Čtení na: 7 min.

Po několika těžkých měsících, během kterých se dalo cestovat jen s omezením, nastalo koncem května konečně rozvolnění, které umožňovalo mimo jiné ubytování hostů. A tak jsme stejně jako minule využili první příležitosti a vyrazili jsme na prodloužený víkend do Beskyd.

Protože jsem loni na konci roku převedl zbytek peněz z benefitů na Travelking, tak bylo potřeba tento kredit utratit. Padla tedy volba na hotel Ondráš, který se nachází ve vesnici Ostravice na hranici CHKO Beskydy, jen kousek od Lysé Hory. Tvrdý lock-down sice skončil, ale doba je stále složitá, a tak už před odjezdem je potřeba mít negativní test (alespoň antigenní). Naštěstí odběrových míst v Brně je spousta a mají dost velkou kapacitu, a tak si dělám test ve čtvrtek odpoledne a světe div se, jsem negativní.

Rožnov a Medvědí skála

Vyjíždíme v pátek po ránu, poprvé letos po dálnici (ano, a to je konec května). Míříme nejprve do Rožnova pod Radhoštěm, kde využíváme možnosti dát si alespoň venku jídlo, i když je vlastně docela velká zima. V místní restauraci/kavárně už ale nemají jedno z jídel, ale nakonec nám paní číšnice jednu porci navíc ještě nějak vykouzlí, a tak můžeme spokojeně pokračovat až na Jurkovičovu rozhlednu. Cestou nikde nikdo, až nahoře jen několik důchodců a my. Výhled pěkný, sice jen polojasno, ale s dobrou viditelností. Tak ještě pár fotek a hurá dolů.

Jdeme se podívat ještě do skanzenu, kde opět téměř nikdo není. Užíváme si tedy téměř nikým nerušenou návštěvu a odpolední kafíčko. Poté už pokračujeme zpět k autu a jedeme rovnou až k našemu hotelu v Ostravici. Při ubytování je potřeba prokázat se negativním testem na Covid-19, nicméně pokud bychom si SMS poslali navzájem, asi by to vyšlo nastejno. Recepční přesto „výsledek testu“ svědomitě kontroluje. Nemám nic proti testům, ale po roce a půl už měl existovat nástroj, který by tohle uměl verifikovat.

• 

• 

• 

• 

• 

Po ubytování následuje večeře a asi největší omezení spojené s koronavirem. Neexistuje možnost švédských stolů, bufetu či jiného druhu samoobsluhy, a tak o každou bramboru či zrnko rýže navíc si musíme říkat, což není příjemné ani pro hosty, ani pro obsluhu. Ale jde vidět, že lidé jsou tak rádi, že konečně mohou někam „vypadnout“, že jim tato drobnost vlastně ani nevadí. Po večeři jdeme ještě na malý, asi 4 kilometrový okruh kolem „Medvědí skály“ , ze které je krásný výhled na okolí. Kromě klasických turistických tras tady vedou právě různé medvědí, liščí či krkavčí stezky, které jsou na první pohled celkem dobře značené a poměrně zajímavé. Cestou míjíme také pozůstatky už asi dnes bývalého ski areálu a co tedy asi nepochopím, jak je možné, že uprostřed CHKO může někdo takhle nechat kusy kovu, gumy či jiných materiálů, které tady nemají rozhodně co dělat…

Večer si uvědomujeme, že si vlastně v hotelu můžeme dát legálně dokonce i pivo, a to ve vnitřních prostorech. A tak tohoto privilegia využíváme. Ostatní si musí ještě pár dní počkat.

