. Na přestupní stanici je víc lidí, než jsem zažil třeba v Pekingu. A to je co říct! Pokračujeme tedy zpět do centra, ve vagonu metra je hrozný hluk a každá nerovnost na kolejích jde poznat, zkrátka technický stav metra není úplně ideální. Ve zdraví jsme cestu přežili a vystupujeme nedaleko poslední zastávky dnešního dne, katedrály Nejsvětější Trojice. Téměř při západu Slunce je tato stavba příjemně nasvícena.

Cestou zpět k hotelu nám přichází další zpráva z půjčovny. Jedná se o fotku temné kobky, zřejmě místní autorizovaný servis BMW, ve které se nachází rozebrané auto. K tomu popisek „převodovka šla rovnou do šrotu“. Asi gratulace k tomu, že jsme to rozbili, ačkoliv technický stav zdejších aut je tristní a tohle nebylo výjimkou. Odepisujeme, že vzhledem k našemu stylu jízdy a tomu, že auto už melo leccos za sebou, jsme převodovku rozhodně nemohli rozbít jen my. Ono taky u automatu není moc možností, jak to ovlivnit. Naopak, problémy s autem od začátku především kazí naši dovolenou.

Sklaní město Uplisciche

Následující den ráno se nechceme příliš zdržovat. Je sice sobota a očekáváme mírnější provoz, ale i tak chceme raději odjíždět z města brzy a vyhnout se případným dopravním komplikacím. To se nám nakonec daří a ačkoliv je provoz docela hustý, rozhodně se neopakuje takový kolaps jako při našem příjezdu. Brzy opouštíme hlavní město i pohodlí dálnice a po okresce si to míříme k Uplisciche. Krajina je zde zase úplně jiná, než na co jsme byli zvyklí v předchozích dnech a připomíná trochu Jordánsko.

Po zhruba hodině jízdy přijíždíme na parkoviště, před kterým nás zastavuje jeden ze stánkařů a tvrdí nám, že parkoviště je plné, ale můžeme prý zaparkovat vedle jeho stánku. Hned nám nabízí zboží k ochutnání a hlavně ke koupi, ale nejprve chceme na prohlídku skalního města Uplisciche. Lidí je tady docela dost, vypadá to hlavně na místní školní zájezdy. U pokladny nás přivítá zaměstnankyně s perfektní angličtinou a vysvětlí nám, jaké zde nabízejí balíčky. Bereme si ten, ve kterém je i ochutnávka místního vína a platíme 20 GEL na osobu.

Začínáme v muzeu, kde je opravdu hodně plno, a tak brzy pokračujeme dál do samotného skalního města, které je dostatečně velké, takže se davy poněkud rozmělní. Jedná se vesměs o stavby přímo vyryté do kamene snad až na kostel, který je postavený z cihel či kamenů. Město bylo údajně založeno už v 6. století před našim letopočtem. Z některých míst je překrásný výhled do okolní krajiny. Místní děti stále pokřikují něco jako „džo-džo“ a my moc nechápeme, o co jde.

Pro ochutnávku vína jdeme do nedalekého sklípku, kde brzy zformujeme skupinku, pro kterou máme výklad v angličtině. Ochutnáváme 4 vzorky místního vína, které je specifické způsobem zrání ve speciálních nádobách. Jako řidič skutečně jen ochutnám a zbytek předávám dál. Zajímavé je, že víno nám nikdo nenabízí k prodeji, takže bude zřejmě pravda, že se tohle konkrétní víno se opravdu nedá nikde koupit. Ochutnávka vína je poslední zastávkou na prohlídkové trase, takže se vracíme zpět a přemýšlíme, kde byl ten slibovaný tunel. Nakonec zjišťujeme, že jsme ho minuli, a tak se ještě vracíme. Příjemně se ochladíme a navíc ještě vidíme spoustu netopýrů. Při odchodu z areálu také konečně zjišťujeme, že „džo-džo“ je zde všudypřítomná ještěrka, takže největší záhada dne je vyřešena.

Přesun do Borjomi

To už je ale opravdu vše a jdeme k autu. Tam nám nakonec stánkař vnutí několik předražených produktů (a to o dost), sedáme do rozpáleného auta a pokračujeme v našem putování po Gruzii. Za pár minut jsme v nám již dobře známém městě Gori, které tentokrát jen projíždíme a napojujeme se zde na dálnici. Luxusu jízdy po kvalitní komunikaci si užíváme jen chvíli, protože po několika desítkách kilometrů opět sjíždíme na okresku, která se kroutí kolem řeky do mírného kopce do až do cíle dnešního dne, lázeňského města Borjomi. Překvapivě je tato cesta docela dobrá, až těsně před cílem vjíždíme do závoje prachu a několik kilometrů musíme jet doslova krokem.

