Čtení na: 8 min.

Na 19. září připadal v Číně tento rok „Podzimní svátek“ (Mid-Autumn Festival). To znamenalo volný čtvrtek a tedy důvod k tomu, abychom se jeli někam podívat. Plán už jsme samozřejmě promysleli několik týdnů dopředu, prakticky ihned poté, co jsme zjistili, jak v Číně státní svátky fungují. Pokud vychází například na čtvrtek, je pak volno i v pátek, ale v neděli se pak musí do práce. My jsme se nakonec rozhodli, že si tento víkend ještě prodloužíme a vzali jsme si volno i v neděli a pondělí. Plán byl následující: do Pekingu jet nočním vlakem ze středy na čtvrtek a domů pak v noci z neděle na pondělí (jedna jízda asi 270 yuanů). I proto jsem navrhl, vzít si v pondělí volno. Trochu jsme měli strach, aby se nám podařilo v pořádku nakoupit lístky, protože právě tyto noční vlaky jsou docela populární, ale nakonec vše proběhlo bez problémů. Tento výlet jsme plánovali já a Radek spolu s Marinem a Karolinou, pak se přidal i Khaled a celá další skupina stážistů z Changzhou. Jeli jsme spolu vlakem, ale bydleli jsme každý někde jinde, protože Radkovi se podařilo domluvit pro něj i pro mě bydlení mimo hostel, u dvojice českých studentek žijících v Pekingu. Dlouho jsme však nevěděli, jestli to vyjde a také kde vlastně budeme bydlet, a tak jsme si z legrace vymysleli, že budeme bydlet v Langfangu (město úplně mimo Peking) a také, že pojedeme tím nejlevnějším vlakem asi 20 hodin. Marin se zkrátka pořád dokola ptal, takže nám nezbývalo, než si pro něj něco vymyslet…

Chrám nebes

Přišel den D, po práci byl ještě čas na to, zajet si domů na večeři. Doma však nikdo nebyl, tak jsem trochu znervózněl a počítal s tím, že si koupím něco cestou, když v tom mi přišla zpráva, že moje čínská rodina za chvíli dorazí. K večeři byla tak trochu symbolicky „pekingská kachna“, takže jsem se najedl a vyrazil na nádraží. Přijel jsem docela brzo, a tak jsme s Radkem šli na druhý konec nádraží, koupit si pivko, aby bylo ve vlaku co pít. Cestou zpět jsme přemýšleli, jak si uděláme srandu z Karoliny nebo Marina s tím, že náš vlak jede z jiného nádraží. Marin zavolal, že nějak nestíhá, a tak jsme náš vtípek zkusili jen na Karolinu, ale samozřejmě se nachytat nenechala. Vstoupili jsme do budovy a prošli bezpečnostní kontrolou, pak jsme nějak nemohli najít číslo našeho vlaku na informační tabuli. Ukázalo se, že náš „vtípek“ se stal realitou. V tom už dorazil i Marin, ale to už jsme utíkali na druhý konec nádraží, odkud vlaky typu D obvykle nejezdí, ale noční vlaky jezdí po staré trati, což jsme samozřejmě nevěděli. Na opačný konec nádraží jsme skutečně dorazili na poslední chvíli, brána už byla zavřená, ale nakonec nás pustili. Doslova jsme vběhli do vlaku, ještě jsme ani nenašli svá místa a už jsme jeli. Měli jsme opravdu štěstí, že jsme to nakonec stihli, stačilo málo a do Pekingu bychom nejeli.