• 

• 

• 

Download file: Medv_d_sk_la_dpnkzpet.gpx

Pustevny, Radegast a Radhošť v dešti

Ráno opět snídaně formou post-covidovou, ale snad ještě horší než u večeře: „Takže prosím rohlík, kolečko toho salámu napravo, kousek sýra nalevo, ne myslím ještě ten vedle, a trochu másla, jo on je to asi stejně sýr, ale budiž, no a ještě kávu“… No jo, ale nápoje dělá kolega, tak to si počkáme. Ale asi není kam spěchat. Venku pořádně prší…

Nakonec se počasí přeci jen trochu uklidní a vyrážíme autem směrem k obci Trojanovice, kde parkujeme a vydáváme se po modré turistické značce nahoru na Pustevny. Asi po pěti minutách přichází další, opět dostatečně vydatný déšť. Ale to nás samozřejmě neodrazuje, nasazujeme pláštěnky a pokračujeme nahoru, stejně jako řada dalších lidí. Myslím, že normálně by tento víkend zůstali lidé raději doma, ale možnost konečně někam vyrazit přesvědčila řadu z nich k akci.

Na Pustevnách si prohlížíme po požáru již obnovenou chatu Libušín a protože je pořád celkem chladno, zahřejeme se alespoň polévkou v nedaleké restauraci u stanice lanovky. Interiéry restaurací jsou uzavřeny, ale tady je alespoň krytá terasa. Stále v drobném dešti a husté mlze se pomalu přesunujeme k dalšímu bodu naší trasy, kde jsem byl kdysi jako dítě, ale slibovaná socha slovanského boha Slunce a hojnosti Radegasta tam tehdy nebyla. Takže teď, ačkoliv podmínky nejsou nejlepší, socha, respektive její replika, už je na svém místě.

Po hřebeni pokračujeme dál až na Radhošť, kde se nachází mimo jiné kaple sv. Cyrila a Metoděje, v jejímž „stínu“ se kryjeme před dalším deštěm a větrem. Počasí je, ačkoliv už je konec května, vskutku aprílové. Zanedlouho jdeme zpět a již opět svítí sluníčko, tentokrát ale jdeme dolů po zelené. Je to o něco delší, ale zároveň asi hezčí a příjemnější trasa. Nakonec 14 kilometrů a přes 600 výškových metrů nám dnes bohatě stačí, a tak už se cestou zastavíme jen na kávu a zbytek dne a večer už jsou jen odpočinkové.

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

• 

Download file: Pustevny_Radho_a_Radegast_dpnktam.gpx

Kopřivnice a Štramberk

Následující den ráno prší snad ještě víc, než předchozí dny. V původním plánu byla Lysá hora, ale vzhledem k situaci volíme plán B a přesouváme se do Kopřivnice, kde je naším cílem muzeum automobilů Tatra. Popravdě mě osobně lákala hlavně čerstvě opravená Slovenská strela, která však v tomto muzeu vlastně vůbec není. Ale i osobní automobily Tatra jsou zajímavé, navíc byla v ceně i expozice věnovaná Emilu Zátopkovi, zdejšímu rodákovi. Na Slovenskou strelu se jdeme ale stejně podívat, i když jen přes sklo, do nově vznikající expozice nákladních automobilů za vlakovým nádražím. Vlak vypadá opravdu krásně a bude určitě velký zážitek někdy se podívat i do interiéru. Jinak na nás Kopřivnice působí spíše špatným dojmem, zejména pak několik brutalistních staveb v centru města a absence nějaké pěkně vypadající restaurace či kavárny.

• 

• 

• 

Na závěr prodlouženého víkendu jedeme do nedalekého Štramberka, kde mě osobně překvapuje, jak v prudkém kopci se město nachází. Dominantou města je samozřejmě hrad s krásnou věží (Trúba), ze které je nádherný výhled do okolní krajiny. V jedné z restaurací na náměstí si dáváme pozdní oběd, ale je to spíš taková hra, jestli se nám podaří uhodnout, co z jídelního lístku vlastně ještě mají. Na úplný závěr si ještě vychutnáme místní specialitu – perníkové Štramberské uši plněné šlehačkou a spokojeně míříme k domovu.

• 

• 

• 

• 

•