Po příjezdu do hotelu Sunny Days Borjomi máme možnost si vybrat pokoje dle vlastního výběru, bohužel si vybíráme ten s vrzající postelí, ale to zjistíme až později. Tentokrát máme opravdu parkování zajištěné přímo ve dvoře, takže nemusíme hledat volné místo v okolí, i když zrovna v Borjomi by to nebyl problém. Protože jsme přijeli docela brzy, jdeme si tohle lázeňské město v rychlosti projít. Ačkoliv je zde spousta stánků a obchůdků, tak sortiment potenciálních suvenýrů je dost omezený a prakticky v každém obchůdku prodávají víceméně to stejné, často krajně nevkusné zboží.

Okruh okolo lázeňského města

Poslední den naší dovolené v Gruzii se probouzíme do slunného dne. Začínáme jak jinak než snídaní, která je dnes opravdu bohatá. Pak si balíme věci a autem se přesunujeme na parkoviště u místního nádraží, abychom byli blíže vstupní brány do lázeňského parku. Kupujeme si vstupenky jak na samotný vstup do areálu, tak na zpáteční cestu lanovkou. Nejprve navštěvujeme samotný pramen místní minerální vody, kterou nám zde natočí do kelímku. Chuťově nic moc, ale tak třeba je to opravdu zdravé. Po osvěžení tedy pokračujeme dále.

Turistickou cestou se postupně dostáváme až k místnímu koupališti, lépe řečeno sirným lázním. Jejich návštěvu ale nakonec vynecháváme, protože se nám zdá, že je zde dost plno. Vyškrábneme se na kopec a pomalu se vracíme zpět. Cestou si děláme zastávku a dojídáme většinu zásob jídla z předchozích dnů, protože se nám toho nahromadilo celkem dost a zítra letíme domů. Cestou dolů se rozdělujeme na dvě skupiny, ta naše jede dolů lanovkou, která přeci jen vypadá trochu historicky. Při čekání na kabinku a pohledu na stav lana si říkáme, jestli by nebylo přece jen lepší jít pěšky, ale nakonec si tento zážitek nenecháváme ujít a za pár minut jsme dole. Ještě před odjezdem z města si dáváme kávu v restauraci Old Borjomi, kde jsme měli včera večeři a myslím, že tento podnik můžeme doporučit.

---

Download file: Borjomi_2.gpx

Přesun do Kutaisi

Ačkoliv je to do Kutaisi už jen něco málo přes 100 kilometrů, neponecháváme nic náhodě a odjíždíme s dostatečným předstihem. Situace na místních silnicích se mění z minuty na minutu a musíme projet přes Rikotský průsmyk, což je místo, kde už dlouhé roky soudruzi z Číny dost neúspěšně staví dálnici a tohle staveniště je potřeba ve večerních a nočních hodinách objíždět přes Čiaturu. A to určitě nechceme. Zpočátku cesta příjemně ubíhá, v Kashuri houstne provoz, až se téměř zastavíme. Na vině je pokažený kamion v dost nevhodném místě. V koloně si v hlavě počítám, za kolik ještě natankovat tak, abychom zítra auto vrátili se stejným množstvím paliva jako při předávce.

Nakonec usuzuji, že tohle nemusela být poslední kolona dnešního dne a beru raději víc. Dále je provoz paradoxně poměrně plynulý, ačkoliv očividně přijíždíme do kritického úseku. Stavba mostů a tunelů v horském terénu musí být opravdu náročná, občas jedeme po „staré“ cestě, občas už částečně po nové dálnici minimálně v polovičním profilu. Tunely bez osvětlení a odvětrání vypadají hrozivě a nechci si ani představit, jaké následky by zde mohla mít i banální nehoda. Obávanou část cesty máme za sebou a napojujeme se na nám již známou dálnici směrem na Kutaisi.

Na poslední noc máme vybraný hotel strategicky co nejblíže letišti. Původně jsme ještě uvažovali nad návštěvou centra města, ale představa další jízdy v kolonách nás neláká. Přijíždíme k hotelu Garden, který patří rozhodně k těm větším na naší cestě. Tentokrát to máme logicky bez snídaně, kterou bychom stejně nestihli. Pokoje jsou malé a jednoduché, ale na přespání naprosto dostačující. Součástí hotelu je velká zahrada pro hosty i s bazénem, tak snad to stihneme ještě využít.