Já na náměstí Nebeského klidu

Ve vlaku jsme si pak s Radkem otevřeli své „vítězné pivo“, ačkoliv to bylo pivo čínské, v tento moment chutnalo jako to nejlepší na světě. Přesunuli jsme se do kupé k Marinovi a Karolině s tím, že pokud někdo nasedne v Nanjingu, vyměníme si místa, a to jsme také udělali. Kromě nás byly v kupé i dvě studentky z Nanjingu, pro které byla cesta s námi asi velkým zážitkem. Hráli jsme totiž karty. Vypadalo to jako klasická „sedma“, ale s polskými pravidly, která vymýšlela Karolina v průběhu hry. I přesto se mi podařilo občas i vyhrát, i když jsem netušil, jak. Navíc jak Karolina, tak Marin nás mátli špatných pojmenováním karet (Joker skutečně v balíčku nebyl, přesto ho používali, stejně tak jako karta zvaná „ass“, později jsme pochopili, že se jednalo o eso). Čínské studentky asi dvou hodinách naznačili, že vůbec nechápou, co hrajeme, ale nebyly sami. Pak jsme šli spát, v kupé jsou vlastně 4 lůžka pro 6 lidí, což nějak nevychází. Dva lidi šli nahoru, kde to bylo asi nejlepší, no a ostatní se museli podělit o zbývající místo dole. Musím uznat, že moc kvalitně jsem se nevyspal, tak jsem se rozhodl, že na cestě zpět budu chytřejší a rovnou půjdu nahoru.

Zakázané město

Ráno jsme dorazili do Pekingu. Anglicky se píše i čte jako Beijing a skutečně je to blíž výslovnosti, která se používá. Pojmenování Peking vychází spíše z výslovnosti z jižní části Číny. Já a Radek jsme měli půjčené kartičky na metro od Jamese, respektive Paula, ostatním jsme doporučili, aby si je koupili. Jízdné v Pekingu je spíše symbolické, jedna jízda stojí 2 yuany bez ohledu na vzdálenost a počet přestupů. Je také úplně jedno, zda máte kartu nebo kupujete každý lístek za hotové. Karta na metro se ale hodí na více věcí, o tom později. Pak jsme se vydali do studentské čtvrti Wudaokou, kde jsme bydleli. Počasí nebylo zrovna nejlepší, ale po chvíli alespoň přestalo pršet, a tak jsme se rozhodli, že se podíváme do centra města. Trochu jsme se prošli po nějaké nákupní ulici a pak zamířili ke Chrámu nebes, což je velký komplex taoistických chrámů v jižní části centra města. Pak jsme se vrátili zpět k náměstí Nebeského klidu, kde jsem si koupil čepici s hvězdou a čínskou vlaječku a nechal si udělat fotku u Maova portrétu. Celé náměstí bylo hlídané značným množstvím policistů, bylo oploceno a každý vchod znamenal bezpečností prohlídku jako na letišti. Bohužel ani tyto opatření nezabrání možným útokům, což se potvrdilo jen několik týdnů po naší návštěvě. Večer jsme ještě zavítali do speciální uličky, kde se prodávaly různé druhy smaženého, vařeného či jinak upravovaného jídla, jako například škorpioni, kobylky, chobotnice a další, blíže neidentifikované pochoutky. Samozřejmě jsem si nic nekoupil, popravdě zrovna moc chutně to tam nevonělo.

Velká čínská zeď

Druhý den byl ve znamení návštěvy Zakázaného města. Jedná se o obrovský komplex paláců, které sloužily jako domov císařů z dynastií Ming a Čching. Po celá staletí byl vstup do paláce pro běžné obyvatele zakázaný. Všechny paláce tedy sloužily pouze pro panovníka a jeho manželky, a podle počtu paláců se zdá, že manželek bylo hodně. Při vstupu jsme narazili na obrovské fronty, ale lístek nakonec nebylo tak těžké koupit, snad polovinu fronty totiž tvořili překupníci. Od nich se nedoporučuje cokoliv kupovat, většinou vás to totiž stojí víc, než u pokladny. Doporučuji studentský lístek, ale pozor, studentský průkaz kontrolují přímo u vstupu. Celý areál je skutečně obrovský, a tak jsme v něm strávili hned několik hodin. Odpoledne jsme pak prozkoumali okolní parky – Beihai a Jingshan, odkud je pěkný výhled na Zakázané město.

Velká čínská zeď

Třetí den jsme se opět spojili s Karolinou a Marinem a vydali jsme se autobusem k Velké čínské zdi. Téměř po celém Pekingu nám všichni nabízeli různé zájezdy k této nejznámější čínské památce s cenou okolo 300 yuanů, ale díky informacím z internetu a od lidí, kteří už tam byli před námi, jsme věděli, že celý tento výlet můžeme zvládnout do 50 yuanů. Odjížděli jsme z autobusového nádraží poblíž Deshengmen brzy ráno a cesta do Badalingu, tedy nejznámějšímu úseku zdi, trvala asi hodinu a stála 4,8 yuanu, bez karty na MHD pak 12 yuanů (a to je ten důvod, proč kartu pořizovat). Dá se jet i na jiný úsek, například Mutianyu, který je údajně hezčí a není tam tolik turistů. Na zdi jsme strávili asi tři hodiny, udělali spoustu fotek a klidně bych i pokračoval, ale ostatním už se nechtělo. Některé úseky zdi byly skutečně prudké, i když z fotek to není až tak patrné. Odpoledne jsme jeli ještě ke hrobkám dynastie Ming, ale na rozdíl od čínské zdi, tentokrát bylo vstupné docela vysoké a nevěděli jsme, kterou hrobku navštívit, tak jsme to nakonec vzdali a vrátili se do Pekingu, opět samozřejmě veřejným autobusem, tedy prakticky zadarmo. Já a Radek jsme se šli podívat na olympijský stadion a jeho okolí, což bylo taky, zejména pro fanoušky sportu, zajímavé místo. Poblíž bylo značné množství pouličních „umělců“, kteří vynikali pouze svou odvahou, protože nikdo z nich neuměl ani tančit, ani zpívat.

Marble boat

Poslední den už nám zbývala jen poslední významná památka Pekingu, a to Letní palác. Opět se jedná o místo, na jehož návštěvu je dobré si vyhradit klidně i celý den. Bohužel, tentokrát už nám počasí tak úplně nevyšlo. Zatímco jak na Zakázané město, tak na Velkou čínskou zeď nám počasí přálo, poslední den bylo zataženo s nízkou viditelností. V areálu se nacházela spousta zajímavostí, pro mě asi nejzajímavější byla loď postavená z kamene (Marble boat). Poměrně brzy jsme se vydali zpět, směrem k nádraží. Přeci jen po poslední zkušenosti jsme byli opatrní. I když například Marin opět dorazil až na poslední chvíli, ale stihl to, což bylo důležité. Tentokrát jsme byli všichni v jednom kupé, a to bylo docela překvapující, protože jsme si lístek kupovali nezávisle na sobě. Aspoň jsme si nemuseli s nikým měnit místa. Tentokrát jsem okamžitě zabral lůžko nahoře, takže jsem se docela dobře vyspal, ráno po probuzení jsem byl ale v šoku, protože už bylo 7 ráno a my jsme byli stále ve vlaku, ale podle jízdního řádu už jsme měli být doma. Nejprve jsem se lekl, že jsme zaspali a zapomněli vystoupit, ale všechno bylo jinak – vlak měl zpoždění. Naštěstí jsme měli v pondělí volno, takže jsme nespěchali (tedy až na Karolinu, tak šla do práce).

Pekingské pochoutky…

Návštěva Pekingu je skutečně nutnost. Ne nadarmo je to hlavní město Číny. Obrovskou výhodou je metro, které jezdí prakticky zadarmo a doveze vás kamkoliv. Také vstupné na většinu památek je velmi přijatelné. I s omezeným rozpočtem je možné udělat si pěkný výlet, na který s odstupem času vzpomínám jako na jeden z nejlepších výletů mého života.