Protože nám zbývá asi 45 GEL, jdeme je utratit do nedaleké restaurace. Vytipoval jsem raději pár možností v okolí předem, hned první restaurace vypadá opuštěně, ale než stihneme utéct, odchytí nás pan „kuchař“ a tvrdí, že normálně funguje. Posadí nás ale do hodně improvizované místnosti, sežene židle a nabídne několik jídel. Vzhledem k tomu, že cena je neznámá, objednáváme jednou chačapuri a k tomu nějaké grilované maso a několik piv a doufáme, že to vyjde. Pak jen čekáme. A čekáme.

Společnost nám mezitím dělá kočičí rodinka plná bleších rodinek. Čekal bych, že alespoň pivo bude hned, ale nic se neděje. Marně hledáme pana restauratéra, jako by se ztratil. Po zhruba tři čtvrtě hodině se objeví s masem. Koťata se nás najednou už tolik nebojí a čekají, co upadne na zem. Za dalších 10 minut dorazí i chačapuri a přeci jen se dočkáme i piva. Musím uznat, že to jídlo je fakt dobré vzhledem k tomu, že tohle restaurace opravdu není. Většinu sníme, něco nám „omylem“ spadne na zem a už nezbývá než zjistit, zda na to máme. Pán si nás odměřil skoro přesně a říká si o 40 GEL, takže mu alespoň nemusíme pomáhat s nádobím.

Téměř při západu Slunce se vracíme na hotel a někteří z nás jdou ještě vyzkoušet bazén. Musím uznat, že ta zahrada je zde krásně vyřešená a bylo by to ideální místo na večerní relax. My ale dnes musíme jít spát brzy, protože vstáváme ve 4 ráno. V domě naproti se chystá zřejmě rodinná oslava, a tak doufáme, že nebude dlouhá a bouřlivá. Ještě pro jistotu píšeme do půjčovny, že ve 4:30 vracíme auto. Odpověď OK. Tak balíme věci a jdeme spát. Noc bude krátká.

Na letiště, vrátit auto a hurá domů

Z hotelu na letiště je to jen 20 minut a to je velká výhoda. Provoz takřka nulový, světla svítí a nepříjemné je jen mlžící se čelní sklo. Příjezd na letiště je naprosto bezproblémový, nejsou zde žádné závory, takže nemusíme řešit parkovací lístek. Z půjčovny dostáváme zprávu „přijedu za 15 minut“. Ať se příliš nezdržujeme, zůstávám u auta čekat jen já a ostatní se jdou chystat na odbavení. Zdržení je nakonec větší, ale auto předávám bez problémů a naštěstí se už ani nevracíme k tomu předchozímu. S přáním šťastné cesty se loučíme a jdu k odbavení.

Společnost Wizzair v Kutaisi neakceptuje mobilní boarding pass, ale zdarma vám ho vytisknou na check-inu. Je ale samozřejmě potřeba předem se on-line odbavit a s aplikací pak přijít na přepážku. Bezpečnostní kontrola je hlavně pro mě docela zdlouhavá, možná i proto, že vezu dron a až zpětně jsem zjistil, že na palubě Wizzair je zakázaný, ale naštěstí mi to opět prošlo. Za pasovou kontrolou už nemáme moc času. Dali bychom si alespoň kávu, ale fronty jsou extrémně dlouhé. Nakonec se nám zdá, že u Dunkin Donuts je to lepší, a tak to nakonec stíhám, ale opravdu jen těsně. Náš let odlétá včas, sedím na neobvyklém místě u nouzového východu a přímo naproti mě stevard podobně jako ve vlakovém kupé.

Z Vídně do Brna jedeme tentokrát vlakem. Konečně zkoušíme jet místním spojem z letiště na hlavní nádraží za zhruba 4 EUR na osobu. Až z hlavního nádraží pak máme rezervovaný Regiojet do Brna. Ono to jde samozřejmě koupit i s tím návazným spojem z letiště, ale taková jízdenka pak nejde jednoduše zrušit. Překvapivě je vlak do Brna úplně plný, jde vidět, že cestování se vrátilo do před-covidových čísel. Ve vlaku nesmí chybět tradiční cheesecake, který ale zrovna chybí, naštěstí mají jinou sladkou alternativu a tím naše gruzínské dobrodružství končí.

Zhodnocení

Gruzie rozhodně stojí za návštěvu, ale pokud bych měl jet znovu, asi bych se snažil eliminovat cestování. Do Mestie letět letadlem (potřeba zajistit hodně dopředu, na náš termín nebyly letenky) a tam strávit klidně i více než 4 dny. Otázkou je, co počasí, nám 3 dny krásně vyšly, ale pak týden hodně pršelo, což by mohlo takové plány totálně zkazit. Další horské oblasti jsou také lákavé, ale jak už jsem zmínil, cestování zde není zrovna nejrychlejší, a tak je lepší vybrat raději jedno místo a tam zůstat alespoň několik dní.

Co se týká půjčení auta, tak jsme zřejmě měli smůlu, protože jinak má cars4rent.ge hodně dobré hodnocení. Upgrade auta byl dost nešťastný, pro naše účely jsem schválně vybíral auto s pohonem všech 4 kol, což oproti běžnému sedanu bylo o 150 EUR dražší. A tak sice podle ceníku dražší BMW pro nás tu hodnotu nemělo. Hodně lidí si stěžuje na řidičské schopnosti Gruzínců. Osobně si myslím, že to není až tak špatné, drží se většinou ve svém pruhu, předjíždí sice dost na těsno, ale ještě relativně bezpečně. Třeba na Srí Lance mi to přišlo mnohem horší. Obrovský problém ale představují dvě věci: mizerný vozový park a tristní stav silnic. Auta, ač třeba na první pohled mohou vypadat dobře, jsou často dovezena ze zahraničí, proto mají často volant na druhé straně a řekl bych, že často se takové auto složí z několika už tady na místě. No a o silnicích už byla řeč několikrát. Kromě děr je potřeba dávat pozor také na dobytek a případně cyklisty, kteří jsou zvyklí jezdit na opačné straně, než u nás.

Pochvalu určitě zaslouží místní jídlo, i když třeba pro lidi, kteří nemají rádi sýry, to podstatně zužuje výběr. My jsme s tím ale problém neměli. Zjistili jsme, že jedna gruzínská restaurace se nachází i v Brně. Jmenuje se Cha-Cha (čti ča-ča podle gruzínského alkoholického nápoje) a pro srovnání jsme ji navštívili. Musím uznat, že chuť je podobná a rozhodně to stojí za vyzkoušení, jen je třeba počítat s tím, že za stejné jídlo zaplatíte 4x víc, než v Gruzii. A to už prý v Gruzii není levno.

Ceny a náklady

Tím se dostáváme k cenám a celkovým nákladům. Pokud půjdu postupně od letenek, tak ty rozhodně nebyly zrovna nejlevnější, ale protože jsme zkrátka chtěli letět v tomto období a do Gruzie přímo létá jen Wizzair, nebylo na výběr. Odbavené zavazadlo jsme si vzali do dvojice a na jednoho tedy zpáteční letenka vyšla na zhruba 4 tisíce. S dopravou souvisí i druhá položka, kterou je půjčení auta. To je v Gruzii v porovnání s našimi předešlými zkušenostmi o dost dražší. I s použitím slevového kuponu 10 % slevy nás půjčení na 10 dní vyšlo na 630 EUR (na osobu tedy opět necelé 4 tisíce). Je pravda, že cena je „konečná“ včetně pojištění, takže kromě pneumatik, které pojištěné nejsou, by vás nemělo nic překvapit. Pro nás pneumatika navíc znamenala dalších asi 400 Kč na osobu.

Benzín je docela levný, v přepočtu 24 Kč na litr. Ze celou dovolenou to pro nás bylo 3 600 Kč, tedy 900 Kč na osobu. Dálnice jsou bezplatné a stejně tak za parkování jsme nikde neplatili. Ubytování stálo standardně 300 – 400 Kč na osobu za noc, čili opět za deset dní okolo 4 000 Kč. A vše ostatní, tedy vstupy, lanovky, jídlo, pití, SIM karty a další nákupy byly opět asi 4 tisíce, čili celkově za 10 denní výlet po Gruzii to dělá 16 000 Kč.

Gruzínskou měnou je lari (ISO kód GEL) a v době naší návštěvy 1 GEL odpovídal 8,50 Kč. Síť bankomatů byla dostatečná, mnohé se tvářily, že je výběr bez poplatku, ale téměř vždy tam bylo 3-5 lari navíc. Ačkoliv jsme s sebou měli i Eura či dolary, nakonec jsme směnárnu nemuseli navštívit. Obecně jsou v Gruzii ceny stále nižší v porovnání s námi, ale zase vyšší než třeba v jihovýchodní Asii. Nejlevnější chačapuri v restauraci se dá pořídit od 10 GEL, spíše ale potřeba počítat o něco víc.

Praktické informace

Video